Cestovní deník Gruzie & Arménie 2013

Gruzie a Arménie: země na pomezí Evropy a Asie, muslimského a křesťanského světa, sovětské historie a evropské současnosti. Hory, kláštery, jezera. Hlavním impulsem pro cestu právě pod Kavkaz byla nová linka WizzAir z Katowic do Kutaisi, díky které se sem dá dostat za velmi příznivé peníze.

pondělí 24. 6. | cesta do Katowickoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno jsem navštívil zubaře, aby mi natékající zub otevřel (a ujistil, že takto to bude v pohodě), dobalil se, loučení bylo takové pochmurné. Vlak přijel s patnáctiminutovým zpožděním, které do Ostravy narostlo na skoro půl hodiny, takže původní přípoj ujel, ale relativně hned jel do Těšína vlak další. V Těšíně jsme si dali oběd v hotelu Central (a poslouchali přitom docela vtipné hovory místních mafiánů u vedlejšího stolu), vyměnili peníze na zloté a pak pěšky přešli do Cieszina; bylo dost dusno, horko a šedo. Na autobusák jsme došli asi 5 minut po tom, co jeden bus odjel, tak jsme tam čekali na další skoro hodinu. Cesta minibusem škaredým Polskem do škaredých Katowic trvala asi hodinu a půl (14 zl/os.). V Katowicích jsme si za 46 zl/os koupili nehorázně předraženou jízdenku na letištní autobus.

Cesta na letiště vzala asi 45 minut, sice se jmenuje Katowice, ale je dost daleko v polích. Na docela malém a novém letišti jsme pojedli, přebalovali věci (protože „velké“ příruční zavazadlo bylo pořád dost malé), pokecali s Čechama, kteří dostali geniální nápad a dva velké batohy přidělali k sobě, aby to byl jeden (ono taky do limitu 32 kg se toho vejde…).

Kolem desáté dojela Lucka (s ultralehkým minibatůžkem) a po čase i Libor, že chtěl jet MHD, ale zjistil, že to skoro nejede, tak se musel vrátit a jet tím předraženým, venku dost pršelo. Checkin byl rychlý, zato jsme docela dlouho čekali u brány a pak v letadle, odlétalo to opožděně.

sestup k Feichtauhüttekoupit fotografii | poslat jako pohlednici

V letadle se docela chtělo spát, ale docela dlouho dělali bugr s prodejem atd., takže to bylo spíš jen takové podřimování. Svítání bylo docela hezké, s horami vykukujícími nad mraky a u Kutaisi mlhami. Přistání bylo nadvakrát, poprvé jej přerušil bo prý bylo na dráze jiné letadlo, tak jsme si dali ještě jedno kolečko. Čím víckrát člověk letěl a ví přesně, co kdy se děje, tím víc jej zarazí každá nezvyklá událost…

Malé letiště ještě vonělo novotou, razítkování proběhlo rychle, zato bágly jim dost trvaly. Před letištěm jsme dost dlouho smlouvali o cenu, většina lidí relativně rychle odjela za předraženou částku a zůstali jsme tam s pár Čechama a Polákama, smlouvání nebylo lehké, protože pořád míchali dolary, lari a eura, no nakonec jsme se dohodli na 17 GEL/os. do Tbilisi. První maršrutka nás zavezla jen ke směnárně, kde jsme vyměnili část peněz a na autobusáku přesedli do normální maršrutky do Tbilisi.

Cesta byla docela zajímavá, skrze zvlněnou krajinu, kaňony apod., ale strašně se nám chtělo spát i přes to, že řidič jel opravdu dost šíleně. V Tbilisi na Didube jsme byli před dvanáctou a za 10 GEL vzali taxíka na Rustaveli, kde jsme nějakou dobu hledali náš hostel, nakonec to byla budova ve vedlejší uličce, s nápisem nasprejovaným na zeď… Náš dvoulůžák byl s patrovou postelí a průchozí, takže jsme se všichni ubytovali v dormu (10 GEL/os.), kde už nikdo další nebyl, a krom přebalování nějakou dobu pospali.

Kolem třetí jsme se ve vedru vydali po hlavní Rustaveliho třídě (na které je šílený provoz a každé přecházení je dobrodružství) do centra, plného kostelíků, komunistické architektury a napůl se rozpadajících rázovitých baráčků Starého města. Vyměnili jsme 100 EUR (215 GEL; 1 GEL = 12,5 Kč), po delším hledání našli Geoland a koupili bomby (á 20 GEL) a kolem řeky, mostu míru a parčíku šli k Tsminda Sameba – hezká, takový prostorný interiér. Centrum je zvláštní směsicí starých baráků a supermoderní architektury. Večer jsme dojídali zásoby jídla, k tomu si dali pivo, a šli (pořád ve vedru) spát.

středa 26. 6. | cesta do Jerevanu, Sevankoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Budík jsme měli na 6.45, ale vyspaní jsme moc nebyli. Po rychlém sbalení a nechání depositu jsme taxíkem prázdnými ulicemi jeli na Ortačalu (8 GEL), ale i tak už první maršrutka do Jerevanu byla plná, takže jsme čekali cca hodinu, než se naplnila a odjela druhá (30 GEL/os.). K hranicím to bylo docela do kopce, na přechodu bylo překvapení, že Arméni zrušili vízovou povinnost. Za hranicí se jelo hezkým kaňonem, hyzděným klasickými rozpadajícími se komunistickými barabiznami, po dost díravé cestě.

