Cestovní deník Los Andes 2008

8. 3. 2012 | zobrazeno 3776×


Má první velká cesta, a hned na víc jako dva měsíce. S kamarádem Petrem jsme se vydali na cestu ze Santiaga de Chile do Limy, během které jsme poznali chilské i bolivijské altipláno, pacifické pobřeží, prales a džungli, navštívili prameny Amazonky a spoustu dalších míst, které nám povrdily, jak je jižní Amerika pestrá a nádherná.

úterý 17. 6. – let Praha – Frakfurt – Santiago de Chileúterý 17. 6. – let Praha – Frakfurt – Santiago de Chilekoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Poloprázdným vlakem jsem přijel do Prahy a odtud tramvají k Petrovi na byt. Zde jsme přebalili věci – ze společných jsem vyfasoval stan, Petr si vzal vařící potřeby. Na letiště nás zavezl Mr. Liška starší, od kterého jsme také dostali jakýsi lék proti trombóze. Na Ruzyni nám ochotná paní načekovala zavazadla až do Santiaga, takže jsme se zbavili baťohů na celou cestu. Petrův měl 16 kg, můj 19, takže to docela pěkně vyšlo. Po všech dalších kontrolách jsme se konečně nalodili do Airbusu A319 českých aerolinií a vzlétli. Hodinovou cestu (417 km) nám zpříjemnil znovínský ryzlink rýnský, bagetka a chvílemi pěkný výhled na krajinu pod náma, takže první část letů utekla docela rychle.

Na moderním Frankfurtském letišti jsme chvíli bloudili, bo jejich informační systém není zrovna promakaný – na několika místech se směrovky najednou ztratili, na Terminál 2 se jde podle ukazatelů Baggage claim a podobně. Nějaký čas jsme strávili čekáním u odletové brány, poněkolikáté přečetli noviny. Po vzletu jsme pozorovali západ slunce nad mraky, které z větší části pokrývaly krajinu, po tom už se setmělo. Po pár hodinách ještě prosvítaly města okolo středomořského pobřeží, po další chvíli africké – ze vzduchu měly úplně jiný půdorys než ty evropské, na první pohled rozeznatelný. K večeři jsme dostali nějaký plátek k masa a po ní už se snažili trochu spát. Občasné turbulence se vyskytly vždy v okamžiku, kdy se k nám blížil vozík s jídlem nebo pitím – Murphy funguje. Na snídani (omeletka) nás probudili podle evropského času, takže brzo ráno, aspoň jsme pak pozorovali noční prales (světýlka vesniček rozptýlené podél řek, na pár místech hořící prales), slečny v letadle (proč nejedeme do Brazílie?) a při přistání hustou přízemní mlhu, která halila celé město (a nejvíc letiště). Chviličku před dosednutím jsme neviděli ani na motor na křídle, co byl od nás pár metrů, ale pilot byl frajer a dosedl úplně měkce.

Na saopaulském letišti nás čekalo několik postaviček v uniformách, ochotně ukazujících cestu kudy jít – jedinou možnou chodbou. Letiště bylo docela malé a přehledné, s hlášeními, které snad byly remixované, a poprvé jsme uslyšeli hlášku mucho frío. Vzlétli jsme po svítání, které proběhlo do londýnské mlhy, které během letu bránila ve výhledech – zvlášť když se časem zvedla a proměnila v mraky. LAN Chile nám naservírovala dobrou snídani, a hezky v keramice a s kovovým příborem a skleněnou skleničkou (ať žijí bezpečnostní kontroly). Před Santiagem začaly turbulence, které s letadlem hodně házeli i během přistání (jak jinak) do mlhy. To bylo zajímavé i díky průletu kaňonovitě – horskou krajinou okolo smogové kotliny chilského hlavního města.

středa 18. 6. – Santiago de Chile

Na letišti byla docela zima, takže jsme do sandálků obuli ponožky, vyměnili peníze (300 USD = 140 295 Ps; 1000 Ps = 36,4 Kč) a jeli do města. Na letišti nabízeli taxi za 10 000 Ps, "oficiální" bus za 5 000 Ps, místní MHD před letištěm, kterou jsme jeli, byla za 1300 Ps, což už se dalo. Vystoupili jsme v centru, a po radě místního, kde je levný hotel, jsme se vydaly daným směrem a v pár hotýlkách po cestě se zeptali. Ve městě to vypadalo jako u nás na podzim – lidé (tady ještě vypadající většinou hodně evropsky) zachumlaní v šálách, spadané listí ze stromů... Zajímavý byl jeden z hotelů s neony, kde se pokoje nabízeli na 9 – 13, 13 – 9 i celou noc – odtuď jsme raději rychle zmizeli a ubytovali se o kus dál za 8000 Ps. Na pokoji bylo pěkných 15 °C, takže i přes déšť jsme se vypravili do města, koupili jízdenky na zítra do Valparaisa (3800 Ps) a metrem pokračovali na zastávku Santa Lucia. Výhledový kopec byl ale zavřený – jak nám řekli dva uniformovaní hlídači "because of clima", takže jsme pokračovali směr kopec za městem – Cerro del San Cristobal, na kterém se tyčila socha Panny Marie (a spousta mobilních vysílačů). Cestou se vyjasnilo a udělali se pěkné výhledy na mrakodrapy, čouhající ze smogu, bohužel po chvíli zase začlo pršet.

Z vrcholového hřebínku se otevřely výhledy i na druhou stranu – taky obklopenou městem, které je fakt obrovské, vzadu lemované zasněženým pohořím. Socha byla jak jinak gigantická. Dolů jsme sjeli pozemní lanovkou – funecuar, a stmívajícím se Santiagem přes Plaza de Armas a hlavní třídu na hotel. Pořád pršelo, a po celém městě byly spousty prodavačů deštníků. Setmělo se v 6 hodin, takže jsme brzo zalezli do postele a přikryli se 6 vrstvami dek...

čtvrtek 19. 6. – Valparaiso a Viña del Marčtvrtek 19. 6. – Valparaiso a Viña del Markoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno se opět rozpršelo, což nám zpříjemnilo cestu na autobus. Chilani nemají moc vyřešenou kanalizaci, respektive odtok vody, takže po ulicích chodila spousta lidí s metličkama, nahánějících dešťovou vodu do kanálů. V pekárně jsem koupil něco na snídani – jedna prodavačka obsluhuje, druhá (pokladní) sedí ve speciálně opancéřované pokladně. Do autobusu s náma nastoupili jen 4 lidi, ale na druhém terminálu se to docela naplnilo. Kolem silnice ležela spousta vinohradů, které ale díky dešti vypadaly spíše jako rýžové políčka.

Chilské autobusy mají rychlost omezenou na 100 km/h a její dodržování kontroluje GPS, jejíž panel, neustále ukazující aktuální rychlost a pípající při překročení stovky je v autobuse; silnice i bus ale byly dost dobré a dalo by se jet mnohem rychleji. Ve Valparaisu jsme hned koupili lístky do Ovalle (10 000 Ps), ubytovali se u autobusáku (6 000 Ps) v docela velkém pokoji, kde jsme nechali krosny a vydali se do města, na pobřeží. Cestou Petr koupil kilo banánů za 600 Ps (tehdy se nám to zdálo strašně výhodné). Kupodivu svítilo slunko, ale pobřeží bylo hodně obestavěné, jen s jednou vyhlídkou. V přístavu kotvila obří loď, na kterou naváželi náklad – kamiony stály po celém pobřeží.

Po přístavu jsme se vydali nahoru, protože jsme chtěli najít pozemní lanovky ascensores, budované v letech 1883 až 1916, což se nám nepovedlo – pořád se nějaké zjevovaly na obzoru, ale dojít k nim nedalo. Procházeli jsme lehce favelózní čtvrti – domečky z vlnitého plechu na chůdách postavené v prudkých svazích kaňonů, všude pobíhající, ležící nebo sedící smečky psů. Výhled dolů do města i nahoru na okolní kopečky docela kazily nízké mraky. Oběd jsme si dali v putyce u nábřeží – dva italiany, čiže párky v rohlíku s ovocem, sýrem a rajčaty i s pivem za 1 000 Ps. Potom jsme zkusili znovu na pahorky, za novými výhledy, a našli i lanovku – cesta ale byla pěkně krátká a drahá, takže jsme se zase vrátili do přístavu a místním MHD busem za 350 Ps přejeli do Viña del Mar.

Řidič jel pěkně ostře, zastavoval kde kdo chtěl, dveře se otvíraly a zavíraly za jízdy, stejně jako probíhal i prodej lístků. Ve Viñe jsme se prošli po plážích podél pobřeží – na jedné straně dost špinavá voda s obrovskýma vlnama, na druhé hned za plážemi spousta paneláků, asi je to oblíbené letovisko. V zimě tam ale moc lidí nebylo, zvlášť když po chvíli zase začalo mžít, takže jsme se vrátili, přejeli zpátky do Valparaisa a po večeři (Pizza Napolitana za 800 Ps) ulehli.

pátek 20. 6. – Ovallepátek 20. 6. – Ovallekoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno byl vypnutý proud, takže jsme poprvé použili čelovky. Po nákupu snídaně (během kterého jsem objevil obchod s vajíčky o rozloze 15 x 15 m, na uličce zelinářů se dělaly ohníčky přímo na asfaltu), jsme konečně vyjeli.

Cesta ale byla pomalá – nejdřív dlouho průjezd městy (Viña, Villa Allemanda i Valparaiso) se spoustou zastávek, pak jsme jeli oklikou přes nějakou vesnici, kde si řidič potřeboval něco vyřídit. Pak jsme ale konečně najeli na Panamericanu, po tom co kontrolka rychlosti dvakrát pípla, tak ji řidič nějak vypnul a díky tomu jsme dojeli na čas. Cestou po pobřeží jsme pozorovali radikální změnu klimatu – od lehkého oparu ve Valparaisu, přes mlžné pralesy až po polopoušť s kaktusy a trnitými rostlinami u pobřeží – to je celé oplocené, s velkými cedulemi Propriedad privada, ale o jaké poklady tam těm lidem jde netuším. Počasí se zlepšilo – slunce sice občas zakrýval nějaký nepěkný altostratus, nicméně pobřeží i tak vypadalo docela pěkně – skaliska, pláže, modro nahoře i dole, velké vlny a záplavy bílé tříště... Cestou jsme dostali i oběd – steak se špagetama, které se v jedoucím autobuse jedly plastovou vidličkou výborně. Po odbočení na Ovalle jsme jeli podél kaňonu Rio Limarí, s cca. 70 m vysokými příkrými stěnami, na jehož dně byly vesničky, políčka a vinice – pěkný pohled. Do města řidič přijel nějakou zkratkou po polňačce.

Město je celé v renovaci, takže hlavní třída je rozkopaná, a mezi obchodama se tam chodí po blátě a prachu. Delší dobu jsme nemohli najít hotel, místní nás pořád posílali někam jinam nebo zase zpátky, a to co jsme našli, bylo příliš drahé. Některé lidi jsme potkali víckrát a už se nás ptali, jestli něco nemáme. Hledání hotelu jsme přerušili obědem (polévka, kuře, desert /chemický Ali ze želatiny, s příchutí malinové Tesco limonády za 3 Kč/ za 1200 Ps), a po něm se vydali směr Lonelym doporučený Hostal Venezia. Místo něj byl ale postavený supermarket Italiana (italské názvy jsou tu všude populární), vedle ale stál hotel Rosette (7 500 Ps), kde jsme se konečně ubytovali.

Na autobusáku jsme koupili lístky do Caldery (10 000 Ps), prošli večerní město, koupili sedmičku Chardonay na večer (docela se dalo, ale mělo zvláštní chuť). Spát se nám ale přesto nepodařilo jít později než v tradičních 19.

sobota 21. 6. – Valle del Encanto a Ovalle sobota 21. 6. – Valle del Encanto a Ovalle koupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno nefungovala pro změnu voda, takže jen čekáme, kdy nebude fungovat obojí. Tentokrát jsme se vzbudili až před sedmou, nejspíš to bylo tou sedmičkou včera večer. Po sbalení a uložení baťohu na recepci jsme se vydali na terminál a zkusili autobusáka, jestli by nás nevyhodil u odbočky na Valle del Encanto, ale říkal, ze "bus completo" - takže byl buď plný, nebo chtěl zaplatit kompletní cenu do Santiaga. Taxikář nadhodil cenu 12 000 Ps, což bylo dost drahé, nakonec si nechal říct 9 000 a pak nám na 10ti tisícovku vrátil 2 000, čímž jsme se dostali na cenu, kterou jsme navrhovali. Kupodivu uměl anglicky (většina lidi na English? odpoví s úsměvem Sí, a pokračuje dal ve španělštině, prý byl inženýr, ale má malý důchod, tak jezdi s taxíkem, každopádně nás zavezl až přímo ke vstupu do Valle, což bylo lepší než bus. Jeli jsme po stejné cestě jako včera, ale pohledy do kaňonu byly ještě lepši - slunce ještě nevyšlo a v údolí se převalovala mlha, škoda ze jsme tam nemohli počkat na východ, to by byly fotky...

U infocedule na vstupu nikdo nebyl, za to vycházející slunce pěkně prosvítalo skrz mlhu a kaktusy, takže jsme vystřelili z taxíku a fotili jak diví. Mlha se ale rychle rozpouštěla, kromě hlavního údolí, takže jsme si dali za cíl nejvyšší kopec na jeho druhé straně. Cesta na něj vedla pres kaktusová pole, pohled zpět nabízel mlžné řeky v bočních kaňonech, a na obzoru jakousi horu, vše nasvícené nízkým ranním sluncem. Z vrcholku vykoukl pohled na druhou stranu, se zasněženými kopci v pozadí, prostě nádhera.

Do hlavního údolí jsme se rozhodli vrátit jinou cestou, což se ukázalo docela dobrodružným - jaksi skončila, takže jsme se proplétali mezi kaktusy, o dost většími než mi. Nutkáni chytit se při jízdě po suti některého z nich jsme odolali, takže do údolí jsme dorazili a vydali se nahoru. Cestou jsme míjeli petroglyfy, ale moc dobře vidět nebyly, přece jen se za těch několik tisíc let lehce smyly. Chilani tam též měli spoustu camping sites, dokonce i s oddělenými kadibudkama pro pány a dámy a grilem:) Kousek od vchodu byl nejhezčí petroglyf - jakási indiánská hlava, nasvícena pěkně plasticky z boku.

Zpět do Ovalle jsme chtěli jít po polňači, kterou jsme si vyhlédli z kopce, ale ukázal se první chilský problém - všude jsou ploty a soukromé pozemky, a cesty často nevedou mezi, ale skrz ně. To jsme riskovat nechtěli, takže jsme se vrátili - přes vrátnici, kde už seděl bodrý děda výběrčí - "checo? futbal, ivan lendl, tenis", který nás zkasíroval, naštěstí ne o moc. Cesta na hlavni silnici byla rovinou mezi poli a vinohrady, docela nudná. Objevil se tu druhy chilský problém, úzce spjatý s prvním - ploty jsou sice všude, ale hlídací psi jsou zásadně před nimi, nicméně shýbnutí se pro šutr funguje spolehlivě...

Na hlavní asfaltce nás čekalo krásných 20 km planinou, ale naštěstí jsme stopli dodávku s místníma, jedoucíma z pole, takže nás hodili do Ovalle, a to dokonce zadarmo. V Ovalle jsme nejdříve zamířili do naši oblíbené hospůdky na menu del día, a čekali, co dostaneme tentokrát. Polévka byla stejná, jen kus kuřete byl ještě větší, a druhý chod byla smažená ryba - já ji měl s rýží a Petr se špagetama. Desert byl jako včera, jen s ledovou tříští, takže jsem si hned pak dal zdravotně slivovicu. V hotelu jsme se přezuli do sandálků, přebalili batohy a dali se na vyhlídku nad město, nejprve na jednu stranu kaňonu a pak skrz něj na druhou. Po některých cestách jsme šli snad po desáté, a zamávali pár lidem, se kterýma jsme včera řešili hotel - asi jsme tu už dost známé postavičky.

Za cíl jsme si vytyčili kopec nad městem, s kamenným nápisem Gokart, čiže Cerro Gokart. Cesta vedla uličkou opravářů autobusů, pak skrz obecní skládku u řeky (místního sběrače surovin jsme obešli obloukem větším, než byla palice v jeho ruce) a dál mezi zemědělskými staveními (vypadají spíš jako zahrádkářská kolonie) a poli. Opět na nás vyletěli nějací psi, ale zahnala je paní, co šla před náma. Ploty se ale také úspěšně množily, takže jsme si už mysleli, ze na náš vyhlédnutý kopec nedojdeme. Místní ani neodpovídali na pozdrav, a už vůbec ne na nějaké dotazy na kopec, ale nakonec jsme tam došli.

Na jeho druhé straně se otevřel nádherný pohled na řádky vinic, nasvícené odpoledním sluníčkem, prostě nádherné zakončeni dne (kdy bylo mimochodem cely den naprosté azuro). Zpátky jsme šli stejnou cestou, na psy po cestě se připravili předem, naštěstí známá paní tam zametala, což nás uklidnilo, a ten rotvajler za nově otevřenou bránou na nás též nevyletěl. Večer jsme se sbalili, čekali na autobus, který přijel se zpožděním. V TV pouštěli Simpsonovy, pak horor, pak řvalo dítě, takže jsme se moc nevyspali.

neděle 22. 6. – Caldera a Chañaral

Autobus nás vyhodil u zavřeného terminálu ve 4.45, což nás moc nepotěšilo. Do rána bylo dost času, takže jsme se dobouchali na nejbližší hotel, a trochu dospali noc. Po snídani jsme se vydali podél pobřeží – na promenádě byla spousta odpadků z předešlé noci, kolem docela sešlé baráčky ("Caldera bývala letoviskem boháčů") a jen pár pěkných vilek. Za městem jsme pod zamračeným sluncem pokračovali pouští podél abrazního pobřeží směrem k Bahia Inglesa. Na černých skaliscích seděli kormoráni, racci a orli (či nějací jiní dravci), v moři jsme zahlédli plavat tuleně. Do cíle jsme nedošli, ukázal se být moc daleko, za to na zpáteční cestě vysvitlo slunce – ale jen na pár chvil a skrz mraky. Hned u města byla nějaká obrovská továrna a zbytky další polorozpadlé přístavní infrastruktury.

V hotelu jsme si vyzvedli baťohy a šli na autobusák, kde jsme koupili jízdenky do Chañaralu (2 000 Ps) a kvůli špatnému počasí a údajné nedostupnosti zavrhli návštěvu Pan de Azúcar a hned přikoupili i Calamu (11 000 Ps). Příbřežní cestu do Chañaralu lemovaly opuštěné vesničky – shluky baráčků z prken a vlnitého plechu, hromady odpadků a pomníčky a křížky. Jeden z domů byl z vyřazeného autobusu, zastávka z kadibudky... Místy ale krajinu zpestřovaly pěkně barevné a různě erodované skaliska a kopce. Do Chañaralu jsme přijeli kolem 16, na terminálu zrovna nechali baťohy a šli se projít přes místní supermarket k majáku nad městem. U něj jsme povečeřeli a něco pofotili, ale nebe bylo opět zatažené. Pokračovali jsme po hřebínku výš na kopec a před soumrakem zase sešli dolů. Jeden internet ve městě byl neustále obsazený, takže místo něj jsme šli k oceánu, který přímo řval. Už dost daleko od něj byly cedulky Zona securidad tsunami. Od půl 8 jsme seděli na terminálu a čekali na autobus, který měl přijet až 23.10, čas jsme krátili deníky a antropologickými pozorováními – chilanky mají neuvěřitelně krátké nohy. Prodejce od Pullmana si dával kafíčko, a na telefony a lidi ve frontě docela dlouho kašlal. Bus přijel až o půlnoci.

pondělí 23. 6. – Calama a San Pedro: Pucara de Quitorpondělí 23. 6. – Calama a San Pedro: Pucara de Quitorkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Autobus společnosti Atacama VIP byl zatím ze všech nejlepší – spousta místa na nohy a žádná televize, takže jsme se vzbudili až před sedmou a pozorovali východ slunce na Atacamě. Kolem poušť – štěrk a písek, na obzoru "pomačkané" kopce, silnice jako přímka. Do Calamy jsme dojeli před 9, bohužel konečná byla u supermarketu na kraji města, takže jsme taxíkem dojeli do centra a našli turistické informace. Tam nám řekli, že největší důl na světě – Chuquicamata – je pro veřejnost zavřená, tak jsme koupili lístky do San Pedra na 12.00. Volný čas jsme využili na prohlídku města – chtěli jsme ke kopcům za ním, ale byly zastavěné a hlavně za spoustou bordelu.

Cesta do San Pedra vedla pouští, ale po čase se začaly objevovat keříčky, trávy, a první lamy. Po překonání docela vysokého sedla (cca. 3 500 m n. m.) jsme sjeli do městečka. San Pedro de Atacama je docela díroidní – prašné ulice, hliněné baráčky. Ubytovali jsme se v hostelu El Rincon San Pedrino za 6 000 Ps u indiána, který mluvil (nebo spíš zpíval) strašně rychle španělsky, takže jsme mu vůbec nerozuměli, a vydali se do města – to bylo plné turistů, cestovek a kromě španělštiny tu ve velkém zněla i angličtina. K obědu jsme si dali hranolky a grilované kuře za 1 700 Ps, pán nám jej naservíroval doma v obýváku, a byla toho obrovská porce.

Odpoledne jsme se vydali na Pukará de Quitor (1 500 Ps) – pozůstatky mohutného indiánského puebla, s pěknou vyhlídkou na Valle del Muerte, Cordillera de la Sal, Licancabur, oázu San Pedra, prostě nádhera – na nebi ani mráček. Samotné pueblo, čítající přes 200 budov, starých až 800 let, bylo ve stínu. Se zapadajícím sluncem padla zima (v pokoji 11 °C), takže jsme zalezli brzo.

úterý 24. 6. – San Pedro: Atacama a Valle de la Luna na kolechúterý 24. 6. – San Pedro: Atacama a Valle de la Luna na kolechkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno jsme se vzbudili zimou, po snídani (housky, marmeláda) si šli vypůjčit kola (5 000 Ps) – kromě nich jsme vyfasovali i ručně udělanou mapičku okolí, a vydali se na cestu. První část byla stejným údolím jako včera, ale po jeho druhé straně. V noci mrzlo, ranní slunce nás ale pomalu rozehřívalo a prosvěcovalo trávy zorro i různé tvary na stranách údolí. Před soutěskou byl docela hluboký brod, po jehož projetí začala kola vydávat podivné zvuky. U vstupu jsme je zamkli a pokračovali dále pěšky.

Quebrada del Diablo je labyrint soutěsek, vzniklý z hlinitých sedimentů, usazených v dávném jezeře, které existovalo před zhruba 23 miliony lety. Kromě makrotvarů jsou zde i vysrážené mřížky z minerálů, psí kostelíčky a jiné.

Na konci soutěsky jsme si vylezli na vyhlídkový hřebínek – byl pěkně ostrý, drolivý a vůbec ne sandálky-friendly, ale rozhled stál za to. Po návratu ke kolům jsme přejeli údolí a vyjeli na jeho druhý břeh. Cesta byla prašná, kamenitá a prudká, námaha ale byla odměněna krásnými výhledy na hřbítky a soutěsku s Licancaburem v pozadí. Sedlo bylo překonáno tunelem, volně vyraženým v masivu, v jehož středu byl obrovský balvan – tím se vysvětlilo, proč tam žádná cestovka nejezdí autovýlety.

Na druhé straně jsme sjížděli údolím, kde postupem času přibývalo písku, až jsme na odbočce dojeli k pěkné velké duně, vytvořené na jedné straně kuestového hřbetu, na kterou jsme samozřejmě vylezli. Výhledy byly opět nádherné – přes rozsáhlou krajinu hřbítků a skalek na sopky na obzoru. Podél cesty byla i spousta skalních útvarů – viklanů. Po vyjetí z hor jsme za poledne (ve stínu 38 °C) sjížděli k silnici poměrně nudnou plání, občas oživenou nějakými keříčky. Kola se bořily do písku, takže jsme jeli spíš korytem vyschlého potoka. Po přejetí silnice jsme pokračovali po staré vyžrané asfaltce směr Valle de la Luna. Tady se pěkně ukázala mapa – měřítko bylo v jednotlivých částech proměnlivé, a téměř všechno co šlo udělat špatně taky špatně bylo – pokud silnice po pár kilometrech přímky zatáčela doleva, na mapě to bylo naopak. Před posledním stoupáním jsme projížděli okolo značky minového pole, pozůstatku územních sporů s Bolívií.

Po zaplacení 2000 Ps na vstupu jsme ještě chvíli stoupali k solným krystalům a obrovské duně, po té kolem nejrůznějších erozních útvarů planinou a sjezd dolů. Blížil se večer a teprve tady jsme potkávali první turisty, který sem byli naváženi na západ slunce. Atacama se mě ale stejně líbila mnohem víc než toto proslavené údolí. Po pěkném dlouhém sjezdu následovala poslední etapa – po silnici do San Pedra. Byla to víceméně rovinka, ale na polovypuštěných horácích a po celém dnu to dalo docela dost zabrat. Večer jsme koupili jízdenku do Totocanaa (1000 Ps), dali si kuře a večer pěkně ledovou sprchu.

středa 25. 6. – Toconao: Laguna Chaxa a Quebrada de Jerestředa 25. 6. – Toconao: Laguna Chaxa a Quebrada de Jerekoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Po snídani (nic moc avokádová pomazánka) jsme vyřadili věci do depozitu a nechali jen potřeby k plánovanému treku k laguně Miscanti, a šli do města. Měli jsme ještě chvíli čas, takže jsme navštívili archeologické muzeum – bohužel mumie, kvůli kterým jsme tam šli, tam nebyli, takže jsme prohlédli tradiční artefakty jako zbraně, nádoby, ozdoby a podobně. Ve směnárně mě nevzali 100 USD bankovku, bo byla natrhlá – mám takové tři.

Po krátkém přejezdu do Toconaa jsme obešli celou vesnici (pěkná díra) a vydali se směr silnice na Socaire. Na křižovatce zrovna stálo auto s nějakým chlapíkem, co říkal, že jede k laguně Chaxe – protože tam jsme taky chtěli, sedli jsme si k němu a nechali se tam zavést.

Chlapík šel na druhou stranu laguny, pak se pomalu vracel – protože od vesničky to bylo pěkných pár desítek km, slunko pálilo a kromě nás tam nebyla ani noha, dávali jsme naň pozor, aby nám neujel. Cestou zpátky se ukázalo, že je to meteorolog, ale slovo weather forecast bohužel neznal, což byla škoda – nad horama se totiž docela honily mraky a vypadalo to, že tam bude sněžit. Ve vesničce jsme hledali nějaký hotel – místní nás pořád posílali k hotelu Maria, o kterém druhá polovina nikdy neslyšela (a my jej nenašli), jediný fungující nám na podruhé otevřel. Nalehko jsme pokračovali do Quebrady de Jere (1 000 Ps) – zemědělské oázy, proslulé pěstováním mnoha druhů ovoce – meruněk, broskví, pomerančů...

