Cestovní deník Kyrgyzstán 2011

Cestovní deníky

Tři týdny v zemi hor, jezer a divokých koní. Kromě hlavního města, Biškeku, jsme navštívili jezero Issyk-kul, hory Ťan-Šanu i národní park Ala Archa.

pátek 8. 7. – Praha – Istanbulkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

neděle 10. 7. – cesta do Sary Chelekkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

pondělí 11. 7. – Sary Chelekkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

úterý 12. 7. – Džalalabádkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

středa 13. 7. – Oshkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Na snídani byla spousta věcí, takže jsme se s ní docela zdrželi, a na autobusák jeli až po desáté. Tam jsme vzali auto do Oshe s přidrzlým řidičem, který si furt bral naše pití. Krajina byla zase zajímavá – polopoušť s oázama. Osh byl nepokoji poznamenán ještě více než Džalalabád, před městem byla vojenská patrola a poničených budov taky více.

Nejdříve jsme šli na Šalamounovu horu (Sulejman top) s mixmuzeem kultury a vycpanin. Každopádně zde byl pěkný chládek (muzeum je uvnitř hory) a zajímavé je i prosklené „oko“ s vyhlídkou na celé město. Uvnitř muzea byla i šamanská expozice mj. s kuřecím pařátkem, u kterého křesťané nemohli pochopit, že tomu někdo věří. Jak kdyby mezi kuřecím pařátkem a křížem byl nějaký rozdíl… Další zajímavost byl průvod za jakousi místní vědmou – „večer se za ně pomodlíme“ :)

Poté jsme šli na bazaru – město leželo na Hedvábné stezce, a ten místní je dost proslavený. Mimo klasické maso na ulici tam měli spoustu čokoládových dobrot (rozteklých), ovocné limonády, různé masové pirožky a tak. Zpátky v Džalalabádu jsme byli kolem šesté a byla diskuze co a jak dál – jestli třeba k Issyk-Kulu neletět…

Po koupení vodky (60 s) a melounu jsme chtěli zas do bazénu, ale byl zavřený. Na domě byly na návštěvě jezuiti s Polska, byla večeře se spoustou chodů, pak u čaje a piv diskuze.

čtvrtek 14. 7. – cesta k Issyk-Kulkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Budík jsme měli v 6, od Adama jsme dostali bohatou výslužku na cestu (sušenky, melouny, jogurty…). Na autobusáku jsme našli chlapíka s velkým autem, do kterého jsme se pohodově vešli aj s věcma. Do Bishkeku nám dal cenu 7 tis. somů. Vypadal docela mladě a ještě jel domů říct že jede pryč, tak jsme si dělali srandu, že Ajtmatov by napsal povídku, jak mladý, nezkušený řidič poprvé jede až do Bishkeku a jde se rozloučit s matkou… Cestou jsme zjistili, že mladý nezkušený řidič má tři děti, pani byla jeho žena a pracoval mj. v tajné službě :)

Na rozdíl od předchozích byl sympatický, docela dost nám toho řekl, i o loňském konfliktu (uměle vyvolaná záležitost k oslabení prezidenta s najatýma žoldákama), pozval nás na pití (Mayim žarma, chutnalo to jako chlebové kousky rozmočené v mléce, takže humus jako většina jejich pití :), ale placky byly dobré. Na oběd jsme si dali pelmeně (to nám zas řekl, že pokládat chleba vzhůru nohama je neúcta, nedělá se to, aby člověk nebyl chudý). Taky říkal, že vydělává 5 tis. somů a jeho žena polovinu…

V horách pršelo a jinak bylo docela zamračeno, ale cesta byla díky velikosti auta pohodlná. i když se mu moc nechtělo, nakonec jsme jej přesvědčili, aby nás vzal až k jezeru do Cholpon-Ata (za další 4 tis.). Zde jsme chvilku po desáté šli kousek od silnice ke břehu, postavili stany – téměř okamžitě začalo krápat a bylo tam strašně jakýchsi muchniček.

pátek 15. 7. – Cholpon Ata, Djety-Oguz

Ráno jsme vstali, posnídali, dost dlouho balili – voda v jezeře byla studená a lehce foukalo. Přes jezero byly pěkně vidět hory na druhé straně. V 11 jsme šli do města, bylo jasno, ale nad horama docela mraky. Hledali jsme petroglyfy, nakonec jsme je našli – šlo se k nim přes staré letiště. Holt odborářů už sem asi tolik na rekreaci nelítá…

Petroglyfy byly dobré a rozlehlé, dokonce i s průvodkyní, které vůbec nevadilo, že místní dětičky po kamenech vesele lezou :) Pak jsme přes město šli na autobusák – bylo to dlouhé, vedro, ale bylo vidět (na rozdíl od jihu, kde jsme byli dost atrakce), že jde už o turistické město, spousta místních cestovek, nabídky výletů atd. Za 100 s/os. jsme vzali maršrutku (pěkně pomalá, vyhlídková jízda s řidičem, co buď hulil, telefonoval nebo obojí) do Karakolu.

