Cestovní deník Ukrajina - Krym 2009
10. 3. 2012 | zobrazeno 5939×
Školní exkurze na místo dlouholetých výzkumů naší katedry , na daleký (zvláště autobusem) Krym.
čtvrtek 7. 5. : Ostrava – Užgorodkoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Nacpání věcí do autobusu na parkovišti před Pennym proběhlo nečekaně rychle, takže jsme vyjeli už kolem půl šesté večer směr Frýdek, Mosty a dál přes Slovensko – Ružomberok, Liptovský Mikuláš, Poprad a Košice. Kousek za Gagariňákem jsme otevřeli lahvovaný Muškát, byl výborný, škoda že jsem měl jen jednu sedmičku. V druhé třídě, jak byl pojmenovaný zadek autobusu se pilo ve velkém, takže zastávky na záchod byly co chvílu. SMSkama chodil stav hokeje, na konečný výsledek se uzavírala sázka.
pátek 8. 5. : Volovec
Na hranice s Ukrajinou jsme dojeli po jedné v noci. Vyfasovali jsme imigrační karty (že ty vždycky chtějí v takových zemích, jako je Bolívie nebo právě Ukrajina), proběhla prohlídka pasů ("celníci mají velké čepice, tak se jim nesmějte" – ale neměli žádné, což nás zklamalo). Vyměnili jsme si také peníze (1 EUR cca 10 hřiven, takže 1 h = 2,6 Kč) – s přibývajícíma lidma docházely paní ve směnárně peníze, takže furt někam odbíhala a dostávali jsme to v čím dál menších bankovkách.
Cesta značně zpomalila a autobus se začal mnohem víc třást. Do Volovce, který před válkou patřil ještě do Československa, jsme dorazili asi v 7 ráno. Po snídani jsme vyrazili na hřebenovku. Stoupák to byl pěkný, převýšení dělalo asi 700 m, takže jsme se na slunku zapotili. Cestou na tento zlý kopec jsme viděli zlého brouka májku (jedovatá) a byli varováni před zlou kytkou třemdavou.
Pod vrcholkem byl napůl rozpadlý skelet jakési budovy, na hřebeni místy ještě byl sníh. Celkově toto pohoří připomínalo Fatru, výhledy kazil opar. Přes několik dalších vrcholků (s pěkným lateral spreadingem) jsme došli ke kopci s křížem, který jsme viděli ráno z vesnice. V sedle před ním průvodce Honza pochopil, jak se liší geomorfologická trasa od té klasické :). Odtud se už pokračovalo jen velmi prudce dolů, značenou cestou (dotaz ráno na průvodce: "To je místní značení?" "Ne, tu nic takového není"...) posypanou štěrkem, asi místní zlepšení turistické infrastruktury.
Ve Volovci jsme byli docela rychle, takže jsme si v hospodě dali točené pivo za 4 h a pak ještě jedno, za tu cenu. Ve čtyři odpoledne jsme vyrazili dále, místníma cestama s občasnýma zkratkama, kde jel autobus nejspíš poprvé. Ze slibovaného McDonaldu na večerní zastávku se vyklubal lesík, přes noc se dělaly poměrně dlouhé etapy (5 – 8 hodin v kuse). Chvílemi se jelo i po místní dálnici, nicméně hustota děr odpovídala naší horší okresce.
sobota 9. 5. : Bachčisarajkoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Celý den jsme strávili na rovinatých úsecích Ukrajiny, kterou jsme přejížděli do Bachčisaraje. Tam jsme dorazili asi v 15 hodin odpoledne, náš kemp (travnatý dvorek jednoho z domků) byl na konci města, ve skalnatém kaňonu. Při stavění stanů začalo mrholit, ale nic hrozného. Večer jsme uvařili rýži (při té příležitosti se Monice částečně roztekl super vařič s plastovýma součástkama, ale naštěstí fungoval dál) a hráli Bang.
neděle 10. 5. : Chufut-Kale a Tepe Kermen
Ráno jsme se probudili do azura, ale velice rychle přišly mraky. Po snídani jsme vyrazili směr Uspenský klášter a dále na Chufut-Kale, středověkou pevnost ve skalách. Její původní jméno Kyrk-or znamenalo 40 pevností, později byla přejmenována na Židovskou pevnost. Založena byla Sarmaty a Tatary, největší rozvoj spadá do 13. a 14. století, posledními obyvateli byli Karaimové, kteří odešli v 19. století a od té doby je pevnost neosídlena.