Za Varadorem už se na obzoru objevily zasněžené hory, cesta byla rovinatější, a před Jerevanem byl v mracích – dost neznatelně – vidět i Ararat. V Jerevanu na Kilikiji chtěl taxikář pořád 3 tis. AMD za dovezení na autobusák na Sevan, ale venku jsme našli jiného, který nás zavezl s taxametrem (1800 AMD), bylo to úplně na druhém konci města. Maršrutka jela do Sevanu hodinu (600 AMD/os.) a seděla v ní první hodně hezká Arménka :) V Sevanu jsme vyměnili 100 EUR (52 900 AMD; 1 Kč = 20 AMD) a po delším smlouvání (na rozdíl od Gruzie ale s úsměvem) odjeli taxíkem za 1000 AMD na Sevanank do „hotelu“ Iškan, kde jsme se ubytovali na břehu jezera v chatce (chodba, sprcha kde voda tekla miničůrkem, záchod + dva pokoje) za 17 tis. AMD. Taxikář dobře udělal, že nás vzal, bo si hned domluvil kšeft na zítra, dovezení do Sevaberdu (ale nabízel vození kolem jezera).

Na větrném nábřeží jsme si hned dali obědovečeři, šašliky (docela malé), salát, chleba a piva (dohromady 9300 AMD), prošli se po pláži (kde to byla jedna velká diskotéka, nejlepší byl borec s Ladou, který se neustále rozjížděl, aby mohl dupat na brzdu…) a šli nahoru ke kostelíkům, odkud byl supr výhled na jezero – vydrželi jsme tam do západu, byly i hezké rozfoukané červánky. Večer u nás byla diskotéka, ale kupodivu asi o půl jedenácté skončila.

čtvrtek 27. 6. | trek Geghamskými horami: Sevaberd – jezero Aknakoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Budík jsem měl na pátou a šel nahoru, ale slunko vycházelo dost jinde a za moc to nestálo, jen tam byl hezký klid a nikde ani živáčka. Nejlepší byl výhled na Geghamské hory na druhé straně jezera, na východ se zvedly mraky, tak i byly vidět.

Taxikář dojel, jak bylo domluveno, před odjezdem ještě docela studoval mapu a několikrát se ptal, kde to je. Po cestě nám zastavil v obchodě na snídani (kačapuri + cosik sladkého); jelo se asi 40 km po dálnici, v Abovyanu cesta odbočila a vedla do hor – docela do kopce, auto mu moc nejelo a cesta byla docela díravá, takže nás překvapilo, když v Sevaberdu ani nechtěl víc než domluvených 100 AMD/km (celkem 7300 AMD). Chvíli jsme se přebalovali, mazali apod. a pak pod pražícím sluncem vyrazili po cestě do hor. Ta se brzo ztratila, takže zbytek dnes jsme šli (s několika náhodnými naraženími na cestu, která zas brzo skončila) podle azimutu/GPS. Hory byly opravdu nádherně rozkvetlé, zejména na úpatí – čekalo nás k jezeru sice asi 10 km, ale více než tisícimetrové převýšení. Nad horama byla spousta mraků a občas i hřmělo, ale naštěstí někde jinde. Nahoře byla cesta nekonečná, mezi zasněženýma sopkama jsme furt čekali jezero, ke kterému jsme nakonec došli kolem páté, postavili plácky a uvařili večeři – Basmati rýže byla dobrá, ale bylo jí docela málo. Navečer jsme se procházeli okolo jezera, u břehů bylo hezky zamrzlé, po horách se honily mraky. Navečer mě začal bolet zub, takže se mně moc dobře nespalo.

pátek 28. 6. | trek Geghamskými horami: jezero Akna – Aždahakkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno při samotném východu bylo hodně mraků, ale posléze se rozplynuly a bylo úplně jasno bez jediného mráčku, ale než jsme se sbalili a vyrazili, zase se okolo vrcholů zatáhlo. Cestou do sedla bylo dost sněhových polí, občas se mezi mraky ukázal Aždahak. Ze sedla se Libor vydal na bezejmennou sopku, mě se šlo extra špatně a Lucce se tam taky nechtělo, tak jsme chvíli čekali v sedle. Cesta dolů byla ne moc pohodlná, hodně kamenů, kamenných moří, sněhových polí a jezírek.

Kolem jedné jsme sešli k říčce pod Aždahakem a rozhodovali se co dál – jedna varianta byla spát nahoře, kde údajně mělo být kempovací místo, ale bylo dost mraků, Lucka se bála bouřky a mě bylo nedobře, takže jsme se rozhodli jen popojít kousek nahoru a na vrchol vyrazit brzo ráno. Stany jsme postavili už kolem jedné na loučce s hezkým výhledem na Aždahak, ten se ale většinu času schovával v mracích a jednu chvíli i hřmělo, ale na naši stranu bouřka nedošla. Po obědě jsem ležel, bo jsem se necítil moc dobře a zub docela bolel, tak jsem se rozhodl si napuchlou dáseň propíchnout (jak říkala zubařka), ale relativně tlustýma injekčníma jehlama se mě to nepovedlo, ale navečer to prasklo samo, což byla okamžitá úleva. Večer se občas mraky protrhaly a vypadalo to docela zajímavě.

sobota 29. 6. | trek Geghamskými horami: Aždahak – Garnikoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Budík jsme měli na pátou a bylo úplně jasno, takže jsme si jen dali velmi lehkou snídani a vyrazili nalehko nahoru. Byla docela zima, stan i tráva byly namrzlé, na východ slunce jsme vyšli jen kousek nad stany, ještě o kus dál bylo vidět jezero Sevan a kužely sopek hezky nasvícené mezi nízkými mraky. Škoda, že jsme včera nešli ještě o kus nahoru, zakempovat se tu dalo, ale to jsme nevěděli…

