Cestovní deník Bulharsko a Řecko 2011
14. 3. 2012 | zobrazeno 3449×Věci z Kyrgyzstánu ještě ani neuschly a už jsme vyráželi do Bulharska, na Pirin a pak na pár dnů k moři.
neděle 31. 7. – Břeclav – Banskokoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Se stále posunutým časem jsem se vzbudil po páté, tak jsem aspoň měl čas sbalit batoh, když věci byly ještě po praní Kyrgyzstánu (a deštivém počasí) navlhlé. Martin s Pájou dojeli až někdy po deváté, kdy jsme do auta (Astra Combi) narvali věci – bylo to teda dost plné, přeci jen 9 krosen a hlavně ty šílené zásoby jídla…
Cesta skrz Slovensko a Maďarsko byla docela rychlá a pohodová, díky počasí bylo příjemně aj v autě. První zdržení přišlo na Maďarsko-Srbských hranicích, kde jsme si vybrali frontu s nějakým aktivním celníkem. Hned za hranicema jsme na hrůzně zabordeleném odpočívadle poobědvali a pokračovali, střídavě po dálnicích, střídavě silnicích.
Kolem Bělehradu jsme projížděli mezi pátou a šestou, od deváté jsem řídil. V Bulharsku se už jelo serpentinama kaňonem řeky, stejně jako v Srbsku tu měli strašně přeznačené silnice, kvůli každému místu, kde se před týdnem dělo něco ve škarpě, byla značka 20 km/h, což opravdu dodržovat nešlo…
pondělí 1. 8. – chata Vichren
Kolem druhé jsme byli kousek od Banska, zkoušeli jsme nějakou boční cestu, no chodilo tam dost lidí s čelovkama někde po lesích, tak jsme raději jeli zpátky a zakempovali na odpočívadle u hlavní cesty, což až na projíždění kamionů šlo.
Ráno bylo docela horko, sbalili jsme věci a pokračovali do Banska a skrz něj až k chatě Vichren (takový nástup do hor bych si představoval vždy :). Tu bylo zataženo, plné parkoviště a po chvíli začalo pršet a hřmít, takže jsme docela dlouho seděli a pospávali v autě. V jedné z pauz v dešti jsme zabalili, zaparkovali na uvolněném místě u chaty a zrovna když jsme chtěli vyrazit, začalo zase krápat. Tak jsme navštívili ještě chatu, ale tam nebylo nic (chata, ke které vede asfaltka, ale nedá se tam ani koupit pivo – to je teda), takže jsme vyšli po červené směr hory.
Krápat naštěstí zase po chvíli přestalo, došli jsme jen kousek k prvnímu jezeru a zde postavili stany. Na to dokonce i začalo svítit slunko, ale moc dlouho to nevydrželo, bylo relativně chladno a navíc tu létali (a štípali) komáři – podvod, v takové výšce. Večer diskuze o programu, bo Pája odmítá vstávat před devátou, občas vycházejí třeba aj v jedenáct a vaří oběd, což se nám teda vůbec nelíbilo.
úterý 2. 8. – jezero Tevnotokoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Budík byl kompromisně v 7, balení trvalo cca 2 hod, za které se z jasné oblohy bez mráčku a s krásným výhledem na Vichren stala obloha docela zatažená. Pokračovali jsme po červené kolem dalších jezer a kamennými moři do sedla Bashliyska Porta, kde začala hřebenovka (bohužel většinou za mlhy). Pod sedlem jsme poprvé potkali ovčáckého psa, co se k nám a ještě dvěma Bulharům tak střídavě přidával (pojmenovaný byl, podle toho jak na něj volali Bulhaři i Francouzi, jako Šárka, ten Šárka).
Na hřebeni se pásly krávy, vidět toho moc nebylo, ale cesta byla zajímavá, taková občas trochu ostrá. Taky jsme zjistili, že chodíme cca o třetinu až polovinu rychleji než Pája s Martinem, takže jsme si nafotili mapu, dali sraz na sobotu u auta a pokračovali napřed (čímž se vyřešilo aj vstávání).
Cesta vedla dál do sedla Mozgovishka Porta (občas aj bylo něco vidět, hlavně spousta jezer…) a kousek za ním už bylo jezero Tevnoto s chatou. Uvažovali jsme, jestli jít dál, čas by na to byl, ale nevěděli jsme, jak je to s tábořením za dalším sedlem a nebe bylo dost černé, takže jsme si koupili piva (za 3 leva), postavili stan a uvařili hostince. Tábořiště se solidně zaplnilo (samí Češi, občas Slováci; ale aj Bulharů tu bylo dost, což mě docela překvapilo), vedle nás se nacpala skupinka Čechů, což se ukázalo jako chyba.