Na vyhlídce na ukázkové kuesty byla úvodní přednáška ke Krymu. Po hraně kuesty jsme přešli do údolí a z něj vystoupali na stolovou horu Tepe Kermen (544 m n. m.), kterou jsem si překřtil na Tepui-Dag. Na jejím vrcholku se ve slínech nachází přes 300 jeskyní, které zde byly vybudovány zejména uměle od 6. století, kdy zde byla založena byzantská tvrz (jméno hory znamená "pevnost na vrcholu").
Při sestupu prudkým úbočím se objevil výhled na něco, co bylo v mapě označené jako pionýrský tábor, nicméně reálně to vypadalo jako napůl opuštěná vojenská základna. Mírnou zacházkou podél řeky jsme šli k jakémusi odkryvu, který tam ale nebyl, nicméně kousek dál byly další. Mezitím nebe hrozivě ztmavlo a hřmělo čím dál častěji, takže za zvedajícího větru jsme přidali do kroku směr vesnice.
V té jsme se schovali v polorozbořené budově a po chvíli deště všichni narvali do autobusu směr Bachčisaraj. Chlapík si udělal pěknou tržbu (bo nikomu nedal jízdenku), zadní kolo mu v zatáčkách drhlo o blatníky, ale asi mu to nevadilo. Přes Bachčisaraj jsme došli do kempu, někteří šli na prohlídku chánova paláce (a tím se vyhnuli další vlně deště). Po pěkně studené sprše bylo také pěkně vychlazené pivo, večeře opět jedno kolo Bangu s místním vínem, co nechutnalo vůbec, ale vůbec jako víno. Později se zvednul vítr a začalo opět pršet.
pondělí 11. 5. : Kača, Foros a Jaltakoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Ráno bylo opět docela pěkně, jen věci byly z noci navlhlé, což zpříjemňovalo balení. Po oddělání vařiče z bomby nám plyn stále unikal, takže jsem udělali několik marných pokusů jej zastavit či vypálit. Po nandání věcí do autobusu jsme objednanými maršrutkami přejeli do údolí řeky Jači na místní nízkogradientové sesuvy. Prošli jsme se až k odlučné hraně, slunko pálilo, ale nic moc vidět nebylo, a sešli k silnici, kam po čase přijel autobus. Na skalách byla spousta mušliček – nápad vytapetovat si s nimi koupelnu :).
Na přejezdu do Jalty jsme se zastavili u skalního řícení nad městem Foros.Cesta po pobřeží je dost klikatá a pořád z kopce do kopce, před Jaltou byla pěkná průtrž mračen s bouřkou.
Jalta mě na první pohled připomenula Valparaiso, ale je zde mnohem víc zeleně a působí horším dojmem – místní paneláky a rozestavěné skelety budov vypadají opravdu strašně. Silnička do hotelu byla dost úzká, po vjetí na dvorek se řidiči nějak nemohli otočit. Za mírného mrholení jsme vydělali věci z autobusu, vybrali prachy (80 h/noc) a čekali, než ženská na recepci asi 10x vše přepočítala. Pak nás teda konečně pustili na pokoje. Vypadalo to docela slušně, v každém koupelka, jen deky byly vždy jedna na dvojlůžko...
Po osprchování jsme vyrazili do večerního města, kde bylo skoro vše zavřené a dost mrtvé, takže jsme koupili nějaké jídlo, vodku (Medoff za 18,5 h) a šli zpátky. Místní obchody jsou vůbec úchvatné – v každém zabírá polovinu sortimentu alkohol za vynikající ceny, prodavači se zásadně čučí do stěny nebo země a ochota z nich vyloženě vyzařuje. Po vyšlapání kopce k hotelu jsme zjistili, že je osvětlený blikajícíma barevnýma světélkama, úžasné :).