Cesta na vrchol byla docela nekonečná, každý úsek byl delší než se zdál a vrchol byl vždy až za dalším terénním zlomem a nešlo se nám moc dobře, ale až jsme se ke kříži vyšplhali, stálo to zato. Krom vrcholového, z větší části zamrzlého jezírka byl vidět mohutný Ararat, Aragat, Sevan a hlavně okolní Geghamské hory i jezera, a bylo krásně jasno. Kameny obložené kempovací místa pro dva stany na vrcholku doopravdy byly, ale za bouřky by to asi nebylo nejlepší. S Liborem jsme obešli kráter kolem dokola, Lucka čekala kousek pod vrcholem, a pak šli dolů do kempu (v 7.30), kde se nám moc už dál nechtělo, takže jsme pořádně posnídali a jen pomalu zabalili a vycházeli až kolem desáté.

To už se na nebi dělali nějaké mráčky, my museli nejdříve vyjít částečně stejnou cestou na hřbítek, pak sejít po kamenech na dno údolí. Cestou kolem sopky Nazeli (zprava) se docela hodně zamračilo, ochladilo a začalo i pršet, takže jsme zamířili rovnou dolů na vyjetou cestu a po ní směr Geghard. To už začalo pršet pořádně, do toho i kroupy, takže jsme i přes pláštěnky byli relativně mokří a hlavně špinaví.

Záchranou pro nás byly dva teréňáky, které projeli ve stejném směu – v prvním byli tři, co si s náma jen pokecali, ale v druhém dva chlapi, kterých jsme se zeptali a nakonec nás vzali. To už nepršelo, takže jsme věci naházeli nahoru na střechu a ve 4 se vmáčkli na zadní sedadlo. Byla to dobrá dvojka – v autě měli pušku (ale byli „just walking – you know, wolfs, bears, …), poslouchali Čajkovského, na palubní desce měli tablet s GoogleEarth, podle kterého se na křižovatkách vyjetých kolejí rozhodovali kudy jet, a vysílačkou se bavili s druhou dvojicí. Cesta byla hodně špatná, ještě hodně dlouhá a s obříma hlídacííma pásma – pokud by nás nesežrali, do Geghardu by to bylo ještě hoooodně dlouho. Nakonec nás vyhodili v Garni u chrámu, kde bylo úplně horko a sucho.

S Katkou jsme se vydali hledat hotel, jeden – Taverna – přímo u chrámu byl za 10 tis. AMD / pokoj, ale měl hezkou zahradu, druhý – kde jsme se museli jít podívat dovnitř – byl luxusní, ale za 25 tis., takže jsme se vrátili do Taverny (a zjistili, že pokoje jsou luxusní a velké stejně). Akorát majitel už přišel s tím, že cena je 10 tis. za osobu, na nakonec se to vrátilo na původní. Zabrali jsme pokoje v druhém patře, kde byly dva a navíc terasa (kterou jsme hned obsadili sušením věcí stejně jako půlku zahrady) s výhledem přímo na chrám. Po koupání, vybalování a umývání jsme si objednali večeři – kebab (což v Arménii znamená mleté maso) na rožni) a k tomu saláty, chleba atd. Nosili to postupně a maso až nakonec, kdy už jsme ze sýru, salátů, tabuletu a pečiva byli docela přejezení, takže jsme to ani všechno nesnědli. (Při účtování sčítali spoustu čísel, aby jim zázračně nakonec vyšlo 10 tis. AMD :) Po večeři, totálně napraní, jsme šli do chrámu, kde byl kupodivu vstup zdarma; bylo to pěkné, jen antický chrám v Arménii tak trochu působí dojmem, jako by jej sem někdo přesadil. Večer jsme na terase u piva hráli karty, výhodou bylo, že se chrám dal krásně fotit přímo z hotelu.

neděle 30. 6. | Geghard a Khor Virapkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Po budíku v 7 jsme opět na etapy dostaly dobrou snídani (byla v ceně) – chlebě, celkem 12 vajíček, sýr, saláty a tabulet od večeře, celou krabici čajů a k tomu konvici, abychom si mohli dělat vodu…, takže jsme se zase přejedli.

Za 4 tis. AMD jsme jeli taxikářem s Ladou do kláštera Geghard, kde jsme strávili zhruba hodinu. Až na davy lidí to bylo super, prostory vytesané do skal měly super atmosféru a i poloha kláštera v zeleném kaňonu byla pěkná. Cestou zpátky nás taxikář furt přesvědčoval, že nás zaveze do Jerevanu a že batohy nejsou problém, ale podařilo se nám jej zbavit. Na hotelu jsme se sbalili a šli na maršrutku do Jerevanu, cestou byly hezké výhledy na Ararat – oproti předchozím dnům nebyl vůbec opar. V Jerevanu byla konečná u Mercedesu, kde jsme vyměnili 50 EUR (nic moc kurz), koupili nějaké pečivo (taštičky plněné lecčím) a na radu místní maršrutkou nechutně narvanou jeli na Sansut Davit metro, odku už měl jet autobus do Khor Virapu. I když nám taxikáři říkali, že žádný nejede, samozřejmě jel a hned jsme si tam zasedli místa, asi hodinu čekání strávili jezením a pitím místní točené limonády.