Večer bylo furt pod mrakem a zima, takže jsme docela brzo zalezli, no Češi vedle měli poslední večer, takže ve velkém chlastali a řvali. Že na ně z chatky, přímo před kterou si postavili stany, několikrát vylezli a slušně po nich chtěli, aby nedělali takový bugr, jim bylo jedno a furt argumentovali večerkou ve 22.30. Než zalezli do spacáků, tak to ještě trvalo…
středa 3. 8. – Przewalského jezerakoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Ráno jsme vstávali 6.30, moc se nám nechtělo, ale chtěli jsme udělat co největší bugr ožralým hovadům odvedle, no moc to nešlo, aj když jsme se snažili :( Ráno byla docela zima, aj tak balení trvalo asi hoďku a půl, po které jsme vyrazili směr sedlo pod Kralev dvor, z toho sešli k jezírku (to už zas byly nějaké mraky) a už po zelené vylezli do dalšího sedla.
Odtud byl i přes mraky pěkný pohled na Popovo jezero, u kterého jsme poobědvali. To bylo fakt pěkné, i slunko nám zasvítilo. Od jezera jsme vystoupali po žluté do Dzhangalska porta, kde jsme přehodnotili plán na další dny. Vešou naplánovaný 5ti denní okruh byl totiž reálně na dva dny, takže bylo potřeba jej nějak prodloužit.
Údolím kolem jezer jsme sešli dolů a vylezli jen kousek k Převalského jezerům, a u jednoho z nich postavili stan. Cestou bylo super (bezesporu z nějakého EU grantu zaplacené) tyčové značení Summer, kde na každé ceduli (na asi 2 m široké, jediné cestě ve svahu, odkud nešlo sejít) byly její GPS souřadnice, souřadnice dalších tyčí a azimut a vzdálenost. Neuvěřitelné…
V jezeru (kde byl rybář u udice, od které po čase odešel…) jsme se vykoupali, udělali pokus o spálení odpadků a po uvaření (rýže s tuňákem, fakt dobré) si zahráli golf (s mou jedinou trekovou holí a splávkem) – dobré to bylo. Večer na sebe zas Bulhaři halekali, to mají asi jako národní sport.
čtvrtek 4. 8. – Spano Polekoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Ráno jsem vylezl asi v 6, bo jsem k jezerům šel fotit východ – počasí vyšlo, akorát hory nebyly zrovna zajímavé a naopak blbě natočené. Při balení přišel nějaký chlápek, vytáhl odznak NP a že „palatku dolů“, zadělal odznak a zas odešel.
Po zelené jsme vylezli do sedla a když jsme tam uviděli směrovku, že na Spano Pole to jsou 3 hod cesty, tak jsme vymysleli ještě další okliku. Do Mozgovishka Porta to bylo stejné jako druhý den, z tama jsme sešli po modré do údolí. Tam jsme si nějak nevšimli, že máme ještě přejít sedlo do dalšího údolí a dali se tady tím dolů. Moc to nevadilo, cesta tam byla a bylo to zas jiné – koně, krávy, časem kosodřevina a les s mohutnými smrky (jo, ty lesy vypadají jinak, když je to (byť i bulharský) NP a ne Šumava).
Na značku jsme se napojili kolem poledne, i přes tuto zacházku bylo furt spousta času, takže jsme se na jednom místě u pěkného potoka vyčváchali, vůbec bylo asi nejlepší počasí za celou dobu. Když jsme došli k domkám na nožkách ve Spano Pole (pivo za 2,5 leva), uviděli jsme známé postavy – Martin s Pájou, jak vařili oběd. To se hodilo, protože vzhledem k času jsme chtěli dát sraz u auta o den dříve, s čím nakonec souhlasili. Tábořit jsme šli k jezerům na žluté (které přesně to bylo nevíme, bo s mapou neseděl ani jejich počet, ani tvar, ani velikost…), místo to bylo pěkné, ale zase se zatáhlo. V noci pak byla lehká bouřka a docela vydatný déšť.