Tam jsme jen nakoupili zásoby, navštívili english speaking TIC a jeli maršrutkou do Djety-Oguz. To taky bylo zajímavé, na místě odkud měly jezdit, nějaký chlápek zatelefonoval, a přijela dodávka, ve které bylo pár vesničanů, televize a hlavně krabice s ledničkou, která zabírala většinu auta (a ti, co seděli na jediné sedačce před ní, ji měli pěkně za hlavou; asi by jim po prudším zabrzdění moc dlouho nevydržela :) Auto jelo až k červeným skalám, kde jsme se nechali vysadit u Puklého srdce a hned fotili – bylo pěkné večerní světlo. Ubytovali jsme se u místních v okobercovaném pokoji (100 s/os.), docela zajímavé. Vařilo se u dědy na vejminku, vodu brali (i oni) z dost velké řeky za domem, stejně tak to byla koupelna.

sobota 16. 7. – Alakol trek I: údolí Djety-Oguzkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Budík jsme měli nastavený na 6, kdy vycházelo slunce a my vyběhly po cestě na kopeček nad vesnicí, odkud byl supr výhled na skály nasvícené vycházejícím sluncem i okolní hory. Po snídani u dědy na vejminku jsme zabalili a vyrazili na první den treku.

Cesta vedla nejprve údolím řeky Djety-Oguz ve stínu mezi okolními skalami, díky tomu bylo relativně chladno a šlo se dobře. Cesta byla ještě pro auta, míjela pasoucí se koně, kravky u jurt a maringotek. První zpestření bylo u orla, který byl přivázán u jedné z jurt. Hned vylezl jakýsi děda, že focení za 50 somů, a když jsme vytáhli foťáky, šel se převléct do kroje a předváděl se s orlem, časopisem GEO kde byl na titulce a medailama ze sokolnických závodů. Mohli jsme se mrknout aj do jurty, takže nakonec fotili všichni :)

Dál už cesta byla o dost horší, ale aj tak nás předjely dva teréňáky. Oběd jsme snědli u odbočky do údolí Teleti, kde začínala ta pravá horská pěšina. Střídavě jsme se zde předbíhali s třema Izraelcama a jejich místním nosičem s obrovským batohem. I zde, dost daleko od civilizace, byly občas obydlené jurty (s dětma „dej ňamku“, kterou jsme jim nedali, tak po nás začali házet kamínky a podnikavým starším (cca 10 let) bratrem, co hned nabízel vyvezení batohů do sedla na koni :)

Ke konci se údolí rozšířilo, místo lesa nastoupily pastviny se spoustou koní a výhledy na zaledněné hory, no na tábořiště jsme šli ještě asi hodinu a půl (celkově ta cesta šla o dost pomaleji, než jsem podle mapy čekal). Izraelci měli lepší mapu, ale ukázat jim kde jsme jsme museli my :) Místo na stany jsme si našli u potůčku, s výhledem na hřeben Terskei alatau), na odvodněném plácku (3000 m n. m.) kousek od odbočky na stoupání do sedla.

Při vaření večeře přišli dva Slovinci, že prý kde je ten kemp. Tak jim říkám, že náš je tu, a oni že v mapě je kemp, tak nemají stany (a asi čekali chatky, sprchy a tak :) (nakonec se ubytovali u Izraelců ve stanu, bo kemp samozřejmě bylo místo vhodné ke stanování :) Místo to bylo nádherné, večer zapadlo slunce, k tomu čistý potok a nasvícené hory a kytky a tak… Spát jsme šli 8.30, ve stínu se docela rychle ochladilo…

neděle 17. 7. – Alakol trek II: sedlo Teletikoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Kvůli náročnému stoupání jsme vstávali s prvními paprsky slunce (bohužel dost vysoko nad náma) v 5, rychle zabalili, něco málo pojedli a už za hodinku vycházeli. Díky námraze bylo přecházení mostku přes potok docela zábavné. Stoupání bylo zezačátku relativně mírné, později o dost prudší, ale díky stínu se šlo dobře a taky stále lepší výhledy (mimo jiné na hřebeny hor na druhé straně Issyk-Kulu) byly fajné.