Hned za bránou byla po straně skládka, ale časem se to zlepšovalo – kaňon se zužoval, zelená řeka uprostřed červených skal slábla, a my si několikrát říkali, že ještě jeden záhyb a už se vrátíme. Na druhé straně kaňonu byla zezačátku docela velká duna, na naší dost zlomových svahů, vypadajících docela čerstvě. Místy se váleli balvany liparitu – bílého vulkanického kamene. U dalšího rozšíření s domečkem a stájemi jsme to už otočili a pod šedými mraky šli zpátky do vesnice. Restaurací tu bylo dost, jen byly všechny zavřené, takže jsme koupili k večeři housky a rybičky. V hotelu nikdo nebyl a byl zamknutý, ale po zapojení 6 lidí ze sousedství kdosi s klíčem doběhl. Večer se hotel docela zaplnil zedníkama odvedle, kteří si tam dělali diskotéku, až se nám třepalo sklo v okně.

čtvrtek 26. 6. – Laguna Cejas, Ojos del Salar, Laguna Tebenquichečtvrtek 26. 6. – Laguna Cejas, Ojos del Salar, Laguna Tebenquichekoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Probudili jsme se do zamračeného rána, nad horama bylo ještě škareději – ve vyšších částech sněžilo. Na hotelu nebyl vůbec nikdo, komu bychom mohli zaplatit, po chvíli postávání před ním přiběhl nějaký zedník, který měl i účtenku (6 000 Ps). Autobus jel až v 11, takže jsme šli na silnici stopovat. Provoz byl opravdu hustý – směrem na Socaire projely asi 2 auta, nás vzalo třetí auto, po dvou hodinách.

V San Pedru jsme obcházeli cestovky kvůli programu na odpoledne a zítra. Všechny byly docela drahé, ale u jednotlivých výletů se cenama lišily. Zaplatili jsme si na odpoledne tour po Salaru de Atacama a na zítra gejzíry Tatio, obojí po 12 000 Ps. Hned po odchodu z cestovky se přihnal silný vítr, který zvedl mračna prachu, takže nebylo nic vidět. V 15 hodin jsme odjížděli, v autě jsme kromě řidiče byli jen 3 – jel s nama ještě nějaký Němec. Dlouhou dobu se jelo po asfaltce na Toconao, pak se odbočilo do salaru a následovala pomalá jízda hodně škaredou polňačou v bludišti dalších cest, takže tady by to na vlastní pěst opravdu nešlo. Mračna prachu už nebyly tak hrozné, ale na vulkány stejně pořád moc vidět nebylo.

První zastávka byly laguny Cejas – dvě jezera s neuvěřitelně modrou vodou, ale v hodně ploché krajině. Němec se vykoupal a pak mu nečekaně byla zima – zvlášť když neměl věci na převlečení a zbytek odpoledne a večera strávil v mokrých kraťasech. Druhou zastávkou byly Ojos del Salar – dvě malá kruhová jezírka, která údajně vznikly po dopadu meteoritů, s dosud nezjištěnou hloubkou. Poslední bod programu byla laguna Tebunquicho, obklopená rozsáhlou solnou krustou, kde jsme čekali do západu slunce. Pořád silně fučelo, ale prach ve vzduchu zůstával. Západ slunce byl docela pěkný, v autě jsme dostali horký čaj a čipsy. Cestou zpátky jsme si uvědomili, jak to bylo daleko.

pátek 27. 6. – Gejzíry El Tatio a Pueblo Machuca, Licancabur pláňpátek 27. 6. – Gejzíry El Tatio a Pueblo Machuca, Licancabur pláňkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Budíček nám zapípal ve 4 ráno, do půl páté jsme čekali na bus. Poprvé jsme tak okusili skvělý systém (nejen) zdejších cestovek – místo srazu před kanceláří ve městě, které člověk přejde celé pěšky za 20 minut, objíždí autobus všechny lidi po hotelech systémem jednosměrek, takže to trvá mnohem dýl. V buse nás přivítala průvodkyně, mluvící anglicky – nejoblíbenější slova OK a Well, prokládané vamos chicos. Silnička stoupala přes sedlo 4 520 m n. m. a v autobuse byla pěkná kosa.

U gejzírů (1 500 Ps), plných dalších autobusků, jsme naměřili -13 °C, a hned ze začátku utekly davům. Gejzírové pole bylo docela impozantní, všude něco čoudilo, bublalo, po chvíli se to začlo nasvěcovat vycházejícím sluncem. K tomu jsme dostali snídani – housky s vajíčkem (zmrzlýma prstama se loupalo skvěle) a čaj na zahřátí. Cestou zpět jsme se zastavili u vikuňí (kilo vlny údajně stojí 500 USD), první llarety a v pueblu Machuca.

Nad ním stál na kopečku pěkný kostelík v tradičním altiplánském stylu – střecha z trávy, bílé zdi, hliněná zeď a postavičky. Na domech byly solární panely, vesnice, která se dříve docela vylidňovala, teď žije z turismu – zastavují tu snad všechny výlety na Tatio, místní nabízejí sýry a lamí špízy; jeden jsme ochutnali a byl vynikající, dobře okořeněný. Za světla už byly pěkně vidět všechny hory se zasněženými špicemi okolo, obloha byla úplně vymetená.

V San Pedru jsme tradičně objeli hraniční checkpoint a rozvážely lidi – my jsme ale vystoupili předem, bo jezdit půl hodiny po San Pedru se nám nechtělo. Odpoledne jsme se snažili domluvit si transport ze Socaire k Miscanti – celá akce byla pěkně naplánovaná z hlediska aklimatizace, jen jsme potřebovali převoz na těch 20 km, bo jít to s vodou na 4 dny opravdu nešlo. Bohužel v cestovkách samozřejmě chtěli zaplatit celou tour včetně Chaxy, navíc by nás pak stejně nevzali zpět. Někde taky říkaly, že kvůli sněhu je cesta zavřená, takže Miscanti jsme byli nucení vzdát. Místo toho jsme už koupili třídenní Salar tour u Pamela tours (50 000 Ps), bohužel s rizikem toho, že nejsme aklimatizovaní a možná nám po dnu bude blbě.

Po obědě (lamí biftek s rýží a hranolkama) jsme šli za město směr Licancanur, kde jsme až do zapádu nadělali spousty fotek Licancaburu s nejrůznějším popředím (a Petr tam při meteorologickém experimentu zapomněl teploměr).

sobota 28. 6. – Lagunas Blanca, Verde, Polquos a Colorada, Sol de Mañanasobota 28. 6. – Lagunas Blanca, Verde, Polquos a Colorada, Sol de Mañanakoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ranní balení v malém kamrlíku bylo docela challenge. Mikrobuskem jsme vyjeli od kanceláře Pamela tours směr bolívijské hranice. S náma jeli Francouz a Francouzska z Tahiti, Chilka s japonskou kamarádkou a jakýsi Chilan, který nás ale na bolívijském přechodu opustil a jel zase zpátky (nejspíš nějaký pašerák). Tentokrát jsme checkpoint neobjížděli, ale naopak si vystáli pěknou, asi 50 m dlouhou frontu na výstupní razítko. Moc rychle to nešlo – a bylo jasné proč: zatímco dva celníci razítkujou, zbývajících 6 řídí kamiony, které se tam různě vyhýbají, otáčejí a projíždějí sem a tam. Do Bolívie mířil jeden náklaďák plný ojetin za druhým, opačně jezdily jen prázdné.

Za celnicí cesta stoupala na úroveň altiplána, ve výšce 4 663 m n. m. byla odbočka na bolívijskou celnici Hito Cajón (4 497 m n. m.). Tam jsme vysedli z mikrobusu do pěkné zimy a větru, takže jsme hned z baťohů vybalili pohorky a mikiny. Posnídali jsme, nasedli do džípu (strategicky jsme zabrali místa v předu, ze kterých bylo i něco vidět) a vydali se prašnou cestu na Altipláno.

První zastávkou byly Laguny Blanca a Verde, ležící pod Licancaburem. Obě jsou spojeny průtokem, voda teče z vyšší a větší (Blanca 4 335 m n. m.) do nižší Verde (4 330 m n. m.), která má krásně zelenou barvu. Bohužel byla ale zamrzlá, takže ta zelená nebyla tak výrazná. I tak to ale byla nádherná podívaná – na Licancaburu (5 950 m n. m.) byly ještě malé zbytky sněhu, na nebi ani mráček, kolem krásně bílé štěrky s kontrastujícími černými sopečnými kameny...

Po chvíli jsme přijeli k termálům u laguny a salaru Polquos. Plavky jsme neměli, takže jsme si jen ohřály nohy. Horká voda a výška neudělali moc dobře Chilce, které se po vylezení z bazénku udělalo špatně. Od řidiče jsme pak všichni dostali koku na žvýkání – nic moc ale nebyla.

Kolem pouště Salvatora Dalího s pestrobarevnými kopci jsme pokračovali k fumarolám Sol de Mañana. Cestou jsme si s Petrem párkrát nechali zastavit na focení, ale zbytek auta se moc nepřidával. U fumarol (4 865 m n. m.) byli nějací dva cyklisti, co dělají přejezd altiplána, jinak nikdo a opět to rozhodně stálo za to. Z pestrobarevných jezírek kouřily sirné výpary, dole bublalo bahýnko, takže jsme tam opět nafotili spoustu různých a jiných pohledů.

Následoval sjezd k laguně Colorada, která je známá jednak svou červenou barvou, jednak hojným výskytem plameňáků – bohužel v létě, na zimu odlétají do nížin. Zaparkovali jsme u baráčků (4 307 m n. m.) u laguny a vydali se k ní na focení. Odpolední slunce přálo, červená laguna ostře kontrastovala s bílými solnými ostrůvky, takže fotek zase neutěšeně přibývalo. při prohlížení některých starších jsem ale zjistil, že místo naprosté většiny z cca. 600 zatím nafocených jsou ve foťáku otazníčky a hláška "Camera can not display this file", což mě moc nepotěšilo. Od té doby jsem měl obavu, co z toho se podaří zachránit, navíc to bylo omezení ve focení – místo nové 16 GB karty mě zbyla jen záložní 1GB a databanka, takže s RAWem byl konec.

Na jídlo byla nejdřív kaše a maso, později špagety a majda. Klasicky toho moc nebylo, navíc jsme měli docela žízeň – v autě žádné pití nebylo (kromě údajně soukromé coly řidiče a jeho manželky-kuchařky) a k večeři se dala jedna litrovka pro všech 6, takže nám tu aklimatizaci ještě ztížili dehydratací. V baráčkách byl vpravdě bolívijský záchod – bez prkýnka, splachování a umývání rukou z barelu. Večer jsme vytáhli spacáky, ale i tak mě dvakrát vedro bez podvlékaček a termotrika nebylo, k ránu tam nejspíš trochu mrzlo. Japonka s Chilkou spacáky neměly, takže ze vším včetně bot vlezli pod všechny deky, co tam byly. Noc za moc nestála, pořád jsem se budil, respektive měl pocit, že vůbec nespím – spát za jeden den o kilometr výš moc dobré není, ale jinak to bohužel nešlo.

neděle 29. 6. – Arbol de Piedra a lagunas Honda, Chiarcota, Hedionda, Cañapaneděle 29. 6. – Arbol de Piedra a lagunas Honda, Chiarcota, Hedionda, Cañapakoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno byli všichni včetně nás OK, takže výšková nemoc se nějak záhadně neprojevila. K snídani byla bulka, buchta a čaj – ten se na zahřátí hodil, bo byla strašná zima. Po prašných "cestách" – spíš spoustě vyjetých kolejí vedle sebe jsme dojeli ke skalním útvarům i s tím nejslavnějším – Arbol de Piedra.

Odtamtuď jsme pokračovali k sérii lagun – zamrzlé Hondě a Chiarcotě, pěkně modré Hediondě se spoustou plameňáků, ke kterým se dalo přiblížit na docela blízko, a asi nejhezčí Cañapě, kde jsme potkali spoustu džípů v protisměru – v našem opět žádný. Samotné cestování bylo dost útrpné – indián nám neustále topil na maximum, i když tam bylo aspoň 30 °C, okna nešly otevřít, moc zastávek se mu dělat nechtělo a pití pořád nebylo.

Oběd (kuře a těstoviny) byl u zajímavě erodovaných skal, s vyhlídkou na čmoudící Volcano Ollague (5 868 m n. m.). Při té příležitosti se měnilo kolo – před tím byla strašná cesta, museli jsme jít kus pěšky, bo auto by to tak naložené neprojelo. Další zastávka byla u pláně přímo poseté sopečnými vyvrženinami – opravdu kam oko dohlédne, od obzoru po obzor.

Následovala dlouhá a nudná cesta skrz Salar de Chiguana do fakeového Hotelu de Sal u vesničky San Juan – sice ze soli byl, ale na kraji salaru. Ta byla zpestřená snad jedině super kasárnama – uprostřed pláně byla z ničeho nic závora, bunkry a vojáci – tam bych chtěl opravdu sloužit. V podvečer jsme se prošli kolem zbytků vesnice, obrovských kaktusů a na kraj salaru, po dlouhém čekání povečeřeli hranolky, rýži a sekanou, a pozorovali přijezd zájezdu Američanů – paní s kufrem na kolečkách, děda chodící po hotelu s baťohem na zádech asi hodinu, prostě pěkné panoptikum. Večer nám vyhrávala dětská kapela – sice neměli rytmus ani melodii, ale za to řvali pořádně.

pondělí 30. 6. – Salar de Uyuni, Isla de Pescado, Cementerio de Trenes, Uyunipondělí 30. 6. – Salar de Uyuni, Isla de Pescado, Cementerio de Trenes, Uyunikoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno jsme neslyšeli budík, bo byl schovaný ve spacáku, ale někdo na nás zaklepal. Stejně jsme i tak byli připravení rychleji než ostatní – nejvíc zdržoval řidič, takže jsme vyjeli až po páté hodině. Po salaru jsme jeli po tmě, vedla tam spousta cest, ale my mířili pěkně k Isla Incahuasi, jak se teď nově jmenuje ostrov rybářů.

Salar de Uyuni

Jízda byla závodem se sluncem, které (stále ještě za obzorem) rychle stoupalo. Mysleli jsme si, že to nemáme šanci stihnout, ale nakonec jsme tam byli ještě asi 20 minut před východem – a za tu dobu stačili pěkně promrznout.

Já šel do salaru na polygony, Petr za vyhlídkou na ostrov. Po zhruba hodince jsme posnídali, ale housky po třech dnech moc dobré nebyly. Indián měl nějakou dobrou náladu – nejspíš že se blížil konec. Přes těžební pole (prostě kupičky soli, které se tam motykama shrabují a pak odvezou), vesničky na bývalém kraji salaru (strašné díry) jsme přijeli do Uyuni.

To je taky město, kde bych rozhodně nechtěl bydlet – prašné ulice, všude obrovské hromady odpadků, které probírali lidi i psi... U indiána na dvorku (mimo jiné tam měl tři auta v různém stupni rozkladu) jsme dostali oběd (lamí steak, maso se na šňůře suší 3 dny) a jeli ještě na hřbitov vlaků – vrakoviště to bylo pořádné, ale bylo tam dost lidí. Pak už nás vyhodili ve městě, my se ubytovali v nejbližším hotelu za 30 Bo, a šli vyměnit peníze, na zítra koupit jízdenku do Tupizy (60 Bo), pak jsme dobili baterky – konečně zásuvky amerického typu.

Při procházení města jsme si všímali obyvatel, oproti Chile to byla velká změna – samé indiánky v tradičních sukních a kloboucích s copy a dětmi v hadrách na zádech, v obchodech prodávala spousta malých dětí. Ve městě byla docela zima, přesto byla přes odpoledne, kdy bylo aspoň trochu teplo dodržovaná siesta a všechno pozavírané.

úterý 1. 7. – Tupiza úterý 1. 7. – Tupiza koupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno jsme se vzbudili náhodou, bo Petrovi se nějak porouchal budík. Na lístku jsme měli sraz 5.30, odjezd v 6.00. Autobus přijel 5.45, v 6.10 začal řidič túrovat motor, v 6.20 přisel poslední pasažér – nějaký právník, co za a) nejen ze přišel pozdě, b) měl obrzavazadlo, které hodil do uličky a tam všem zavazelo a c) si sedl přede mě a sklopil sedačku tak, ze jsem ji měl celou dobu vraženou do noh... Byla tam samozřejmě nehorázná zima, a totálně jsme promrzli – snad nejvíc v životě. Bolívijci se zachumlávali do dek, ale moc jim to nepomáhalo – i my dva už jsme jako oni – neustále kašlem, posmrkáváme a je nám zima téměř permanentně.

Po asi dvou hodinách jízdy po tradiční altiplánské silnici (= hrby, hrby, brody pres zamrzlé řeky /vůbec náš řidič měl řeky nějak rád, protože i když tam náhodou byl most, tak sjel vedle a brodil, poslední úsek cesty nejel po cestě, ale řekou) jsme zastavili v jakési vesnici, kde řekl "una hora stop", takže jsme všichni vylezli na slunko (teda spíš se vypotáceli, bo jsme měli tak zmrzlé nohy, že chodit ani nešlo) a vyhřívali se. Cestou z náměstí jsme slyšeli povědomé túrování motoru, tak jsme přidali do kroku a akorát viděli náš odjíždějící autobus a za ním utíkajícího spolucestujícího, marně se snažícího zastavit jej. Stále ještě zamrzlí jsme jen zírali, jak všechny naše věci kromě foťáku a peněz jedou pryč, došli na zastávku, kde nám nějaká paní s lístkama řekla, ze se autobus vrátí. Zjevně to ale zaskočilo i Bolivijce, kteří se nás (!!!) ptali, co se děje. Po dvou hodinách od vyhlášení zastávky autobus skutečně přijel, nasedli jsme a pokračovali v cestě.

Asi za hodinu, kdy už tam bylo tak, ze jsem sundal první z 5 vrstev oblečeni vyšel pohůnek a pootvíral všechny větrací okýnka... Cesta se změnila, místo řekou jsme jeli přes několik horských hřebenů, takže typická bolívijská camino el muerte – hlinitá cesta šířky autobus plus pár centimetrů na krajích dost vysokých srázů, troubení před zatáčkama (co ale dělají, když zatroubí oba dva proti sobě zaráz netuším), občas zával z loňska, kolem něj objížďka (i když je na cestě spadlý šutr, nikdo jej neodklidí, ale zrobí novou cestu kolem). Občas se z pod kola ozývaly takové divné zvuky, a nakonec jsme i zastavili a řidič cosi opravoval – klepáním kladivem do kola a túrováním motoru, tak nevím, co to bylo za akci. Občas jsme míjeli vesničku - pár hliněných baráčků in the middle of nowhere, občas přistoupila indiánka uprostřed pustiny bez jakéhokoli domu, jestli lezli z děr nebo odkud nevím.

Po přejetí bezpočtu kaňonů a hřebenů jsme chvíli jeli po hřebeni a pomalu se dostali do krajiny okolí Tupizy – kaňony a skály, trochu připomínající Utah. U jedné ze skalních jehel řidič měnil kolo, takže jsme si ji aspoň pofotili a jeli dál. Do Tupizy (vzdálenost 200 km z Uyuni) jsme přijeli po 15 hodině. Hned na autobusáku nás odchytl nějaký english speaking chlap z hotelu za 40 Bo, to se nám zdálo drahé, tak jsme šli dál a narazili na špeluňku za 18 Bo, což jsme vzali a padli na postel. Po chvíli přemýšlení jsme se zase zvedli a utekli – 45 Kč za nocleh je super, ale v prvním hotelu byla included snídaně, teplá voda celý den a vypadal luxusně – takže na víc dnů, co jsme tu chtěli pobýt ideál. Pán měl radost, že nás vidí, a my taky – asi je to nejluxusnější hotel v Tupize, máme pokoj pro 3, ale jsme tam dva, vypadá to jak v Evropě a v přepočtu to je za 90 Kč včetně (jím garantované hódně dobré) snídaně – to chcu vidět, co to bude.

Po ubytování jsme vyrazili na vyhlídku nad město, jídlo (lamí hamburger a pizza medio, příprava trvala neuvěřitelně dlouho) a sehnat program na příští dny – chceme pojezdit okolí na kolech a taky dát výlet na Uturunku, jen musíme sehnat ještě par lidi, bo 2 si platit džip a řidiče na 3 dny za 3500 Bo nechceme. Večer tu bylo pěkně teplo – nižší nadmořská výška než v Uyuni se projevila.

středa 2. 7. – Tupiza: Valle de los Machos a Cañon del Inca

Ráno jsme se vzbudili až po půl osmé, což po tradičním uložení chvíli po osmé byl dobrý výkon. Po snídani (marmeláda, housky, jogurt, čaj, banán a džus) jsme vyrazili do skal za město. Prvním cílem bylo Valle de los Machos, údolí červených slepencových skal s různými bizardními tvary – erodované hříbky, jehly (tam jsme pochopili název) atd., včetně skalní brány (jmenující se jak jinak než Puerta del Diablo).

U vstupu do kaňonu Del Inca končila cesta džípů a koní a začala zábava. Údolí se zužovalo, přibyly skalní prahy s trochou lezení – vzdáleně to připomínalo Slovenský ráj, až na to, že tam bylo hodně málo vody (naštěstí) a žádné stupačky a žebříky. Asi nejlepší bylo slézání ledopádu, nicméně proti tomu, co mělo přijít to ještě nebylo nic. Na styku kaňonů Inca a Duende jsme poobědvali bolívijské sušenky za 1,5 Bo a dali se nahoru do sedla, kde se podle mapky mělo jít do druhého kaňonu a nazpátek.

Cesta pomalu mizela a nakonec nás dovedla do strže, která mířila prudce nahoru. Objevili jsme slupku z pomeranče (= správná cesta), takže jsme začali šplhat. Bylo to čím dál víc prudké a nejhorší bylo, že to byla strž v pěkně navětralé břidlici, se spoustou suti a "chytů", které vypadávaly. Dolů by to ale bylo ještě horši, takže nezbývalo než lézt pořád nahoru. Po zdolání této soutěsky nám došlo, že to oficiální cesta asi nebyla, takže jsme pokračovali na blízký kopec, abysme se rozhlédli a zjistili, kdeže to vlastně jsme. Prodírání sutí, kaktusy a jinými keříčky s trny ve 3 tisících a něco bylo lehce namáhavé, navíc ještě několikrát se po vyšlápnutí kopce na obzoru ukázalo, že z něj není nic vidět, bo je za nim kopec vyšší.

Tak jsme se dostali na hodnotu 3 548 m n. m., odkud byl pohled do údolí řeky Tupizy (docela daleko) a na hřebínek, který vypadal, ze se nechá slézt. Vydali jsme se proto po něm, časem nám došlo, že po pozvolné části musí následovat nějaká prudší, kde se dostaneme těch 400 výškových metrů dolů, ale nakonec to nebylo tak hrozné – tradiční břidličný suťák, strž plná trnitých stromů, a jako bonus dole v údolí stádo koz s hlídacíma psama, zjevně bez jakéhokoli člověka. Cesta údolím byla docela únavná, šli jsme ke kostelíčku, a u něj zjistili, ze jsme v Palquize a do Tupizy to máme asi 14 km. Ta "turistická" mapa byla super – náčrtky chozených cest, ale bez jakéhokoli náznaku terénu a hlavně tam byly zakreslené jen hlavní kaňony, a jestli mezi nimi není žádný další nebo 2 nebo 10, to už se člověk nedověděl. Do teď je nám záhadou, jak jsme se dostali tam, kam jsme se dostali, a hlavně kudy jako měla vést ta oficiální cesta.

Slunko se blížilo k obzoru, takže pěkně nasvicovalo pestrobarevné údolí Rio Tupiza, ale cesta moc neubíhala – do teď jsme ušli (a vyšplhali) nějakých 15 km, což na slunku, bez cest a jídla a s troškou méně kyslíku docela uondá. Navíc včera jsem si koupil mazátko na popraskané rty, a dnes mě z jeho nadměrného používání začalo bolet břicho, takže se mi nešlo zrovna nejlíp.

Jako dar z nebe se na cestě za náma objevilo jakési auto, tak jsme naň mávli a ono zastavilo. Byl to malý náklaďáček, na korbě byl ve dvou třetinách přivázaný býk a ve zbývající třetině seděla bolívijská rodinka - 4 indiánky a jeden malý kluk. Konverzace byla typicky sporá – odkud jsme, jestli turismo, jak se jmenujeme a tak. Anglicky uměla slečna pár slov, říkala že se učí německy a francouzsky, ale když jsem chtěl využít té zatracené němčiny a chtěl se ujistit, že Sie sprechen Deutsch, tak dostala další výbuch smíchu a neřekla ani slovo. Vůbec se pořád něčemu smáli, nejspíš nám, ale co už – hlavně že nás dovezli do Tupizy.

Když jsme jim popsali naši dnešní pěší cestu, tak se všechny chytly za hlavu a říkali něco jako ajajaj, při tom ta oficiální, co znali, musela být stokrát jednodušší. Každopádně nám to dost pomohlo, cesta byla únavná a dlouhá i na korbě (párkrát jsem od bejčka dostal bodyček), a v Tupize jsme v hotelu padli na postel. Znovu se ukázala výhoda našeho superluxusního hotelu a pokoje pro 3, bo na jedné posteli máme naházené věci, a je tam docela dost místa. Po male pauze jsme zamířili na jídlo, dali jsme si tradiční kuře, hranolky a rýži za 7 Bo (asi 18 Kč). Brzo večer jsme padli do postelí a spali – bolelo nás všechno.

čtvrtek 3. 7. – Tupiza: El Silar a Trubka trekčtvrtek 3. 7. – Tupiza: El Silar a Trubka trekkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Dneska jsme si dali takové opáčko včerejška. Po snídani jsme opět pěšky zamířili do kaňonů, tentokrát na jižní stranu města. Podél trati jsme došli do koryta řeky, kterým jsme pokračovali směrem na El Silar. Cesta pomalu stoupala, míjeli jsme stavení se stády lam a koz, hlídaných psy – ale nějakými malými a bojácnými, naštěstí. Po obou stranách údolí se střídaly různé skalní útvary všech barev, na konci byla docela velká skalní průrva. Po nějakých 10 km jsme nastoupali do 3 610 m n. m., což se nám při pozvolném stoupání ani nezdálo. Poobědvali jsme kousek čokolády od včerejška a pokračovali.

Nechtěli jsme se vracet stejnou cestou, takže jsme se vydali skrz hřebínek, samozřejmě že strží. Nejprve ale cesta stoupala docela širokým údolím, plným převážně černé suti (ruly, svory atd.), která kontrastovala s červenými a žlutými pískovcovými a slepencovými skalami okolo. Vlastní strž pak byla plná jakýchsi sopečných hornin, doplněných náteky síry (takže jsem si vzal do sbírky, už mám asi 7 šutrů, a to tu jsme necelé 3 týdny, kdo to bude tahat?). Bohužel končila svislou stěnou, takže jsme se vrátili a vydali se cestou číslo 2 – podél jakési trubky, čímž začal El Trubka trek.