Khor Virap byl hezký, ale opět spousta lidí, s hezkými výhledy na Ararat i do okolní pusté krajiny zpestřené zelenými oázami a na Geghamské hory na obzoru. Odpoledne bylo strašné vedro, nejlíp bylo dole ve studni. Ubytovali jsme se podle pokynů místních dědků u parkoviště v lesíku, kde byly i nějaké stoly apod., my s Katkou se vydali do vesnice koupit vodu, piva a prozkoumat, odkud ráno fotit. Během vaření došly a stan postavily dvě Polky, vyrojila se spousta komárů, večer na procházku jsme šli na střídačku, my s Katkou jako druzí, takže jsme už západové světlo nestihli a na hřbitově nás skoro sežrali komáři.

Večer byl strašný hic, komáři a diskotéka s aut pod klášterem, po čase k nám do stanu došly ty dvě Polky, že se bojí, tak jsme nějakou dobu kecali, než auta odjely a ony zmizely. Po čase ale auta dojely zas a taky tam za nimi přišli nějací dva chlapi, co si jich všimli ve vesnici a chtěli se s nima bavit, no když ze stanu nevylezly, tak odešli, nicméně Polky byly totálně vystresované, opět se nám nasáčkovali do stanu a začali volat policii i velvyslanectví. Policajti po chvíli doopravdy dojeli, měli z nás strašnou srandu, no Polkám řekli, že se mají sbalit a odvezou je. Lucka tam za žádnou cenu zůstat nechtěla, takže Libor řekl, že půjde s ní a tím pádem jsme tam nezůstali ani my dva, takže bylo po vymyšlené ranní fotce, kvůli které jsme tam jeli. Při balení nás samozřejmě strašně poštípali komáři, dojely pro nás dvě auta.

pondělí 1. 7. | Jerevan – Tbilisikoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Autama nás odvezli před policejní stanici, že si tam máme postavit stany, což bylo jediné štěstí, protože už jsme čekali, že budem platit předražené taxikáře i nějaký předražený hotel. Usnuli jsme někdy po druhé ráno, takže budík na čtvrtou – kdy byla všude tma a mrtvo – byl jen symbolický. Ráno jsme se vzbudili před devátou, sbalili, koupili vodu, policajti nás pustili, že si nechají ty dvě Polky, takže jsme hned chytli bus do Jerevanu, který se časem naprosto nechutně naplnil.

Z autobusáku jsme přejeli na Kilikiju (1500 AMD, víc jak, cesta busem sem) a hned nastoupili do už docela turisty obsazené maršrutky do Tbilisi (6500 AMD/os.). Bylo strašné horko, řidič – šílený dědek – topil, aby ochladil motor a k tomu do kopců pouštěl na sucho stěrače, což byla největší záhada. Jel docela rychle, když mu to jelo, ale bylo to docela nepříjemné kvůli horku, v Tbilisi jsme byli v pět. Velkým Mercedes taxíkem jsme za 8 GEL jeli na hostel, kde měli volno, my s Katkou jsme dostali ten „dvoulůžák“, Lucka s Liborem byli každý v jiném dormu. Kousek od hostelu jsme si dali dost dobrý kebab (5 GEL) a šli do uliček starého města, bylo strašné horko pořád, takže jsme kupovali spoustu pití (včetně super objevu, krémové limonády Kazbegi). Dole jsme potkali Libora a už s ním šli ke kostelu Meteki a pak zpátky, taxikáři chtěli nehorázné peníze. Cestou jsme vyměnili zbytek arménských peněz a dvě zastávky jeli autobusem MHD – na černo, protože jsme nezjistili, jak se platí.

Večer jsme u melounu a vína plánovali, kam pojedeme – na celou Gruzii byla špatná předpověď, a na Kazbegi nejhorší, takže jsme nakonec vybrali Borjomi a skalní město Vardzia. Spát se dalo jen špatně – byl strašný hic a navíc se fut otvírali dveře do vedlejšího pokoje, kde furt museli něco řešit.

úterý 2. 7. | Borjomikoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Po budíku v 7.30 jsme posnídali meloun, zaplatili 22 GEL, vybrali 400 GEL v bankomatu a za 8 GEL jeli taxíkem na Didube, odkud hned vyjížděla maršrutka (10 GEL/os.) do Borjomi. Nebe už bylo pod mrakem a cestou i pršelo, první část cesty byla rychlá po dálnici, druhá kaňonem řeky s hezkou krajinou okolo (akorát se nám hodně chtělo spát).

Hned u maršrutky nás v poledne odchytla bábuška, u které jsme se za 15 GEL/os. ubytovali – měla dům sice docela na kopci, ale měli jsme pro sebe celé patro s kuchyňkou i koupelnou. Nechali jsme tam věci a šli se projít do města a do Borjomi parku (plného rozpadajících se atrakcí), ochutnali minerálku (pěkně hnusná) a pak nás velké mraky a mrholení zahnaly zpátky, v restauraci se zajímavými kupéčky jsme si dali oběd (já odžapuri, vepřové s bramborama za 7 GEL) a točené pivo Kazbegi.