Vojtu s Honzou chytly nějaké střevní problémy, takže šli dost pomalu, zato Marek do sedla vyletěl (byl tam o hodinu dřív než já (10.30), já tam pak půl hoďky čekal na Jardu a další asi ¾ hod na zbytek…) a ještě se jim vracel pro batohy (což bych teda nedal…). V posledním úseku byly zbytky sněhu, dost sutě a oblézání malé skalky.

Ze sedla (3800 m n. m.) byl pěkný výhled na hory včetně kopce, který jakoby z oka vypadl Alpamayu. Kolem dvanácté se v sedle vyrojila spousta lidí včetně povedené dvojky místního průvodce (v sandálách) a jeho koňáka (v gumákách :) Sněhem jsme sešli dolů a na plácku si dali oběd, a za pošmourného počasí scházeli dál údolím dolů. Cestou byla spousta nepříjemných brodů (přeskakování po šutrech), kytek, koní.

Poslední část byla hodně prudká, serpentinama klesala k řece Karakol. Navíc se dost zatáhlo a pohřmívalo, na plácek u řeky jsme došli tak akorát na postavení stanů, než začalo pršet. Nepršelo ale furt, takže uvařit se dalo (i když na etapy, díky čemuž jsme málem uvařili utěrku a houbu v sáčku místo vody :) a část na ohni, který vyčoudil celý tábor… Slovinci nesli Izraelcům stan, když už v něm spali, a domluvili si sraz ve vzdálenějším kempu. Pointa byla, že Izraelka si zvrtla kotník a tím pádem ji tam museli dovést na koni…

pondělí 18. 7. – Alakol trek III: jezero Alakolkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Vstávali jsme o půl sedmé, na obloze bylo jen pár šmouh, jinak jasno. K snídani klasicky pár lžiček müsli a hned poté sestup údolím Karakolu. Bylo pěkné – řeka a potůčky, pěkně zelené hory, skály, koně atd., akorát neustálé brodění všech přítoků do řeky bylo buď nepříjemné (studená voda až bolela) nebo o věci (při pokusech to přejít po kamenech). Cestou nás taky skásli místní ochránci (dohromady asi 2000 somů) za pobyt v NP. Hned za jejich stanicí jsme přešli jediný výdobytek za ty všechny ty prachy vybrané od cizinců – most přes Karakol, za kterým po projítí hustým lesem začalo stoupání k jezeru.

Šli jsme to už dost ve vedru, což bylo hodně nepříjemné. Cestou jsme potkali ještě partu Francouzů s průjmem (jak poznat Čecha: klobouček, kostičky, oblečení jak do Himalájí; jak poznat Francouze/Španěla atd.: malý baťůžek a na něm navázaný spacák, stan, hrnec, karimatka, igelitka s dalšíma věcma :) U potoka jsme si dali oběd (korbáčky a chleba) a začal poslední, nejprudší úsek (docela po skalách a suti), mj. kolem dost velkého vodopádu na potoku.

Pohled na jezero byl úžasný, nádherná modrá, kolem už docela dost stanů. My si je postavili na pláckách nad jezerem (3530 m n. m.), takže přímo ze stanů byl dobrý výhled. Svítilo slunko, tak jsme si dali sušit věci, no při cestě na koupání se rychle zatáhlo a párkrát aj zahřmělo. Voda byla strašně ledová, ale umýt se to už chtělo. K večeři polévka, západovku překazily mraky, co opět přišly. Po tomto dnu se ukázalo, že dát za jeden den Teleti i jezero opravdu nejde (nějak jsme přehlédli, že od řeky to je zas skoro 1000 výškových metrů…)

úterý 19. 7. – Alakol trek IV: Altyn-Arašankoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno bylo hodně zataženo, takže budík na 5.30 byl docela zbytečný. Aspoň nebyla taková zima, takže po müsli a čokoládě jsme se vydali na cestu stoupající sutí podél jezera. Pohledy byly čím dál hezčí (zaledněné hory, ledovce, meandrující řeka atd.), počasí čím dál horší. Když jsme vylezli do sedla (3900 m n. m.), bylo už hodně hnusně a stejně tak hnusný byl i pohled dolů: dost sněhu a extra prudká suť a skalky. Úsek dost blbý, zvlášť při vzpomínce na Hochkoenig…