Na pokoji jsme hráli nejdřív Bang, pak v méně lidech Macháčka (ti co nepili si psali na ruku, ostatní to měli za panáka) – při té příležitosti padly 2 vodky. Po půlnoci jsme šli ještě na jeden Bang nahoru (nedobrá vinná pálenka), spát asi ve dvě (Marek: "Já si dám jednu partičku a o půl jedenácté jdu spát").
úterý 12. 5. : Morčeka
Autobus nás ráno vyvezl na cestu pod skalní stěnu Morčeka. Odtud jsme pokračovali po asfaltce nahoru směrem k místnímu lomu. Do toho jsme prolezli jakýmsi lesíkem k odkryvu, kde byla (kromě bolševníků) přednáška o vegetaci Krymu.
Po ní jsme se vrátili kousek zpátky a začali necestou stoupat ke skalní stěně. Morčeka (940 m n. m.) je vyhledávaná horolezecká stěna (6a), v roce 1782 zde proběhla mohutná skalní lavina, která zavalila dvě vesnice. Obrovské kamenné bloky jsou rozptýleny až po moře. To ale nevadí Ukrajincům, kteří zde vesele těží kámen a provádějí odstřely, takže se asi budou divit, až si na hlavu spustí něco podobného. Tehdy se odlomila část masivu, narušená jeskyní, dnes další pohyby predisponují závrty na vrcholové plošině.
Podél stěny (ukázková zlomová se stryacemi) jsme za dunění střelby pokračovali kousek dál od lomu a stále nahoru až k ní, kde se odebírali vzorky krápníků na datování. Nad mořem byla docela pěkná inverze, slunko pálilo, občas se při lezení někomu podařilo shodit solidní balvan, takže ti co nahoru nešli se rychle klidili do lesa. Cesta zpátky, přímo dolů po obří suti byla zábavná – kameny se skoro vůbec nehýbaly, dalo se po nich krásně skákat, jen občas to znepříjemňovala pichlavá vegetace a zlá kytka třemdava. Pod akumulací jsme ve vedru pokračovali po silničce k busu. kde si nás 6 prvních dalo pivo (a ne jedno) a čekali jsme asi půl hodiny na první lidi ze zbytku.
Cestou zpátky do Jalty byla ještě zastávka na Hoře divů (taky nějaké svahové pohyby) a na Vlaštovčí hnízdo (jakýsi pseudozámeček, dnes restaurace). Do hotelu jsme dojeli v 7 místo slibovaných 3, takže jsme téměř hned šli do místní restaurace na šašlik – dobrý, ale bylo ho docela málo + zmatená obsluha. Po nákupu pár věcí na zítra jsme se vrátili na hotel, sprcha, deník a dospat včerejšek.
středa 13. 5. : Balšoj kaňon, Ai-Petri a Učan-Sukoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Probudili jsme se do zamračeného rána, posnídali a šli před hotel. Tam měli být maršrutky, ale ty se na to vykašlaly, takže jsme čekali než se seženou další. Nakonec přijela kolona 6 dodávek Mercedes s tmavými skly, tam jsme se naskládali a vyrazili. Náš řidič nám pustil jakési CD s místními hity (bohužel za celou dobu 3 x furt dokola) a kousek za Jaltou jsme začali stoupat ostrými serpentinami.
Nahoře byla mlha a pěkný fičák, my naštěstí přes hřeben přejížděli na Balšoj kaňon, kde sice bylo zamračené, ale bez mlhy. Po kluzké cestě jsme sestoupali do Balšoj kaňonu, další postup ale brzy zbrzdila rozvodněná řeka, kterou bylo třeba překonat. Většina lidí to přelezla po improvizovaném mostku z klád, strašpytlové se vrátili. Dál trasa pokračovala podél (a leckdy ve) vodě k vývěru, kde ze země proudila najednou řeka o průtoku stejném, ne-li větším jako ta hlavní. U evorzních hrnců jsme to otočili, přišli k autům, kde seděl zbytek ve stánku a nakupoval místní med, což byla s některýma docela velká komedie.
