Ovalle a Valle del Encanto
4. 12. 2009 | zobrazeno 3348×
[Chile] Už příjezd okolo kaňonu řeky Limarí dává tušit, že jde o velmi malebný kraj. V hlubokém údolí, od okolního světa odděleného vysokými, téměř kolmými stěnami, září mozaika různobarevných políček, vinohradů a sadů. Pole se šplhají i na okolní kopce, jejichž vyšší části jsou posety kaktusy, ukazujícími na suché podnebí. Stepní klima, kde nejnižší zimní teploty dosahují 10 °C, naopak maximální letní můžou překročit 30°C, je ideální pro pěstování nejen vína, papáji a jiného ovoce, ale i rajčat, okurek, paprik či květin, což činí ovallskou zemědělskou oázu známou nejen v Chile, ale i v okolních státech. [vyšlo v časopise Travelfocus]
Jakousi osu území tvoří řeka Limarí, která z několikatisícových hřebenů hor přináší životodárnou vodu. Aby bylo vody na závlahy dostatek i v suchých obdobích roku, byla asi 20 km na východ od Ovalle na soutoku řek Grande a Huatulame v roce 1969 vybudována přehrada La Paloma. S výškou hráze 80 m a hlavně objemem 810 milionů metrů krychlových je to největší chilská přehrada. Její význam spočívá nejen v zemědělských závlahách – přehrada dodává vodu pro území asi 60 mil. hektarů, ale je také oblíbeným výletním cílem pro sportovní rybáře či windsurfisty.
Hlavní turistickou atrakcí Ovalle je však nedaleké Valle del Encanto – Údolí kouzel. První obyvatelé zde žili už před 4000 lety, a nejrůznější kultury se tu střídaly až do přelomu letopočtu. S postupným vývojem lidské společnosti se zde usídlily skupiny lovců a sběračů, následované prvními zemědělci a pastýři. Na otázku proč zrovna tady je jednoduchá odpověď – 5 kilometrů dlouhým údolím protéká malá říčka, která až na občasnou výjimku nejsušších let nevysychá. Navíc jednotlivé kultury zde po sobě zanechaly nejrůznější pozůstatky, které z údolí udělaly posvátné místo. Znovuobjeveno bylo údolí skupinou archeologů v roce 1946, a o necelých 30 let později – 5. února 1973 – bylo na rozloze 3 ha vyhlášeno národní památkou.
Jelikož údolí leží 24 km od města, je třeba nejprve vyřešit otázku dopravy. Možností je několik – stopování, svezení se autobusem jedoucím daným směrem nebo taxi. Vzhledem k brzkému ránu a obsazenému autobusu jsme zvolili možnost poslední, a nechali se dovést až ke vstupní bráně. Slunce právě vycházelo a nasvěcovalo hustou mlhu, která se vařila v údolí pod námi. S postupně blednoucími barvami a stoupajícím sluncem se však rozpouštěla, a po malé chvíli zůstaly jen ojedinělé řeky mlh v nejhlubších zákrutech. Kolem opuštěné budky hlídače jsme se vydali po cestičce dolů, přešli řeku a začali stoupat na protější kopec. Kolem rostla spousta druhů kaktusů, od malých exemplářů, plazících se po zemi až po obrovské, několikanásobně přesahující naši výšku. Některé z nich kvetly i přes to, že jsme místo navštívili v zimě.
výhledy z Valle del Encantokoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Výhled z kopce předčil naše očekávání. Na jedné straně se otvíraly pohledy do bludiště soutěsek a údolíček, odkud jsme přišli. Na severovýchodě vykukovalo Ovalle, a ve zbývající části se rozkládaly vinohrady a pole, obklopující osamocené farmy a zemědělské usedlosti. Za nimi se v dálce na obzoru bělaly zasněžené hřbety hor – prostě idylka. Jelikož jsme si samozřejmě vybrali nejvyšší kopec v okolí, naplánovali jsme si podle výhledu další cestu a pomalu se vydali daným směrem. Jak už to ale bývá, z výhledových kopců se vše zdá mnohem jasnější a jednodušší, než to pak ve skutečnosti je, takže sestup do údolí se změnil v proplétání se mezi kaktusy a občasné sjezdy po suti s neustálým potlačováním záchranného pudu chytnout se kaktusu.