Po sestoupení tohoto úseku začalo pršet (ještěže až teď), minuli jsme skupinku Čechů, co je čekal výstup (nezáviděl jsem). V dešti jsme scházeli kravskýma stezkama údolím – pršelo dost a dlouho, takže postupně provlhlo vše. Navíc jsme sešli se správné cesty, díky čemuž jsme museli brodit na horším místě, kde jsme to díky prudkosti řeky většinou přecházely v botách. To byl zlomový bod – tam už jsem byl mokrý komplet, takže mi to už bylo jedno a místo opatrného přeskakování přes potoky na viklajících se šutrech jsem je prostě přecházel naskrz (a že jich, spolu s bažinama bylo). Paradoxně jsme se těšili na to, až po celém mokrém dnu dojdem do lázní a vykoupeme se znova.

V Altyn-Arašanu jsme se ubytovali hned v prvním baráku (obr pokoj, ale za 300 s. na osobu, jídlo nět), zabrali celou verandu věcma a šli do baně. Voda byla strašně horká, do té první (teplejší) se mi podařilo strčit jen nohu po kotník asi na 10 sec, naštěstí byla ještě vedle druhá, o něco studenější (tam už se pomaličku vlézt dalo). Dobré bylo střídání ležení na zemi venku na dešti a vany… K večeři jsme vařili čočku, přestalo pršet, za 100 s. jsme si dali pivo a v bani ho vypili.

středa 20. 7. – Alakol trek V: Karakolkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno bylo relativně jasno a větrno, takže paní domácí věci pověšené venku (smáli jsme se, když to tam v dešti věšela) uschly, zatímco nám ani náhodou (takhle vlézt do těch totálně promočených pohorek byla nádhera). Údolí zakončené pěknou horou (Pik Palatka) bylo nádherné, i díky relativně jasnému vzduchu. Minuly jsme první a poslední turistické ukazatele (Moskau, Velington (!) atd.), rozbořenou meteobudku a počasí se zhoršilo, občas to vypadalo, že bude znovu pršet, což se naštěstí (až na pár kapek) nestalo.

Po docela nudných 4 hodinách jsme konečně došli do vesnice Ak-Suu, dali si pivo, rybičky a spoustu dalších věcí a maršrutkou jeli do Karakolu. Zde jsme se ubytovali v Yak hostelu (Gagarinova ulice), kde jsme dostali 3 pokoje + předsíň, vyzdobené jak jinak kobercama, za nádhernou cenu 250 somů/os. Na dvoře jsme pověsily všechny stále mokré věci, něco oprali atd. – fakt pěkné, udržované a levné místo (jediná nevýhoda: jedna sprcha ve stejné místnosti se záchodem, což je na množství lidí /dají se zde aj postavit stany/) docela málo…

Po dlouhé době jsme se konečně vydali do města, se zastávkou u dřevěné katedrály jsme vyřídily směnárnu, net a šli na večeři. Po hladu na horách jsme si dali boršč, piva, každý dva šašliky (které ale byly dvakrát tak velké jak ty v Džalalabádu, takže jsme to do sebe dost cpali…) a na závěr ještě nanuky, nechali jsme tam asi 2500 s. :) Na hostelu byla spousta lidí včetně sympatického páru z Čech, se kterýma jsme dost dlouho poseděli u dvou vodek, mj. nám dali mapu Ala Archa…

čtvrtek 21. 7. – Issyk-Kul a Tamgakoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno jsem se vzbudil asi v 5, takže jsem toho využil na zatím prázdnou sprchu, kde se samozřejmě pak tvořily fronty – budíček jsme měli jakože v 7, snídaně byla asi v 9… Maršrutkou (kde Marek otevřel okno tak, že mu zůstalo v ruce a pak celou cestu musel jet v bundě a čepici) jsme přejeli do vesnice Tamga, ležící na břehu jezera. Cestou jsme míjeli spousty polorozbořených hotelů a rekreačních vesniček, kam už asi dost dlouho nikdo nejezdí.

U jezera jsme se hned vyvalili na pláž, ale docela foukalo a voda byla též studená, takže na koupání nic moc. Po chvíli jsme se ale přesunuli o zátoku vedle, za placenou pláž, kde jsme našli docela pěkné místo na noc, nefučelo a byla tam znatelně teplejší voda. Zbytek dne byl odpočinkový – koupání, meloun, nanuk atd.