Po obědě jsme šli do megalomanského návštěvnického centra NP Borjomi, kde jsme dostali mapku, doporučení na výlet a prohlédli si výstavku, a po odpočinku na bydlení šli za mrholení dolů do města nakoupit – v obchodě to bylo docela drahé, ceny stejné/vyšší jak u nás (a to bábuška říkala, že má důchod 120 GEL, z toho se opravdu vyžit nedá…). K večeři jsme měli vodku, sýr, rajčata, dobrodružné bylo hledání vypínače světla – naštěstí došla a ukázala nám jej: stačilo jen otevřít skříň, odhrnout oblečení a prostrčit ruku vyřezanou dírou v zadní stěně skříně… Když už bylo světlo, mohli jsme si u vodky zahrát karty.

středa 3. 7. | NP Borjomikoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Po snídani (jogurt a mazancový chleba) jsme taxíkem (5 GEL) vyrazili k bráně národního parku a odtud už pěšky. Cesta nejprve vedla mírným stoupáním údolím potůčku, aby po chvíli začala serpentinami stoupat na hřeben. Bylo zataženo, chvílemi polojasno, a docela dusno, takže jsme se při stoupání docela zapotili. Na hřebeni cesta také pořád stoupala, pořád jsme čekali nějaké výhledy, ale moc jich nebylo, jen občas skrze stromy na zalesněné hřebeny, mezi kterými se proháněla mlha. Na zpáteční cestu jsme se vydali z rozcestí dvou značených cest, kde krásně voněly kvetoucí lilie, nebe se docela protrhalo, cesta dolů byla hodně prudká – ještě že jsme ten okruh šli tímto směrem a ne naopak. Dole – kde přišla přeháňka – to vypadalo jako v malofatranských tiesňavách. Malou vesnicí jsme došli na hlavní silnici, kde jsme stopli taxíka a dojeli (4 GEL) do Borjomi. Výlet celku hezký, ale nic extra.

V Borjomi jsme si dali oběd ve stejné restauraci jako včera, Katka pstruha, já kinkali (alias momo, jako obvykle maso plavalo v tuku, nic moc to nebylo), v obchodě koupili vajíčka, chleba a sýr na snídani a kolem páté došli docela uondaní na ubytování, kde jsme po sprše luštili křížovky, četli průvodce atd.

čtvrtek 4. 7. | Vardziakoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Po budíku v 6.30 a snídani jsme před osmou vyrazili na maršrutku do Alkačike, která akorát dojela, jen dál pokračovala asi až za hodinu. Řidič tvrdil, že jede až do Vardzie, takže se to docela zaplnilo až přeplnilo turisty včetně pár Čechů. Maršrutka nakonec jela jen do Alkačike (5 GEL/os.), kde jsme přestoupili na další do Vardzie. Ta byla opět hodně narvaná, takže z údajně jedné z nejhezčích cest v Gruzii jsme toho moc neviděli.

Ve Vardzii jsme se kolem dvanácté ubytovali v „hotelu“ u mostu, což byla jedna chajda se spoustou postelí (zas jeden pokoj, ale na druhou stranu to stálo 30 GEL za všechny), dali si oběd (co jsme chtěli neměli, takže jsme si dali boršč (nic moc) a odžapuri (s hranolkama a docela vysušené) (dohromady 10 GEL) a šli na procházku kaňonem k malému kostelíku a později odpoledne do skalního města (3 GEL/os.). To bylo hezké, spousta „pokojíčků“ (každý s dírou uprostřed), dalo se i do chodeb a hlouběji do skal. Chvíli i spadlo pár kapek z mraků, ale celkově bylo docela hezky.

Navečer jsme s Katkou chtěli vyjít na hranu kaňonu, ale zrovna začalo pršet (na chviličku), tak jsme to vzdali. K večeři jsme si dali dohromady šašlik, který už byl (7 GEL).

pátek 5. 7. | Vardzia – Zugdidikoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Lucce bylo v noci docela nedobře z „vína“, které nám včera nalili v restauraci místní (a bylo dost nechtutné) a i ráno na tom nebyla nejlíp. Maršrutka do Alkačike byla opět narvaná a byl tam strašný hic, z čehož se i Katce udělalo špatně, ale naštěstí nám zastavili (a pak už to bylo lepší). V maršrutce do Kutaisi (12 GEL/os.) jsme si vymohli místa vpředu, kupodivu jela zase přes Borjomi.

V Kutaisi jsme byli kolem třetí, místní taxikáři nám nabízeli za 150 GEL odvoz až do Mestie, což byla docela dobrá nabídka – ušetřil by se jeden nocleh a o moc dražší to nebylo, ale Lucka už nikam dál jet nechtěla, takže jsme jeli jen (opět narvanou) maršrutkou do Zugdidi (7 GEL). Maršrutkář nás po telefonátu hodil až do Lonelym vychvalovaného Zugdidi hostelu, o jiném ubytku jsme nevěděli, bohužel zas neměli volný pokoj, jen dorm, a navíc za 20 GEL. Lucka zůstala ležet a my šli do města na jídlo, dali jsme si výborný kebab (4 GEL; a snědli jej v parku) a pak se snažili koupit nějaké pečivo na ráno (jediné, co bylo, byly suché buchty) a vyměnit peníze (všude byl relativně ne moc dobrý kurz 2,12, kde byl lepší, bylo zavřeno; směna 100 EUR). Zugdidi (a vůbec celé jeho okolí) už měly úplně jinou náladu, takovou více „přímořskou“, a hezké baráky s verandama.