Petroglyfkoupit fotografii | poslat jako pohlednici
K říčce jsme ale úspěšně sešli a dostali se tak k hlavní atrakci Encanta – skalním rytinám a malbám. Rozlišují se zde dva základní druhy – petroglyfy a piktogramy. Do dnešní doby se lépe zachovaly prvně jmenované petroglyfy, což jsou rytiny v kamenech. Nejčastěji znázorňují lidské postavy a hlavy, některé lamy či různé geometrické obrazce. Všechny jsou očíslovány a upozorňují na ně šipky, přesto není vždy jednoduché rytinu najít, za více než 2 000 let se už často ztratily. To nás trochu zklamalo, ale po malé chvíli se před námi zjevila nádherně zřetelná hlava nejspíše nějakého náčelníka – slunce na ni svítilo příhodným směrem, takže kresba vykoukla pěkně plasticky. To ale moc dlouho netrvalo, takže (jako ostatně vždy) hodně záleží na štěstí být ve správnou chvíli na správném místě. Petroglyfy jsou archeology přisuzovány kultuře El Molle, která zde žila v období 2. až 7. století před naším letopočtem. Všechny rytiny mají společné znaky, které umožnily zařazení do slohu arte rupeste. Patří sem výrazné znázornění očí, obočí a nosu, naopak ústa chybí.
Piktogramy – což jsou obrazce, nakreslené červenou barvou na povrchu některých kamenů – jsou nepoměrně vzácnější. Nám se nepodařilo objevit ani jeden, prý kromě figur (podobných petroglyfům) znázorňují i geografické objekty, například potok. O stáří a původu obrazců se teorie liší, pravděpodobně pocházejí také od kultury El Molle, ale mohou být i starší. Posledním pozůstatkem dávných obyvatel, který je k vidění přímo v údolí, jsou pohřební kameny. Jedná se o ploché kameny, ozdobené různými jamkami a důlky.
Údolí kouzelkoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Přestože jsme zde nepotkali jediného člověka, v letní sezóně tu může být docela rušno – podél řeky jsou vybudovány piknikové místa s grily a v infrastruktuře nechybí ani záchody. Nelze popřít, že údolíčko je docela malebné – poblíž potůčku, ve kterém se zračí modrá obloha rostou vždyzelené stromy s krásnou vůní evokující středomoří, oddělující jednotlivá zákoutí.
V souladu s naší naplánovanou cestou jsme se vydali po cestě dál podél říčky. Bohužel se posléze ukázalo, že krajina je rozdělená ploty včetně zavřených branek na cestách, a samotných stezek a pěšinek je zde požehnaně, takže bychom nemuseli vůbec dojít tam, kam jsme chtěli. Přesvědčovat místního farmáře, že jsme mu na pozemek nepřišli krást se nám též nechtělo, takže jsme se otočili a vydali se stejnou cestou nazpátek. V budce u vchodu už seděl bodrý hlídač, který nás zpětně zkasíroval, na oplátku jsme ale dostali prospekt s plánkem. V boudě měl i fotografie keramiky, která zde byla objevena při archeologických průzkumech. Po polní cestě rozdělující jednotlivé pozemky jsme došli k asi 5 km vzdálené silnici, a odtamtud chytli stopa na zpáteční cestu do Ovalle.
Chilské vinohradykoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Před odjezdem večerního autobusu nám zbývalo ještě dost času, takže jsme se odpoledne vydali na kopec nad městem, který jsme podle nápisu vyskládaného z kamenů na svahu pokřtili na Cerro Gokart. Na správnou cestu jsme se nakonec doptali, i když to několikrát vypadalo, že k cíli nedojdeme. Kromě všudypřítomných plotů jsme se potkávali i se psi, kteří hlídají zásadně před nimi. Odměnou byl výhled na zapadajícím sluncem ozářené řádky vinohradů na druhé straně hřebenu, a město obklopené políčky ve směru, odkud jsme přišli.
Související odkazy:
Iquique – přístav ve stínu písečných dun
La Serena - malebné město kostelů
Salar de Surire – termální prameny, lamy, plameňáci a nanduové
NP Volcán Isluga – kaktusový les a gejzíry pod dýmící sopkou
Monjes de la Pacana a skalní katedrály Salar de Tara
Laguny Miscanti a Miñiques pod sněhem ukryté
Salar de Talar, Piedras Rojas a laguna Tuyajto – daleké poklady chilského altiplána
Laguny Chaxa a Tebenquiche – slané perly Atacamy
Valle de la Luna – písek, sůl a skály
Na kolech kolem San Pedro de Atacama
Altipláno, krajina jiného světa
Každá cesta začíná plánováním. Já své cestovatelské plány začínám u průvodců z řady Lonely Planet .
Státy
Mapa