Na večeři jsme šli kvůli stanům na dvě etapy, my si dali nějaké nudle se zeleninou, které bohužel byly utopené v několikacm vrstvě tuku (aneb klasická dietní kyrgyzská strava). Večer jsme byli snad všichni trochu připálení od slunka, byl strašný hic ve stanu, ale pěkné nebe se spoustou hvězd.

pátek 22. 7. – Buranakoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Budík jsme měli na východ, byly pěkně nasvícené okolní hory. Maršrutka směr Biškek přijela úplně ideálně, ještě jsme byli na vedlejší cestě a už brzdila, takže naše obavy (jak se narveme v 7 lidech a s batohama v takové díře do něčeho) byly naprosto liché. Do Torugartu jsme jeli asi 2 hodiny přes vcelku pěknou krajinu. Cesta byla zajímavá – 4proudá silnice bez jediné čáry, takže se jezdilo, jak to zrovna s hustotou provozu vycházelo, přijde mi že auta s řízením vpravo/vlevo tu jsou skoro napůl.

V Torugartu jsme si dali oběd (zase komedie – dlouhé vysvětlování, co které jídla jsou, pak hláška že je vlastně nemají…), a vzali obří auto směr Burana a pak i do Bishkeku (za 1700 s). Věž Burana je jedna z mála kyrgyzských památek, jedná se o strážní věž (po zemětřesení trochu pochroumanou), u ní je malé muzeum, kamenné hlavy (ty jsou, jakoby je dělal Born), náhrobní kameny a tak. Krajina pěkná (zemědělská oáza, na obzoru hory), ale strašný hic.

V Bishkeku nás hodil až kousek od ubytování, po kvasu (0,5 l/15 s.) jsme se šli ubytovat – byl tam aj Polák z Džalalabádu. K večeři byla polévka a chlebíčková hostina + pivo, po ní jsme se chvíli dívali na Foresta Gumpa , ale bylo poškrábané DVD, tak to moc nejelo (skvělý ruský dabing, jeden člověk čte vše), pak tam pustili Nu pagadi… V noci zas strašné vedro.

sobota 23. 7. – Bishkekkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Po tradičně jogurtové snídani jsme maršrutkou spolu s dalšíma asi 25 lidma jeli do centra (při vystupování Jardovi někdo vytáhl peněženku z kapsy…), vyměnili nějaké prachy (zajímavé, že ve směnárnách nechtěli třeba 50 USD měnit, že to je moc málo…) a šli do muzea národní historie.

Ještě před ním jsme viděli výměnu čestné stráže u vlajky – mají extrémně pomalý pochod, měly by vidět ty Indy na pakistánských hranicích :) Muzeum bylo dobré – má dvě patra, jedno věnované Leninovi, druhé historii země. Socialistický realismus naprosto ukázkový všude (architektura, plastiky, malby na zdech…), zajímavá byla i část věnovaná loňským nepokojům s vitrínkama, kde byly osobní věci obětí (např. telefon, žiletka a tak :) Každopádně (mj. na tomto muzeu) bylo krásně vidět, jak je komunismus naprostá analogie náboženství, víra jako víra – fresky na zdech, sochy dělníků vzhlížejících k Leninovi, citace jeho spisů, naprostá glorifikace, potírání „nevěřících“… V čem je rozdíl, když na místo Boha a Ježíše dosadíme Lenina, na místo Bible jeho spisy, místo inkvizici politické procesy a gulagy? A speciálně s křesťanstvím i v tom, že oboje vzniklo na obranu těch chudých, trpících, ale stejně to vedlo pouze ke vzniku nové elity, která zase žila z těch obyčejných lidí. A oboje je založené na naprosto utopistických představách nového ráje, kde se všichni budou chovat jinak, jen to jde proti základnímu lidskému přesvědčení…

Další asi 3 hodiny jsme hledali Zoologické muzeum, které přestěhovaly a polovina lidí tušila, kde je, druhá ne, každopádně jsme jej nenašli. Místo toho jsme objevili třeba ministerstvo kultury, před kterým asi na 100m úseku stály auta s krásnou sbírkou SPZ typu 2020, 0001 atd. – mafiánská kultura se nezapře (a to bylo min. kultury – chtěl bych vidět nějaké důležitější :). Nafotil jsem si pěknou sérii, no když na mě začali z těch mercedesů vylézat řidiči, proč je fotím, tak jsem to musel maskovat, jakože fotím něco jiného :)

Město jsme docela prošli (mimo hlavní třídu tu skoro nic není, až na spoustu pěkných ženských), poobědvali kebab se spoustou věcí za 60 s. Taky jsem chtěl poslat pohledy, ale na poště (kde je posílali minule) mi ženská řekla, že tam se pohledy neposílají a že mám jít kamsi jinam, tak jsem se na to vykašlal (bo země, kde nevedou známky a schránky a v hlavní národní poště se nedá poslat pohled je teda divná).