Nejprve jsme za poledního slunka vystoupali na hřebínek, odkud se otevřel pohled na druhou stranu údolí a silnici Tupiza – altipláno, která byla naším cílem. Podél trubky byla vydupaná servisní cestička, která traverzovala svah a při tom mírně stoupala. Za každým záhybem svahu se objevil další, ale cestě jsme se stále přibližovali. Postupem času se to stávalo lehce únavným – svah (i cestu) křižovaly různě hluboké strže, které chůzi docela dost zpomalovaly – spolu s řidším vzduchem. Po asi hodince jsme potkali bandu opravářů (trubka vedla impozantní cestou, jen na dvou místech byla rozpojená, takže asi moc nepremávala), kteří nám potvrdili, že naším směrem se po překonání soutěsky dá dostat do Tupizy, což nás potěšilo, vracet jsme se nechtěli – strže totiž byly čím dál nepříjemnější, k přelézání přibylo pár přeskoků – sice metr na délku, ale o dost víc do hloubky a ne úplně pevné hlinité břehy, v nohách pár kilometrů, slunko pálilo...

V tu chvíli to k naší vysněné cestě byly asi 3 km vzdušnou čarou. Trubka měla jednu výhodu – několikametrovou strž překonala zavěšená na mostě, my jsme ji ale museli obcházet, což znamenalo šplhat po náznacích cesty výš a výš, navíc soutěska (a její přítoky) nás stáčeli dál od cesty, kam jsme mířili. Petrovu teorii (každá strž někde skončí, takže ji oblezeme po hřebeni) jsem nalomil říčním pirátstvím, které se tu zjevně docela vyskytuje. Potom jsme na jednom z méně prudkých míst do strže slezli a šli (občas jeli po ledopádu) nazpátek k trubce do vedlejší strže, a odtud vylezli na kopeček nahoru.

Cestu jsme měli opět na dohled, ale mnohem vzdálenější část. Navíc nás od ní dělilo zas několik dalších údolí a strží. Cestou k ní jsme se párkrát dostali nad 4 000 m n. m., takže dobrý aklimatizační trečík. K silnici jsme došli asi v 5 hodin, do Tupizy odhadem 20 km. Zapadající slunko docela pěkně nasvicovalo krajinu, což nás ale vůbec nebralo - blížilo se mucho frio, tma, dno flašky, prach byl všude, poslední jídlo se vzdálilo někdy v 11 dopoledne, jen ta Tupiza byla furt stejně daleko.

Serpentinama cesta vůbec neubíhala, navíc po dosaženi sedla nás čekal další výstup do asi 3 800 m n. m. Zhruba tehdy projelo první auto naším směrem, beznadějně plné. Pomaličku jsme stoupali, když jsme v zákrutech za námi uviděli dvě auta. Zastavilo hned první – stará Toyota á la gazik, která sice byla taky dost plná, ale ještě jsme se tam namáčkli (4 kluci + pár s 2 letým dítětem). V aute cesta hned ubíhala rychleji (i když většinu serpentin jsme stejně jeli téměř krokem), chvíli se zdálo, že kola neposlouchají volant, ale zase se to spravilo, takže nás vysadili na okraji Tupizy.

Koupili jsme pití (a téměř hned jej všechno vypili), hnusné pečivo (šátečky jakože s marmeládou, ale strašně slané a tvrdé), na hotelu vydechli a šli na večeři. Obligátní kuře vystřídalo několik místních hamburgerů po 2 Bo. Mrtví jsme ještě víc než včera (nemyslel jsem si, že to jde), ale zítra bude odpočinkový den – prý 10ti hodinová jízda do Potosí (50 Bo).

pátek 4. 7. – cesta z Tupizy do Potosípátek 4. 7. – cesta z Tupizy do Potosíkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Dnešní den byl odpočinkově-gastronomický. Ráno jsme v klidu sbalili, koupili banány a šli na autobus. Docela jsme se smáli všem dálkáčům, nakresleným na oficínách, jak by tady mohly jezdit, takže jsme se pak docela divili, když ten náš bus byl dvoupatrový – ale s bolívijsky vysokým podvozkem. Dost se nakláněl i na cestě k terminálu, takže na strže jsme se vyloženě těšili.

První část byla tradiční polňačovo-serpentinová, ale bus všechny zákruty kupodivu projel. Ještě v Tupize busem procházela nějaká holka a prodávala balíčky s jídlem, nevěděli jsme co to je, ale cesta dlouhá a stálo to 5 Bo, tak jsme si to vzali. Vyklubalo se z toho sušené lamí maso (myslím, že podobně musí chutnat krmení pro rybičky), kukuřice (velká, ale bez chuti), pálivá majda a vajíčko (to bylo ze všeho nejlepší). Před náma seděl nějaký zvídavý hoch, co furt musel čumět z otevřeného okna a pouštět dovnitř prach.

Po chvíli jsme ale najeli na panelovou cestu, takže docela pokrok. Ve 12 zastavil autobus v jakési vesnici, jméno nejspíš Bufetová – žila ze zastávek autobusů, jeden restaurant a občerstvení vedle druhého. Šli jsme do jídelny, vzali si polévku, pak nám byl donesen i druhý chod (rýže a dršťky, nic moc), nakonec jsme platili 7 Bo, což se dalo. Dál se střídaly klesání a stoupání, asfaltka, prach a panely, před Potosím jsme se dostali až do necelých 4 300 m n. m.

Projížděli jsme kolem vyhlídkového kopce, totálně provrtaného a rozkopaného rudnými doly. Dojeli jsme chvíli před 4, takže vybudováni pořádných silnic cestu docela zrychlilo. Batohy nám nehorázně zaprasili prachem, bo mu netěsnil kufr, takže už nejen naše boty, ale i ty bágly mají stejnou barvu. Autobusák je v nižší části města, zkusili jsme první hotel (200 Bo/pokoj), druhý (50 Bo/pokoj) jsme vzali, nechali tam věci a šli do města. Potosí je zvláštní kombinace koloniální architektury – baráčky s balkóny, kostelíčky, katedrála, rotunda..., a strašného bordelu, zatím asi nejhorší město. Proplétat se mezi auty z jedné strany ulice na druhou je zážitek. Na chodnících sedí spousty pouličních prodavačů všeho možného, na chodníku i stahují zvířata, krájí ovoce a zelenin – hygiena vládne světu. Zaplatili jsme exkurzi do dolů na zítra (80 Bo; s english – speaking průvodcem, co zná Prahu a české pivovary) a litrové pivo na večer, a šli na večeři. Ta nám byla přinesena bez jakékoli objednávky – kola, kuře, hranolky, při placení nás to opět příjemně překvapilo – 10 Bo. Já jsem nějak blbě kousnul do jakési chrupavky a začal mě nechutně bolet zub, cítil jsem to až u ucha.

sobota 5. 7. – Potosí: doly

Dnešní den byl na zážitky bohatý. Po nic moc noci (po chodbě furt někdo chodil, běhal, řval atd.) jsme šli před Koala tours. Vyrazili jsme dřív, takže jsme ještě obhlídli okolní stavby bez davů lidí. Před cestovkou už stál minibus, ale řidič řekl uno momento a odjel, znovu se vrátil až kolem 8.45, takže půl hodiny sekera. V tu dobu se už provoz docela zahušťoval, zejména spoustou místních MHD. To jsou minibusky, často dovezené z Japonska a ještě s původníma znakama – nejspíš názvy tokijských linek, co jezdili dříve. Ďábelský vynález – výfuk ve výši hlavy, emise rozhodně evropské normy nesplňují. Zastavují, kde si člověk mávne, a mají napsanou fixní cenu na celou linku, většinou dost mírnou. Na tour s náma jeli i nějací 3 Češi (docela dobře jsme je poznali podle oblečení – Petr říkal "co je to za Ferdy se šátkama na hlavě"), co jedou Bolívii na necelý měsíc.

První zastávkou bylo nafasování vybavení (gumáků, přilby a čelovky), pak jsme se rozdělili do menších skupin (takže jsme udělali skupinu República Checa) a jeli do Miners marketu – uličky, kde horníci kupují věci své potřeby – vybavení, nástroje, alkohol (dostali jsme ochutnat jejich oblíbeny 96 % /okena asi chutná podobně/, dynamit (naprosto volně k dostání, kdo dojde, může si koupit kolik chce – jedna rulička 18 Bo včetně zápalné šňůry). Tam jsme taky koupili nějaké dárky pro ně, převážně dynamity a pití, a přesunuli se na vedlejší trh, kde se prodávala koka. Po krátké pauze jsme jeli k budovám, kde se zpracovává ruda – mechanismy působily dost středověce, ruda se různě drtí a louhuje. Z 1 tuny lze získat od 100 po 2 000 USD, podle kvality.

Stříbrné doly v Potosí daly vzniknout slávě města – ve středověku údajně patřilo k úplně nejbohatším na světě. Mezi léty 1556 až 1783 se z kopce Cerro Rico vytěžilo přes 45 000 tun stříbra. V dolech pracovali nejprve indiánští otroci, po té ale byli přiváženi černoši z Afriky, kteří vydrželi déle. V 18. století se místo stříbra, které bylo už vytěženo, začal dobývat cín a zinek. Odhaduje se, že na následky práce v dolech zemřelo 4 až 8 miliónů dělníků. I ti dnešní se nedožívají více než 50 let, spíše méně – pokud nezahynou v závalu, zabije je silikóza. V současnosti v dolech pracuje okolo 12 000 lidí. Dělníci jsou sdružení v družstvech, kde každý těží sám za sebe, nebo dělají pro společnosti, kde dostávají pevný plat, ale zase mají daný režim.

Pak už následoval odjezd k dolům (jejich vchod leží ve výšce cca. 4 300 m n. m.), zapnutí čelovek a vstup dovnitř. Ten zážitek se dá popsat velmi těžko – a nejlíp slovem peklo. První část chodby připomínala břidličné štoly – nízký strop, prach, poničené výdřevy... Kousek od vchodu bylo muzeum s informacemi (byly tam i výsledky nějakého výzkumu, proč dělají v dolech – ze 2000 90 % proto, že nic jiného nenašli, 4 % to baví, zbytek zanedbatelný) a sochami bůžků. S přibývajícími metry do nitra hory bylo čím dál víc tepleji, nakonec se to změnilo v nechutné vedro. Prostory byly čím dál stísněnější, došlo i na plazení v prachu – při cestě do druhého patra (z 5) to bylo docela v pohodě, jen tak sklouzávat dolů, ale čekala nás i cesta nazpátek. Před druhým patrem to docela dost lidí vzdalo, ale až tam začlo to pravé ořechové. Chodbičkou občas projel lidmi tažený vagónek s rudou (někteří museli dolem utíkat, aby stihli doběhnout k místu, kde se chodba rozšiřuje – jinak by jim asi 2tunka neudělala dobře na nohy), v jedné z místností překopávali dovezenou rudu, v další naplňovali prázdné vagónky. Občas došlo i na brodění (moc silná kyselina to ale asi nebyla, bo gumáčky vydržely), podél stěn se táhly hadice se vzduchem a elektřinou (moc neizolované, jak říkal průvodce: Don´t touch, you can die). Cesta zpátky byla asi nejhorší – na jednu stranu jsme věděli, že se blížíme zas ven, na druhou stranu jsme byli totálně vyčerpaní z vedra, všude cítili prach (vůně chemické laboratoře blahé paměti) a cesta stoupala. Plazit se po kolenou v noře v mračnech prachu, ve 4 300 m n. m., bylo hodně nepříjemné. Byli jsme tam asi hodinu, dýl ne, a představa, ze tam někdo dělá těch 10 let je hrozná. Náš průvodce říkal, že po vojně se začal učit anglicky, bo chtěl dělat v turismu, ale tímto tempem prohlídek neumře za 10 let jak ti hornici, ale možná za 20, takže si moc nepomohl.

Na sluníčku jsme se vykašlali a odpálili jeden dynamit – nejprve připravili nálož, pak zapálili, lidi se pofotili s hořící rozbuškou a pak průvodce odběhl kus do svahu, kde jej nechal a za nějakou chvíli to buchlo. S místníma psama, co spali, to ani netrhlo – asi jsou už zvyklí. Po vysvlečení věcí jsme šli na hotel, kde jsme vzali ručník a plavky a jeli na lehce příjemnější část dne – na lagunu Terupaja. Chytli jsme místní mikro a jeli asi 25 km, pres Ďáblovo sedlo. Od silnice to bylo par set metru, zkasíroval nás tam nějaký hoch o 5 Bo za koupani (ale na vstupence byli nakreslení nějací pánové hrající petanque, tak kdoví na co to bylo).

Laguna vypadala jako rybníček, s kruhovým půdorysem (prý je to kráter nějaké sopky) a rákosem okolo. Voda byla docela tepla (má mít asi 30° C), takže jsme se tam rochnili, s vyhlídkou na okolní hory. Poryvy větru, který se zvedl (a zvedl taky nějaké naše věci málem do jezera) nás přinutili vylézt, což (hlavně ze začátku) tak příjemné nebylo. Petr zapnul GPS a zjistil, ze místo inzerovaných 4 100 m n. m. má laguna jen asi 3 600, což je rozdíl použitím jiného výškového systému nevysvětlitelný. Mikro zpátky nám zastavilo po chvíli, tentokrát to byl nějaký stroj s předělaným řízením zprava doleva, ale všechny budíky a kontrolky zůstaly na svém původním místě. Do kopečka se mu moc nechtělo, ale bylo to asi i řidičem, který byl nejspíš začátečník a neznal princip podřazení.

Vysedli jsme v centru a sedli do mikra směr Cerro rico, bo jsme si jej chtěli vyfotit i z venku. Město bylo ale dost ucpané, takže jsme tam přijeli až těsně před západem slunka. Něco jsme pofotili a jeli zpátky dolů, vysedli na náměstí a šli k Chiefa Taiwan na jidlo. Vybrali jsme si jakési pollo, což bylo jediné, co jsme věděli, co by mohlo byt – Petr dostal něco, co mělo být picante, ale nebylo, já jsme měl kuře v nějakých sladkých závitkách s rýží, docela dobré.

Večer přejíždíme do La Pazu – denní spoj holt nejede, takže jsme si do autobusu vzali spacáky. Nejen nás překvapilo, že lístky na zavazadla se kupovaly předem v kanclu, ale Petr tam stačil doběhnout. Z míst nad řidičem byl pěkný výhled, ale brzo jsme zatáhly závěsy a snažili se spát – což mě moc nešlo. Smrad z dolů cítíme i přes koupel.

neděle 6. 7. – La Pazneděle 6. 7. – La Pazkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Do (prakticky, ne oficiálně) hlavního města Bolívie jsme přijeli krátce po šesté, s krásným vyhlídkovým sjezdem z města El Alto (leží v nadmořské výšce asi 4 200 m n. m.) do kotliny, s bílou Cordillerou Real v pozadí. Ve městě už byl docela provoz. Mají tu tříproudovou silnici (ale 2,5 pruhu jsou ucpané mikrama a taxíkama), semafory (nevím k čemu, nejen náš řidič prostě jel a na nějaké barevné světýlka kašlal) a spoustu policajtů – nejlepší dopravák stál uprostřed jednosměrky a vytrvale mával v tom jediném směru, kudy se tama dalo jet. Tím pádem je doprava řízena klasicky jako všude jinde troubením, blinkry se používají zásadně jen oba zaráz, a znamená to pokaždé něco jiného (couvám, zastavuji, vyjíždím).

Vyzvedli jsme batohy a vzali taxíka (20 Bo) do ulice Sagarmatha – místa, kde sídlí naprostá většina cestovek, kde měl Petr typ na ubytko. Nakonec jsme se ubytovali v hostelu Posada del Angel, za 60 Bo na osobu, ale s vlastní sprchou a se snídaní. Na chvíli jsme si lehli a vzbudili se asi v 10, kdy jsme vyrazili do (nečekaně rozpáleného) města.

Na trhu jsme posnídali koblihy, nějaké ovoce, prohlédli si kostely, vládní a prezidentský palác (s komickou stráží – na levo od dveří dva v červeném, napravo od dveří jeden v červeném a druhý v modrém) a šli na vyhlídku nad městem. Ukázalo se, že je z ní udělaný dětský park se spoustou atrakcí (sponzorovaný Chavezem, jak hlásal nápis) a vstupným 3,5 Bo, ale vyhlídka na město v kotlině, rozlézající se po okolních svazích, se zasněženým masivem Illampu v pozadí za to stála.

Pak jsme šli zpátky na hotel, kde jsem si dal odpočinkovou pauzu – noc za moc nestála a cítím se, jako by na mě něco lezlo, navíc mě docela bolí ten zub. Jsme tam asi sami (a to to má asi 4 patra), dveře jsou pořád zamknuté a když si paní někam odskočí, tak pak zvoní ona na nás. Na pozdní oběd jsme si v jídelně naproti dali Milanese de pollo (15 Bo) – ukázalo se, že je to řízek, já k tomu měl špagety i smažený banán – chutnal docela divně. Koupili jsme výlet na Chacaltayu a do měsíčního údolí (85 Bo), zjistili, že na zříceniny Tiwanaku stojí vstupné 80 Bo, plus ještě 75 Bo cestovce, takže tam nepojedeme – místo toho jsme si zašli k modelu, který stojí uprostřed 3 proudového kruháče a dostat se k němu byla docela challenge.

pondělí 7. 7. – Chacaltaya a Valle de la Lunapondělí 7. 7. – Chacaltaya a Valle de la Lunakoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ke srandovní snídani byla bulka a marmeláda, a konečně pravé maté de coca, ne ta kombinace s heřmánkem. Od 8 jsme čekali na cestovku, mající vyzvedávat lidi na hotelu mezi 8 až 8.30. Po deváté vážně přijeli, chlápek se hádal s hoteliérkou, asi to nemohli najit či co (přes to že to mají od své kanceláře asi 100 m a jejich zaměstnanec tvrdil, že ví kde to je). Lidi z mikrobusku nám pak řekli, že tou ulicí jezdili asi půl hodiny.

Vyrazili jsme směr El Alto a vytrvale stoupali. Fascinují mě bolívijské zpomalovací pásy – na cestách, kde se pro hrby nedá jet skoro vůbec rychle, vybudují retardér, který by evropský osobák vůbec nepřejel. Po hodně špatné cestě, vedoucí nejprve po pláni, pak prudce stoupající po moréně, jsme dojeli k Refugiu Chacaltaya ve výšce 5 250 m n. m., kde bývalo nejvýše položené lyžařské středisko na světě. Oteplování mu ale dalo na frak, takže na chatě sice lyže jsou, ale vlek už nepremává.

Kamenitá cesta vedla na vrchol Chacaltaya (5 363 m n. m.), a dál na bezejmenný vrchol (5 395 m n. m.) a jeho rameno (5 382 m n. m.). Byly to relativně bez námahy zdolané hory, brali jsme to hlavně jako aklimatizaci. Nejhorší na tom bylo, že už druhý den mě bolel zub, a tady v těch výškách se to projevilo mnohem víc než dole, navíc z pocitu začínající chřipky a teploty jsem se vůbec nevyspal. Cestou byly výhledy na masiv Illampu a Illimani, bohužel nad La Pazem (a nejen nad ním) se rozprostřel jakýsi smogovo-oparový mrak, takže například Titicaca vidět nebyla a celkově byla viditelnost nic moc .

Po návratu k chatě jsme sjeli do La Pazu a přejeli na jeho druhý konec, do Valle de la Luna. Jak název napovídá, je to typické údolí erodovaných skal z pradávného velkého jezera – říkal průvodce (a podle toho, jak to vypadalo měl pravdu). Cesta zpátky do centra byla zacpanými ulicemi, takže trvala relativně dlouho.

Hned po té jsem šel navštívit zubaře – všiml jsem si cedule Dentist v našem podchodu. Byla tam zubařka, která docela mluvila anglicky, zub prohlídla a vysvětlila, že po ulomení jeho špičky (vzpomněl jsem si na to, že se mě to stalo asi před měsícem) se obnažil nerv, který je teď drážděný (zajímavé, že to začalo bolet v Bolivii a ne před tenkrát doma). Nejdřív popisovala rentgen, vytáhnutí nervu, zaplombování prostoru a podobné nepěkné věci, což se mě teda moc nelíbilo. Nakonec (a vymyslel jsem si to sám, tak doufám že to bude dobré) zub vyčistila a zaplombovala (50 Bo), prý na 90 % by to už nikdy bolet nemělo, ale pro jistotu bych si to měl později nechat vytáhnout. Tak doufám, že to vydrží aspoň domů.

Večer jsme ještě zaplatili výlet na zítřek – sjezd na kolech po nejnebezpečnější cestě světa (265 Bo). Noc byla hlučná – buď se rozhodli pro generální úklid hotelu nebo máme nad pokojem bowlingovou dráhu. Podařilo se mě vypotit, takže ráno už jsem se cítil OK.

úterý 8. 7. – La Paz – Coroico: El Camino del Muerte na kolechúterý 8. 7. – La Paz – Coroico: El Camino del Muerte na kolechkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno od 7.00 jsme čekali v recepci na odvoz. Paní nejprve sháněla kdesi telefonem klíče, takže jsme doufali, ze nebudeme muset vyskakovat z okna. Dostali jsme i snídani, bo cestovka přijela klasicky o hodinu později a paní jim opět klasicky vynadala, jak chudáci seňores čekají a oni jsou neschopní.

V autě už bylo plno, a pochopili jsme, ze ve městě jsou dva stejnojmenné hotely, a že ten náš je 5 minut od kanclu cestovky ví jen chlapík, co prodává zájezdy, ale nikdy to neřekne řidiči. Přes Tiwanaku-kruháč, kde jsme nabrali mistra s krosnou a bubínkem, jsme vyjeli nahoru nad La Paz. Jeli jsme bočním kaňonem, po asfaltce až do sedla La Cumbre (4 670 m n. m.) a ještě kousek dolů, kde jsme vyložili kola (my dva jsme vyfasovali speciální obří), kalhoty, vesty a přilby (ta mě pěkně štvala celou cestu, ale bohužel byla povinná a furt to kontrolovali) a dobrodružství mohlo začít.

Silnice La Paz – Coroico nejprve šplhá do tohoto sedla, aby vzápětí klesla do výšky asi 1 350 m n. m., a to na délce asi 60 km. Je to šotolinová cesta šířky jednoho auta, vysekaná do svahů leckdy ne kolmých, ale převislých. Honosí se titulem nejnebezpečnější cesty na světě, ročně do propasti spadlo průměrně kolem 100 aut, tedy asi 3 až 4 týdně – a že to pěkných pár set metrů je. Byla to jedna z hlavních spojnic nížinné části Bolívie a hlavního města, takže provoz docela hustý. Ale časy se mění i v Bolívii a místo této cesty je pár roků postavená asfaltka vedlejším údolím, takže tady jezdí jen cyklisti, a to jednosměrně (bůhví proč to nahoru nikdo nechce jezdit).

Prvních pár kilometrů bylo po asfaltce k domečku se snídaní (pravý kokový čaj – lístky naházet do vody a počkat až klesnou) + klasická marmeláda a houska. Po chvíli jsme zaplatili za vstup do národního parku (podle Petra je to jen záminka pro mýtné a asi má pravdu, protože podle mapy tam ten park vůbec není) a autobusek nás vyvezl par kilometrů do kopečka k odbočce na starou cestu. Kopce už byly pěkně zelené a do kaňonu se otvíraly pěkné pohledy, nicméně z mikrobusu jsme toho moc nenafotili. Po přesedlání začal sjezd po kamenité cestě do hlouby džungle (prvnímu člověku se nevím jak povedlo vysekat asi po 20 m cesty, ale zůstal pár metrů od kraje, nesjel těch sto dolů, a dokonce ani jeho kolo). Tam si člověk pomalu začal uvědomovat, jaké to muselo být, když tady jezdil jeden kamion a autobus za druhým, zvláště v období dešťů.

Na kole to ale bylo v pohodě, stačilo si dávat pozor před zatáčkama, aby se kolu nechtělo lítat, a na šutry a písek na cestě. Vzduch byl čím dál teplejší a vlhčí, po čase jsme dostali svačinu – Petr se ale vykašlal na stádní zastavováni a čekaní a jel napřed, takže jeho snack si rozdělili průvodci. Po prašných úsecích došlo na projíždění několika vodopádků, aspoň se mě umyl foťák, co mi visel na rameni. Dole ale prachu přibývalo docela dost, byl jsem rád za jejich kalhoty. U další mýtnice jsme dojeli Petra (neměl totiž lístek, tak ho nepustili dál, a guid mu řekl, že má many problems).

Po dalších pár kilometrech (kde došlo i na tak malá klesání, že s obludnýma těžkýma horákama jsme museli šlapat, aby se to nezastavilo) jsme dojeli do Yolosy, kde byla pro kola konečná. U místních předražených stánků si někteří dali piva a jiné nápoje, vyhodily se kola na bus a vyjeli jsme do asi 1 800 m n. m. do Coroica k hotelu Esmeralda, kde byl oběd – bufetovou formou, tak jsme si pěkně naložili a šli do bazénu, kde byla docela osvěžující voda. Část cesty zpátky jsme šli pěšky – auto by to asi neubrzdilo s lidmi na palubě, pod městem umyli kola (zbytečně) a sjeli jsme do údolí, na most a začali stoupat po asfaltce nahoru – bylo kolem páté.

Nová cesta je v podobných podmínkách jako stará, ale přece jen má pro každý směr jeden pruh, většinu cesty asfalt a místy svodidla. Více pruhů znamená možnost předjíždět pomalé náklaďáky, ale těžko říct, jak moc velká je to výhoda, když je mlha, nikdo nesvítí a předjíždí se i v pravoúhlých zatáčkách. Po pomalém stoupání, kdy jsme ujeli asi 30 km a Coroico měli pořád na dosah ruky, jsme vjeli do mraku a začalo krápat. Ani to spolu s padajícím šerem nedonutilo spoustu řidičů zapnout alespoň nějaké světla, a to bylo občas vidět asi na 5 m. Asfaltka byla místy dost porušená sesuvy, přestože svahy nad ní byly masivně zabetonované – ale jak jsem se díval, bolívijští inženýři asi zapomněli na nějaké odvodnění, takže se nemůžou divit. Minuli jsme i pár fotbalových hřišť – tady překopnout bránu znamená pěkných pár set metrů do kaňonu džunglí.

Když padla tma úplně, Bolívijci rozsvítili auta, což byla úplná plejáda barev – normální bílé světlo je dost out, spousta aut má různé modré blikátka, svítí oranžově – jakoby blinkry a největší frajer měl blikání asi 5ti barevné. Do La Pazu jsme dojeli ve špičce, ulice narvané taxíky a MHD, nic jiného tu moc nejezdí. Banda Chilanů se nechala vysadit u autobusáku, my jeli na hotel (před tím nám průvodce řekl, že u nich v kanclu prodávají lístky do Soraty, ale nebyla to pravda) a v 8, hned po příjezdu, vyrazili směr hřbitov, odkud jezdí autobusy do Soraty. Po vyšlapání pěkného kopce a minutí hřbitova jsme našli správnou ulici, ale kancl byl zavřený, podle nápisů to ale vypadá, že to jede co hodinu, tak snad nebude žádný problém.

středa 9. 7. – Sorata středa 9. 7. – Sorata koupit fotografii | poslat jako pohlednici

Po snídani jsme přebalovali baťohy a vyřazovali věci, které nebudeme potřebovat – například opalovací krém, protože jak řekl Petr, "na 3 dny to nemá cenu". Taxíkem za 10 Bo jsme se svezli na stanoviště autobusů a za 14 Bo koupili jízdenku do mikrobusu. Po chvíli jsme vyjeli a ještě po La Pazu nabírali lidi, takže nakonec nás tam jelo 18 + řidič. V novinách na první straně byl dneska titulek "47 mrtvých po havárii busu na silnici z Potosí", takže nás trochu zamrazilo.

