Přes sedlo Ganda La

První část cesty, ještě absolvovaná terénním autem, vedla z Lehu údolím Indu k jeho soutoku s řekou Zanskar, podél které jsme pokračovali směrem k vesnici Chilling. Pohled na soutok obou řek, jasně se odlišujících barvou vody, jsme si nemohli nechat ujít.

Nejprve bylo třeba překonat řeku Zanskar. Přestože most se zde již staví (nebo je aspoň připravován), zatím je třeba přepravit se v jakési krabici, zavěšené na ocelovém laně. Zpočátku jede lanovka sama, v polovině řeky se zastaví a na druhý břeh je třeba přitáhnout se rukama.

Za normálních okolností vede vyšlapaná stezka traverzem ve stěně údolí řeky Markha. Právě vysoké deště rozjely celou řadu sesuvů, které cesty na mnoha místech zničily. Proto jsme museli jít podél řeky a několikrát brodit hned zezačátku – úvodní tři kilometry nám trvaly asi tři hodiny. Místa k brodění bylo třeba docela složitě hledat, protože řeka tekla větším proudem než obvykle. Po několika broděních jsme došli na místo, kde už nešlo pokračovat ani po jednom z břehů a museli jsme se tak vrátit na začátek a zkusit jinou cestu.

Vrchem skutečně vedla jiná, nezničená stezka, ale tato zkušenost nás od dalšího pokračování údolím Markhy odradila. Trefit momentálně správnou cestu ve změti stezek bylo prakticky nemožné a navíc jsme vůbec nevěděli, jestli je údolí průchozí. Proto jsme u kláštera za vesnicí Skyu odbočili do bočního údolí, kterým vedla cesta směrem do sedla Ganda La.

Stoupání tímto údolím ovšem také nebyl žádný med. Cestu znepříjemňovaly mohutné nánosy bahna a kamení, nutnost neustále brodit potok a hledat cestu ve změti křovin, suti a dalších lahůdek.

Konečně u téměř opuštěné osady Shingo opustila cesta hluboce zaříznutou soutěsku a do samotného sedla už stoupala klasická stezka. S přibývajícími výškovými metry se dýchalo hůř a hůř, ale za to se otevíraly čím dál hezčí pohledy na hory Ladakhu i Zanskaru.  

Nádherným mrakům, majestátně plujícím na temně modrém nebi, jsme se pomalu přibližovali, až jsme konečně stanuli v sedle Ganda La (4950 m n. m.).

Samotné sedlo bylo, jak je v buddhistických zemích zvykem, ověnčenéno tisíci pestrobarevných modlitebních praporků.

Kam se oko podívalo, tam vidělo podobný obrázek: nekonečná pustina, pestrobarevná skaliska bez známky života, lemovaná předlouhými hřebeny hor.

Až o kus níže se začínají objevovat první pramínky životodárné vody a s nimi zelená tráva, kterou spásají jaci.

Na údolí dohlíží král této části hřebene – Stok Kangri (6137 m n. m.), nasvícený posledními paprsky zapadajícího slunce.

O dalších několik set výškových metrů níže se objevují první políčka s obilím, tvořící zajímavý kontrast s okolní vyprahlou krajinou – nebýt měsíce na obloze, klidně by se dala označit za měsíční.

Pod zubatými a rozeklanými vrcholky hor se pasou osli, kravky i kozy. Do nejbližší civilizace to ale jsou stále desítky kilometrů, nejprve rozbitou stezkou soutěskou, posléze prašnou silničkou.

Související odkazy:

Galerie Indie

Pangong Tso - modrá perla Himálaje

Fotografické obrazy - prodej fotografií