Strážovské vrchy v barvách podzimu

23. 10. 2011 | zobrazeno 11225×

Ukazatele v obci Horná Poruba píší, že na vrchol kopce Vápeč to je hodina a půl, slunce zapadá za necelou hodinu. Na záda tedy rychle dáváme krosny se vším vybavením a začíná závod s časem o možnost pokochat se výhledem v posledních paprscích slunce. [vyšlo v časopise Příroda]

Vápečkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Strážovské vrchy jsou jednou z méně navštěvovaných oblastí Slovenska. Stejnojmenná chráněná krajinná oblast, která na rozloze 310 km2 zahrnuje i Súľovské vrchy se známým skalním městem, byla vyhlášena v roce 1989. Dnes je součástí mj. i evropské soustavy NATURA 2000.

Po soumraku na Vápčikoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Převážnou část pohoří tvoří vápencové a dolomitové příkrovy, které – na rozdíl od mnohých jiných slovenských pohoří – netvoří žádný hlavní hřeben. Co to v praxi znamená? Neustálé sestupy do hlubokých údolí, které rozčleňují celé pohoří, následované prudkými výšlapy na zaoblené kopce. To nám dává pocítit i Vápeč, na jehož vrchol (956 m n. m.) jsme nakonec, motivováni klesajícím sluncem, vyběhli za 50 minut. Zapadající kotouč stíhám zvěčnit na jednom panoramatu a pak už jen pozorujeme, jak se postupně od obzoru po obzor barví červánky. Z Vápče , respektive jeho vrcholových vápencových skalisek ozdobených typickým křížem, je krásný kruhový výhled. Jako na dlani máme Hornou Porubu, v dálce se začínají rozsvěcovat první světla měst v údolí Váhu, který na západě odděluje toto pohoří od Bílých Karpat, a většinu obzoru zaplňuje spousta kopců a kopečků Strážovských vrchů.

Ráno na Vápčikoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno, v oparu zalitém zlatým světlem vycházejícího slunce, scházíme do Kopčianské doliny, ve které leží pár domků osady Kopeč. Cesta se vine střídavě lukami a lesy, které se již krásně začínají zbarvovat. Vzhledem k nadmořským výškám mezi 300 – 1200 m spadá většina území do dubovo-bukového a hlavně bukového stupně, a na rozdíl od většiny lesů našich i slovenských hor se zde zachovala téměř přirozená druhová skladba. V lese tedy míjíme různě pokroucené kmeny buků, v extrémnějších polohách (jako jsou sutě či zaříznutá, chladná horská údolí a strže) rostou javory a lípa malolistá. Naopak na nejsvětlejších a nejteplejších biotopech, především na loukách či jejich okrajích rostou duby. Z jehličnanů zde můžeme objevit borovici lesní, která roste i na těch nejméně příznivých skalních stanovištích, a vzácně i tis – ještě ve středověku relativně běžný druh, zdecimovaný holosečným hospodařením i těžbou unikátního dřeva. Smrkových porostů, vysazovaných uměle pro zvýšení výnosů, zde příliš není.

západ slunce na Strážovukoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Naše cesta nás vede přes několik kopečků a vesnic směrem ke Strážovu, nejvyššímu bodu oblasti. Se svými 1213 m n. m. převyšuje okolní krajinu opravdu výrazně a stoupání na jeho vrchol je prudké. Naštěstí nás již tolik netlačí čas, takže můžeme jít pohodovým tempem ve stínu lesa, kde mezi zlatými listy stromů jen občas probleskne bílé skalisko vrcholu Strážova. Konečně míjíme ukazatel Lúka pod Strážovem a za malou chvíli už stojíme na vrcholové kótě. Na rozdíl od Vápče, dvouramenný kříž nestojí přímo na nejvyšším bodu, ale o něco níže, a rozhled není kruhový, ale i tak je stejně dechberoucí. Vzdálený jižní obzor lemuje hřeben Bílých Karpat v čele s Velkou Javořinou, dobře rozpoznatelný je i Vápeč a na vesnici Zliechov, ležící přímo pod horou, je pohled téměř letecký.

východ slunce na Strážovukoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Po setmění se zářijovým lesem začíná ozývat troubení jelenů. V lesích Strážovských vrchů žijí i velké šelmy – správa CHKO každoročně monitoruje počty medvědů, vlků a rysů, vyskytuje se zde i kočka divoká či vydra říční. Zahlédnout tyto zvířata je ale vzácností. Z charakteristických zdejších druhů ptactva je potřeba zmínit sokola stěhovavého, pro kterého jsou zdejší skály optimálním biotopem, po nebi krouží i další dravci – ostříž lesní, poštolka obecná, krahujec obecný a relativně vzácně také orel skalní. Přímo do znaku CHKO se dostal výr velký, místy hnízdí ve zdejších lesích čáp černý a i přes snahu ochranářů mizí v důsledku celkových změn krajiny a hospodaření v ní tetřev hlušec. V oblasti bylo napočítáno téměř dvacet druhů netopýrů, kteří zimují zejména v jeskyních, které jsou jedním z charakteristických útvarů vápencové krajiny. Mimo ně zde ale narazíte i na různé vápencové věže, škrapy, závrty a další typické krasové tvary.

Strážovské vrchykoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ze Strážova klesá cesta do obce Čičmany, která je známá velkou koncentrací tradiční lidové architektury – především malovanými roubenými stavbami – i dosud živými folklórními tradicemi. Troubení jelenů zde bylo vystřídáno práskáním biče, které se jako výstřely neslo údolím. My se však vydali dále po červené značce, která míjí sjezdovku a neustálým stoupáním a klesáním se vine přes Javorinu (938 m n. m.), Priečnou (910 m n. m.), Čelo (1016 m n. m.) a Homolku (1073 m n. m.) až do Fačkovského sedla (802 m n. m.), které na severní hranici pohoří odděluje Strážovské vrchy od masivu Malé Fatry, respektive její jihozápadní části – pojmenované podle nejvyššího vrcholu (Veľké Lúky, 1476 m n. m.) Lúčanská.

Strážovské vrchykoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Jako kamenný zub, viditelný již ze strání nad Čičmany, se nad sedlem tyčí první výspa pohoří: Kľak. Dáváme tedy sbohem Strážovským vrchům a příkrými serpentinami začínáme stoupat na částečně odlesněný vrchol Reváně (1205 m n. m.), odkud již na Kľak vede poměrně rovná hřebenovka.

Strážovské vrchykoupit fotografii | poslat jako pohlednici