pátek 5. 8. – chata Vichrenkoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Protože nám toho na dnešek moc nezbývalo, vstávali jsme až pozdě, dlouho snídali a pomalu balili. Za horka jsme pohodově vylezli do sedla, kde dost foukalo a zase se vařily nějaké mraky, takže jsme hned zase scházeli dolů. Opačným směrem šel nějaký zájezd vyšňořených bulharských důchodců. Po cestě ještě jedno jezero (Mouratovo), taky dost pěkné. Po prudkém klesání jsme si u chaty dali piva (Zagorka), a popojeli autem kousek dolů a bokem, kde jsme zakempovali v lese. Večer pršelo a byla bouřka, jeden blesk byl dost blízko.
sobota 6. 8. – Vichrenkoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Vstávali jsme v 6, bylo už jasno, takže jsme zabalili věci včetně malých batůžků na Vichren, kam Martin s Pájou pro bolest kolena či co nešli. Martin nás hodil k chatě, odkud jsme v 8 vyrazili nahoru. V tu dobu se už zase dělaly nějaké mraky, ale celkově bylo docela jasno a dost teplo (zvlášť při tom stoupání). Byla sobota, takže tam šlo docela dost lidí.
Po vyjítí na hřeben jsme sice něco viděli, ale mraků bylo dost, naštěstí zakrývaly i poslední stoupák na vrchol. Na něm (2914 m n. m., čas výstupu 2´20 místo 3 hod) byla spousta lidí, mraků, úžasný pes v růžovém oblečku… Po tyčince a focení jsme pokračovali dolů po červené, tato strana byla znatelně horší (prudší, více skal). Na hřeben Končisté nemělo cenu chodit, bo stejně bysme nic neviděli, tak jsme jen sešli dolů. Velkou část to vypadalo, že aj zmokneme, ale na chatu jsme přišli ještě za sucha.
Po chvíli dojelo auto, sbalili jsme věci a kolem spoooouuusty aut (holt víkend) sjely dolů do Banska (tam jsou asi tak tři jiné domy než hotely) a pokračovali do nějaké vesničky, kde jsme si dali bohatý oběd – studenou okurkovou polévku, různé masa, pak palačinky – a tím se zbavili posledních leva. Po obědě jsme už pokračovali do Řecka, na hranicích značně pohodoví celníci, zakempovali jsme (opět docela pozdě) v kukuřičném poli.
neděle 7. 8. – Nea Peramoskoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Už ráno bylo dost vedro, jeli jsme přes Drama (navzdory dramatickému názvu tu nic není) a jakési vykopávky (bo ostatní nechtěli hned k moři, ale furt měli nějaké postupné památkové cíle) do Kavaly. Zde je pěkný hrad a vůbec to je docela pěkné město, až na ty spousty aut. Zde jsme si dali oběd (kebab) a protože nikdo nenaplánoval (a neposháněl), kde tady třeba spát, rozhodli jsme se jet po pobřeží dál a něco (pláž, kemp) najít.
První kemp byl drahý a bylo tam jen dost pochybné místo, druhý na konci města Nea Peramos už docela lepší (chtěli 12 EUR za stan), everything included. Jak jsme zjistili, tak kemp bylo místo na parkovišti, ale pod stromama, sprcha byla jedna plážové, ze které tekl čůrek atd., ale na pláž to bylo kousíček. Moře bylo pěkně teplé a pláž pěkná, až na spousty lidí.
Večer jsme šli do města (z kempu to byla docela procházka), to bylo plné restaurací, kaváren, … - prostě turistický ráj. Ceny taky značně turistické, takže jsme si dali jakýsi špíz a na zpáteční cestě se kolem půlnoci stavili na kafe. Majitel nám ale řekl, že už je pozdě, že všechny stroje zadělal a tak, a že má jen zmrzlinu. Když jsme si ji vybírali, tak se nám zklamání asi tak zračilo ve tváři, že řekl že vypadáme „so embarassed“, tak nám to frappé udělá. A bylo fakt super, geniální vynález.
pondělí 8. 8. – moře
Po deváté jsme šli na pláž, kde byly docela velké vlny a znatelně méně lidí. Na břehu jsme posnídali, vykoupali se a po snězení melounu vyjeli. Ještě se jelo nakoupit, takže jsme se s Katkou nechali vysadit v kavárně a dali si znovu frappé, tak se mu to snad vyplatilo. Taky jsme zjistili, že nejenomže nabízí aj ubytování, ale krom stolků před kavárnou a přes ulici má ještě slunečníky a stolečky přímo na pláži, včetně obsluhy. To vědět, tak bydlíme tam…
Po pobřeží jsme hledali nějakou opuštěnou pláž, kde bysme se nějakou dobu flákali, no jednoduché to nebylo – skoro všude domy, ploty, nikde stín, ale nakonec jsme jedno místo našli. Kousek nad mořem, pár set metrů od několika domů, stál evidentně opuštěný karavan, základové desky na domy, pár stromů a podařilo se tam dojet autem i zprovoznit vodu, takže byla sladká sprcha – luxus. Na písečné pláži byl navíc jeden obrovský šutr, který většinu dne vrhal stín. Jediné horší byl přístup do vody, tam už byly šutry a docela vlny, ale šlo to.