Cesta ubíhala poměrně rychle, protože vedla rovinatou zemědělskou krajinou po nové asfaltce, na pravé straně jsme měli pěkně zaledněný hřeben Cordillery Real. U jezera Titicaca se cesta rozdvojovala a začala stoupat do sedla La Cumbre (4 240 m n. m.), s pěknými výhledy do vedlejšího kaňonu, jehož stěny byly poseté spoustou políček – porouchalo se cosi na kole, takže jsme měli čas i něco vyfotit. Řidič jel pěkně ostře a z nějakého důvodu skoro pořád nalevo. Ze sedla jsme sjeli do města v kaňonu Rio San Cristobal na druhé straně hřebínku (2 700 m n. m.), vzali si bágly a šli najít nějaký hotel.

V Santa Cruz nás paní po chvíli poslala někam jinam – asi se jí nechtělo uklízet, v Paraisu už nás za 15 Bo ubytovali. K obědu jsme si dali hovězí řízek s rýží za 17 Bo a šli se nalehko projít nad město – mezi políčky jsme vystoupali až 3 150 m n. m., s krásnými výhledy na Soratu a okolní políčka, dravce kroužící nad námi i pod námi. Bylo tu docela dost teplo, i když nad horama se honily nějaké mraky.

Ve městě jsme koupili banány – 12 ks za 2 Bo, zašli na jediný (a předražený: 15 minut za 4 Bo) net ve městě, kde nás nepotěšila předpověď, ve které byl na další dny déšť. Navíc se Petrovi nějak udělalo špatně, takže kdoví, jak to zítra s trekem dopadne. Večer jsme se pobavili přepočítáním ceny netu na banány – hodina stála 92 banánů, takže cca. 40 sec banán. A při jeho rychlosti to znamenalo 3 banány, než se načetla stránka.

čtvrtek 10. 7. – Sorata II.čtvrtek 10. 7. – Sorata II.koupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno bylo Petrovi pořád stejně, takže Laguna Glacial trek se odsunul do budoucna. Já jsem si dal na hotelu americkou snídani – vajíčka, kafe, housky, marmeládu a džus za 10 Bo – byl tím zaskládaný celý stůl, v ČR by se za tu částku nezaplatilo ani umytí nádobí, natož doba přípravy. Na obloze sice byly mraky, ale potrhané. Na pokoji moc zábavy nebylo, bo jsem chytře vyřadil mp3 přehrávač, takže jsme se šli projít aspoň na náměstí, odkud se vyloupl výhled na Nevado Illampu bez mraků.

Zeptali jsme se taxikáře, za kolik nás doveze k vyhlídce nad městem, chtěl 25 Bo, což se dalo. U sochy Ježíše jsme pofotili okolí i hory, ale přes poledne to nebylo to pravé ořechové. Za cestu zpátky chtěl taxikář dalších 20 Bo, na což jsme se mu vykašlali a šli dolů pěšky. Z cesty bylo pár docela pěkných pohledů na zemědělská stavení a vůbec místní život, nicméně to bylo 10 km, neměli jsme vodu a pro Petra to jako léčebná procházka nic moc nebylo. Vlastní údolí je nejspíš vytvořené na poměrně mladém zlomu, na jedné straně je zařízlé do nivních sedimentů, na druhé jsou nějaké tufy či co.

V Soratě si šel Petr lehnout na pokoj, já na oběd (tradiční menu – polévka, rýže, lama za 8 Bo) a pak směrem k jeskyni. Zastavili mě ale místní, že je to daleko, špatná cesta a je potřeba mít baterku, takže jsem to vzdal. Navečer jsem se snažil najít poštu – místní mě posílali pořád na opačné konce náměstí, případně tam, odkud jsem přišel, nakonec mě policista řekl, že tam žádná pošta není (a večer jsme ji objevili). Ovšem to nebylo vyhráno – potřeboval jsem koupit známky a od Petra jsem věděl, že do ČR to bylo něco pod 10 Bo. Paní asi 5 minut různě přeskupovala známky všech možných hodnot, až naskládala 10 ks známek za 94 Bo...

Na pokoji jsme se bavili o tom, co ovlivňuje klima v horách – nápad vykácet celou džungli, ale pak by nápisy Se busca Juan y Pedro byly častější než Evo y Alvaro. Obloha byla zamračená, takže jsme vymysleli alternativní plán na další dny – Lago Titicaca.

pátek 11. 7. – Copacabanapátek 11. 7. – Copacabanakoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno byla obloha šedá a Petrovi stejně, takže jsme trek zrušili a místo toho se rozhodli přejet k jezeru Titicaca, kde se dá udělat trochu nenáročnější program. Koupili jsme lístky na 10.00 do Huarina, kde měl být na naši linku přestup. Při čekání na odjezd jsme pozorovali tři indiánské děti, které se váleli v prachu a ožužlávali sáček s brčkem – tato hračka jim vydržela dost dlouho.

Autobus jel docela prázdný, a bylo v něm mnohem víc místa na nohy než obvykle. Řidič jel jak s hnojem – na této trase jsou snad jen extrémy, a cestou přibíral lidi, takže konduktor jel po chvíli na střeše. Občas řidič nepochopitelně zrychlil – často tam, kde byla nějaká cedule s omezením rychlosti, k řízení si pouštěl písničku, která trvala přes 40 minut a zpívalo se tam víceméně jen "vamos, chicos y chicas". Pak neustále hledal nějaké jiné CD, ale moc se mu to nedařilo, při jezení oblíbené želatiny si udělal lžičku ze seznamu cestujících.

V Huarinu jsme přípojný bus viděli jen odjet, ale za chvíli jel další, který nás vzal (15 Bo). Podél rákosem zarostlých břehů jsme dojeli k přívozu v Tinqui, kde se lidi a autobus převáží zvlášť. Někteří se zašli na oběd do nějaké restaurace, takže po chvíli volání "vamos" řidič odjel i bez nich. Po šíji jsme vystoupali až do 4270 m n. m., cestou byly pěkné pohledy na jezero a příbřežní městečka – lidi se tu asi mají dobře, bo se přistavují druhé a další patra – na vepřovice se dávají normální pálené cihly.

Lago Titicaca je s plochou 8 288 km2 třetí největší jihoamerické jezero a největší vysokohorské jezero a nejvýše položené (3 821 m n. m.) splavné jezero na světě. V nejhlubším místě má 304 m, na délku měří 194 a na šířku 65 km. Jeho plocha je rozdělena mezi Bolívii a Peru.

V Copacabaně jsme se ubytovali v hostelu Boston za 15 So a šli se projít do města. bylo tam dost turistů, což byla po Soratě změna. Nejprve jsme si dali oběd – já špagety s omáčkou, Petr na průjem omeletu a hranolky, takže na pláži hnedka navštívil Baňo publico. U jezera se koupala (nebo spíš slunila) spousta Bolivijců, všude se nabízeli různé plovoucí atrakce, jízdy na oslících, focení s lamama a podobně. Po pláži jsme vystoupali na Cerro Calvaria (4 020 m n. m.) s vyhlídkou na zátoku a město – byly tam dva vrcholy, jeden přelidněný, na druhém byla jen rodinka alkoholiků, co si k pikniku donesla snad všechny druhy alkoholu, co se tam prodávají.

Večer Petr koupil nějaký super lék, co podle příbalové informace zabíjí snad všechny druhy bakterií, co můžou ve střevu existovat, tak snad mu to pomůže. V noci se z pokoje nad náma silně ozývaly kroky – oba dva jsme shodně a nezávisle přemýšleli o tom, kam ti lidi pořád chodí, když v pokoji je kromě dvou postelí jen jedna židle a jinak nic.

sobota 12. 7. – jezero Titicacasobota 12. 7. – jezero Titicacakoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Vyrazili jsme už v 7.30 před východem slunce, které zůstalo poměrně dlouho skryté za kopečky. Koupili jsme housky na svačinu a v pěkné kose se vydali podél pobřeží na severovýchod. Až slunce konečně vyšlo a trochu nás rozehřálo, nasvítilo zátoku, rybářské lodičky, rákos, takže jsme každý vyfotili spoustu motivů s loděmi. V jedné z vesnic jsem se vydal k ostrůvku, ovšem přeslechl jsem Petrovu odpověď, že tam dojde za mnou, takže jsme se pak chvíli hledali – moc příjemná situace to ale nebyla.

Pokračovali jsme dál po pobřeží na hřebínek, odkud byl pěkný výhled jak na Copacabanskou zátoku, tak na druhou stanu na Isla del Sol a pobřežní zátoky, oddělené vrásovými hřebínky – tradičně jsme tam došli ve 12. Z hřebínku jsme slezli po skále asi 100 výškových metrů k vodě, vzhled krajiny a vůně kytek trochu evokovaly středomoří. Ze zátoky na silnici jsme museli někomu přes pozemek, dotyční asi nečekali, že se jim někdo vynoří zrovna z této strany.

U jezera kotvil tradiční rákosový člun – totora, šli jsme si jej prohlédnout a chlapci, co se potulovali kolem nám nabídli svezení za 5 Bo, čehož jsme samozřejmě využili. Dovezli nás k sádkám, kde se pěstovali pstruzi různých velikostí. Po návratu na břeh zrovna jelo kolem auto, které jsem doběhl a dokonce nás i vzali – vevnitř byla rodinka 2 + 6, kluci si cvičili číslovky počítáním, kolik boliviánů nás to bude stát. Při míjení s protijedoucím autem došlo k couvání na útesu, což se manželce moc nelíbilo a začala docela vyděšeně křičet "Gorgitoooo!".

Ve městě jsme koupili pečivo a šli na pláž, kde jsem se chtěl vykoupat – voda byla pěkně ledová, takže to bylo jen na chvíli. Po tom jsme si dali v jednom z mnoha stánků (vedle sebe stojí 22 stánků, které všechny nabízejí jedno a to samé) pstruha – trouchu a k tomu 2 l coca-coly. Láhev byla vratná, takže jsme ji tam museli vypít. Ryba byla vynikající – opečená na pánvičce, k tomu rýže a hranolky (ty mě Petr věnoval v rámci svého léčení). Bohužel troucha neudělala dobře pro změnu mě, naštěstí to bylo jen jednorázové. Večer se na náměstí konala nějaká slavnost, takže bylo bordelu ažaž.

neděle 13. 7. – La Pazneděle 13. 7. – La Pazkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno nás probudilo vyzvánění zvonů – například v 6 hodin to bylo za sebou 3 x, 12 x a 9 x, takže jak se to mezi sebou musí vynásobit a odečíst nevím. Před sedmou jsme zabalili věci a šli na autobus, který měl super ergonomické sedačky, pěkně tvarované na krk a hlavu – bohužel ve výšce našich ramen.

Vyjeli jsme nad město, které bylo pěkně nasvícené vycházejícím sluncem (typ na východovku pro příště). Cesta docela ubíhala, na přívozu jsme chvíli čekali na bus u plastiky "Bolívie se loučí s mořem". Kolem 11 jsme byli v La Pazu – přesněji El Altu, tradičně zacpaném, takže sjezd dolů po různých krpálovitých uličkách nám vzal další 3/4 hodiny.

Sešli jsme do našeho hotýlku, vybalili, vyprali a šli na první vyřizovačku – vodu, jídlo (objevili jsme stánek s marmeládovýma šátečkama, které na rozdíl od 90 % bolívijského pečiva byly dobré), já navíc koupil perfektní mapu Bolívie (takovou pěknou, ručně malovanou, velkou, podrobnou /slovo generalizace autor asi neznal/, usmlouvanou z 55 na 45 Bo) a po návratu do hotelu a přebalení následovala vyřizovačka číslo 2 – benzín do vařiče (litr za 4 Bo, tedy necelých 10 Kč), odjezd busu do La Cumbre (tradičně po nás budou chtít celou jízdenku na 100 km, ne na těch 20, co doopravdy pojedeme) a vyhlídka na La Paz.

Vylezli jsme k vojenské pevnosti na jednom z kopců, vojákům ani kupodivu nevadilo, že se tam motáme s foťákama (a Evo by neměl radost, řada zaparkovaných vojenských náklaďáků sloužila jako odpadkové koše, většina měla vyfouklé kola – pak se nemůžou divit, že přišli o více než půlku svého území, pokud to tak fungovalo vždy). Odtamtud byl pěkný pohled na jednotlivé časti města s Nevado Illampu v pozadí. Poté jsme pokračovali ještě na oficiální vyhlídku, ale ta naše byla lepší. Na večeři jsem si dal opět vynikající řízek s rýží.

pondělí 14. 7. – El Choro trek: den 1 pondělí 14. 7. – El Choro trek: den 1 koupit fotografii | poslat jako pohlednici

Budíček nám zazvonil před 7 a po dobalení věcí jsme konečně vyrazili vstříc prvnímu treku. Nejelo žádné mikro, takže jsme museli vzít taxi (10 Bo) a v první oficíně koupili lístky na 8.00 (12 Bo). Před odjezdem busu jsme ještě stihli posnídat pečivo, v autobusu nikdo nebyl. Po tom co řidič nastartoval a popojel o dva metry dál, začal se autobus konečně naplňovat – mimo jiné tam nastoupil náš průvodce z Chacaltaye s nějakými dvěma klienty.

Po známé cestě jsme vyjeli do La Cumbre (4 660 m n. m.), kde jsme hodili baťohy na záda a začali stoupat k sedlu Chucura. U lagunky nás čekala ještě registrace (ten den jsme byli první), a pak už vzhůru. Poslední úsek před sedlem byl dost prudký, kyslíku nemnoho, ale ze sedla (4 880 m n. m.) byl pěkný rozhled na okolní zasněžené a zaledněné vrcholky Cordillery Real a také dál na mraky, halící džungli v našem údolí. Byla tam ale docela zima a profukovalo, takže jsme rychle začli klesat po stezce, kde bylo místy dost dobře patrné, že kdysi byla docela zpevněná a je výsledkem tvrdé práce.

Trek El Choro

Prvních pár kilometrů stezka prudce klesala serpentinami k inckým rozvalinám odpočinkových budov pro tehdejší posly, u nich se změnila jen v mírně klesající traverz. Podél ní občas stály kamenné baráčky s ohradami, plnými lam. Párkrát jsme se předcházeli s Američanem a jeho průvodcem, který do sedla Chucura přijel autem. První vesnice na cestě – Chucura – byla docela velká, i tady se masivně přistavovaly druhé (a další) patra.

Pod ní (v cca. 3 500 m n. m.) přišla rapidní změna vegetace i vzduchu – místo žluté trávy zelené keře a lišejníky porostlé stromy, ve vzduchu vlhko a kolem nízké mraky (či mlha). V této části byl incký chodník asi nejlépe zachován – kameny jsou ale za století dost ošlapané, takže se to místy hezky vozilo. Odpoledne jsme došli k dnešnímu cíli – vesnici Challapampa (2 815 m n. m.), tvořené jen pár baráčkama, kde prakticky všichni žijí z pronajímání kempovacích míst turistům. Jedno z nich jsme si vybrali (10 Bo/stan) – byl k němu i přístřešek se stolem a lavicemi, což se na jídlo a balení hodilo.

Po postavení stanu jsme se dali na vaření – od Petra jsem vyfasoval jeho čertův vynález – benzínový vařič a začal studovat návod a pomalu to seskládávat, což se napodruhé podařilo a mohli jsme uvařit 4 druhy sýra se šunkou a olivovým olejem (ve skutečnosti zelená omáčka s těstovinama). Mezitím dorazilo pár dalších skupinek, ale žádné hrozné davy se nekonaly. Lehce jsme cítili nohy – sešup to byl pořádný, navíc z části ve vlhku... V podvečer jsme zahlédli kolibříka. Brzo po tom, co se venku začali se setměním rojit komáři jsme zalezli do stanu a snažili se spát – bylo ale strašné vedro. (19 km, 220 m nahoru, 1660 dolů)

úterý 15. 7. – El Choro trek: den 2úterý 15. 7. – El Choro trek: den 2koupit fotografii | poslat jako pohlednici

Vstali jsme v 6.30, sbalili, posnídali sušenky a vyrazili – i tak nám to ale vzalo asi hodinu. Na nebi nebylo ani mráčku, na cestě ani člověka, zbytek lidí ještě vyspával. Chodník se docela zúžil a rostliny se nám pěkně přiblížily, trochu to začalo vypadat jako pravá džungle. Na stromech spousta epifytů, kolem kapradin poletovali motýli.

Cesta už nevedla jen pohodlně dolů, ale často se střídali stoupající a klesající úseky, celkově jsme byli dost vysoko nad řekou. Ve vesnici Choro jsme koupili předraženou vodu (15 Bo) a kousek pod ní přešli řeku – ne brodem, jak psal Lonely, ale po bytelném kovovém mostě – Evo cumple! Od něj následovalo relativně dlouhé stoupání do konce s převýšením asi 200 m, což spolu s horkem a baťohem na zádech nebylo nic příjemného.

Po cestě bylo pár osamocených baráčků, kolem nich se vesele vypaloval prales, ale nevypadalo to, že by s tím pak něco dělali. Stezka vždy klesala do soutěsky k potoku, zařezaného do svahu, a pak následovalo opětovné stoupání – a pořád do kola. Na jedné z říček, překonávané mostem Puente Colgante bylo nejnižší místo dnešního dne – 1 670 m n. m., od kterého bylo nutno vystoupat přes 300 m k Casa Sandillani, dnešnímu kempu. V Lonelym se o nějakých stoupáních vůbec nezmiňují, navíc na dnešní trase ubrali asi 5 km ve vzdálenosti – někdy si člověk říká, jestli to ten autor doopravdy šel. U tak slavného trekového průvodce bych nečekal, že převýšení bude dělat prostým odečtem počátku a konce trasy (a ještě k tomu špatným), takže se pak člověk diví, že jej místo 1 000 m dolů čeká stoupání přes 800 m a klesání jeden a půlkrát větší.

Ve slavné Casa Sandillani je už více baráků, my jsme ale šli k tomu původnímu – založeného Japoncem Tamiji Hanamurou po druhé světové válce. Docela nás překvapilo, že ještě žije – sice chodil dost shrbený, ale zeměpisné znalosti měl na svůj věk (95 let) ohromné – na slepé mapce ČR, kterou měl ve své návštěvní knize ukazoval Šumavu, Labe a další pohoří. Samotný kemp je na pěkném místě, s panoramatickým výhledem do údolí, až na skalnaté vrcholy, kde jsme včera začínali. Večer jsme byli dost vyfluslí, ale postavit stan a uvařit (svíčková + česnečka) jsme museli, tentokrát nám to nevyšlo do setmění, takže jsme museli vytáhnout repelenty, bo poletovalo dost komárů. Na dobré spaní jsme si dali jedno pivo napůl. (23 km, 800 m nahoru, 1650 dolů)

středa 16. 7. – El Choro trek: den 3středa 16. 7. – El Choro trek: den 3koupit fotografii | poslat jako pohlednici

Během ranního balení jsme odbíhali fotit – vyhlídka na červeně nasvícené kopce byla nádherná. Při odchodu nás ještě odchytl Japonec, donesl nám ukázat pohlednice – měl jich tam pěkný pakl i z ČR, při té příležitosti se ukázalo, že má i docela dobré znalosti historické, ukazoval nám nějaký pohled z roku 1989 s komunistickou známkou, že u nás tehdy byla revoluce.

Stezka pomalu klesala k řece, výhledy na okolní zeleň dávali dobrou představu o rozdílu mezi původní vegetací na druhé straně údolí a druhotnou na straně u cesty. S menší nadmořskou výškou přišlo docela velké vedro, kolem poletovalo dost velkých motýlů. Poslední úsek byly o něco prudší serpentiny do Chaira (1 280 m n. m., 8 km za Casa Sandillani), kde jsme nakoupili a posnídali rybičky s houskama. Z vesnice už dál vede polňača, chlapík s autem nám nabídl odvoz do Coroica za 120 Bo, když jsme se smáli, že je to drahé, udělal nám výhodnější nabídku – 150 Bo, takže jsme se zvedli a pokračovali dál pěšky.

Podél cesty byly roztroušené shluky domů a vesnice, u řeky pěstovali banány, občas projelo auto – zásadně ale opačným směrem. Po 7,5 km jsme se napojili na novou asfaltku, která ve své dolní části vede právě údolím El Choro, a trek ukončili – jít po ní by nebylo nic příjemného a bezpečného. (15,5 km, 150 m dolů).

Celkově jsme za dva a půl dne ušli 57,5 km, naklesali 4 310 a nastoupali 1 070 m, čistý čas chůze byl 19 hodin a 45 minut. Později jsme zjistili, že celé údolí je součást NP Cotapata, ale za vstup nikdo nevybírá (na rozdíl od té vedlejší silnice, která ale parkem vůbec nevede), jediný polatek za průchod bylo 10 Bo na údržbu stezky.

Po chvíli čekání jsme stopli mikro do Coroica (5 Bo), kde jsme se ubytovali v naší známé Esmeraldě – pokoje tam byly překvapivě levné (50 Bo), navíc jsme dostali za nejlevnější cenu lepší pokoj – s balkonem (sice do zahrady a ne s výhledem, ale na dosušení věcí to stačilo) a třemi postelemi. Odpoledne jsme strávili odpočinkem – nejdřív v bazénu, pak na obědě v místním comedoru (9 Bo za polévku a řízek), pak jsme vyšli na Cerro Calvario (rozhledy nic moc) a večer ještě dali kuře s hranolkama (9 Bo). V Coroicu je pěkně teplo – večer na tričko, a jsou tu ještě levnější banány (10 ks za 3 Bo).

čtvrtek 17. 7. – Coroicočtvrtek 17. 7. – Coroicokoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno jsme vstali před sedmou a z hotelové terasy pofotili východovku – bylo vidět celé údolí El Choro. Na terasu přišel i anglický majitel hotelu – prý tam chodí každé ráno a pokaždé je to jiné. Po chvíli jsme pokračovali přes Cerro Calvaria ke Cascades – vodopádů, propagovaným ve většině prospektů o Coroicu. Na obloze byla docela solidní deka.

Cesta vedla po úbočí svahu kolem terasovitých políček – na konkávních částech svahů, ve stinných zářezech byla původní hustá džungloidní vegetace. Stezka moc prošláplá nebyla, takže jsme několikrát pochybovali jestli jdeme správně, ale nakonec se ukázalo, že ano.

Samotné vodopády nás však nepříjemně překvapily – jsou z nich udělané vodní rezervoáry, s betonovýma přehrádkama a spoustou trubek, které rozvádějí všechnu vodu do hotelových bazénů (podél některých trubek jsme šli). Bez té šílené infrastruktury by to byl průměrný vodopád. Druhý o kus dál byl úplně stejný, takže jsme to otočili a šli zpátky, roztrhanými mraky, které se převalovaly přes kopec.

Po krátké zastávce na hotelu jsme pokračovali dolů do města, na autobusáku koupili jízdenky na zítra do Rurrenabaque (85 Bo) – cesta má trvat kolem 15ti hodin. V comedoru jsme si dali "oběd" – polévku a omeletu (12 Bo), a po cukrárně si šli zaplavat na bazén. Na chvíli přišel i majitel, říkal že letenky Rure – La Paz stojí 525 Bo, ale občas bývají akce za 300, že prý ta autobusová cesta je hrozná. Povečeřeli jsme kuře s rýží a polévkou opět za 9 Bo a večer odpočívali, bylo strašné vedro.

pátek 18. 7. – cesta Coroico – Rurrenabaque

Budíček jako vždy před 7, ale slunce tentokrát mraky neprosvítilo, takže jsme se hnedka dali na Cerro Uchumachi – v hustším vzduchu cesta rychle ubíhala, 720 m převýšení jsme vyběhli za necelou hodinu bez zastavení se. Kolem byla mlha, na vrcholu (2 520 m n. m.) se to občas protrhalo, ale výhledy nic moc – byla to spíš taková kondiční rozcvička.

Po návratu na hotel a sbalení věcí jsme šli do města, posnídali desajuno completo (rýže, vajíčka, maso a kafe za 10 Bo), chvíli poseděli na náměstí a poobědvali (chorino /= něco mezi jitrnicí a párkem/ + rýži za 9 Bo) a sjeli mikrobusem k Puente Yolosa, kam měl dojet autobus. V mikru s nama jeli nějací dva Francouzi, jeden z nich byl lyžařský instruktor z Chamomix, co si byl zalyžovat i v Krkonoších. U mostu byl strašný smrad – veřejné záchodky moc navštěvované nebyly, navíc tam páchla i nějaká zdechlina.

Autobus přijel v 14.30, vyfasovali jsme místa úplně vzadu, a zábava mohla začít. po pár kilometrech skončila asfaltka a začlo něco, co vypadalo úplně jako slavná El Camino del Muerte – prašná cesta, vysekaná do skály vysoko nad řekou, vyžrané krajnice, couvání při míjení, prach, úseky s jízdou vlevo (je to logické kvůli bezpečnosti, akorát je blbé, když některý z řidičů přehlédne tu značku). Podél cesty pár vesnic, snad nejhorších míst v Bolívii – od prachu bylo hnědé všechno, včetně kytek, na spoustě baráků "Prodá se", ale myslím že to tam rozhodně nikdo nekupuje.

První zastávka byla v Caranavi, takže jsme si tam dali pyrožky, druhá ve vesnici "Km 52" – tam dělali jen kuřata. To už padla tma a charakter silnice se změnil, vedla po rovině, ale sama byla strašně hrbatá, takže to s námi nechutně házelo a spát se rozhodně nedalo. Nejlepší byl conductor, který měl celou noc na očích sluneční brýle a po autobuse si svítil baterkou.

sobota 19. 7. – NP Madidi sobota 19. 7. – NP Madidi koupit fotografii | poslat jako pohlednici

Do Rurrenabaque jsme dojeli o půl páté ráno, takže nezbývalo než se jít ubytovat. Hned první hotel byl Residencial Los Andes, tak jsme tam vlezli. Nikdo nespal, bo tam byla ubytovaná nějaká "gruupa musicanos argentinos", co tam ještě v tuto dobu hráli a zpívali. Chvíli po tom, co konečně přestali, začal kokrhat kohout – nejspíš hned pod oknem, takže zbytek noci byl stejně skvělý jako jízda autobusem.

Po osmé jsme vyrazili do města a v jedné z cestovek si zaplatili na dnešek jeden den v džungli a další tři v pampě (70 Euro). Hned po zaplacení jsme odběhli do restaurace na snídani – dali jsme si desajuno typico, ale tentokrát s hranolkama, bo rýži tam neměli. Do této restaurace jsme se ještě několikrát vrátili – sice se snažila tvářit honosně, číšník nosil vše na obrovském podnosu (třeba dvě lžičky), ale působilo to dost komicky. Příprava trvala dost, dlouho, ale odjezd se naštěstí posunul na 9.30, takže jsme to v pohodě stihli.