Auty jsme vyjeli nahoru na Ai-Petri, místní z toho udělali pěkný cirkus s milionem staveb, stánků, velbloudů a bůhví čeho všeho. U brány chtěli vybírat vstupné, pak z nich vylezlo, že po zaplacení to máme přelézt, takže jsme to měli zadarmo. Z vrcholu byl pěkný výhled na pobřeží a jajlu, v některých závrtech byly ještě zbytky sněhu. Na vrcholku byly stromy obvázány igeliťáky, zřejmě místní obdoba buddhistických modlitebních vlaječek, taky to vypovídá o kultuře země.
Poslední zastávka byl nejvyšší vodopád Ukrajiny, Učan-Su (98 m, znamená to Letící voda, vstupné 10 h). Byl by docela pěkný, kdyby jej nezhnusili plechovou rourou a budovou, postavenou do mezistupně. Do Jalty jsme přijeli už 17.30, což bylo určitě tím, že za celý den nebyl ani jeden sesuv. Toho jsme využili a šli se projít do města. Hlavní třída vypadá dost otřesně (ostatně jako všechno), pobřežní promenáda je zase směsí všeho možného (na jedné straně Lenin, na druhé McDonald, při pobřeží luxusní obchody a focení v kostýmech, prostě komedie. Z ničeho nic se objevil první a poslední neazbukový nápis – Undeground crossing :). Nejlepší bylo zátiší s kinem a vypuštěným bazénem...
Na zpáteční cestě jsme koupili na večer dvě sedmičky, místní Tokaj a ještě cosik (á 35 h), nějaké další jídla a šli na hotel uvařit. Večer jsme k vínu (strašně sladké, chutnalo po fíkách a druhé spíš jak medovina) hráli Bang, Citadelu, holky Ligreto, lidí v pokoji jak malých psů. Kolem půlnoci se ukázalo, že víno je nejen sladké, ale aj docela těžké :).
čtvrtek 14. 5. : Aju Dag a Demerdžikoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Ranní vstávání na odjezd v 8 hodin bylo po včerejšku veselé. První zastávka byla u Aju-Dag, Medvědí hory, což je střednějurská intruze – u ní byla přednáška o datování (fission track), nejlepší byl popis vzniku ropy jako "jezero vychcípaných potvor".
Přes Aluštu jsme přejeli do Lučistoje, odkud jsme vyrazili na horu Demerdži. Ta je tvořena až 2 km mocnými slepenci, ve kterých je vytvořeno skalní město (hlavně na jižní straně hory, Jekatěrině). V roce 1927 zde proběhlo skalní řícení, které zavalilo celou vesnici – ta je dnes postavená o kousek dál. Jeho pozůstatkem jsou obrovské (průměr až 25 m) kamenné bloky. Přes Ŕíjnový zlom je tato oblast oddělena od vápencového Čatyr-Dagu.
Pod modrou oblohou s pomalu se rodícími mraky jsme po zaplacení vstupného (6 h) vystoupali podél skalního města až na první z vrcholů. Na jedné ze skal seděli tři orli (či orlosupi), výhledy byly krásné, ale jižní vrchol (1239 m n. m.) se současně s naším příchodem zahalil do mlhy, jen občas se udělala díra. Rostla tam spousta žlutých kytek včetně petrklíčů. Přes sedlo jsme přešli na hlavní (severní) vrchol (1359 m n. m.), kde byly ovšem taky mraky. Tato oblast byla používána jako dělostřelecká střelnice, takže na některých vrcholcích jsou ještě stále cvičné cíle.
Po relativně dlouhém klesání jsme dokončili okruh přes koní farmu, u autobusu tradičně počkali na zadek (pěkný výrok "jdou jak s konvama na hřbitov"), a přejeli do Jalty. Tam jsme uvařili a po nákupu byl opět odpočinkový večer.
pátek 15. 5. : pobřeží a Sudakkoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Ráno jsme se balili z Jaltského hotelu, takže jsme vstávali dřív (a zbytečně brzo). Protože se mě včera podařilo koupit Kvas v domnění, že je to kola, šel jsem pro něco normálního a při té příležitosti koupil topomapu Krymu 1 : 200 000 (12 h). Z pokoje jsme museli vynosit všechny odpadky (= nespočet flašek od vodky, piva a vína).