Večer jsme chvíli poseděli na zahradě, dostali na ochutnání čaču, večer byla spousta lidí, docela hluk a komáři.

sobota 6. 7. | Mestiakoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Největší výhodou tohoto ubytování bylo, že hostům zamlouvají místa v maršrutce do Mestie, takže jsme nemuseli brzo ráno přes celé město na nádraží. Když maršrutka přijela, vypadalo to, že tam jsou tak tři místa namísto osmi potřebných, ale nakonec jsme se tam narvali (20 GEL/os.). Cesta byla hezká, na začátku hor se dlouho jelo podél přehrady s krásně modrou vodou, a zatímco dole bylo zataženo, v horách to bylo hezké s cáry mraků/mlhy a hezkým světlem. Docela dost jsme zastavovali kvůli malému děcku, kterému bylo blbě, ale i tak jsme v Mestii byli už v 11, cesta byla proti průvodci rychlejší. V Mestii nás zavezl před nějaký spřátelený hotýlek, kde jsme se ubytovali – za 15 GEL/os. velký a konečně dvoulůžkový pokoj, celkově to tam bylo hezké a kousek do centra.

Čas jsme měli dobrý, že by se dalo vyrazit do hor už dnes, ale Lucka se na to necítila, takže jsme se šli jen projít po městě – fakt plném nových budov v alpském stylu, ale většinou prázdných, všude hezké věže (ale pro stromy, dráty atd. dost těžké najít nějaké místo, odkud by byl hezký a ničím nerušený výhled. Bloumáním jsme došli až do muzea, které bylo kupodivu zadarmo, ale stálo by i za vstupné – hezky udělané expozice s předměty i historickými fotkami.
S restauracemi to je v Mestii docela špatné, většina lidí jí asi na ubytování, takže jsme si nakonec dali bramborovou kaši se sýrem, salát a piva (23 GEL) v luxusně vypadající restauraci u náměstí, v obchodě koupili na ráno jogurtový nápoj k buchtám (2,5 GEL/0,5 l), šli se na pokoj přebalit a pak znovu projít do města. Večeři jsme si dali v café Ushba, což měla být místňácká restaurace, ale ceny byly prakticky stejné jako v té „luxusní“. V podvečer jsme hledali nějaký hezký výhled na věže, ale pro ploty se nešlo moc nikam dostat. Kolem deváté došla bouřka a docela hodně pršelo.

neděle 7. 7. | jezírka Koruldikoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Po nočním dešti se nebe nádherně vybralo a při východu slunce se v údolí převalovala mlha, ze které čouhaly věže, akorát to nějak hezky bylo nevyfotitelné. Posnídali jsme buchty s jogurtem a chvíli po sedmé vyrazili směr kříž nad Mestií. Lucka s Liborem šli nalehko s tím, že se vrátí, my si nechali pár věcí v depozitu a šli nalehko. Ze začátku cesty byly hezké výhledy na Mestii a údolí, pak jsme nemohli najít cestu, ale nakonec se podařilo. Celou cestu ke kříži to vedlo vyjetou cestou, částečně ve stínu, částečně po slunku (kde byl dost hic), čím výše jsme byli, tím hezčí pohledy na okolní hory byly (a bez oparu, s nádherně čistým vzduchem).

V deset jsme byli u kříže (2300 m n. m.), od kterého byl krásný „letecký“ pohled na Mestii a do údolí. Od kříže jsme šli dál k jezírkům Koruldi, což bylo sice na vzdálenost docela kousek, ale furt do kopce a už ve velkém vedru. U jezírek (2700 m n. m.) jsme byli chvíli po dvanácté a první pohled bylo docela zklamání – jezírka jsou ve skutečnosti takové větší kaluže, ale okolní hory a stáda koní a krav to vynahrazovali. Libor s Luckou se vydali zpátky, my postavili stan, uvařili rýži k obědu a napůl ve stanu, napůl před ním přečkávali vedro (křížovky, karty), odpoledne šli najít vodu (nakonec jsme našli „pramínek“ z jezera přefiltrovaný pár metry zeminy, ale zrovna tu by se dezinfekce hodila). Večer jsme si udělali ještě kaši, šli ještě jednou pro vodu a pak už fotili – i když jezírka byly kaluže, docela hezky se v nich odrážely hory a mraky, k tomu koně (trošku drzí), takže to bylo fajn. Po západu jsme ještě zkoušeli pár fotek s prosvíceným stanem. V noci docela padla zima a u stanu funěly krávy a koně.

pondělí 8. 7. | sedlo Gulikoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Budík jsem měl sice na východ, ale byla to nuda – oproti včerejšku už trochu opar a žádné mraky, takže jsme spali dál, než začalo svítit slunko. K snídani byla meruňková kaše a meruňky, mezitím jsme sušili věci, dost padla rosa. Před odchodem v osm ještě došli koně.

Nejdřív jsme museli zklesat kus včerejší cesty, na cestu do sedla Guli jsme to střihli zkratkou. Samotná cesta byla sice značená, ale dost zarostlá a blátivá, a s jedním docela dost nepříjemným úsekem – překonáváním bočního přítoku se spoustou šutrů a zbytky sněhu, plus lezením z údolíčka na cestu. Nahoru se to vylézt při držení se trávy dalo, ale v opačném směru si to moc představit nedokážu. Veškeré značení ovšem skončilo tam, kde by se hodilo, tedy na místě, kde už cesta nevedla traverzem údolím, ale začalo stoupat do sedla (a kde bylo milion vyšlapaných cestiček). Šli jsme necestou přímo nahoru a na cestu natrefili už kousek pod sedlem, ale zas tak hrozné to nebylo. Problém byla voda, protože krávy jsme viděli i nahoře na vrcholu a hřebeni a v potocích stáli zásadně hned pod sněhem, takže se nabírat nedalo.