Národní park Madidi

Na lodi jsme byli 4 + řidič, první plavba byla přes řeku, kde se platil vstup do NP (80 Bo) a ještě k tomu poplatek 10 Bo za použití jejich přístavu. V budce hlídali bolivijští námořníci – v bílých oblečcích tu v pralese působí dost zvláštně (či spíš směšně). Vypluli jsme proti proudu řeky Beni a asi za 10 minut nám došel benzín, takže se přečerpávalo od nějakého chlapa ze sousední loďky. Na obloze bylo dost šedo, ale kolem řeky to hýřilo barvama – spousta různých druhů volavek, pták silně připomínající ledňáčka, ale velký asi jako holub. Zaplacení vstupného kontrolovali hned na dvou místech. Břehy byly docela ohlodané erozí, na nich jsme odlišili tři druhy lesa – palmovník/rákosovník, pak jeden z vysokými bělokmennými stromy a konečně třetí, s obrovskými a rozložitými stromy. Na souši také občas seděli domorodci, pozorující proplouvající lodě.

Po čase jsme odbočili na řeku Tuiche a kolem 12 zakotvili u lodge. Při čekání na oběd jsme na kmeni objevili zajímavou kudlanku, po chvíli už jsme snědli kuře a hodně dobrý rožněný špíz, a vydali se s guidem na procházku do pralesa. Nejdřív nám ukazoval různé stromy – chůdovité kořeny, deskovité, strom vonící jako česnek, kávovník, pak uslyšel "gruppo pigos peligrosos", takže začalo jejich nahánění. Vždy, když jsme se dostali trochu blíž, některé z nich nás ucítilo a stádo uteklo – a zbyl po nich jen smrad. Američanka z naší skupiny se ukázala jako pěkná pipina, co se bála nejen hmyzu, ale i těch prasat, chození přes kmen a podobně. Nakonec jsme je párkrát zahlédli, ale docela z dálky. Na zpáteční cestě jsme se ještě zhoupli na liáně.

Cestou po řece zpět vysvitlo slunko, takže byly pěkné pohledy na břeh. Na lodi s námi jel ještě Němec Thomas, který s nama jel i do pampy, a později spousta vesničanů, co si loď stopli. Celkově mě ale prales trochu zklamal, možná to bylo obdobím sucha nebo jsme tam byli příliš krátce, navíc to bylo dost předražené. Večer jsme se stavili na večeři u komika na menu za 12 Bo, při čekání pozorovali život – Rure je úplně jiné, ve velkém tu život začíná až po setmění, je tu spousta motorek (má ji snad každý), a rozhodně je to turistické město, při čemž silně převažují turistky nad turisty. Večer vedle hotelu pro změnu řval jukebox, ale kupodivu jsme hned usnuli.

neděle 20. 7. – Pampas del Yacuma: den 1neděle 20. 7. – Pampas del Yacuma: den 1koupit fotografii | poslat jako pohlednici

Budíček nám v 7.15 obstarala hudba z vedlejší herny, na snídani jsme šli opět ke komikovi – po včerejšku nám donesl kečup, ale pro změnu ne cukr. Tentokrát to bylo dražší, bo včera zapomenul, že kafe není included.

V džípu bylo docela dost místa, kromě nás a Thomase ještě jeli tři Korejci – pro jednoho jsme jeli na místní travnaté letiště. Cesta do Santa Rosy del Yacuma byla typicky prašná (možná ještě víc), spravování probíhá navezením nové vrstvy hlíny od vedle z pralesa, jen to nějak zapomínají válcovat. Náš řidič Angelo všechny předjel, ale klasicky mu došel benzín, tak pak za pomoci jiného řidiče dolíval, a pak zase jel jak šílený. Okolní krajina byla dost zemědělská – co pár kilometrů jednotlivé farmy, ale žádné vesnice, postupem času přibývalo mokřadů s volavkama.

V Santa Rose jsme zastavili na oběd, zaplacení vstupného do rezervace (150 Bo) a nabrání kuchařky. V přístavu jsme byli první, ale odjížděli jsme jako předposlední, z nějakého neznámého důvodu. Při čekání na odplutí jsme pozorovali delfíny růžové, krokodýly a jiná zvířata v dost hnědé a kalné řece Yacuma. V jedné z druhých skupin byl mistr fotograf námi pojmenovaný Pampaliny + asi 6 slečen, Pampalinimu jsme se pořád smáli – na loďce si vytáhl stativ, to samé později na roztřepané lávce na focení západu slunce... Na loďce jsme zabrali strategické první místa, a užívali si výhledů na všechnu zvířenu kolem – krokodýly, kteří byli opravdu na každém kroku, kapibary, želvy, volavky...

Lodník (a průvodce) se jmenoval Angelo, takový bodrák, který si zapamatoval Pedra a tudíž naši skupinu oslovoval jako Pedro. Po asi dvou hodinách plavby jsme připluli k lodge Mosquito 3, a po malé svačince (sušenky a pomelo) pokračovali do Sunset baru – jedné lodge, která ma u řeky vybudovaný vyhlídkový mostek (EU by jej rozhodně neschválila, prkna se kymácí na dost chatrných sloupech několik metrů nad řekou a zemí) a kromě něj tam prodávají předražené pivo (15 Bo). Lidí tam bylo požehnaně, čas jsme trávili kecáním s Thomasem, který dělá cestu kolem světa.

Po setmění jsme chvíli čekali na Angela, komárů moc nelítalo, a pak pluli zpět – programem bylo svícení aligátorům do očí, které krásně svítili. Také na obloze krásně svítili hvězdy, podobně jako na altiplánu neuvěřitelná obloha, hvězd snad desetkrát více než u nás. K večeři byly špagety a majda, jako dezert sladká rýže. Spát jsme šli brzo, bo zítra se má vstávat kolem 5.

pondělí 21. 7. – Pampas del Yacuma: den 2pondělí 21. 7. – Pampas del Yacuma: den 2koupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno jsem se vzbudil kolem páté, ale nikde se nic nedělo. Po chvíli budili druhou skupinu, ale u nás pořád nic. Po další malé chvíli vstával Thomas, tak jsme se šli zeptat, co je, a zjistili, že došlo ke změně programu – že máme budík až na 7.30. Zpátky do postele se mě už nechtělo, takže jsem šel ven a poslouchal zvuky probouzející se džungle (či pampy) – nejdřív jen cikády, pak se přidaly opice a po východu slunce i ptáci. Zkoušeli jsme jít i do lesa, ale byla tam spousta bodavých much (přejmenovaných univerzálně na střečky), takže jsme zase rychle prchli. U řeky připlul k břehu krokodýl Felipe, naučený na žrádlo – asi největší, jakého jsme tam viděli, nás se ale docela bál.

Snídaně byla vynikající – palačinky, omeletky, tousty, vajíčka, ovocný salát, k tomu marmeláda a karamel. Po jídle jsme vyfasovali gumáky, zajeli do vedlejšího kempu (kde byla spousta malých opiček squirrel monkeys, česky asi kotul rudohřbetý), protože jak říkal Angelo, "muchos personas, muchos anacondas" – nejdřív jsme jej podezřívali, že chce si chce jen pokecat s ostatníma guidama, ale pak jsme pochopili, že měl pravdu.

S dalšími dvěmi čluny jsme se vrátili po proudu a vystoupili na břeh a v rojnici začali hledat anakondu. Po prodírání se trávou nastoupili bahnité mokřady, kde se gumáky opravdu hodili – Angelo měl v jednom místě bláto po pás. Chilské děvčata ho asi chtěli napodobit, takže si vybrali nejhlubším místo a svorně jej přešli jedna po druhé. Vzhledem k velikosti území byl docela zázrak, že jsme anakondu nakonec našli – měla necelé dva metry, barvu dobře maskovací. Podle Angela žere malé krokodýly, ptáky, kapibary a žáby, a v pampě dorůstá maximálně 3 m. Každý se s ní chtěl vyfotit, takže chuděra anakonda byla dost dlouho předávaná z ruky do ruky.

Cestou zpátky nás Angelo vzal do původní neprošlapané pampy, a prodírání se asi 3 m vysokou a hustou trávou bylo hodně namáhavé. V lese pak zcela neplánovaně chytli dalšího hada, říkali že kobru, ale ty tam nežijí, takže kdoví co to bylo – každopádně to mělo být jedovaté a při předávání její hlavy si dávali docela pozor. Cestou nazpátek jsme několikrát zahlédli ptáka jabiru – největší druh čápa, co měří asi 1,30 m a váží kolem 12 kg, údajně žere anakondy jako špagety. K výbornému objedu bylo kuře s bramborama a spoustou zeleniny, jako dezert ananas a následovala siesta, kterou jsme trávili v houpacích sítích.

Kolem třetí jsme popojeli po řece na lov ryb – jako náčiní byly pytlačky, lovilo se na kusy masa. Rybu jsem ulovil hnedka jako první – nějakého malého sumečka, pak ještě spoustu dalších – hlavně piraní, dohromady jich bylo 9, ale do večeře šli jen dvě, ostatní byly maličké. Jediný, kdo tahal větší byl Angelo, ale jak to dělal netuším. Večer jsme opět jeli na Sunset bar, k večeři byly těstoviny a maso, jako dezert piraně – v těch ale nebylo žádné maso. Přes den jsme se bavili s Angelem o jeho pracovní době – dělá vždy tři skupiny po třech dnech, pak má dva dny volno, a střídá pampu s džunglí.

úterý 22. 7. – Pampas del Yacuma: den 3úterý 22. 7. – Pampas del Yacuma: den 3koupit fotografii | poslat jako pohlednici

Tentokrát už budíček byl opravdu v 5.30, docela to zdržovali Korejci, kteří tady dodržují přísnou hygienu. Před svítáním jsme pluli po řece bez motoru, za zvuků pampy, blednoucí oblohy (byl tu vidět Orion), kolem prolétali netopýři, ve vodě občas šplouchali delfíni, ale krokodýla jsme neviděli ani jednoho – záhada, kam se všichni poděli. Na východ jsme šli do pampy, nad travami byla pěkná mlha, bohužel se nešlo dostat trochu výš. Na zpáteční cestě jsme viděli ptáky jabiru hodně zblízka, jsou to opravdu impozantní obři.

K snídani byla bábovka, pyrožky a cosi smaženého, jako vždy dobré. Na stromě se objevil třetí druh opic – velké rezaté. Felipe tentokrát nedostal jídlo, takže hned zase uplaval pryč. Na dnešní dopolední program jsme jeli jen my dva s Petrem – u Korejců se to dalo čekat, ale že nejel i Thomas nás překvapilo.

Cesta proti proudu byla dost dlouhá, zahlédli jsme utopeného lenochoda – Angelo jej vytáhl na strom u řeky, na zpáteční cestě už tam nebyl, nějaký krokodýl si na něm pochutnal. Konečně v jednom ze záhybů na přítoku Angelo zastavil, a doopravdy tam bylo několik delfínů. Hloubka měla být 5 m, no nevěřili jsme a dobře udělali – bylo tam asi po pás. Po 5 minutách připlulo několik dalších lodí, a zmizeli delfíni. Voda byla teplá, ani nás nic neokusovalo a krokodýl byl asi 20 m daleko. S Petrem jsme zkoušeli, jak moc se k němu dá přiblížit, ale brzo uplaval.

Při obědě (rýže a hovězí steak) jsem si vydrolil bolívijskou plombu, pak už jsme jen sbalili, nalodili se a po řece pluli zpátky. Bez zastávek na focení to po řece vzalo jen 1,5 hodiny, následovala cesta autem (zase jel skoro celou cestu vlevo, takže to není tím, že by jedna strana silnice byla lepší, ale jen z principu), kdy přes prach bylo leckdy (třeba při předjíždění) vidět tak na kapotu, dál ne.

V Rure jsme dost dlouho hledali směnárnu, nakonec jsme museli vyměnit 30 EUR za 300 Bo, což nebyl zrovna výhodný kurz. Hned po tom jsme koupili lístky na autobus (na půlnoc, 65 Bo), nechali věci v depositu a šli na kopec nad městem. Ve vedru to byla pěkná makačka, ale výhled byl docela pěkný – na město, řeku a zelené hory kolem. Do kroku nám vyhrávalo několik dechovek – jedna z mariňácké základny, druhá ze školy, asi cvičili na Evovy narozeniny či co.

Na večeři jsme šli tradičně ke komikovi – prý dělal 5 roků automechanika v Hamburku, nakonec jsme usmlouvali velkou pizzu za 30 místo 40 Bo (because you are my friends), sice jsme na ni čekali hodinu, ale byla výborná. K vedlejšímu stolu si přisedli Korejci, tak dnes večer udělal tržbu. Při placení nám říkal, jak se těší na další ráno, že přijdeme na snídani, to jsme jej ale museli zklamat, že už jedem zpátky do La Pazu. Docela dlouho jsme byli na netu, bo autobus jel až ve 12, po pár hodinách čekání na autobusáku přišel pohůnek s tím, že autobus je teprve v Santa Rose a má 2 hodiny zpoždění, což nás vůbec nepotěšilo.

středa 23. 7. – Rurrenabaque – La Paz

Autobus přijel před druhou, samozřejmě jsme byli jediní gringos – takže pověsti o tom, že kdo tu silnici jednou projede, už nazpátek letí, aj kdyby měl týden čekat, jsou asi pravdivé. Noc byla drncavá, takže jsme se zas moc nevyspali, na snídani jsme zastavili ve vesnici Km 52, kromě desajuna typica jsme si koupili i spoustu banánů.

Dopoledne v horách poprchalo a bylo bláto, takže to bylo ještě zajímavější. Dalším zpestřením bylo tankování – ve spoustě benzínek už naftu neměli, u té poslední klepal do boku, asi aby mu nějaký zbytek do motoru stekl, jinak bysme asi tlačili. Před Coroicem jsme píchli, ale musel jet dost dlouho po vyfouklém kole, aby dojel k nějakému rozšíření. Nejhorší to bylo v úseku od Puente Yolosa po La Cumbre – v autobuse už jsme byli příliš dlouho, chytali mě křeče do noh a pak i do břicha, léky na to nepomáhali, takže to bylo docela utrpení – nakonec mě řidič zastavil na La Cumbre, což bylo docela štěstí.

V La Pazu jsme byli v 9 večer, takže cesta trvala 19 hodin. Ten jeden řidič, který to ale celé jel řídil ještě mnohem dýl – v Santa Rose, která je od Rure 3 hodiny měl dvě hodiny zpoždění, které někde musel nabrat, takže ta linka mohla jet kolem 26 nebo víc hodin, s pár krátkýma přestávkama. Na hotel jsme jeli taxíkem (10 Bo), vybalili a přebalili věci z depositu, spáchali hygienu, takže spát jsme šli až v 11 – rekord výpravy.

čtvrtek 24. 7. – Sajama čtvrtek 24. 7. – Sajama koupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno jsme vstali v 7, vyměnili nějaké peníze a jeli na autobuskák. Zjistili jsme, že téměř všechny autobusy do Ariky už odjeli, takže jsme museli koupit lístky až na 12.30 a ještě k tomu dost drahé (130 Bo). Přebytečný čas jsme strávili na netu, poště a jídlu.

Samotná cesta byla zas děs – nejdřív courání po La Pazu, pak oběd (během kterého se samozřejmě nejelo), tankování, takže po 2 hodinách jsme byli stále na dohled La Pazu. Po malé chvíli se na obzoru objevila Sajama – majestátní hora, osamoceně trčící z rovinatého altiplána, viditelná tak z 200 km.

Po dalších 2 hodinách nás vyhodili u křižovatky cesty na Aricu a odbočky na Sajamu, kde zrovna projíždělo poloprázdné mikro, takže jsme do něj vlezli (5 Bo). Děda jel ale strašně pomalu, pěšky by to netrvalo o moc dýl. Před vesnicí jsme se u Správy NP zaregistrovali (30 Bo), ubytovali na náměstí v dobré špeluňce (svítilo se plynem, ale zas tam byly 4 postele), a vyběhli za ves pofotit západovku s lamama a Sajamou v pozadí.

Samotná vesnice (4 240 m n. m.) je dost zapadlá, elektřinu tam moc baráků nemá (takže večer bylo kromě altiplánské zimy taky nádherné altiplánské nebe), většina je jich postavených z hlíny. Večeři jsme si dali u naší báby – rýže, brambory, vajíčko a pravé maté), navštívili turecký záchod ve dvoře a šli spát.

pátek 25. 7. – NP Sajama: Circuito turisticopátek 25. 7. – NP Sajama: Circuito turisticokoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno jsem vyběhl do kruté zimy před sedmou, na východovku Pomerape a Parinacoty – při té příležitosti mě skásla bába o 2 Bo za focení jejích lam. Na snídani jsme dostali 2 vajíčka na jednom talíři s jednou lžičkou (5 Bo) a kolem půl osmé už vyrazili na Circuito turistico – okruhu k Lagunas de Altura, který jsme si vyhlédli na prospektu.

Slunko krajino docela rychle rozehřálo, cestou byly pěkné výhledy na sopky, spoustu lam a baráčky. První pauza byla u gejzírů (4 393 m n. m., po 8 km), kde končila džípem vyjetá cesta. Gejzíry byly pěkné – jezírka spousty barev, výpary atd., a nikde ani noha. Dál pokračovala vyšlapaná pěšinka, která ale občas zmizela a po další chvíli se zase záhadně objevila, takže jsme si nebyli vůbec jistí, jestli jdeme správně. Prudší stoupání nás pěkně zadýchávalo, cesta pořád pokračovala směr Chile, při tom by měla (podle náčrtku) už dávno zahýbat k první laguně, ale přes hřeben to opravdu nešlo, což nás trochu uklidňovalo.

Konečně před 12, což byla přesně půlka expedice, jsme došli do hraničního sedla Chile – Bolívie (4 872 m n. m., po 13,5 km), odkud už byla vidět první laguna – Khasira. Sešli jsme k ní (4 840 m n. m.), pojedli sušenky, pofotili krajinu a viskače a přemýšleli, kudy dál. Vyšlapaná cesta vedla rovně, stejně jako čára na mapě, ale logika okruhu, vytékající potok a vůbec intuice říkala, že bysme měli zahnout doprava.

Dobře jsme udělali, protože za sedýlkem byla hned druhá laguna (Sorapata 4 925 m n. m.), obklopená bofedales, většinou (ale ne vždy) zamrzlými. Poslední a nejvyšší sedýlko, dosažené po překonání několika stupňů, bylo ve výšce 5 055 m n. m. Odtud následovalo klesání k poslední z lagun – Chiarkhota (4 994 m n. m.), která z nich byla nejkrásnější – za ní vykukovala zasněžená Sajama, kolem pěkné bofedaly. I když to bylo pár metrů pod 5 000, aspoň symbolicky jsme se tam vykoupali (= do trenek a namočit nohy), zima byla pořádná a museli jsme prošlapávat led. Z dlouhého pobytu vy výšce jsme lehce cítili hlavu, takže jsme se pomalu těšili na sestup.

Ovšem cesta se zas někde ztratila, takže jsme scházeli kaňonem s několika hranami, kde to bylo dost horolezecké, občas jsme se trefili do vedlejšího kaňonu a tím si to prodloužili, prostě zábava. Za kaňonem už bylo jen mírné klesání po rovině, docela nudné a po našlapaných kilometrech únavné. Kolem 18.30 zapadlo slunce, takže zbývajících 6 km jsme šli po tmě – navíc jsme šli zkratkou, bo cesta se stáčela špatným směrem, jenže jsme narazili na řeku, která nešla přeskočit či přebrodit, takže jsme se celou dobu báli, že budem muset obcházet ještě nějaký přítok. To se naštěstí nestalo, takže kolem půl osmé jsme se po tmě a bez baterek vynořili z altiplána – zrovna šli kolem nějací místní, co se nás asi docela lekli.

Celý okruh měl 35,5 km, což o sušenkách a ve výškách dá docela zabrat a myslím, že jsme byli jedni z hodně mála lidí, co to šli. K večeři jsme tentokrát dostali lamí maso (totálně nepoživatelné), připálené hranolky a nechutnou rýži – prostě to, co si totálně vyčerpaný člověk po dnu bez jídla přeje. Podle báby je zítra nějaká fiesta ve vesnici, takže nejedou žádné mikra na křižovatku – takže to bude ještě zajímavé.

sobota 26. 7. – NP Lauca: Lago Chungarasobota 26. 7. – NP Lauca: Lago Chungarakoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno jsme se vzbudili v 7.30, Petra bolela hlava (asi z dehydratace), já se z únavy vyspal. Po sbalení jsme zjistili, že ani bába nepremává, což byla zrada, protože jsme neměli žádné jídlo a pití taky ne moc, ale šli jsme na cestu. Potkali jsme nějaké dva turisty, co měli domluvený odvoz na hranice, a v autě byly ještě dvě volné místa, takže jsme toho s radostí využili (20 Bo).

Na hranicích jsme vystáli frontu na razítka, směnárnu a domluvili autobus k Chungare – pěkně nás natáhli, využívají toho, že je tam člověk dost ztracený (3 000 Ps). Na hranicích v Chile jsme strávili asi hodinu – je neuvěřitelné, kolik lidí od různých státních agentur tam zevluje a nic nedělá.

Národní park Lauca

Kousek za přechodem nám zastavili u Lago Chungara kempu (4 574 m n. m.) – ten je hned u silnice, pár kempovacích míst ohrazených kameny, + budka s občerstvením. Zaplatili jsme 1 500 Ps za osobu a hned uvařili oběd – ve větru to párkrát zhaslo.

Odpoledne jsme šli podél břehu jezera – hned u kempu byly 4 vikuně, kousek dál pak spousta koster, na jezeru potápek a jiných ptáků. U jakési trubky jsme dali pauzu, a pokračovali nahoru na hřeben – nohám se ale po včerejšku vůbec nechtělo, fučel studený vítr, a žádné nové výhledy nebyly, takže jsem to otočil a šel pomalu dolů, s focením Parinacoty a jezera s kamenama, keříčkama a llaretama v popředí. Petr pokračoval kousek nahoru, ale pak se taky vrátil.

Podle informací stánkaře má být 29. generální stávka včetně hranic (asi všichni ti nicnedělači stávkují, aby konečně dostali nějakou práci), takže budeme muset odjet dřív, abychom tu náhodou nemuseli zůstat o několik dní navíc. U stanu jsme uvařili polévku a šli ke břehu fotit západovku, bylo to pěkné, ale s tmou padla strašná zima (mrznout začalo v 18.30), takže jsme zalezli – čekala nás dost dlouhá a asi nejstudenější noc, v těchto výškách bývá kolem -15 °C.

neděle 27. 7. – NP Lauca: Parinacotaneděle 27. 7. – NP Lauca: Parinacotakoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Noc za moc nestála – asi výškou, ve spacáku to bylo tak na hraně. Ráno byla ve stanu námraza a zamrzlá voda ve flaškách. Před sedmou jsem vylezl na východovku – zima byla pořádná, takže pak trvalo delší dobu, než jsem rozmrzl. Posnídali jsme sušenky a maté (200 Ps), sbalili zmrzlé věci a čekali na chlapíka od Správy NP, který tam včera večer přijel s autem, slíbil nám odvoz, ale zatím jen kecal s prodavačem.

Původně jsme měli jet 8.30, ale k odjezdu se pořád neměl, tak jsme si vyndali baťohy a šli stopovat – za celou dobu naším směrem nic nejelo, takže jsme byli rádi, když nás v 9.30 vzal. Cestou byly výhledy na oba vulkány a lávové proudy, údajně staré 6 000 let. Ve vesnici Parinacota si od nás vzal 1 500 Ps, my dali baťohy do depositu do obchodu na náměstí u hodně pěkného altiplánského kostelíčku, a šli na turistický okruh.

Potkali jsme člověka, chvíli jsme se s ním bavili anglicky, poslední otázka "Where are you from? - Czech republic. - To si děláte prdel", takže jsme pokračovali v češtině. Chtěli jsme se dostat na vyhlídku na vulkány z lávových proudů, ale vždycky se o kousek dál vynořil další, takže z vyhlídky nebylo nic – celkově to tady bylo dost marné, asi nemělo cenu sem ani jezdit (což ale víme až teď). Lauca i Sajama by byly super s půjčeným autem, jinak je to na strašně dlouhé přechody a na spoustu míst se nedá dostat vůbec, prostě klasické altipláno.

V Parinacotě jsme koupili vodu a housky a šli 3,5 km na silnici směr Arica – autobus projel 2 minuty před tím, než jsme došli na křižovatku (4 444 m n. m.), další jel asi za půl hodiny. Chvíli jsme stáli, pak se uvolnili místa (na bedně a provizorním sedátku), platili jsme 4 000 Ps. Silnice klesala kaňony obklopenými pouští až k moři, cesta ale byla dost nedobrá – v autobuse bylo nedýchatelno a měli jsme hlad.

V Arice jsme byli před 16, ubytovali se u autobusáku a dali se do praní věcí, po tom šli konečně na jídlo – dali jsme si v comedoru hranolky a kuře, no bebidas, přesto nám jako první donesla broskvový džus. Kuře jim nějak dlouho trvalo, u vedlejšího stolu seděl majitel, co viděl, jak se pořád ohlížíme do kuchyně, tak je tam seřval a dostali jsme jedny hranolky navíc (1 500 Ps + 400 džus). Potom jsme navštívili supermarket (kam jsme se po měsíci nakupování v Bolívii – bez cenovek, samé pouliční krámky hodně těšili) a koupili si sušenky, čokolády, paštiku na večeři. Večer jsme ještě koupili lístky do Arequipy (14 000 Ps).

pondělí 28. 7. – Arica – Arequipapondělí 28. 7. – Arica – Arequipakoupit fotografii | poslat jako pohlednici

V Arice sice 400 let nepršelo, ale ráno padla na město mlha, takže z koupání asi nic nebude. Přesto jsme šli k moři – viděli tam lachtana (mrtvého), pelikány, kondory a racky (živé). Nejen na plážích byla spousta bordelu, ve městě vpravdě socialisticko-realistická architektura, ale centrum bylo docela pěkné. Posnídal jsem na autobusáku (2 x hot dog + kafe 1 200 Ps) a šel do obchoďáku podívat se po nějaké mapě – většina obchodů ale měla typickou otvírací dobu 10 - 14, 17.30 – 21.

Věci díky mlze ne zcela uschly, ale zabalit jsme to museli, po tom jsme šli na net, Petr zůstal psát dýl, já šel projít město a pobřeží. Udělalo se docela pěkně, mít tam věci, tak se asi okoupeme.

Z naší společnosti se vyklubalo lehké šméčko – první část cesty, do Tacny, byla taxíkem (jely s náma 3 typičtí Američani), a autobus byl až z Tacny s tím, že jej tam teprv taxikář kupoval. Na hranicích to proběhlo docela rychle, dostali jsme škaredé peruánské razítko a pokračovali dál Atacamou. V Peru byly super dopravní značky – například psané upozornění, že za 200 m přijde omezení rychlosti (které často bylo bez jakékoli příčiny uprostřed rovného úseku), našemu řidiči ale nefungoval tachometr a na značky nedbal.