Odpoledne jsme se jen koupali, s brýlema bylo aj něco vidět, ale ryb tam mnoho nebylo; pak jsme na pláži uvařili, bohužel se soumrakem se vyrojili komáři, ale později už to tak hrozné nebylo. K jídlu bylo víno, večer začaly jezdit rybářské lodě a byla spousta hvězd, takže jsme ani nestavěli stan a spali na pláži (písek všude, opravdu všude).
úterý 9. 8. – moře
Vstávali jsme se sluncem, ranní moře bylo dobré. Našli jsme taky nějaké kameny, aby se dal hrát pétanque, a házeli tenisák. Slunko začalo pálit tak chvíli po sedmé, bohužel se ukázalo, že to spaluje aj odrazem od okolí, takže to, že jsme byli skoro furt ve stínu (až na koupání) stejně nezabránilo tomu, abychom se pěkně nespálili. Jinak celý den pohodička, válení – po prakticky měsíci na horách dobré, na ten jeden den… Večer jsme se jen šli projít do „vesnice“ – tvořilo ji jen pár domů, všechny s výhledem na moře, hezky se tam grilovalo…
středa 10. 8. – Serres
Po dopoledním koupání jsme se (spálení) shodli, že slunka a moře už bylo dost a jeli směr Serres. Po obědě u věže jsme sjeli do města, kde nic nebylo a vypadalo to jak po vymření, všechno zavřené, polovina obchodů otevřených pár hodin denně, takže jsme si tam jen nakoupili a pokračovali dál. Na hranicích to šlo docela rychle, celník se jen pobavil o tom, jak se čtou naše jména a co za jazyky umíme – klasická flákačka… Kemp byl opět v Bulharsku, na poli.
čtvrtek 11. 8. – Bělehradkoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Ráno dost foukalo, což znepříjemňovalo balení. V docela horku jsme pokračovali dál k plánované zastávce, Bělehradu. Zde se nám podařilo trefit do centra, no přijít na to, jak funguje místní parkovací systém už ne i přes snahu. Když jsme jeli kolem Kalemegdanu na nějaké parkoviště, minuli jsme plácek u silnice se zaparkovanýma autama, tak jsme jej tam nechali též.
Pěšky jsme vyšli na pevnost, pokochali se výhledem na Sávu a Dunaj, vojenské muzeum a pevnost, prošli si hlavní ulici Bělehradu, poobědvali/večeřeli pizzu a nanuka a přes pevnost, kde skákal z hradeb paraglidista, sešli dolů.
Na parkovišti už nestálo ani jedno auto, což byl docela šok. Docela brzo jsme zjistili, že ho odtáhli – zdejší past na turisty. Samozřejmě že na tom parkovišti asi 300 m daleko bylo, takže jsme zde museli zaplatit asi 44 eur za odtah (což naštěstí šlo kartou) a 50 eur pokuty za „traffic violence“. Policista tvrdil, že kartou platit nejde a potvrzení nám musí dát banka, a ta už je zavřená, takže si to strčil do kapsy (a my neměli náladu se s ním dohadovat dalších x minut). Naprosto evidentní policejní mafie, všude u cesty byly řetězy, jen tam ne, ani jedna značka s nějakým zákazem, naopak nájezd, auto podle protokolu odtažené asi 5 min po zaparkování (ono v jednom z těch, co tam stály, seděl člověk čtoucí noviny, že by volavka a informátor?) Každopádně důvod, proč už do Bělehradu víckrát nejet.
Než jsme se z města vymotali taky trvalo, vzhledem k tomu, že jsme neměli mapu města a ukazatele tu nevedou, ale nakonec se podařilo. Na Srbsko-Maďarské hranice jsme jeli na menší hraniční přechod, což se vyplatilo, odbavení bylo rychlé. Cesta Maďarskem (a pak i Slovenskem) byla nudná (i když jsem od Budapešti řídil), doma jsme byli cca ve 4 ráno.
Související odkazy:
Pirin - horské království jezer