Autobusem jsme pokračovali po pobřežní silnici, s dvěmi "procházkami po pláži". Po tamních šutrech se šlo dost špatně, co chvíli tam smrděli mrtví delfíni. U pobřeží jsou badlands s aktivními sesuvy. Podél cesty bylo vidět spoustu tatarských záborových baráčků. Za Sudakem jsme šli do kempu, kde nebylo nic, takže jsme se zase vrátili do Sudaku na nákup (druhý neazbukový nápis na Krymu, a to Road to beach). V kempu (15 h) jsme dostali přidělen sektor G12, plný kamenů a místy vysoké trávy. Záchody byly samozřejmě otřesné, takže se chodilo všude kolem.
Večer jsme vařili dobrý hostinec, no asi na to su alergický... Večer se na pláži dělal oheň – druháci měli spoustu špekáčků, takže každý příchozí povinně dostal už opečený, bylo krásně teplo, na nebi hvězdy, moře šumělo, vodka kolovala, kecalo se ("ale když kousne mravenec, to je něco"). Odcházel jsem chvíli po půl druhé, učitelé šli zpátky místo 10 minut 45, bo nemohli najít cestu :).
sobota 16. 5. : Kara Dagkoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Ráno jsme všechno sbalili, bo se měl najít lepší kemp o kousek dál. Autobusem jsme přejeli do Koktěbelu, kde jsme se měli nalodit na výletní loď, ale prý ji tam neměli, takže jsme jeli do Kurortnoje. Tam jsme zaplatili 45 h a nalezli na loď, která rozhodně na kapacitu 45 lidí nevypadala – taky se sedělo všude.
Proplouvali jsme kolem pobřeží s horou Kara Dag (Černá hora), byla vidět spousta sopečných tvarů (proudy, odlučnost, Zlatá brána), v moři se párkrát ukázali delfíni a někteří chytráci nad nás nalákali racky. Po plavbě jsme čekali na muzeum, při té příležitosti nás vytrvale obcházely babky s nabídkou pirožků za 10 h (!), Tom se s jednou dal do řeči a zjistil například, že má důchod 300 h.
Po poledni se většina lidí dala do muzea a na přechod Kara Dagu (35 h). V muzeu měli spousty vycpaných či vysušených zvířat + sbírku minerálů a hornin, pak jsme dostali průvodce a šli na horu. Karadagský zapovědnik (založen 1979) je přísně chráněný, takže se tam nesmí ani na záchod (všechna místní zvířata zjevně chodí na kadibudky, bo ty podle toho vypadaly) a musí se s průvodcem. Rozdělili nás na dvě skupiny, k té druhé přijela ze Simferopolu mladá průvodkyně, docela pech.
Kara Dag je střednějurský vulkán (150 MA), nejvyšší vrchol má 575 m n. m. Kolem jsou vápence, je tam 1700 druhů rostlin včetně spousty endemitů. Zajímavostí je nazelenalý minerál černomorit, který se na nedaleké Svaté hoře těžil a používal do cementu, bo pak odolával lépe mořské vodě.
S přibývajícími výškovými metry klasicky přibývalo i mraků a začínalo pohřmívat, nicméně něco vidět bylo. Na hoře je spousta zajímavých skalních tvarů, průvodce vždy dlouho popisoval, co kde můžeme vidět (koně, želvu, slony...), Hradecký shrnul překlad do věty "prostě si představte, co vám to připomíná" :).
V Koktěbelu jsme nakoupili (např. 2 pirožky s masem á 4 h, k tomu pivo – pěkné zakončení výletu), přejeli do kempu – tento byl na kopečku nad mořem, a taky nic moc – za to dražší (15 h/noc). Večer po vaření a deníku jsem šel spát docela brzo, na dobrou noc vyhrávala ukrajinská diskotéka.
neděle 17. 5. : Feodosiakoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Ráno měl být odjezd v 9, ale klasicky byl pozdě přes to, že se stany nebalily. Ve Feodosii byla malá pauza, kde jsme šli na trh – nejlepší byly ženské, které tam prodávali štěňata (ke dvěma česnek zdarma :). Přes kopec jsme šli k moři, na pobřeží byl klasicky badland se sesuvy, po pláži jsme šli dál.