V Tacně jsme posunuli hodinky (o hodinu míň), vyměnili peníze (1 Sol = 6 Kč), chlapík nám koupil jízdenku, ale až na 18.30, a tvrdil že to byla nějaká extra drahá a chtěl cosi doplatit, samozřejmě jsme mu nic nedali (a pak jsme zjistili, že měl asi pravdu). Na autobusáku jsme studovali Lonelyho a zjistili, že 28. a 29. je největší peruánský svátek – den nezávislosti, kdy "autobusy a hotely jsou vyprodané dlouho dopředu a ostatní služby několikanásobně zdražují", takže jsme si vybrali dobrý termín pro příjezd. Autobus byl docela luxusní, dostali jsme svačinu, pouštěli 3 filmy s jednou herečkou, na vojenské kontrole sbírali pasy. V Arequipě jsme byli po půlnoci, taxikář nám nakonec našel hotel za 20 So – asi pátý, kde jsme byli.

úterý 29. 7. – Arequipaúterý 29. 7. – Arequipakoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Hotel Premiér vypadá, že už tak 20 let jej nikdo neudržuje a neuklízí. Ráno jsme si napsali seznam věcí, co je potřeba udělat a vyrazili. Bankomaty byly většinou uvnitř banky nebo nefungovali, spousta cestovek byla taky zavřených, ale v pár jsme se stavili – ptali jsme se na Chachani, v první to bylo za 65 USD, v druhé za 180. Koupili jsme známky (5 So) a pohledy – ty ale většinou byly dost marné, samé fake zvířata a postavy do fotek krajiny domontované. Nejlepší byly pohledy se stejnou skupinou lam, jen vždy s jiným pozadím.

Snídani jsme si dali v turecké restauraci – sice byla relativně drahá (7 So), ale výborná – vajíčka a nejlepší káva, jakou jsem tu měl. Na náměstí bylo horko a spousta otravů, nabízejících mobily (co beztak někomu vytáhli z kapsy o kousek vedle), šperky a bůhví co všechno. Samotné náměstí ale bylo pěkné – katedrála, domy s podloubími, i domky kolem slušné a dlážděné, čisté ulice. V dobrém obchodu (10 x 15 m, za pultem asi 10 prodavačů) jsem koupil mapu Peru (40 So) – sice moderní, přehledná, v GISech dělaná, ale ta bolivijská je stejně hezčí.

Byla tam taky spousta čističů bot – měli modré vozíky s nápisem Correo, což jsme si spletli s Correos a málem tam jednomu naházeli pohledy, naštěstí se bránil. Dalším bodem programu byl autobusák, kam jsme jeli taxíkem (3,5 So) – zjistili jsme, že terminály mají zrovna tři (a čtvrtý se staví), naštěstí hned vedle sebe, takže se dali v pohodě obejít. V každém z nich bylo x společností, které prodávali lístky do Caillomy, ale všechny na odpoledne (s příjezdem brzo ráno), což bylo na nic. Jízdenky do Cabanaconde (15 So) byly též na 3 hodiny ráno, ale co se dalo dělat, vzali jsme ty a na Mismi půjdeme z Chivaye. Cestou zpátky jsem objevil funkční bankomat, nabízel maximální výběr 700 So, ale i tak lepší než nic. U Číňana jsem si dal obrovskou hromadu špaget za 4 So, chvíli jsme poseděli na netu, já si pak koupil opasek (15 So včetně vyrobení extra dír), protože softshellky mě už padali strašně, a šli na ochoz fotit náměstí – a pořád jsme nemohli najít místo, aby z něj byly vidět obě věře a sopky, pořád se zakrývaly navzájem nebo tam clonil sloup či palmy.

Večer jsme tradičně přebalovali baťohy na trek, povečeřeli kuře s hranolkama (6 So) a nakoupili sušenky a vodu. Spát jsme šli brzo, chlapík z recepce nás měl vzbudit, kromě našeho budíku.

středa 30. 7. – Colca cañon: den 1 – Cruz del Condorstředa 30. 7. – Colca cañon: den 1 – Cruz del Condorkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Vzbudil jsem se v 1.30, pak jsem pospával až do půl třetí, kdy vstával Petr, vrátný samozřejmě zapomenul. Během minuty projeli 4 taxíky, tentokrát to stálo 5 So. Terminál byl narvaný snad víc než ve dne – což vzhledem k těm debilním odjezdům nebylo nic divného. Autobus odjel relativně na čas, ale po Arequipě jsme nabírali spoustu dalších lidí, tradiční panoptikum – chlap s lístkem č. 5, sedící na místech 45-46, bába a tři děti se 2 lístkama – ta se posadila vedle mě, neustále jí tam nadávala sousedka, že se roztahují, takže jsme se vůbec nevyspali.

Uprostřed altiplána nastoupil děda, co vezl 9 pytlů sena – z altiplána do Colca kaňonu. Cestou do Chivaye, s nejvyšším bodem 4 876 m n. m. řidič valil místy 120 km/h. Po sjezdu do Chivaye, s pěknými pohledy na terasové políčka osvícené vycházejícím sluncem, se dost vyměnilo osazenstvo busu, cesta se stala prašnou a autobus jel jako MHD – v každé vesnici vystupovalo a nastupovalo dost lidí, a každý na tom svém místě, co 100 m, aby se to co nejvíc zdržovalo.

Kaňon je ale v této části hodně pěkný, jeho stěny jsou obdělávané a téměř všude je spousta terasovitých políček všech velikostí a barev. Na Cruz del Condor (3 785 m n. m.) jsme byli kolem 9, spolu s davy lidí a autobusů, zatím jedno z nejhorších turistických míst. Na davech Peruánci pěkně rýžujou, vstupné bylo 35 So. Pár kondorů jsme viděli hned ze začátku, pak už lítat přestali. U jedné z babek jsme si dali jídlo (špagety, rýže, hranolky za 3 So) a pokračovali po silnici směr Cabanaconde. Místy byly nánosy prachu asi 20 cm, do kaňonu vpravo se otvíraly pěkné pohledy na vesničky, postavené ve svazích hodně hluboko, a klikatice cest, vedoucích na horu na hřeben.

Před Cabanaconde jsme odbočili do kaňonu (3 410 m n. m.) – bylo to tam 12 km a ne 8, jak psal Lonely. Zrovna v tu chvíli se tam objevila skupina s průvodci, tak jsme na vyhlídce rychle pofotili a šli dolů dřív než oni. Stezka nejprve klesala docela mírně, pak přišly prudké serpentiny sutí – hole se tady opravdu hodily. Po čase nás předběhli průvodci od skupiny, kterou nechali daleko vzadu – takové guidy bych si teda chtěl platit.

U mostu přes řeku (2 369 m n. m.) nás odchytla paní na ubytování, a po chvíli jsme pochopili proč – její baráčky byl dost vzadu, takže bez ní bysme se už dávno ubytovali někde blíž. Na lehko a bez našich kilometrů v nohách to paní švihala dost rychle, takže jsme se ještě na poslední chvíli zadýchali. Ubytování bylo v jednom z několika domečků ve vesnici San Juan de Chucho, postavených okolo jídelny a kuchyně (10 So).

Po malé pauze jsme šli na večerní procházku dál kaňonem, podél systému levad, ale výhledy nic moc extra nebyly, slunce zapadalo a vysoké stěny kaňonu jeho vnitřek zastínily, takže jsme se zase vrátili. Při tom jsme zjistili, že se tam ubytovala i ta cestovka (několik Francouzů, nějací Izraelci), o čemž Petr cestou zpátky vtipkoval. Na pití jsme koupili poslední velkou Kolu Real, kterou tam měli (a už druhý člověk, který ji prodával nám říkal, že to není dobré). Objednali jsme si k večeři kuře (extra, všichni ostatní měli lamu – 8 So) a chvíli u stolu čekali, než ji donese. Když se dlouho nic nedělo, šel jsem se do kuchyně zeptat, kdy bude, a dozvěděl se, že až za 2 hodiny, pro všechny dohromady. To nás dost zklamalo, ale až jsme se dočkali, tak jsme byli potěšeni – vynikající polévka, s jakousi smetanou, a kuře bylo taky dobré. Večer za tmy došla ještě jedna skupina s čelovkama, prý měl někdo z nich jakési problémy s nohou.

čtvrtek 31. 7. – Colca cañon: den 2 – Cabanacondečtvrtek 31. 7. – Colca cañon: den 2 – Cabanacondekoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno jsme se vzbudili v 6, ostatní skupiny byly též vzhůru. K snídani (6 So) byl lívanec s vynikající jahodovou marmeládou, maté a džus s jarovou příchutí. Vyrazili jsme první po stejné cestě jako včera, pak jsme z ní sešli (s nadějí, že povede podél řeky a ne nahoru a dolů po stěnách kaňonu), ale o kus dál nám nějaký hoch řekl, že musíme horem (a na tu správnou cestu nás zavedl pěkně prudkou a zarostlou zkratkou). Na ní jsme nejprve obcházely boční kaňon, pak stoupali asi 200 výškových metrů do vesničky Cosñirhua.

Poté jsme pokračovali do Oasis, kde jsme byli asi po 3 hodinách místo 4,5 psaných na mapě, těsně před ním jsme ale přešli řeku a začali stoupat klikaticí nahoru. Cesta byla pěkně prudká, navíc velkou část tvořili kamenné schodovité úseky, což je přesně to, co nesnáším nejvíc, slunce pražilo (bylo před polednem), takže tato část byla utrpením – a pro mě asi fyzicky nejhorší z celé Ameriky. Pauzy na cukr a vodu (zteplalou) jsem dělal čím dál delší a po kratší době, bylo mě špatně, zabodl jsem si do nohy kaktus (a přišel na to až po chvíli), prostě hrůza. Petr nahoře čekal asi hodinu, mě těch 1 040 m převýšení trvalo přes 4 hodiny, prostě hrůza.

Poslední úsek cesty do Cabanaconde se nám nějak ztratil, vedlo to různě mezi ploty, poli a pak odpadkovou řekou. Ve městečku jsme si dali polévku (2 So), a protože autobusy jely až pozdě večer, tak se ubytovali na náměstí v Hostalu Municipal (10 So) – poměrem cena/výkon to bylo asi nejlepší ubytování, obrovský pokoj, teplá voda a pěkný výhled. po krátkém odpočinku jsme si dali rybičky a housky, poseděli na internetu a večer dali v comedoru řízek ze špagetama a hranolkama za 4 So.

pátek 1. 8. – El Mismi & Amazonas trek: den 1pátek 1. 8. – El Mismi & Amazonas trek: den 1koupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno jsme se sbalili v 5.45 a šli na náměstí čekat na bus. Zatím tam moc lidí nebylo, jen občas báby snášely pytle. Autobus přijel 6.25 a nastal boj o místo na zavazadla a sedění – báby otvíraly dvířka dřív, než autobus zastavil. Do 7 se autobus naplňoval až přeplňoval, kromě turistů tam byly hlavně báby prodavačky z Cruzu.

Tam ¾ lidí z busu vystoupily, zbytek si šel nakupovat jídlo, takže byla 15 minut pauza. Ve vesničkách se osazenstvo dost střídalo, projížděli jsme opět tou nejhezčí částí – mezi vesnicemi Pinchollo a Macca. V Chivay jsme byli po desáté, mototaxi přejeli na náměstí ke stanovišti taxi collectivo do Tuti, kde jsme byli první zájemci. Tím pádem jsme tam nechali věci a šli na jídlo – desajuno, což byla polévka, řízek a rýže s hranolkama (2,5 So) – prostě to samé, co je jindy oběd nebo večeře, záleží jen na denní době. Mikro se docela naplnilo, další lidi přistoupili při kolečku po náměstí, takže nakonec nás v té dodávce bylo kromě řidiče 18, cestou jsme přibraly další 2 – bábu a děcko se třema pytlama kravských koblížků na topení.

Na náměstí v Tuti (3 816 m n. m.) jsme dokoupili zásoby, pořešili cestu se spoustou místních (všichni říkali, jak to je na Mismi 3 až 4 hodiny, podle našich informací z netu to měly být dva dny) a vyrazili. Cesta mírně stoupala mezi kamennými ohradami, na jedné z křižovatek jsme potkali fiestový průvod – dechovka, kroje a masky, od každé jsme si museli loknout její pálenky, takže to bylo pěkné posilnění před výstupem. Poslali nás taky na jinou cestu, se zřetelně vyšláplou cestou.

U opuštěné vesničky (či spíš vesnice, byla opravdu velká) Ran Ran (4 070 m n. m.) jsme si dali pauzu a pokračovali dál do sedla, bohužel nikde nikdo, koho bysme se ujistili na cestu. Za sedlem byla planina, dál mírně stoupající, ovšem žádná zasněžená hora nikde na obzoru nebyla. Cesta ale byla zřetelně vyšlapaná a jiná tam nebyla, takže jsme pokračovali dál a dál. Po asi 7 km se objevila první šipka, namalovaná na kameni, po dalších 2 další i s nápisem Mismi, což nás hodně potěšilo.

U potůčku a kamenného baráčku s ohradama jsme zakempovali (4 717 m n. m.), vzhledem ke slunci, schovanému za šedýma šmouhama byla docela zima. Oblékli jsme všechny vrstvy oblečení, uvařili, napsali deníky a zalezli do stanu. Tak do půlnoci jsme se převalovali a nemohli usnout, ale pak se to podařilo. Teplota byla opět i ve stanu pod nulou, tak akorát na spacák.

sobota 2. 8. – El Mismi & Amazonas trek: den 2sobota 2. 8. – El Mismi & Amazonas trek: den 2koupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno jsme se vzbudili před šestou, ve stanu byla docela námraza. Vylezli jsme zároveň se slunkem, ale i přesto byla docela zima. V 7.15 jsme vyrazili a pokračovali podél potoka po vyšlapané stezce. Ta se ale postupem času ztrácela a zmizeli i šipky, ale aspoň jsme konečně došli do sedla (4 980 m n. m.), odkud už bylo něco vidět.

Moc nás to ale nepotěšilo – všude kolem od obzoru po obzor zvlněná planina bez známky života, zasněžená hora nikde (respektive až na obzoru). Petr konečně uznal za vhodné zadat do GPS body trasy, které jsem před tím našel na internetu, a nastavit navigaci na Mismi. Byli jsme 7 km od ní, a 5 od sedla. Vydali jsme se tedy přímo podle šipky, nejdřív bofedálovým údolím, pak mírně stoupajícím traverzem hodně nepříjemného suťáku na hřeben (5 220 m n. m.). Tam se nám opět otevřel výhled, tentokrát na druhou stranu s údolím, kde vedla správná cesta – ukázalo se, že jsme někde (nejspíš přímo u kempu) přešli tu správnou odbočku. Dál na hřebeni (rozvodném mezi Amazonkou – tedy Atlantikem a Tichým oceánem) byla vidět Mismi, jejíž sněhové čepici dalo oteplování pěkně zabrat – byly tam jen dost ubohé zbytky sněhu.

Dál k sedlu jsme museli po suťovém hřebeni – střídaly se tam všechny druhy těch nejhorších povrchů pro chůzi – malé střípky, suť, velké pláty, balvany, k tomu mírné stoupání a málo kyslíku, s každým krokem bylo potřeba přemýšlet, dávat pozor a zároveň doufat, že se kámen nepohne – děs. V jednu chvíli kolem nás přeletěl hodně nízko kondor – asi si už hledal nějakou potravu. Bylo to pár kilometrů (tak 3 až 4), ale šli jsme to skoro tři hodiny. Jako bonbónek před sedlem byl skoro lezecký komínek v suti, s baťohem fakt lahůdka.

Konečně v sedle (5 331 m n. m.) jsme nechali baťohy a bez ničeho se vydali na finální výstup. První kilometr a půl byl po stejném suťáku jako dosud, pak začalo stoupání po sopečném prachu kuželu – šel jsem vždy 50 kroků, pak vydýchat, a znovu, ke konci to bylo tak 10 kroků a dlouhé vydýchávání. Bez hůlek by to opět nešlo, svah mohl mít tak 35° sklon a v popelu či písku to dost ujíždělo.

Vrchol (5 625 m n. m.) nás ale odměnil – nádherný kruhový výhled, byla vidět Chachani, Coropuna, altiplánská pláň kolem – a ani z vrcholu nebyla vidět žádná známka civilizace, snad jen lamí stezky. Vzhledem k větru a pozdnímu odpoledni jsme tam ale moc dlouho nepobyli, seběhli kužel a přeploužili se přes suťák, v sedle vzali baťohy a sešli bílým pískem a štěrkem do údolí Carhuasanty – první zdrojnice Amazonky. Tam už padla tma, takže jsme rychle našli místo pro stan (na písku) a v dost silném větru jej postavili. V neustávajícím větru, zimě a poletujícím písku jsem uvařil večeři, v 18.15 zalezli a usnuli – na výšku a zimu to byla hodně dobrá noc, asi únavou se mě spalo výborně.

neděle 3. 8. – El Mismi & Amazonas trek: den 3neděle 3. 8. – El Mismi & Amazonas trek: den 3koupit fotografii | poslat jako pohlednici

Chvíli po šesté jsme vyrazili na krátký výšlap k laguně Bohemiapramenu Amazonky. Byla strašná zima i přes vycházející slunce, v kopci jsem nějak vytuhl – asi jsme už ve výškách nějak dlouho, málo jídla, prostě docela krize. Jezírko bylo docela malé, kolem bofedály, a bylo zamrzlé. Od amerických souřadnic se lišilo asi o 700 m, ale vypadalo jak mělo, takže ti Amíci asi našli ještě nějaké jiné.

Na cestě zpátky jsme rozmrzli, v kempu uvařili k snídani polévku a sbalili stan. Přes noc přestalo foukat, ale písek a prach byly všude, navíc jsme se zadýchávali i při cpaní spacáku do obalu. Vyrazili jsme podél Carhuasanty jejím bofedálovitým údolím, po čase se objevila i vyšláplá pěšinka. Na soutoku s Apachetou se objevilo první stavení se spoustou lam a pár lidma – ti nám řekli, že do Caillomy je to 25 km, což nás naplnilo optimismem, že by se to dalo zvládnout dojít i za jeden den.

V údolí ale nebyla žádná cesta, takže po bofedálech a písku se šlo docela špatně. Po čase se ale z ničeho nic objevila docela dobrá, skoro džípoidní cesta, která stoupala do sedýlka (4 711 m n. m.) nad lagunou Carhuacocha. Docela nás potěšilo, že navigovat se dá dobře i podle těch map, co jsme měli. V sedle jsme poobědvali sušenky a pokračovali po cestě plání. Dalo se jít dost rychle, jen občas nás zpomalil brod či nějaký hřbítek, na obzoru se objevovali hory (včetně Mismi), ale zjistili jsme, že do Caillomy rozhodně nemáme šanci dojít – bylo to dost dál, než těch 25 km.

Proto jsme změnili cíl na jezírko Parihuana a dál švihali altiplánem. Z ničeho nic se objevil děda, co šel opačným směrem a tvrdil, že z vesnice u jezera jede nějaké auto do Caillomy. Po páté jsme dorazili k vesnici Parihuana – shluku kamenných baráčků, které moc na nějaké centrum nevypadaly. Potkali jsme ale hocha na kole, který nám řekl, že z vedlejší vesnice (co měla být půl hodiny chůze) jede dnes navečer mikro do Chivaye. To nás potěšilo, takže jsme se s ním vydali směr vesnice.

Byly to dva baráčky, u kterých doopravdy stálo auto – chlapi jej sice opravovali, bo z něj tekla voda, ale říkali, že dnes jedou a že není problém se svézt – kromě nás mělo jet ještě 19 lam (kterým tu říkají bůh ví proč animálesové) a asi 8 lidí. Shodili jsme krosny, pozorovali okolní krajinu. Místní se samozřejmě ptali odkud jsme a říkali, že je tu hodně Čechů – takže Ojos del Amazonas docenta Jánského sem přitahují dost lidí.

Z auta pořád teklo, opravování marné, při setmění sháněli lamy – ženská jednou zapískala, a lamy od obzoru po obzor se začali sbíhat do ohrad – úžasné. Asi hodinu po západu slunce, kdy už byla pořádná kosa a tma nám řekli, že auto se neopravilo a nikam nejedou. To byla pěkná zrada – neudělali jsme si večeři, stavět stan na šutrech kol dokola nešlo, ale podle hocha (jmenoval se Francesco) se dalo ubytovat v nějaké vesnici.

On ale sedl na kolo a odjel, tak jsme se přidali k rodince, která vyrazila směrem zpět. Na nebi opět zářily miliony hvězd, s prázdným žaludkem, nejistým noclehem a padající zimou nás to ale moc nezajímalo. Po kamenité cestě jsme šli už v úplné tmě dost dlouho, když nám naproti přijel Francesco. Ubytování ve vesnici, kam jsme mířili, bylo prý plné, chvíli se spolu bavili, občas přitom padalo slovo stan, což nás vůbec netěšilo.

Nakonec rodinka pokračovala a my šli s Franceskem zpátky – ubytoval nás u sebe v kůlně, kde kromě jiného bordelu a tun prachu byly i lamí kožky, které nám dal místo karimatek. Ještě se neprozřetelně zeptal, jestli chceme něco na pití, což jsme samozřejmě chtěli, takže na další půlhodinu zmizel a přijel s teplým maté v petflašce, což docela bodlo. Naprosto mrtví jsme padli a spali až do rána.

pondělí 4. 8. – El Mismi & Amazonas trek: den 4

V 6 hodin ráno přišel nějaký chlap, tím nám udělal budíček. Z vesnice Achachorcro měl jet náklaďák do Caillomy, ale byla to dost podezřelá informace, takže jsme pokračovali dál po cestě – pokud by náhodou jel, tak nás stejně dojede. Samotná vesnice byly dva baráčky s ohradou pro lamy. Kousek za ní jsme u potoka udělali hostinec k snídani a pokračovali dál po pláni – podle GPS průměrnou rychlostí 5,6 až 5,9 km/h.

U jedné z vesniček na obzoru jsme uviděli stát náklaďák, takže jsme ještě zrychlili – a 30 m před ním zjistili, že je na špalkách a zrezivělý, takže nikam neodjede. Místním mistrům budovatelům zavlažovacích kanálů se nejlíp ze všeho daří zavlažovat silnice a jiné cesty, takže jsme dost často čvachtali a brodili. Na konci pláně bylo napůl vyschlé jezero Huarhuarco, od tama se všemi kilometry v nohách nepříjemné stoupání do sedla a z něj už finální klesání k silnici (4 451 m n. m.).

Tam jsme padli a čekali na nějaké aito, nakonec nás vzal náklaďák, takže jsme aspoň jednou zkusili tento místními oblíbený způsob přepravy – strašně to házelo a bylo tam docela frío. V Caillome jsme koupili velkou Inca colu, k obědu si v comedoru dali polévku, rýži, brambory a rozmačkané rybičky (za 2 So), koupili lístky na bus (ty na 15.00 byly vyprodané, takže jsme museli koupit až na 18.00; stály 18 So) a šli na net a večeři – maso s rýží (3 So).

Autobus kupodivu odjel na čas – 20 m, pak zastavil a dobral zbytek lidí, spousta se jich narvala na stojáka do uličky, což na 7 hodinovou noční jízdu asi není zrovna fajn. Nejlepší byli rodiče za náma, kteří celou cestu seděli a jejich malé děti pospávali ve stoje či na zemi v uličce. Bus byl strašný kostitřas, z kopce i do kopce jel pomalu, předjížděli nás i kamiony. Po Arequipě jsme jeli skoro hodinu – u každé křižovatky retardér, navíc to nějak šíleně objížděl – asi byl placený od hodiny. Na hotel jsme taxíkem (4,5 So) dorazili ve 2 ráno, vrátný byl naprosto neschopný a rozespalý, což pro nás byl hřebíček do rakve.

úterý 5. 8. – Arequipa

Ráno jsme našli na pokoji spoustu nedostatků – teplá voda ještě netekla, záchod blbě splachoval a dveře nešly dovřít. K snídani jsme si dali nejdřív vajíčka a kafe (5 So), pak rýži a maso (2,5 So) a dopoledne strávili servisem – vybalování, praní a obcházení cestovek kvůli Chachani – na zítra je všude plno, takže budeme muset jet až pozítří (200 So) a zítra ještě něco vymyslet, takže jsme hledali na netu inspiraci k výletu.

Večer jsem preventivně zkoušel nějaké zubaře, ale nikdo nemluvil anglicky, takže to bude muset vydržet do ČR. Po ulicích Arequipy je spousta zajímavých povolání – například prodavač toaleťáků, policisté řídící dopravu na křižovatkách, kde jsou semafory – obecně jsou ale skoro všechny dopraváci policistky, se stejným předpisovým účesem, takže vypadají všechny stejně.

středa 6. 8. – Yura středa 6. 8. – Yura koupit fotografii | poslat jako pohlednici

Dnes jsme si udělali výlet, inspirovaný zájezdem Volcanic landscape of Arequipa jedné cestovky. Po jízdě taxíkem na místo odjezdu autobusu, která byla pěkně předražená, bo jsme vůbec nevěděli kde to je, jsme nasedli do mikrobusku směr Yura. Časem se dost přeplnil, a za hodinku jsme vystoupili ve vesničce. Dali jsme se dal po cestě kolem kaňonu – krajina kolem byla ladhácká, jak říkal Petr – žlutohnědé kopce, mezi kterými se proplétal zelený had oázy kolem řeky.

Cesta vedla po úbočí, po nějaké době jsme sešli na dno kaňonu a zeptali se chlapíka na vodopády, hlavni atrakci. Ten nám potvrdil směr s tím, že je to moc daleko, ale přesto jsme přebrodili řeku a začali stoupat na druhou stěnu kaňonu – pro místní je daleko všechno. Po chvíli se z pěšinky stal lehce vyšlapaný traverz v hodně sypkém svahu, jeden usek nad prudkým sešupem pár set metrů k řece byl zvlášť nepříjemný, ale překonali jsme jej bez sklouznutí. Nakonec jsme se vyšplhali na silničku a pokračovali dál proti proudu řeky.

Kolem nás jezdily obrovské kamiony (podle cedulí, varujících ostatní řidiče 35 m dlouhé), přivážející suroviny do nedaleké vápenky – v noci svítila jako malé město, přes den její kouzlo trochu zmizelo. Po pár kilometrech jsme klesli k řece a podle rady dalšího chlapíka šli po polňačce směr vodopád, ovšem cesta končila na poli, a další člověk nám poradil výstup na silnici, kam jsme se prodrali.

Silnička stoupala zákrutama, takže jsme lezli zkratkama, které se ne vždy ukázaly být zkratkama, nicméně do staré Yury jsme nakonec došli. V obchůdku jsme koupili piti, které nám docházelo, zeptali se pani na vodopád (mluvila dlouho, že je to daleko, vysoko a nemáme šanci to stihnout) a šli na náměstí s kostelíčkem, polem a údajnou jídelnou, kterou jsme ale napoprvé neobjevili a pokračovali dal. Za vesničkou byl pěkný výhled na další část kaňonu s terasovitýma políčkama – jako v Thajsku, říkal Petr.

Tady nám další chlapík řekl, že kaskády nemůžeme vynechat a že jsou hodinu a půl chůze, a dokonce nám ukázal směr ve změti kopců a soutěsek. Na náměstí jsme konečně objevili jídelnu – tmavá místnost s kuchyní oddělenou závěsem, a dali si oběd, tradičně výživný kotel polévky a rýži s jakousi zeleninovou směsí, výborné. Nějaký místní dobrák se s náma snažil konverzovat, a pak vedl kecy o tom, jak je neinteligentní jezdit po Peru, když neumíme španělsky, a přidával nějaké vtípky na účet gringů – holt místní měli zážitek, beztak jsme byli první bílí lidé v jejich comedoru. Paní nás skásla o 0.5 So víc, nejspíš za tu barvu kůže, ale i tak oběd za 2,5 So nebyl špatný.