K večeři zase spousta dobrých (zdravých :) věcí, pak jsme šli na pivo do hospody, kde měli mít čepované pivo, což byl též zážitek. Sedli jsme si ke stolu, po asi 5 min kdy se nic nedělo, šel Vojta hledat někoho. V kuchyni našel ženskou sledující televizi, ta kamsi zařvala, po další chvíli došel z ulice číšník, postavil se ke stolu a pravil „Što?“ Tak jsme si objednali piva, docela se daly. Když jsme se zeptali, jestli mají šašliky, tak nám je po chvíli začali dělat (asi nebyli zvyklý, že tam někdo dojde jen pít :) Cesta zpátky dlouhá, hospoda byla docela daleko…

neděle 24. 7. – Ala Archa, Racekakoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno jsme zabalili, dobré bylo, že jsme mohli nechat nějaké věci v depositu a nemuseli tak tahat všechno. Ráno byly docela pěkně vidět hory, kterými je Bishkek obklopen (pěkná lákačka :) Na autobusáku všichni chtěli za cestu 2000 s, nakonec jsme našli velké auto za 1000. Proč tak levně se ukázalo za chvíli, řidič byl asi nový a nevěděl, jak tam jet a že to je tak daleko.

Nakonec nás tam ale zavezl, takže kolem poledne, hned po jídle (2200 m n. m.), jsme začali za pěkného vedra stoupat údolím Ak-Sui. Protože byla neděle, tak (zvlášť dole v údolí) se to jen hemžilo „biznizmen turning up in BMW, eating salami and drinking vodka“, jak varuje LP, na cestě k vodopádu taky bylo pár zjevů zajímavých.

Stoupání po moréně od vodopádu do Raceky bylo hnusné – jak sem chodí tolik lidí, tak cesty jsou dost vychozené a zničené, navíc bylo vedro a suť nekonečná. Údolí ale bylo pěkné, na konci byli kozorožci, které jsme samozřejmě začali fotit na sto metrů, a pak zjistili, že se k nim dá dostat dost blízko :)

V Raceka jsme zakempovali na prvním plácku (3300 m n. m.), byli tam nějací Češi, Korejská horolezecká výprava atd. Z morény nad kempem (asi jeden z nejnebezpečnějších, kde jsem byl – ledovcový potůček, stany pod vysokou morénou se spoustou obršutrů, těžko říct jestli by po nějakém menším otřesu přišla první vlna z prorvaného jezera nebo šutr z morény) byl krásný výhled na ledovec, Pik Korona i Pik Svobodnaya Korea. Malý potůček se večer fakt dost rozvodnil, takže nestavět stany na pláckách u něj bylo rozumné. V noci bylo dost teplo, na to že to je tak vysoko.

pondělí 25. 7. – Ak-Suikoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ze stanů jsme vylezli až kolem sedmé (po budíčku asi v 5, kteří zařídili Češi, cca 2 hod se balící na Pik Učitel), když začínalo slunce svítit aj do kempu. Vločky k snídani docela ušly, čekal jsem, že to bude horší :) Dnešní aklimatizační výlet vedl podél ledovce po moréně někam vzhůru, bez batohů a s vědomím, že nikam nemusíme dojít a nespěcháme, se šlo krásně.