V sedle (2807 m n. m.) jsme byli prakticky přesně v poledne, výhled byl hezký, ale docela zamračený, pěkně tam kvetly kytky. Cesta dolů byla mnohem horší, než nahoru – krom toho, že jsme neměli vodu, bylo horko a neustále otravovaly hovada, se pořád ztrácela a objevovala, většinu času se šlo po nepříjemně prudké suti nebo zarostlých svazích, navíc byl amfiteátr rozdělený několika stržemi a náš plán držet se napravo a krosnout to do údolí pod Ušbu nevyšel, protože se to právě přes jednu strž nedalo. Katce se navíc šlo nějak špatně, takže to strašně dlouho trvalo. Nakonec jsme aspoň narazili na docela dobrý zdroj vody a sešli dolů na normální cestu, akorát že jsme byli na špatné straně údolí a údolí byla tak hluboká strž, že se to přejít nedalo. Místo na kempování tam ale bylo hezké, takže jsme postavili stan tam (1809 m n. m.), aspoň s výhledem na Ušbu. Jediné minus bylo, že tam nebyla pitná voda, takže jsme na pití i vaření měli asi litr… Nedalo se ani očváchnout v říčce, ale naštěstí u lesa tekl malý potůček, kde se aspoň nohy umýt daly.

K večeři jsme udělali bramborovou kaši s lovečákem a večer fotili Ušbu, která se střídavě objevovala mezi mraky. V noci bylo dost teplo, výškový rozdíl byl znát.

úterý 9. 7. | Ušgulikoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno při východu bylo docela dost mraků, převalujících se v údolí, ale Ušba vidět byla, takže jsem něco vyfotil, k snídani jsme měli nudlovou polévku. Tentokrát moc rosa nebyla a stan byl docela suchý. Kolem sedmé jsme šli dolů podél potoka a pak vesnicí do hlavního údolí, urychlilo se to stopnutím teréňáku (resp. když jsme míjeli vojenskou stanici, jel okolo, vystoupil z něj voják a řekl, že si máme nastoupit). Na hlavní silnici to bylo ještě docela daleko, takže dobře že tam jeli. Kousek za křižovatkou stopoval Libor, že tam byl už hodinu a skoro nic nejelo, takže jsme jej nabrali a dojeli do Mestie.

Tam jsme konečně koupili vodu a Fantu, potkali se s Luckou, ta ale chtěla ještě do muzea, takže jsme šli s Katkou stopovat (místní dopravce chtěl za cestu do Ušguli 30 GEL/os.), cestou koupili na váhu keksy (3 GEL/0,33 kg). Na silnici moc provoz nebyl, a co jelo, jelo do Žabeši, ale pak zastavila maršrutka, nicméně chtěl 50 GEL, takže jsme mu řekli ne. Po chvíli ale docouval zpátky (byl to ten samý řidič, se kterým jsme jeli do Mestie) – vevnitř byli Japonec a Američan, co mu zaplatili 180 GEL za cestu do Ušguli, bo se jim asi nechtělo čekat v Mestii, takže si uvědomil, že na nás vydělá i za míň (15 GEL/os.).

Cesta byla docela zdlouhavá a špatná, podél ní jen pár minivesniček a rozbořených baráků, v Ušguli – které je docela hezké a věží spousta – nás vyhodil až na hoře, klasicky u spřáteleného guesthouse. My jsme ale šli o kousek níž a u paní na dvorku si postavili stan (10 GEL) – za postel chtěla taky 10 GEL, tak jsme furt přemýšleli, jestli stavět stan nebo ne, a když jsme jej postavili, tak akorát začalo pršet. Dobré bylo, že jsme mohli využívat krytou terasu se stolem a sprchu s teplou vodou.

Odpoledne jsme procházeli vesnici – hezká sice je, ale spousta nových baráků, takže těžké něco hezkého vyfotit, navíc se udělalo docela hezky – slunko svítilo skrze mraky, takže dlouhočasovky moc fotit nešly. Později začalo pršet, takže jsme si dali sprchu a uvařili večeři, bylo docela chladno, na terase jsme hráli karty a luštili křížovky. Večer, ještě za mírného mrholení, vysvitlo zapadající slunce škvírou mezi mraky a nádherně ozářilo údolí, trvalo to ale ani ne minutu, takže než jsme stihli dojít na fotitelné místo, bylo po tom. Škoda, bo to by byla nej fotka. Po západu se mraky docela protrhaly, takže jsme se rozhodli – pokud bude hezky – zůstat tu ještě jednu noc a jít nalehko k ledovci pod nejvyšší gruzínskou horu Škara.

středa 10. 7. | Ušguli, Škarakoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Na východ byly mraky, takže jsme vstali až o něco později. Nějakým zázrakem se nám pod tropiko dostal malý ptáček, tak jsme jej museli vypustit. Po snídani (celá bramborová kaše) jsme 7.45 vyrazili směr hora a ledovec, nebe už bylo hezky jasné a vesnice měla zase úplně jinou náladu. Cesta vedla širokým údolím, minuli jsme několik obřích kempů, občas se muselo brodit (resp. najít místo, kde se potůček dal nějak přeskákat). Když jsme vyšli ze stínu na slunko, bylo horko a moc se nám chodit nechtělo, ale pod ledovec (2313 m n. m., cca 8 km) jsme došli, mezitím se udělaly mraky a horu docela zakryly.