S plnýma břichama se nám nikam nechtělo, tak jsme už skoro šli zpátky na bus, ale nakonec jsme si řekli, že to ještě zkusíme. Další místní říkal, jak máme málo času, přesto jsme aspoň šli na kopce nad vesničkou. Z těch byl nejhezčí rozhled – kolem několik kaňonů se spoustou terasovitých políček všech barev, tvarů a velikostí, obklopených suchými skalami, takže jsme oba cvakali jako o život. Políčka jsou zavlažované systémem kanálů, leckde vykutaných do pěkných skalních stěn, a vody je zjevně dost, bo bagry o kus dál vytvářely nové a nové pole. Po male chvilce se objevil vodopád – údajně je vysoký asi 100 m, za ním několik vrcholů Chachani, políčka, prostě nádhera, a ke všemu jsme za celý den nepotkali jediného turistu. Po dostatečném vynadívání a vyfocení všech možných variant pohledů jsme se po silničce dali nazpátek, autobusek odjížděl přesně na čas, a po další hodince jsme byli zpátky v Arequipě.

Odpočinkový den měl 20 km, ale jak to nebylo ve výškách a s baťohy, tak nám to ani nepřišlo. Cestou z autobusu jsme zjistili, ze místo odjezdu bylo asi 5 minut pěšky z hotelu, takže nás taxikář ráno ještě vozil, aby si těch pár solů vysloužil. I tak nás ale celý výlet včetně obědu vyšel na 50 Kč/osobu, což je ve srovnáni s 48 USD za to samé s cestovkou výrazný rozdíl – bohužel jsou místa, kam to bez ní nejde. Večer jsme si v Arequipě dali hamburger a pak ještě kuře, čímž jsme se strašně přejedli, a pak na pokoji vybalovali nepotřebné věci z baťohu.

středa 7. 8. – Nevado Chachani: den 1středa 7. 8. – Nevado Chachani: den 1koupit fotografii | poslat jako pohlednici

Mraky byly dnešní ráno asi nejhorší za celou dobu v Arequipě – šedá clona, kterou místy prosvítalo slunce, ale i tyto díry brzo zmizely. Posnídali jsme studené hamburgery a housky se sýrem, koupili vynikající biskupský chlebíček (snad nejlepší jihoamerické pečivo vůbec) a šli zpátky na hotel čekat na džíp. Ten přijel kupodivu už v 8, na další cestě jsme vyzvedli nějakou Francouzsku (co je v Peru zatím týden), Australana (který bydlel v nějakém divně označeném domku, takže jsme se kolem motali dost dlouho, než to řidič našel), průvodce a věci – mačky, cepíny a další.

Po silnici směr Chivay jsme jeli strašně pomalu, předjížděli nás všechny autobusy. Ve 4 080 m n. m. jsme odbočili na prašnou cestu směr Chachani a začali nejdřív pomalu, později o dost prudčeji stoupat. Cesta byla hodně špatná – prudká a i s dost velkými bočními náklony. S autem jsme skončili v 5 180 m n. m., kde jsme přebalili věci – jídlo, stan (který jsem vyfasoval já) a mačky a cepíny.

Když jsme vycházeli, začalo sněžit. Pomalu jsme stoupali do Base campu – zbytek výpravy se na slezení šestitisícovky aklimatizoval Colca canyonem a pobytem v Arequipě, takže jim to moc nešlapalo. V B. C. (5 400 m n. m.) jsme po hodině chůze postavili stan a s Petrem se za trochu silnějšího sněžení vydali na aklimatizační procházku směr jeden z vedlejších vrcholů – Angel. Bohužel tam nebyla žádná cesta, v prachu a suti se šlo dost špatně, navíc kromě sněhu přišly i mraky, takže jsme to ve výšce 5 662 m n. m. otočili a šli zpět, zalezli do stanu – Petr usnul, já psal deník a snažil se spravit hlavní zipy na Gemě, které se začaly rozjíždět – a u jednoho se mi to i podařilo.

Po čtvrté byla večeře – zeleninová polévka a špagety s vynikající sekanou a omáčkou, pak následovalo nastavování maček a po šesté jsme šli spát. Sněhu už byla pěkná bílá vrstvička. Nějakou chvíli jsem nemohl usnout, po čase přestalo sněžit – ale jen na chvilku, pak se zase rozesněžilo a navíc se zvedl vítr.

pátek 8. 8. – Nevado Chachani: den 2pátek 8. 8. – Nevado Chachani: den 2koupit fotografii | poslat jako pohlednici

Budíček byl kolem 1.30 – venku pořád sněžilo a i v B.C. bylo nasněženo dost. K snídani jsme dostali čaj, sýr, housky, marmeládu – ostatní chytla výšková nemoc (nečekaně), takže moc nepojedli. Australskému dědovi dunělo v hlavě, takže se rozhodl nejít. Vyšli jsme kolem druhé ranní, po 5 minutách se Francouzka vrací pro cepín, po další půlhodině se otočila, protože se jí (nečekaně) špatně dýchalo. Průvodce (Juan) s ní šel asi 10 m, nejspíš jí popisoval cestu, a pak se vrátil zpět k nám – ve tmě a vánici docela překvapivé.

My jsme pokračovali ještě nějakou chvíli, Juan nám chtěl ukázat aspoň vyhlídku na Arequipu (to bych chtěl vidět, co v té vánici je za výhled), pak jsme to v cca. 5 650 m n. m. otočili taky – jít dál by bylo o život, sněžilo pořád dost, napadané a naváté bylo místy po kolena sněhu, takže jsme cešli po cestě, ale klopýtali bůhví kudy a dost silně fučelo. Ono nemělo cenu vůbec vycházet, a bylo nám to jasné, ale aspoň zkusit na vlastní kůži, že to doopravdy nejde to chtělo. Těsně před kempem jsme uviděli světlo čelovky – Francouzka se tam ztratila, a protože v kempu nebylo žádné světlo, byla sice kousek od něj, ale nebýt našeho předčasného návratu (nebo sedět za šutrem kdekoli jinde, než jsme zrovna náhodu šli my), tak tam do rána zmrzla.

Zalezli jsme do stanu kolem 4 a spali – po zbytek noci stále fučel vítr, hodně to třepalo s plachtou. Ráno nás probudilo Juanovo "Vámos" – a když jako první vylezl Petr ze stanu, Juan se dal do stoupání. Venku už nebyly téměř žádné mraky a svítilo slunce, ale pořád dost fučelo. Až jsem se vyhrabal, byli ti dva dost vpředu, takže jsem šel po jejich stopách, které ale už byly docela zafučené. Když Petr došel do sedla (po odskočení si na záchod utekl Juan aj němu), vydal se náž průvodce traverzovat svah a němu to zakázal s tím, že je to nebezpečné, takže Petr se dal na opačnou stranu.

Když jsem došel do sedla (5 610 m n. m.), viděl jsem oba dva někde na obzoru, vzhledem k větru a zmrzlým rukám (jediná slabina výbavy: rukavice) se mě nikam nechtělo, takže jsem se kochal pohledem na Chachani a čekal na Juana, pak společně na Petra a sešli jsme do kempu. Tam jsme sbalili věci, odcházeli jsme až v 10 – Francouzska balila nějak pomalu a děda Australan měl náběh na otok mozku – při chůzi se motal, na cestě zpátky několikrát spadl, ale Juanovi to bylo zjevně jedno (a smál se tomu). Nejhorší je, že blbost takových to lidí otravuje všechny kolem – když jsou hloupí a jdou spát z Arequipy do 5 400, je to jejich hazard se životem, jenže tím zkazí výstup aj ostatním. Počasí nás naštvalo ale mnohem víc – aklimatizovaní jsme byli, do sedla jsme vyšli asi polovinu výškových metrů, které byly na vrchol, takže bysme to dali i fyzicky, jen to debilní počasí (zrovna tyto dny a noc musela přecházet fronta, výprava před náma i po nás už tam v pohodě vyleze) nám to překazilo.

U cesty jsme čekali asi hodinu na auto, pozorovali jsme při tom zasněžené altipláno dole. Děda šel někam umřít (jak říkal Petr), ale auto jej vytrhlo z letargie. Do Arequipy jsme jeli okolo El Misti a pak po nějaké silničce, kam se vyváží odpadky z města (a pokračuje přes chudinskou čtvrť z domečky o velikosti 2 x 3 m). Povečeřeli jsme rýži u Číňana, odpočívali na hotelu (o snowstormu se zmínil i recepční, jaké že to bylo na horách) a koupili lístek do Nascy (50 So).

sobota 9. 8. – Arequipa – Nasca sobota 9. 8. – Arequipa – Nasca koupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno bylo velké balení, potom jsme koupili opět biskupský chlebíček a jogurt, naposledy prošli naší ulicí na náměstí a jeli na terminál. Tam jsme koupili ještě obrovské kolo sýra (12 So) a housky, takže na cestu jsme byli vybaveni pořádně.

Autobus dlouho nejel, odjížděli jsme se zpožděním asi hodinu – to už byli netrpěliví i místní a řvali vámos za současného mlácení do oken a boku autobusu, naštěstí je řidič nevyslyšel – naše krosny šly do zavazadlového prostoru téměř jako poslední. Dalším bodem cesty bylo samozřejmě tankování, při tom nějaký chlap rozdal karamelky, jako omluvu za zpoždění, ale při druhém kolečku za ně začal vybírat, takže jsme mu je vrátili. Cesta byla vysekaná do skály, nejprve vedla přes poušť s malinkýma baráčkama, místo plotů vysazené stromky – řeklo by se zahradní kolonie. Po chvíli jsme vjeli do oparu a pobřežní mlhy a uviděli oceán, podél kterého jsme jeli téměř celý zbytek cesty. Zpestřením byla taky jakási kontrola – policisté chodili a svítili baterkama na zavazadla a pod sedadla, což se lidem nelíbilo a zase řvali a mlátili – autobusák vždy popojel asi o metr, a zase zastavil.

Na svačinové pauze jsme pozorovali psa recyklátora – z hromady obědových tácků vždy vybral jeden tác, strhl z něj alobal, vyžral zbytky a papír odstrčil bokem, pěkně mu to šlo. Při pobřeží to bylo dost neutěšené – malé domy z rákosu, všude prach a písek, mlha, nikde nic nerostlo, přes silnici ale byly nějaké chatové osady – dáli se tak říkat igelitu na klacku pro jednu osobu, prostě peruánská riviéra nic moc. V Nasce jsme byli před půlnocí, přestože Lonely varoval před dotěrnými nahaněči hotelů, tak jsme byli rádi, že jeden nakonec přišel a zadarmo nás odvezl do hostelu – pěkný pokoj, teplá voda a snídaně za 20 So.

neděle 10. 8. – Nasca: geoglyfy, Los Paredones a Los Acuedoctos de Cantayoc

Ráno jsme si dali dlouhou a horkou sprchu (tady byla voda opravdu teplá), posnídali na terase s krásným výhledem na mlhu kolem, ta se ale po čase rozpustila, a vydali se do města. Bohužel se nám nepodařilo najít žádnou otevřenou kancelář ani agresivního nahaněče, až po chvíli jsme jednu objevili – lety stojí 90 USD (a trvají asi 20 minut), ale jsou všechny vyprodané, takže jsme si na hotelu domluvili za 50 So autotour na vyhlídky.

Nejprve se jelo po Panamericaně asi 25 km, tradičně přes poledne jsme vylezli na vyhlídkovou věž, kde byl výhled na pár obrazců – bylo to ale zklamání, obrazce jsou dost nezřetelné, všude kolem a přes ně vede spousta dalších vyjetých a vyšlapaných cest, takže dá práci je tam najít. Nejvíc nás proto zaujala Panamericana – od obzoru po obzor přímka. O kousíček dál byl kopec s další vyhlídkou, tentokrát na trojúhelníky a nějaké další čáry, a cesta kolem jedné z nich – obrazce jsou vytvořeny odhrabáním kamenů na bok, možná kdysi byly i vysypány nějakým světlejším pískem. Pak už následovala cesta zpět – takže to byl asi nejhorší výlet, co se poměru cena/výkon týče a přestože se všude píše, že návštěva Nascy je povinnost, asi bych tam vůbec nejel, kdybych věděl jak to vypadá.

Poobědvali jsme kuře s rýží u číňana a odpoledne šli kolem Rio Basury za město na archeologické vykopávky – Los Paredones, jakési kamenné baráčky, pouštní kopec (byly odtud pěkné výhledy na oázu), cesta dolů byla z těch horších – suť, břidlice a sandály nejsou dobrá kombinace. Dole jsme prošli favelózní čtvrť s rákosovými domky a po asfaltce se vydali na akvadukty Cantayoc. Vstupné 10 So nás nemile překvapilo, samotné akvadukty byly zajímavé – kamenní šneci k vodě v podzemí, a hlavně jich tam bylo 17 vedle sebe (jak jsme se shodli, raději bysme dali 1 So za 2 akvadukty, bo byly všechny stejné).

Zpátky jsme šli korytem Rio Basura (nejlepší byl nápis na nábřeží "No botar basura") kolem pochybných čtvrtí (Petrova písnička "My dva gringové jdeme k vám, peníze a foťáky neseme vám). Povečeřeli jsme u Číňana (jiného) – sladké nudle s kuřetem, a šli spát.

pondělí 11. 8. – Ica a Piscopondělí 11. 8. – Ica a Piscokoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno jsme se sbalili a v 7.28 došli na autobusák, kde právě stál autobus s odjezdem 7.30, což nám pěkně vyšlo – hodili jsme věci do kufru, nasedli a za pár minut už jeli. Perubus se ukázal jako zajímavá společnost – v průběhu jízdy nám lístky kontrolovali asi 4 různí lidé. Krajina kolem byla pouštní, s občasnými oázami.

Do Icy jsme dojeli asi za 2,5 hodinky, nechali věci v úschovně a šli do města. Na mě působilo dost nesympaticky – nepěkné pouštní město, navíc s obrovským množstvím neustále troubících mototaxi a normálních taxi. Po snídani a prohlídce náměstí (nic moc), kostelů (katedrála je asi 3 x menší než kostel, navíc má jakousi pochroumanou kupoli, nejspíš z nějakého zemětřesení) jsme vzali taxi k dunám (4 So). Nejdřív nás zavezl k jakémusi Hotelu Las Dunas, pak konečně pochopil a vzal nás za město k opravdovým dunám.

Atacama tu vytváří obrovské písečné pole, údajně s největší dunou na světě (největší duna na světě je ale taky v Nasce, Namibii a Maroku). Počasí dvakrát nepřálo, nad městem byla tradiční pobřežní mlha, šedivo a nevlídno, ale výstup na jednu z dun, kdy nohy klouzaly o polovinu vyšlápnutého zpět nás docela zahřál. Cestou se otevřel pohled na oázu (s rybníčkem a bazény), jakési betonové monstrum (beztak něco z kanalizace, kterou tu oázu vytvořili), malou oázu vedle (nejspíš jim tam prasklo potrubí) a spoustu odpadků, poletujících všude kolem (America del Basur).

Po hřebínku jsme dali i dunu naproti, kde se začala obloha trhat, až nakonec během asi půlhodiny bylo téměř azůro – ale během poledne, jako vždy, takže světlo nepřálo. Kolem políčka, obklopeného ze dvou stran dunami (které prorůstají i do města) jsme sešli, mávli na mototaxi zpět do města k terminálu (2 So), kde jsme vystáli asi 75 m dlouhou frontu na lístky do Pisca. Všude jinde to jde bez fronty, jen v Ice se čeká. Nakonec to ale netrvalo až zas tak dlouho a lístek jsme dostali na autobus odjíždějící 6 minut po jeho koupi.

Po asi hodině jízdy nás autobus vysadil na křižovatce u Pisca, usmlouvali jsme aspoň 1 Sol z ceny taxíku (5 So) a přejeli do města. To je cele rozkopané, všude proluky – jak jsme se později dozvěděli, téměř přesně před rokem (15. 8.) bylo zemětřesení, které z velké části poničilo Pisco, Icu a další města v této části pobřeží a zemřelo při něm kolem 900 lidí. První hostaly byly dost drahé (co se cen týče, jsou tady ty maloměsta nejhorší), třetí cenou ušel, takže jsme tam nechali věci a šli na pozdní oběd.

Dal jsem si jakési smažené mořské plody, docela dobré – nejspíš to byly chobotničky, bo byly dost gumové. Potom jsme domluvili výlet na zítra – Islas Balestas (neboli Galapágy pro chudé) a Paracas, a šli na hotel – zase se cítím, jakoby na mě něco lezlo, takže jsem to šel zaspat.

úterý 12. 8. – Islas Balestas a poloostrov Paracasúterý 12. 8. – Islas Balestas a poloostrov Paracaskoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ranní budíček obstaral jakýsi řemeslník (nebo možná sám hoteliér), který začal v 5.00 pracovat s kladivem. Cestovka tradičně nepřijela na čas, ale asi po půl hodině, na druhou stranu jsme byli poslední, takže jsme už neměli city tour po Piscu, ale rovnou jeli do Paracasu. Krajina byla dost ponurá – na obloze nízké mraky, lehce mžilo, kolem cesty dost polorozbořených budov, občas nějaká smrdící továrna.

V přístavu jsme se mezi davy dalších turistů nalodili na loď, po řešení problému (jeden člověk přebýval, nejdřív mistři četli seznam a lidi se hlásili, ale brzo zjistili, ze si nečekaně nepamatují, kdo z 25 lidi se nehlásil, takže pak kontrolovali lístky, a nakonec se to vyřešilo tak, že jeli všichni) jsme dostali vesty a vyrazili.

První zastávka byla před obrazcem zvaným Candelabre, který je vyrytý do jedné ze skal. Na jeho vznik jsou prý různé teorie, od stáří cca. 200 let (vyrytí generálem Jose Martinem, který se zde vylodil při osvobození Peru) až po cca. 1 000 let a předincké kultury (nechápu, že to ještě někdo nedatoval). Vypadá to jako svícen, údajně je to možná stylizovaný kaktus. Po dostatečném vynadívání (a příjezdu dalších lodí) jsme vyrazili směr Islas Balestas.

Jsou to dva poměrně malé skalnaté ostrůvky, které jsou útočištěm mnoha druhů ptactva, lachtanů a bůhví čeho všeho, občas nazývané Malé Galapágy (nebo taky Galapágy pro chudé, což sedí – výlet je za cca. 200 Kč oproti 900 USD na ty originální). Ptáků jsou tam snad desetitisíce – několik druhů kormoránů, pelikánů, racků a různých jiných drobnějších, tučňáci Humboltovi aj. Přestože na ně nebyla sezóna, na několika místech byli i ti lachtani – ale jen se váleli po šutrech (a vypadalo to, že s výběrem místa si opravdu hlavu nedělají) a pospávali.

Nejzábavnější byl pelikán, který nežral ryby, ale ze zobákového vaku mu trčel nějaký trochu menší pták, který se snažil dostat ven (a nakonec se mu to asi podařilo). Pobřeží ostrova bylo plné různých skalních bran a útesů, ostrovy pak pokrývá vrstva guana, protože ptáci "only eat and shit", jak říkal náš průvodce (tento doopravdy mluvil i anglicky). Na ostrovech jsou i baráčky sběračů guana, kteří sem připlouvají jednou za 7 let, což je dobrá frekvence práce.

Po návratu na pevninu jsme měli chvíli volno, takže jsme obešli paracaskou riviéru, plnou stánků se suvenýry, a v 11 nasedli do busu na druhou část výletu – poloostrov Paracas. Po zaplacení vstupného 5 So, jelikož Paracas je od roku 1975 něco jako CHKO (na rozdíl od Islas Balestas, které nejsou chráněné vůbec) jsme nejprve jeli do muzea, kde byly základní informace o rezervaci, zvířatech, klimatu atd. – měli to docela pěkně udělané, ovšem naložené rybičky v lihu se moc nepovedly, nějak to špatně utěsnili, takže lihu už tam bylo pomálu.

Dalším bodem programu byla návštěva pobřeží s útesy (některé jsou údajně vysoké až 300 m, ty naše byly tak 50) a různými skalními útvary. Nejslavnější byla La Cathedral, která ale padla loni při zemětřesení – dneska z ní zbyl jen jeden sloup, ale i tak to bylo pěkné – útesy jsou poměrně jasně žluté, modrozelená voda s bílou pěnou příboje, občas zelené řasy. Na pobřeží byly též patrné stopy zemětřasu – různé rýhy, napůl odlomené bloky a vrásy.

Autobusem jsme dost marťanskou krajinou (načervenalá barva, kameny a jinak pusto, jen ten oceán to kazil) přejeli pres šíji poloostrova, která je široká 60 km (a údajně by za cca. 100 let mohla přestat existovat, protože loňské tsunami vykously asi 2 km) do zátoky s restauracema a přístavem. Předražené menu turistico jsem si nedal a po vyhlídce jsem sešel k moři, kde plaval lachtan. Asi si mě všimnul, bo připlaval blíž a dost dlouho se promenoval pár metrů ode mě, nikde nikdo – super zážitek, jen jsem litoval, ze nemám plavky a ručník, hned bych tam skočil. Před odjezdem jsme chvíli na pláži hledali poklady, Petr našel lebku lachtana, ale nevím, jestli by takový suvenýr někoho potěšil. Nakonec jsem do vody vlezl aspoň po kolena, nevím jestli ještě bude možnost koupaní v Tichém oceánu, ale v plánu to není.

Pak už následovala cesta zpátky, opět kolem polorozbořených továren – téměř na všech je nápis prodá se, jen asi není kupců. V Piscu jsme chtěli koupit jízdenky do Ayacucha, ale jediná společnost, která je tam prodává, měla vyprodáno – přesto nám tamní prodavač věnoval asi 5 minut vysvětlováním, kde je koupit, jak se tam dostat a podobně. Večer jsme si dali grilované kuře s hranolkama (8 So) a pivo (5 So) a šli spát.

středa 13. 8. – San Clemente – Ayacuchostředa 13. 8. – San Clemente – Ayacuchokoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Hned po ránu jsme taxíkem přejeli do městečka San Clemente, odkud měli jet busy do Ayacucha. Podle chlapíka včera měla jezdit spousta společností, ale buď byly vyprodané nebo jsme nenašli jejich oficínu, tak jsme rádi za tu jednu, která ještě lístky měla, i když stály dvakrát tolik, co údajně měli. San Clemente je ještě horší než Pisco, po zemětřesení je sice rok, ale furt to tu vypadá strašně neutěšeně – spousty provizorních baráčků, na normálních urvané stěny, popadané druhé patra, všude prach a bláto, do toho odpadky, prostě hnus – raději jsme zalezli na net, abysme se na to nemuseli dívat.

Autobus přijel se zpožděním, a měl přeplněný zavazadlový prostor – nicméně bába z oficíny je sprdla, že seňores turistas mají velké baťohy, takže je tam po deseti minutách snahy nějak narvali – doufám, že po cestě nevypadnou. Když jsme vlezli do prvního patra, pochopili jsme, proč nám extra říkala, že už nemá druhé patro a musí nám dát dolů – je tam něco jako business class, kožené sedačky, jen tři vedle sebe (asi jediná jízda, kdy jsem neměl Petrovo rameno vražené u sebe) a ženská, roznášející vatičku proti nevolnosti.

Po půl hodině byla pauza na oběd, pak stoupání do několika sedel (nejvyšší 4 730 m n. m.) sopečnou krajinou. Kolem Ayacucha byla pěkná, jakoby pomačkaná krajina – kaňony a terásky. Na zpestření cesty nám pouštěli místní klipy – například tříčlenné duo Ayacucho. V Ayacuchu jsme byli po 18, ubytovali se hned naproti autobusáku a šli si projít večerní město. To nás příjemně překvapilo – dlážděné ulice, spousta různých kostelíků, všude čisto, teplo i po setmění. U jednoho z kostelíků sedělo vedle sebe 7 paní s váhou – zajímalo by mě, jaký mají denní obrat. Vzali jsme si spoustu letáčků na naplánování zítřku a u Číňana dali rýži. Večer byl strašný bugr od autobusáku – auta, autobusy, motorky, troubení, moc dobře se neusínalo.

čtvrtek 14. 8. – Huanta, Pikimachay a Waričtvrtek 14. 8. – Huanta, Pikimachay a Warikoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Tentokrát nás ráno ve 4 vzbudil autobus, který přijel před zavřená vrata terminálu a řidič se dožadoval otevření troubením, mlácením na vrata a podobně. Po 6 jsme se vydali do města – podle našeho hoteliéra má jet přímý autobus někam k hoře Rasuhuillca. Jak jsme hnedka zjistili, tak to byla blbost – mikra jedou pouze do města Huanta, takže jsme do jednoho nasedli (3,5 So).

V Huantu jsme se snažili najít další dopravu, ale k laguně pod horou by se dalo jet jen taxíkem, což by bylo příliš drahé. Proto jsme se nechali jen vyvézt mototaxi k soše Ježíše nad městem – motorka dostala do kopečka pěkný zabrat, přestože cesta až zas tak prudce nestoupala, ale vedla spoustou dlouhých zákrut. Na vyhlídce jsme pofotili, nechali se zase svést dolů ke stanovišti autobusů zpět – při placení se ukázalo, že chlapík nám říkal částky na osobu a ne za taxi, takže chtěl místo 7 14 So, no dali jsme mu desítku a šli na bus.

Tím jsme se nechali zavést po cestě zpátky (3,5 So) a vysedli u jeskyně Pikimachay – nejstarší archeologické lokality v Peru, s nejstaršími nálezy spadajícími do 14 000 let B. P. Docela nás ale zklamala, byl to obyčejný převis ve skále, aspoň s docela pěknýma pohledama na okolí. Po světlé stezce jsme se vydali přes kopec do vesnice v kaňonu, slunko pálilo, kolem rostly kaktusy. Z hrany kaňonu byl na ni pěkný výhled, ovšem cesta dolů se ukázala docela nepěknou – vedla přes zahrádky, trnité ploty, a do nějaké divné části vesnice.

V ní jsme zjistili, že to není Wari, jak jsme si mysleli, ale Pacaycasa, a do Wari je to pěkný kus cesty po asfaltce. Cestou jsme si dali oběd – polévku a rýži s jakýmsi masem (3.5 So), druhé za moc nestálo; zajímavé bylo, když tam na oběd napochodovalo několik dopravních policistů, ovšem každý z nich měl sebou samopal.

Silnice sama byla taky zajímavá – byla to rovná asfaltka, kolem pole a skály, ale každých 200 m byl retardér. Před posledním kopečkem jsme stopli náklaďák, a nechali se vysadit až u ruin. Ruiny Wari jsou pozůstatkem hlavního města (které mělo 50 000 obyvatel) předinckého impéria Wari, rozprostírajícího se v době největšího rozmachu po skoro celém pobřežním a horském Peru. Samotné rozvaliny byly nejdřív jen hromady šutrů, stejných jako kdekoli jinde na altiplánu, ale posléze přibyly i docela masivní zdi a nakonec i pozůstatky budov a hlavní svatyně – ty ale byly pod plechovými střechami, také vypadaly jako soudobé peruánské baňo publico. Kromě výběrčího vstupného a jakéhosi průvodce tam byla jen bába, prodávající opuncie – docela se daly, ale byly plné semínek.