Minuli jsme další tábořiště (s obříma zásobovacíma stanama ruských horolezců), chatu (vypadala dost mimo provoz, prý sice v provozu je, ale je to dost drahé), podél ledovce minuly jezírko a šli dál nahoru. Honza chtěl obejít skalní zuby, takže jsme přecházeli ledovec (chvíli před tím, než jsme na něj šli, tak se házením šutrů snažili odlámat kusy ledu; já si teda myslím, že užitečnější než se v horách modlit a pořádat mše je nenasírat ledovec házením šutrů na něj, kor když se tam chystám…)

Cesta skrz zuby vypadala dost blbě, zvlášť pak ta z druhé strany, takže jsem se rozhodl netrápit se vzpomínkama na HK a vrátit se stejnou cestou, přidal se aj Marek a v kempu jsme byli kolem druhé. Venku pofukovalo, tak jsme leželi ve stanu, po čtvrté došel zbytek a o něco později i Češi, kteří šli na Pik Učitel, prý tam strašně foukalo. Jak byly nějaké mraky, byla docela kosa, takže po večeři jsme šli hned brzo spát, i v noci bylo výrazně chladněji.

úterý 26. 7. – Pik Učitelkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Budíček jsme měli 4.45, údolím se valily cáry mlhy, ale jinak bylo jasno. Vzhledem k zimě (ocenil jsem rukavice) jsme se rychle sbalili a 5.15 vyrazili nahoru. Mimo první úsek korytem potoka (kde mi ujela noha a spadl jsem tam, ale membrány držely, tak jsem se aspoň definitivně vzbudil :) vedla celá cesta nejrůznějšími druhy sutě – velkou, malou, viklající se, ujíždějící… Krom toho docela fučelo a byla velká zima, zvlášť při chytání se těch kamenů.

Kompenzováno to ale bylo krásnými, stále lepšími výhledy na Koronu, Koreu, Teketor, ledovec v údolí a další okolní hory, navíc za vycházejícího slunce a inverze s mrakama pod náma. Šli jsme stylem 15 min chůze, pak sušenka, napít a zas dál. Místy bylo i nějaké lehké lezení a zbytky sněhu. Když jsme vyšli na slunce, bylo hned tepleji, někde nad 4 tis. to o. Jan otočil (resp. čekal), my šli dál. Před finálním hřebínkem bylo dost nepěkné místo (klouzající suť), pak to už šlo – nahoře byl na severní straně nafoukaný sníh, ale dalo se jít i po skále.

Na samém vrcholu (sníh, malý křížek, 4540 m n. m.) prakticky vůbec nefoukalo, což nás překvapilo, a byl z tama nádherný rozhled na okolní Tian-Shan, od obzoru po obzor, a inverzi. Cesta zpátky byla lepší, než jsem čekal, i když to jezdilo a hlavně v suti je třeba přemýšlet nad každým krokem. Docela se zatáhlo a akorát při příchodu do kempu začalo krápat. Byli jsme tam před jednou, což Čechy dost překvapilo :)

Do večera jsme se jen tak poflakovali a relaxovali, přišly nějaké další české skupinky, počasí nic moc (zima a občas nějaké krupky či co). Večeře byla na dvě etapy (polévka v dešti, pak chleby a sušenky), došla druhá bomba s plynem – takže ty dvě vyšly akorát. Večer zas byla zima a Korejci dělali bugr. Noc byla extrémně dlouhá – když jsem se poprvé vzbudil a říkal si, ať už vyleze slunko a je den a jdeme dolů, byla půlnoc :(

středa 27. 7. – Ala Archa, Bishkek

Budík v 7, za zimy snídaně a balení a pak cesta dolů. Batoh byl úplně lehounký, počasí pěkné, ale cesta zas relativně namáhavá, protože i když byla dolů, tak se to dost vozilo. Oběd jsme si dali na vyhlídkovém balvanu, pak ještě chvíli poseděli dole u Alpine campu, kde přišli další dva Češi (a dali nám kus melounu, k nanukům :) Po chvilce zrovna přijela nějaká dodávka, tak jsme si tam vlezli na zpáteční cestu (1000 s.), vzal nás zase až na Bajak bazar.

Tam jsme si dali točené pivko, šli se ubytovat a dát sušit věci, a na večeři se zase vrátili do této hospody – v menu měli 24 položek s jídlama, reálně měli šašliky a jedno „bezmasé“, kde maso stejně bylo… Dali jsme si teda beraní šašlik (fakt dobrý), piva, polévku (donesla asi 3 min po donesení šašliků…). Večer u kytary asi do jedenácti.