Nebe bylo bez mráčku, takže došlo i na koupání – voda byla docela studená, ale koupat se v ní chvíli dalo. Cestou k autobusu jsme na pláži proti nám potkali chlapa s ženskou, kteří se šli koupat – zvláštní bylo, že on měl v jedné ruce pití, v druhé sundané tričko a z kalhot mu čouhala pažba pistole (chodí tak na pláž běžně, nebo se šel zbavit ženy? :)
Autobusem jsme přejeli do Koktěbelu, rychle nakoupili na večer (asi kilo klobásy za 40 h, spousta piv a vodky na večer). V kempu jsme byli docela brzo, takže jsem si dal sprchu – studenou, do kabinky se házeli odpadky, prostě humus, to v Bolívii nebylo... V 6 večer byla na pláži přednáška o Černém moři.
K večeři jsme si udělali bramborovou kaši a párek (chutnal prakticky jako uzené), pak jsme šli na dřevo – správce nám pučil sekeru, no usekat s ní pořádnější dřevo byl výkon, bo furt vypadávala. Na pláži jsme udělali pěkný táborák, hvězdy opět svítily, moře šumělo (a pomalu se přibližovalo, takže jsme čekali že tentokrát bude táborák ukončen přílivem...). Kolovala spousta pití, opět se opékalo, Hráďa povykládal ruskou básničku, jiní chtěli zazpívat, ale zapomenuli slova :), prostě paráda... Spát jsem šel kolem jedné – při jednom přikládání jsem zjistil, že už nedokážu jít rovně, takže byl čas odejít :).
pondělí 18. 5. : Bělaja skala
Ráno fučel šílený vichr, ty kteří nepili u ohně to vzbudilo ve 4 ráno, já se vzbudil krásně v 7. Ranní sladká snídaně spolu s chladným větrem na hlavu pomohla, sbalení jsme byli taky docela rychle.
Po odjezdu v 9 jsme měli zastávku na Bílé skále, která spadá do vnějších kuest a je to významná archeologická lokalita, poslední refugium neandrtálce. U profilu zahrnujícího 8 tisíc let byla přednáška o paleogeografii a půdách, pak už jsme celý den a noc seděli v autobuse – strašná nuda, bo kolem rovinaté stepi, rádio hrálo jen u měst, cesta hrbatá. Večer nám aspoň pustili Vratné láhve a Pelíšky, jeden čas nás naváděla policejní Lada.
úterý 19. 5. : Lvov
Brzo ráno jsme po ujetí 1200 km byli ve Lvově, takže jsme si jej během povinné pauzy prošli. Na trhu měli výborné pirožky za 1,25 h, navštívili jsme muzeum historie, prehistorickou tramvají zajeli na hřbitov (leží tam 500 000 mrtvých, některé náhrobky jsou fakt bizardní, ale celkově docela bordel – zarostlé, hromady odpadků, popadané stromy přes hroby...
Odpoledne jsme si dali oběd – boršč, řízek a pivo (32 h), těsně před odjezdem nakoupili vodky na doma a po páté odjeli. Na hranicích jsme byli o pár hodin později, nečekaně se tam zdrželi jen asi hoďku a půl, moc baťohů neprohledávali.
středa 20. 5. : Ostrava
Od Mostů byla mlha, do Ostravy jsme dojeli před sedmou ráno, na což nám krásně navazoval bus domů. Celkově mě Ukrajina (negativně) překvapila svou úrovní – turisticky je i ta Bolívie mnohem lepší. Ovšem ceny vodky (Medoff, v evropském netshopu prodávaný za 9,4 GBP na místě asi 50 Kč) to vyvažují, jen škoda že se nesmí dovážet víc :(.
Související odkazy:
Detailní popisy turistiky nejen v horách ve světě
Siněvir – zimní přechod poloniny Piškoňa a výlet na Topaz
Siněvirská Poljana – zima jako v pohádce
Siněvir – babí léto v kraji Nikoly Šuhaje
Užhorod, polonina Boržava a Mukačevo
Každá cesta začíná plánováním. Já své cestovatelské plány začínám u průvodců z řady Lonely Planet .
Státy
Mapa