Na zpáteční cestě jsme potkávali docela dost lidí, kteří vyrazili na výlet, no tak hezké pohledy jako my už neměli. Zpátky jsme šli kolem kostelíčka, který se bohužel zrovna opravuje a byl obestavěný lešením. Když jsme došli do vesnice, zase trochu krápalo, tak jsme si udělali oběd, navštívili obchod (a tam potkali dvojici Čechů z maršrutky z letiště), koupili na zítra zeleninu a vajíčka (3 GEL, za kačapuri chtěli 6 GEL, tak jsme jim ji nechali). Později se udělalo zase hezky, takže jsme se šli projít do vesniček níže, občas byly docela hezké pohledy, ale hic a moc se nám nechtělo. Uvažovali jsme i o cestě k hradu/věži nad Ušguli, ale ve vesnici jsme nenašli most (vůbec, proti indickým vesnicím jsou tady ty dost bordel – bláto, prasata, krávy…). K večeři jsme dojídali různé zbytky, na západ se šli ještě projít, ale žádný zázrak to dneska nebyl.

čtvrtek 11. 7. | Ušguli – Mestiakoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Budíka jsme měli na šestou, ale zrovna začalo pršet, naštěstí to byla jen přeháňka. Posnídali jsme poslední těstoviny se zeleninou a vajíčky, sbalili a šli k mostu. Postupem času tam dojelo pár taxikářů a maršrutka, ale nic co by se dalo stopnout nejelo, až kolem desáté se nasbíralo docela dost lidí, takže jsme naplnili maršrutku (20 GEL/os.) s řidičem-komediantem, co furt vzdychal, jak kdyby cesta bolela jej, a ne auto. V Mestii jsme byli ve dvě, náš hotel byl obsazený, ale odchytla nás paní do vedlejšího, hezčího, který měl být za 20, ale ukecali jsme ji na 15. Hned po ubytování jsme šli na oběd, na který jsme se tak dlouho těšili – šašliky, chleba, salát, pivo (26 GEL), mezitím přišla bouřka a začalo pršet. Už v dešti jsme si šli vyzvednout věci z depozitu, využili internet a pak pršet přestalo, takže jsme přeběhli na naše ubytování.
Po sprše jsme šli koupit něco na večeři, v jednom obchodě měli 8 „koláčků“ co stáli 6 GEL, takže jsme raději místo nich koupili chleby (2 GEL), vajíčka (1,4 GEL) a sýr (3,4 GEL), zelenina sehnat nešla, ale i tak to byla dobrá večeře.

pátek 12. 7. | Kutaisikoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Paní nám rezervovala místo v maršrutce do Kutaisi, která dojela sice o hodinu dřív, než nám řekla, ale nic se nedělo až do osmé (25 GEL/os.). Batohy byly na střeše, ale naštěstí měl plachtu, bo dole pršelo. Po nočním dešti bylo na silnici docela dost popadaných kamenů, řidič jel extra rychle, takže v Kutaisi jsme byli už v jednu. Taxík do centra jsme horko těžko z 8 GEL usmlouvali na 4 (přitom podle LP to má být 2), usídlili se v parku a na střídačku šli na kebab (4,5 GEL) a nákupy. Taxík na letiště měl stát 20 GEL, takže jsme věděli, kolik můžeme ještě utratit. I s baťohama jsme šli pěšky na Bagrati, což bylo dost do kopce (a dost ve vedru), katedrála byla hezká (a docela neuvěřitelné, z jakých rozvalin ji opravili (resp. asi spíš dostavěli).

Odpoledne jsme seděli v parku a na střídačku šli nakoupit suvenýry (víno, vodku, sýr, čokolády, mapu), večer jsme si dali ještě jednou kebab a jeli na letišti. Taxikář nechal zapnutý taxametr a kupodivu to podle něj bylo 21,5 GEL, takže jsme naopak ještě ušetřili. Letiště bylo super, namísto sedaček tam mají matrace, takže se dalo krásně ležet, navíc tam bylo i wifi zdarma. Přebalili jsme batohy a snažili se spát, ale šlo to jen tak napůl.

sobota 13. 7. | Kutaisi – Katowice – Břeclav

Odbavení proběhlo v pohodě, akorát nám po průchodu do gatu zabavili flašku s vodou (že prý není pitná), takže cesta byla na sucho. Let byl docela nuda, v Katowicích bylo jako při odletu – zataženo, mrholení. Na letišti nás čekal šok – předražený Wizz bus jel až za dvě a půl hodiny, takže nezbývalo než tam čekat.

Na vlakáči jsme se ptali, kolik stojí jízdenka na vlak do Ostravy, který zrovna jel, ale pro jednoho by to byly asi 400 Kč, takže jsme jeli klasicky autobusem a pěšky přes Těšín. Díky rannímu zdržení na letišti jsme ale z Ostravy jeli až EC ve tři, v Břeclavi byli v pět.

Celkové náklady (na dva):
Letenky: 8 064 Kč
Doprava na letiště a zpět (Břeclav – Katowice): cca 2 tis. Kč
Utraceno na cestě + nákup jídla v ČR: cca 15 tis. Kč

Související odkazy:

Fotogalerie Gruzie

Detailní popisy turistiky nejen v horách ve světě

Fotogalerie Arménie

kouzelná Svanetie III. - Ušguli, pod ochranou tajemných věží

Kouzelná Svanetie II. - jezírka Koruldi, sedlo Guli a majestátní Ušba

Kouzelná Svanetie I. - Mestia, gruzínské Švýcarsko

Geghamské hory, trek rozkvetlým krajem sopek

Gruzínská metropole Tbilisi

Sevanavank, Gerhard a Khor Virap – ikonické stavby arménské krajiny

Národní park Borjomi-Kharagauli a skalní město Vardzia

Každá cesta začíná plánováním. Já své cestovatelské plány začínám u průvodců z řady Lonely Planet .