Lednicko-valtický areál

Jádrem celé oblasti jsou dva velké zámky, Lednice a Valtice, obklopené parky – zatímco z valtického se zachovalo jen torzo, lednický dosahuje původní rozlohy. Kromě nich jsou v krajině rozmístěny drobné stavby – takzvané salety – různé kaple, vily či zámečky, kde se z hlediska stavebních stylů prolínají romantismus, klasicismus a empír. Úpravám se nevyhnuly ani rybníky – většina z vodních nádrží, postavených v 15. století, byla Lichtensteiny přebudována.

Na počátku 19. století vznikl nový rybník přímo v areálu lednických zahrad (dnešní Zámecký); z vytěžené hlíny byl postaven kopec s umělou jeskyní a zvýšeno okolí, aby krajina lépe odolávala pravidelným záplavám. Ponecháno bylo několik ostrovů, z nichž některé byly s pevninou spojeny mostky, jiné jsou přístupné jen na loďce. S budováním parku a rybníka byly samozřejmě spojeny rozsáhlé meliorační práce, jelikož zdejší krajina nivy Dyje měla od přírody bažinatý či mokřadní ráz. Tak se dnes můžeme parkem plavit na výletních lodích.

Lednice patřila Liechtensteinům už od 14. století a již tehdy stála někde v oblasti dnešního zámeckého areálu gotická tvrz. V důsledku finančních problémů bylo celé jihomoravské panství o dvě staletí později prodáno, ale brzy po té jej kníže Hartmann II. alespoň z části získal zpět a přes hranice propojil s valtickým panstvím. První představa dnešní podoby celého lednického areálu vznikla už v barokním 17. století, kdy zde probíhaly různé úpravy, které daly vzniknout například zámecké zahradě s různými vodními prvky.

Prapůvodem lednického zámku byla barokní vila, která byla postupem času přestavována a spojována s dalšími stavbami (například konírnami). Dnešní podobu trojkřídlého zámku získal v 18. století, patrně za vlády Josefa Václava z Lichtensteina. Nejzásadnější přeměnou ale byla neogotická přestavba, tedy historizující styl, který ale ve svém stavebním provedení zahrnuje použití mnohých moderních materiálů. Hlavním architektem byl Georg Wingelmüller, a součástí těchto úprav byla i stavba skleníku. Hrubá stavba byla zahájena v roce 1847 a celá rekonstrukce byla dokončena za zhruba deset let. I po přestavbě však můžeme pod novým šatem zámku objevit původní barokní prvky.

Přízemí zámku je využito pro reprezentativní prostory, jako je schodišťová hala, lovecký salonek, několik sálů nebo čínský pokoj, pro které je charakteristická bohatá a do detailů promyšlená řezbářská výzdoba. První patro bylo věnováno soukromým prostorám knížete a kněžny, doplněných velkým Rodinným sálem, zatímco druhé obývaly jejich potomci spolu s vychovateli a podobně.

K zámku přiléhá skleník, který navazuje na tradici pěstování teplomilných rostlin v oranžérii, která v lednickém parku byla již od roku 1642. Více než 200 m dlouhý byl dřevěný skleník z roku 1715, který byl o 150 let později zbourán a na jeho místě byla postavena dnešní stavba. Jejím základem jsou litinové sloupy a břevna, která jsou zasklena drobnými tabulkami. Částečně pod skleníkem jsou katakomby, kde se uskladňovaly rostliny přes zimu. Uvnitř skleníku můžeme obdivovat palmy, banánovníky či kapradiny.

Drobné stavby v zámeckém parku jsou spjaty se jménem Josefa Hardthmutha, který je začal navrhovat od posledního desetiletí 18. století, přičemž čerpal z různých motivů – středověkých, antických nebo orientálních. Při stavebních pracích objevil mimo jiné i techniku vypalování směsi grafitu a jílu pro dosažení různých tvrdostí, což později využil v jím založené továrně Koh-i-noor.

Stavba asi nejpozoruhodnější z nich, necelých 60 m vysokého minaretu, byla komplikována nestabilním geologickým podložím tekutých písků. Na olšové piloty byl proto položen dubový rošt, jelikož dubové dřevo se působením vody zpevnilo. To se však minaretu málem stalo osudným po vodohospodářských úpravách a následném poklesu hladiny spodní vody, což mělo za následek vysychání dřeva a pohyby celé stavby.

Janův hrad představuje romantickou představu o středověké architektuře. Samotný hrad sloužil jako lovecké základna a v dnešní době ukrývá expozici s vycpanými zvířaty. Z díla Hardtmutha pochází ještě Dianin chrám (Rendezvous) a Kolonáda (Reistna). Obě dvě stavby byly vybudovány na nejvyšších bodech dané lokality (Bořího lesa a celého LVA) a jejich osa míří na minaret. Zatímco Dianin chrám, zasvěcený bohyni lovu, sloužil pro odpočinek a lovecké hostiny, z Kolonády se vám jako na dlani otevře výhled na Valtice, Pálavu nebo Chřiby.

Již pod vedením architekta Kornhäusla byl postaven Rybniční zámeček a Apollonův chrám, oba dva na březích rybníků (Prostředního a Mlýnského). Proti Rybničnímu zámečku byl J. F. Engelem postaven Chrám Tří grácií, s ústředním sousoším přeneseným ze zámeckého parku. Nedaleko něj stojí Nový dvůr, empírová hospodářská budova, kde se chovaly nejprve ovce, dnes koně.

Na západním břehu Hlohoveckého rybníka pak vznikl Hraniční zámeček, který dnes slouží jako hotel a restaurace. Zajímavostí byl průchod zemské hranice mezi Moravou a Dolním Rakouskem v jeho středu.

Hlavní rodové sídlo najdeme na jižním okraji areálu. Valtický zámek byl postaven nedaleko středověkého hradu. Dnešní – barokní – podobu dostal v 17. a 18. století, kdy byl za účasti mnoha významných malířů, sochařů a architektů přestavěn z pevnosti na reprezentativní budovu. Zřízeny byly terasy, budova divadla nebo kaple.

Mezi pozoruhodné stavby ve Valticích patří i kostel Nanebevzetí Panny Marie nebo komplex kláštera, dnes využívaný nemocnicí.

Do Lednicko-Valtického areálu patří i relativně vzdálené stavby u Břeclavi – zámečky Pohansko a Lány.

Ideálním dopravním prostředkem pro poznání celé oblasti je kolo. Cyklostezek je tu požehnaně – kromě klasických cyklotras byly vybudovány i tzv. Lichtensteinské cyklostezky a zejména do okolí Valtic zasahují Vinařské stezky, které jsou lemovány naučnými panely, pojednávajícími o historii i současnosti vinařství a vinohradnictví. Cestu si lze zpestřit ochutnávkou některého z místních vín v chladu sklípku, například toho nejznámějšího – Zámeckých sklepů ve Valticích, dějiště každoroční největší české přehlídky vín (Valtické vinné trhy se tradičně konají začátkem května).