čtvrtek 28. 7. – Bishkek

Spali jsme až do osmi, pak jeli do města, změnili další peníze a po hlavní třídě šli na Osh bazar, obrovské tržiště. zde byla spousta zajímavých věcí: med (ve flaškách od Coca-coly a sklenkách od nutely, vždy s utopenou vosou; když jsme chtěli ochutnat, paní nám pootvírala jednotlivé lahvičky, my na prst nabrali a ona je pak zase postavila hezky zpátky do nabídky :), obří masna (s koňskou hlavou, taženou za hřívu neznámo kam a jinýma věcma, po kterých se člověk stává vegetariánem), spousta koření, sladkostí…

Něco jsme nakoupili, pak nás odchytli policajti ke kontrole – 3 uniformovaní, dva bez, že chcou vidět pasy, ty nám hned vytrhly z ruk a mašírovali si to bokem, tam osobní prohlídka (všechny kapsy, peněženky, prachy samozřejmě chtěli do ruk – sice víme, že na to nemají právo, ale říkejme jim to, když neumí anglicky a mají naše pasy a pistole za pasem…), ale dávali jsme pozor, takže nám nic nevzali. Pak chtěli velice být kamarádi…

Na zpáteční cestě jsme objevili supermarket, tak jsme tam něco nakoupili (piva, skvělé vodky, sladkosti, sýry – pěkně jsme si zašopovali v supáči :), pak ještě v Tsumu jsme kupovali nějaké další věci (trička atd.) – Marek s Vojtou dělali komedie, že si je tam budou pamatovat ještě dlouho :) Do domu jsme přijeli až ve 4, zabalili věci, něco pojedli a jeli maršrutkou (najeto 430 tkm.) na letiště.

Tam jsme šli do zahradní restaurace (na rozloučenou krásná číšnice :), kde jsme vysypali poslední peníze na stůl a objednali piva, museli jsme vypadat jako dost sociální případy :) Ještě mají ve zvyku lidi nevyhazovat, když jen sedí, takže jsme tam vydrželi dost dlouho. Na letišti jsme jedli, hráli karty, snažili se něco spát, ale moc to nešlo. V letištní TV dávali reklamy jen na Turkish airlines a pak po půlnoci i párkrát nějaký protikorupční spot (asi je levnější vysílací čas :) Dobré byly také turecké záchody, se splachováním na fotobuňku :)

pátek 29. 7. – Bishkek – Istanbul – Praha – Břeclav

Po jedné letiště trochu ožilo, šli jsme na checkin, kde jsme byli první, takže jsme si mohli vybrat, ke chceme být (akorát Markovi to zařizovali nějak dlouho), byl tam i balič zavazadel (takový jiný, než normálně, s klasickým přístupem: seděl a psal si na mobilu, lidí se nevšímal; na otázku o balení neznatelně kývl hlavou a psal sms dále :). Na letištní ploše byly pěkně vidět americké letadla.

Let byl celý po tmě, letěli jsme tak těsně před svítáním, až kousek před Istanbulem slunko konečně vyšlo. Jídlo bylo tentokrát zklamání – po 3 týdnech, kdy chleba se sýrem byl nejčastější snídaní/obědem/večeří byla sýrová bageta a sýrové cosi jiného :( Na letišti jsem si dal výborné ledové kafe (za ty 4 eur stálo), docela to tam žilo (začátek Ramadánu, spousta poutníků do Mekky…), dobrá byla taky nějaká africká kmenová královna (asi), co seděla na elektroautě, na sobě měla asi kilo zlata a 10 minut si poroučela, co všechno chce :) Vojta tam taky potkal Ujfalušiho, letěl s náma. Tento let už byl o něco zajímavější, s výhledama, bohužel většinu času bylo zataženo a na zem vidět nebylo. Aspoň bylo výrazně lepší jídlo (smažené vajíčka atd.).

Batohy došly v Praze všechny, no můj až dost za dlouho, už jsem se aj bál. Vlak jel těsně po příjezdu na nádr, akorát jsem stihl koupit bagetu a noviny, a do BV přijel přesně.

Související odkazy:

Fotogalerie Kyrgyzstán

Detailní popisy turistiky nejen v horách ve světě

Trek k ledovci Inylček I. - přes sedla Ašutor a Džanalač

Trek k ledovci Inylček II. - sedlo Ťuz, Inylček a Merzbachera

Trek k jezeru Alakol

Čarokrásná jezera Kul Ukok a Kul Tur

Červené skály Džety-Ogüz

Výstup na Pik Učitel

Ala-Arča a Raceka

Issyk-kul, kyrgyzské moře

Rozkvetlé louky rezervace Sary Chelek

Bishkek - kyrgyzská metropole

Každá cesta začíná plánováním. Já své cestovatelské plány začínám u průvodců z řady Lonely Planet .