Po asfaltce a občas zkratce jsme scházeli zpátky dolů, stopli mikro do Ayacucha (2,5 So) a tam koupili lístky na zítra do Huancaya (25 So), ještě jednou prošli město, povečeřeli kuře (všude tu saláty zalijí citronem, takže je úplně zkazí) a jako zákusek si dali štrůdl (1 So) – byl jako domácí.

pátek 15. 8. – cesta Ayacucho – Huancayopátek 15. 8. – cesta Ayacucho – Huancayokoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Noc byla jako včerejší neklidná, ale ranní autobus měl půl hoďky zpoždění (budíček až 4.30). Po sbalení jsme šli do busu, nechali si naložit zavazadla (pohůnek dost dlouho řešil, jak nám napsat čísla na bágly, bo přímo na ně lihovkou jako ostatním se neodvážil, pak přinesl izolepu a napsal to na ni) a dali si k snídani bábovku (jedno z mála pečiv, které tu chutná jako doma). Naše vybraná místa se ukázaly jako pěkně blbé, bo to nebyl dvoupatrák a tím pádem žádný výhled dopředu nebyl, ale přesedli jsme si dozadu.

Cesta byla stejná jako včera až do Huanta, ovšem za městem skončila asfaltka a začala pěkně natřípavá polňača. Ta vedla kaňonem podél řeky, s občasnými klesáními na jeho dno, ale většinu času vysekaná do skály – přesně jako Rure – Coroico nebo ta slavná Death road, která se ničím neliší od stovek dalších peruánských a bolívijských silnic, jen je nejznámější. První část vypadala jako na divokém západě – krásná krajina, jen je naprosto nedostupná a hlavně se o ní vůbec neví. Řeka byla docela zvláštní – čím výš proti proudu jsme byli, tím měla víc vody – zemědělské závlahy se tady dost projevují.

Po male pauze, kdy jsme si dali jakési neznámé, ale docela dobré ovoce jsme už pokračovali nonstop, mimo obligátních zastávek ve vesnicích po cestě. V nich často nastupovali prodavačky všeho možného, nejčastěji místního oblíbeného dezertu chemický Alí (je to želatina, chutnající jako zahuštěná Tesco limonáda); první měly docela úspěch, ale každá další prodávala míň a míň, poslední nešťastnice neprodala vůbec nic, jen se pár kilometrů svezla. Dalším exotem byl člověk, který si dal psa dolů do zavazadláku a ten tam pak podupával.

V tomto kraji kvete politicky boj, na rozdíl od zbytku Peru je na každém druhém baráku nějaký nápis, propagující někoho na prezidenta, hejtmana nebo aspoň starostu. Na některých místech byli opraváři, do cesty byly vykousané pěkné díry, místy to byly od kola centimetry. Cca. 10 cm bylo od krajů autobusu k pilířům i na jednom z mostů, řidiči jezdící tyto linky s takovou krávou jsou fakt frajeři.

Po několika hodinách v ne zrovna větraném (maximálně dovnitř pouštěli prach) autobuse jsme byli docela uondaní, takže přejezd na asfalt po 5 hodinách drncání nás potěšil. Dalším zpestřením byla přednáška chlapíka, který uprostřed jízdy vstal, prošel autobus a každého pozdravil, načež začal s asi hodinovou přednáškou na témata univerzit, praxe, profesorů, revoluce, kapitalismu, sexuálního turismu, televize, svátků, Chilanů, Bolívijců a všeho možného dalšího, takže jsme byli zvědaví, jestli se z něj vyklube prodavač (a hlavně čeho) nebo to je jen nějaký řečník z přesvědčení. Nakonec vytáhl nějaké knížečky – psychologie dítěte a další tři, všeho všudy za 20 So (a sám si 10 minut povídal o tom, jestli to je nebo není drahé). Několik se mu jich podařilo prodat, pak si chtěl povídat s náma, ale my jsme moc sdílní nebyli, tak toho nechal.

Na autobusáku v Huancayu pomáhal řidičovi shazovat zavazadla, na číslo na izolepě – výsledek ranní 5 minutové práce – se samozřejmě nikdo nedíval. Po tom, co nám paní nechtěla prodat lístek na zítra s tím, že jej musíme koupit až zítra (hlavně že u té samé společnosti včera to šlo) jsme se ubytovali o dům vedle, ale tentokrát to byl pokoj do dvora, tak se snad i vyspíme. Mají tu levná kuřata – za 3 až 3,5 So. Ve městě jsme koupili štrůdl, zaplatili výlet na zítra (cosi jsme si našli, ale bez map by to zas mohlo dopadnout fiaskem) a u Číňana dali večeři.

sobota 16. 8. – Cordillera del Huaytapallana

Po sbalení věcí jsme se vydali koupit jízdenku na večer. Pracovníci Molina v Huancayu asi vyhráli firemní soutěž o nejlepší pracovní kolektiv roku – paní trvalo asi 10 minut, než tam nacvakala správné údaje, vrácení 30 So zaměstnalo na několik minut další paní, která do té doby jedním prstem něco ťukala na stroji, takže proces koupení jízdenek trval 15 minut místo obvyklé 1.

Volným krokem jsme došli na náměstí, kde se samozřejmě ani po 8 nic nedělo, kancelář zavřená. Po chvíli došel nějaký hoch, že naše auto je za rohem. Tam doopravdy stál mikrobusek, v němž už seděli nějací turisti – ale všechno místní. Usadili jsme se a po asi 20 minutách nás z něj zase vyhodili, že naše auto je nějaké jiné. Začátek dne to byl docela nepříjemný, všichni cestovkáři někam volali, až za čas přijel taxík, kam posadili nás a ještě peruánský pár.

Taxikář nás převezl přes město, se zastávkou na nafouknutí kola (když už teda netankoval) a vzal si i baťoh. Z města jsme vyjeli na tradiční kamenito-prašnou cestu údolím směr hory. Chlapík auto vůbec nešetřil, po děravé cestě valil hodně rychle, takže jsme za čas dohonili a předjeli mikrobus. Na konečné ve výšce asi 4 600 m n. m. se ukázalo, že chlapík je nejen taxikář, ale i náš průvodce (a jmenuje se Fidel, no Castro). K naší radosti jsme nešli se zbytkem mikrobusu, ale jen ve 4+1.

Cesta stoupala do sedýlka, odkud se už objevil pohled na zasněžené a zaledněné špice masivu, s jezírky v popředí. Pokračovali jsme dál mírným stoupáním k čelní stěně jednoho z ledovců, kde k našemu překvapení průvodce oznámil, že se jde na něj. Při pohledu na čelo před námi jsme vůbec netušili, kudy, bo všude to bylo dost prudké. Odpověď byla jednoduchá – přímo nahoru, nějakých 45 stupňů sklonu a 7 m výšky. Na povrchu byl firn a sníh, takže se dali docela dobře vysekávat stupy nejen našima pohorkama, ale i mokasínama Peruánců. Po zdolání přední stěny přišla mírnější partie, protkaná spoustou větších či menších trhlin. Vzpomenuli jsme si na cirkus na Chachani, kde jsme kvůli trošce sněhu fasovali mačky a cepín, tady na ledovci to nebylo potřeba. Uklidněním nám byl fakt, ze tu stáda lidi chodí každý den, takže to asi mají vyzkoušené. Po ledovcové pláni jsme pokračovali až do 5 015 m n. m. – Peruánci chtěli pokořit tuto hranici. Nazpátek někteří sjížděli na igelitu, někteří na botách, a zvlášť Peruáncovi se jeho mokasínky rozjížděli docela dost směr velká trhlina. Při zpáteční cestě jsme do některých trhlinek nakoukli, nějakých 10 m mít klidně mohli. I závěrečný slez čelní stěny proběhl v pohodě, takže pro mě úspěšná ledovcová premiéra – jen až mě někdo bude na nějaké jednoduché ledovcové pláni nutit mačky a navazování na lano, budu se ptát proč.

Cestou zpátky jsme potkali lidi z mikrobusu – byli to pěkní šneci, ještě že jsme nešli s nima. Fidel zamířil stejnou cestou zpátky, což se nám nelíbilo – v prospektu bylo něco o lagunách, a délce výletu 10 hodin. Chvíli protestoval, že s lagunama je to úplně jiná tour, že to je dlouhé a těžké. Naštěstí nás podpořili i Peruánci, zeptali se kolik navíc chce zaplatit za laguny, a těch 5 So na osobu jsme mu dali. Při sestupu k lagunám se otvíraly nádherné pohledy na zaledněný masiv, laguny zářivě modré a modrozelené barvy, prostě nádhera. Hory tu vypadají trochu jako Tatry, jen mají navíc ty ledovce. U jedné z lagun jsme dali pauzu, všichni nabídli do placu své zásoby (takže jsme ochutnali nové ovoce, něco jako švestku) – výhoda naší malé skupinky.

Od spodní laguny to bylo k autu převýšení asi 160 m, takže žádná hrůza, i když na zadýchání to opět ve výškách bylo. Na vrcholu jsme potkali další postavičku – paní s kamerou, která se ovšem na tůru vydala v gumáčkách. U auta jsme si dali polévku, sice předraženou, ale Peruánská polévka nám pořád ještě chutná. Po chvíli došli i Peruánci, docela zadýchaní a unavení, ale vypadali, že byli docela rádi i za rozšířený okruh. Při polévce jsme se dozvěděli, že on je metalurgista či geolog (takže hodně skoro kolega), ona ekonomka.

Skupina z mikrobusku se neobjevila, ani když jsme po jídle odjížděli, takže ti to fakt na těch 10 hodin měli aj bez okruhu, ještě že jsme nešli s nima. Cestou dolů opět Fidel docela svištěl, asi se nám snažil ukázat jaký je dobrý rally řidič, asi má jinou představu o schopnosti auta brzdit a zatáčet na směsi prachu a štěrku, nicméně dojeli jsme v pohodě. Zpestřením byl mostek s volně naskládaných a nezpevněných klád, přes který normálně auta jezdí – a po tom, co chtěl Petr fotku, Fidel mu tam ještě nacouval.

Ve vesnicích po cestě byly fiesty, Peruánci říkali, že v každé vesnici jich je spousta, a našim dvěma za rok se docela smáli. Dneska opět škoda naší chatrné španělštiny, byli to dost sympatičtí lidé. Docela nás překvapilo, že vystoupili v jedné z vesnic po cestě – ukázka typické jihoamerické mentality, cely život mají v okolí domova krajinu, na kterou jezdí lidé z celého světa, ale nenapadne je jít se tam podívat (tady ti teda byli čestná výjimka).

Fidel nás zavezl k nějakému "mui bueno" parku – jeho vnitřek bych si docela dobře dokázal představit v nějaké tyrolské vesničce – kýč, kýč, kýč – pozlacené sochy, miliony ozdobných prvků. Aspoň trochu to zachraňovala architektura kolem, tam byl tak trochu vzorem Dalí.

Večer jsme se vydali na místní specialitu – morče. Najít nějakou restauraci, kde by to dělali, byl docela problém – ono tradiční Peruánské jídla dělají snad jen v turistických restauracích, bo to nikdo jiný nejí. Petr si dal půlku a dostal pěkně podélně rozpůlené morče, aj s hlavičkou a pařátkem (já měl jen ten pařátek). Chutnalo to docela dobře, ale masa tam moc nebylo, zato to stálo několikanásobně víc, než čtvrtka kuřete – proto tam pán neměl ani nohu.

Cestou zpět jsme se zastavili na náměstí – po setmění zapnuli vodotrysky, pustili k tomu hudbu, osvětlili katedrálu, jako vždy se vyrojila spousta lidi. Jak jsme blízko rovníku, je tu i večer a ve vysoké nadmořské výšce teplo, takže to tu po nocích žije. Městečka ve středních Andách (Ayacucho i Huancayo) jsou spolu s Arequipou nejhezčí ze všech, co jsme viděli – koloniální architektura, čisté, lidi tu nechodí zachumlaní ve třech vrstvách dek a podobně. Na noční přejezd jsme si stylově koupili limonádu Guarana – chutná přesně jako Red Bull a podobné nápoje, ale 3 litrová láhev byla levnější než u nás ta malá plechovka. Autobus přijel relativně na čas – při tom jsme zjistili, že v Huancayu je autobusový terminál, chytře na kraji města.

neděle 17. 8. – Huaraz neděle 17. 8. – Huaraz koupit fotografii | poslat jako pohlednici

Po opuštění terminálu vypnuli televizi, za to nám řidič pustil rádio a začalo se ozývat nějaké děcko uřvané, takže jsme trošku zadřímli kolem 2 ráno. Ve 4 jsme přijeli do Limy, ale cesta městem (které má 8 milionů obyvatel) trvala další hodinu.

Na terminál busů do Huarazu jsme jeli taxíkem, asi předraženým (13 So), ale co jiného potmě ve městě, navíc to bylo asi 20 minut a to jel hodně rychle. Bus jel s pofidérního dvorku 6.45, takže nám to pěkně navazovalo. Společnost byla nějaká divná, ani nevěděli, jak se jmenují, ale aspoň levná (25 So). Lima je pěkně ohyzdné a bezútěšné město, lehce tu mrholilo, neomítnuté baráky, na rozích ulic hromady odpadku, hrůza – nechápu, co sem všechny ty lidi táhne. Podobným stylem se to táhlo celé pobřeží se spoustou zastávek, navíc si náš řidič dával až zbytečně načas.

Obědovou pauzu protáhl na 45 minut, do sedla se šplhalo pomalu, tím pádem do Huarazu jsme dojeli až ve 4 – takže s maličkou přestávkou 18 hodin v autobuse. Posledních pár desítek kilometrů bylo aspoň příjemnější kvůli vyhlídkám na hory na obzoru – Cordillera Blanca i Huayhuash jsou nádherné zaledněné špice a stěny. Hned na zastávce nás odchytl chlapík z nějakého hostelu, tak jsme šli s ním a ubytovali se, cena (15 So) nás příjemně překvapila. Snažil se nám vnutit i trek či aspoň dopravu do Cashapampy s jeho cestovkou (za 200 Solu, což je cena autobusové jízdenky tak na 2 000 km), ale neuspěl.

Hned po ubytování jsme šli na kopec nad městem, s krásnou vyhlídkou na zasněžené hory a město. To bylo zcela zničeno v 70. letech zemětřesením (celkem 70 000 mrtvých) a postaveno znovu. Cestou zpátky jsme dokoupili zásoby – spoustu sušenek, nějaké vody a podobně. Večer jsme vytřídili velký depozit (náhradní kalhoty, sandály, stativ a spoustu dalších věcí.

pondělí 18. 8. – Alpamayo BC trek: den 1 (Cashapampa – Hualcayan)pondělí 18. 8. – Alpamayo BC trek: den 1 (Cashapampa – Hualcayan)koupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno jsme došli k mostu na mikro do Carazu (4,5 So), které jelo skoro okamžitě. Po asfaltce to šlo celkem rychle – ze silnice byl pěkný výhled na Huascarán, je to taková nepškná hromada sněhu. Mototaxi jsme přejeli na stanoviště aut do Cashapampy (10 So), kde se nás do jednoho kombíku narvalo 8 a vyrazili jsme. Cesta stoupala nad kaňon Ria Santa, s políčkama na teráskách, taková Sorátovská klasika.

NP Huascarán

Alpamayo trek

Ve vesnici jsme byli v 9.30, takže 5 hodin cesty, kterýma vyhrožoval chlap z cestovky, se ukázalo pohádkou. V obchůdku jsme koupili ještě nějaké pečivo, banány a sirky a vyrazili. Při té příležitosti jsme zjistili, že nám chlapík naúčtoval 2 So za dovoz k baňos Toconai, ale vyhodil nás před nimi. Pokračovali jsme tedy po silničce k termálům a dál do Huancarhuazu, tam odbočili do kopců a pomalu začali nabírat výšku ve stoupání k Hualcayanu (3 150). Před ním byly nádherné políčka, celá vesnička je na takovém políčkovém ostrovu v kaňonu. Ve vesnici byla velká cedule o treku a registraci, ale kupodivu nikde nikdo, kdo by vybíral ten poplatek, takže jsme rychle odešli směr hory.

Hned za vesnicí začalo stoupání, podle Lonelyho "jeden z nejtěžších jednodenních výstupů" v Andách. My jsme si jej chytře rozdělili do dvou dnů (odpoledne kam dojdem a zbytek + side trip na lehko zítra), takže zas tak hrozný nebyl. Pravidelné klikatice stoupaly v přijatelném sklonu, ale výšku jsme nabírali docela rychle. Pod honícími se mraky byly pěkné výhledy na zemědělský ostrov Hualcayana. Kousek za obřím sesuvem, kterého jsme dosáhli za 3 hodiny, měl být nějaký tábor, ale stále nepřicházel, což nás lehce znervózňovalo. Nakonec se objevilo jedno místo tak akorát pro stan (když se trochu otrhal keřík), s vodou v kravském brouzdališti, takže jsme vzhledem k času postavili stan (3 957 m n. m.) a uvařili. Se sluncem jsme zalezli i my (kolem 6) a spali – mě se spalo dobře, bylo tam teplo. Celkově to byl docela dost pohodový den, vůbec nedosáhl mých obav.

úterý 19. 8. – Alpamayo BC trek: den 2 (laguna Yuraqcocha – laguna Cullicocha)úterý 19. 8. – Alpamayo BC trek: den 2 (laguna Yuraqcocha – laguna Cullicocha)koupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno jsme uvařili krupičnou kaši – byla docela dobrá i přes to, že Petr neměl skořici nebo kakao. Stan jsme balili dost mokrý, nějak tam hodně zvlhl. Ranní stoupání bylo za chladna (až moc velkého) docela pohodové, na jeden zátah jsme dávali i 150 výškových metrů, ale nohy jsem už cítit začínal. Po dvou hodinách stoupání jsme u rozdvojky (4 428 m n. m.) schovali baťohy a nalehko pokračovali k laguně Yuraqcocha pod masivem Santa Cruz.

Cesta různě stoupala a klesala, otvírali se pohledy na zaledněné vrcholy Santa Cruz Chico, Norte i hlavní, kolem kterých se honily mraky. Nejvyšší sedlo bylo 4 700 m n. m., pak cesta klesla až na dno údolí. Laguna pořád nebyla vidět, takže jsme začali stoupat na morénu s nadějí, že bude tam. Naděje se splnila – laguna neuvěřitelné modré barvy tam byla (4 600 m n. m.), takže námaha byla odměněna. Překvapilo nás, že i tam byly krávy (a spousta střečků).

Na zpáteční cestě bylo mnohem víc mraků které už hory zahalily. Potkali jsme 3 Němce, co tam chtěli spát – vzhledem k baťohům a času jsme moc nevěřili, že tam stihnou dojít do tmy. Side trip měl 14 km a cca. 630 metrů nahoru a dolů. Baťohy tam kupodivu ještě byly, takže jsme je za mírného sněžení vytáhli a pokračovali v cestě.

Další zákruty stoupaly na hranu kaňonu s pohledem na temně zelenou lagunu Azulcochu, napájenou výtokem z výše položené Cullicochy pod vysokou skalní stěnou. Tento úsek už byl po celém dni dost únavný, cesta pořád střídavě stoupala a klesala, do toho pořád lehce sněžilo a na nebi byl dost velký černý mrak. U Cullicochy byly nějaké budovy a betonové plácky pro stan, ale nikde nikdo.

Jeden z nich (4 627 m n. m.) jsme využili, plachta byla jen zatížená šutrama, tak snad nebude moc fučet. Při vaření jsme odbíhali fotit zajímavé světelné efekty v údolí, ale naděje na západovku u laguny (která by byla opravdu luxusní se nevyplnily. Venku bylo docela chladno, ve stanu naopak žádná zima nebyla.

středa 20. 8. – Alpamayo BC trek: den 3 (Passo Osoruri – Quebrada Alpamayo)středa 20. 8. – Alpamayo BC trek: den 3 (Passo Osoruri – Quebrada Alpamayo)koupit fotografii | poslat jako pohlednici

Hned po probuzení o čtvrt na sedm jsme vyhlédli na oblohu. Trend zhoršujícího se počasí se potvrdil – na nebi byly šmouhy, a brzo se ukázal i černý mrak. Stan byl opět docela mokrý, takže jsme balili pomalu a vyrazili až v 7.50. Nad lagunou (která byla samozřejmě špatně nasvícená) jsme vystoupali do sedla Osoruri (4 856 m n. m.) a protože z něj nebyl skoro žádný rozhled, tak jsme hned pokračovali dál – chvíli dolů, pak po malém sedýlku následovalo prudké klesání až na 4 550 m n. m.

Cestou jsme potkali paní s koňma, co šla nahoru. Serpentinama následovalo stoupání do sedla Los Cedros (4 770 m n. m.) – šel jsem pomalu, ale vyšel jsem to bez zastávky. Ze sedla už byly vyhlídky do Quebrady Alpamayo a na zaledněné vrcholy za ní, ale ty byly v mracích. Další serpentiny – tentokrát dolů, předběhl nás malý indián v sandálách (a tvrdil, že ráno vyšel Hualcayanu) – cesta byla dost špatná, štěrková, pěkně se to vozilo, myslím že bysme tam tak neběželi ani v pohorkách.

Po dosažení dna údolí (téměř 3 990 m n. m.) cesta mírně stoupala za traverzu boční stěnou, před náma byly mraky, ze kterých zjevně pršelo nebo sněžilo. Po té, co jsme prošli kolem Ruina Pampa začalo krápat i na nás – zrovna když jsme náhodou šli kolem obstojného plácku, takže jsme v 13.30 postavili stan (4 130 m n. m.) a zalezli. Po chvíli přestalo, vysvitlo i slunko, ale od Alpamaya přišla další várka, i s malýma krupkama a hřměním v dálce. Ve stanu jsme měli docela dlouhou chvíli (v mp3 jsem měl pro změnu vybitou baterku). V mezerách mezi deštěm jsme uvařili, spáchali hygienu a před šestou šli spát – a modlili se za krásné ráno. Večer ještě chvíli pršelo, pak to spolu s bouřkou přešlo.

čtvrtek 21. 8. – Alpamayo BC trek: den 4 (Alpamayo BC – laguna pod Santa Cruz Chico)čtvrtek 21. 8. – Alpamayo BC trek: den 4 (Alpamayo BC – laguna pod Santa Cruz Chico)koupit fotografii | poslat jako pohlednici

Petr se vzbudil v 5.45, vykoukl ze stanu a zahlásil, že na nebi není ani mráčku. Přímo od vchodu stanu jsme viděli Alpamayo – údajně nejkrásnější horu světa. Pyramida je to opravdu pěkná, ale docela srandovní – vykukuje jen docela malý kousek z poměrně vysokého hřebenu, což na všech těch přizoomovaných fotkách nebylo vidět. Při rychlém balení totálně zmrzlých věcí jsme posnídali sušenky a o půl sedmé vyrazili. V údolí byl ještě stín (a pěkná zima), ale Alpamayo se postupně nasvěcovalo.

Za hodinu jsme došli ke správnému kempu, postavili stan (4 203 m n. m.), zabalili malé baťůžky a v 8.10 už nalehko vyšli směr Alpamayo BC. Po vystoupání na morénu se v hloubce pod náma objevila laguna Jancarurish neuvěřitelně modré barvy, ve které se odrážela špice Alpamaya. Nad samotnou lagunou byla vysoká skalní stěna a ledovec, kde zrovna sjížděla lavina, na nebi se pomalu objevovali první mráčky.

Proto jsme pokračovali dál, na další údolní stupeň k vlastnímu Base campu (4 525 m n. m.). Z toho už ale Alpamayo nebylo vidět, opravdu super BC. Vidět byl ale masiv Nevado Abasraju a Santa Cruzu, tentokrát z druhé strany.

Po moréně jsme stoupali k další laguně – pro mě to byla docela krize, bez snídaně se nohám vůbec nechtělo, a falešná vyhlídka, odkud nic vidět nebylo taky nepomohla. Z vyhlídky v cca. 5 000 metrech jsem pofotil lagunu, chtělo to sejít dolů, ale na to už jsem neměl sílu – a po nezpevněné moréně by to bylo o hubu. Vzhledem k mrakům jsme sešli dolů do kempu, s pauzou opět u laguny – snažili jsme se vyfotit Alpamayo, ale buď bylo v mracích, nebo nebyl nasvícený ledovec či laguna.

Do kempu jsme došli v 14.00, všechny věci tam v pořádku byly. Za mírného větru a šedých mraků na obloze jsme uvařili polévku a kaši, dopsali deníky, prošli se po okolí a v 5 udělali hostinec – počasí opět nic moc. Kousek od kempu se promenovala prasata, za celý den jsme nepotkali člověka. V noci dost foukalo a chvíli pršelo.

pátek 22. 8. – Alpamayo BC trek: den 5 (Alpamayo BC – Laguna Safuna Baja)pátek 22. 8. – Alpamayo BC trek: den 5 (Alpamayo BC – Laguna Safuna Baja)koupit fotografii | poslat jako pohlednici

Po budíčku v 5.50 jsme posnídali a rekordně rychle sbalili – už v 6.40 jsme vyráželi, což je i s vařením dobrý čas. Stejně rekordně se kazilo i počasí – z azura při odchodu se stalo solidní šero do hodiny. Čekalo nás stoupání do sedla Gara Gara (4 854) – cestou bylo pár pěkných pohledů na Alpamayo i Santa Cruz, ale mraky to brzo zkazily. Serpentiny byly zvlášť na konci dost prudké a vyčerpávající, za strašné zimy, větru a zbytky sněhu.

Ze sedla jsme rychle mizeli do údolí, kde tolik nefoukalo a bylo tepleji, a tam dali pauza na oplatku. Krajina zde byla o dost jinší – travnaté hory, skály, nikde nic zasněženého či zaledněného. Přešli jsme říčku (4 360 m n. m.) a vystoupali do sedla Mesapata (4 460 m n. m.), odkud se otevřel pohled do sousedního údolí a masiv Nevada Pucajirca, mraky stále zůstávaly.

Dole jsme na pěkné louce po přebrodění pěkně ledové řeky postavili stan (4 177 m n. m.) a nalehko pokračovali k lagunám. První z lagun – Safuna Baja (4 250 m n. m.) měla nepěknou barvu, vodu odpuštěnou a vůbec se nám nelíbila. Po moréně, kde už ale nebyla žádná cesta, jsme se prodrali k laguně Safuna Alta (4 410 m n. m.). Stěny morény byly nad lagunou dost vysoko, tak jsme se tam posadili a čekali na lepší světlo. Mraky se pomalu rozpouštěli, takže se párkrát povedly nasvícené kopce. Na stěnách bylo pěkně vidět, jak postupuje odlednění. U laguny jsme strávili zhruba hodinku a pak sešli do kempu. Nebe se úplně vyčistilo, ale do západu samozřejmě přišly mraky, takže ani tentokrát se západovka nekonala.

sobota 23. 8. – Alpamayo BC trek: den 6 (Huillca – Pomabamba)sobota 23. 8. – Alpamayo BC trek: den 6 (Huillca – Pomabamba)koupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno byly na obloze nepěkné mraky, takže jsme další výlet k lagunám na lehko zrušili a místo toho dovařili všechnu kaši a zahájili den broděním pěkně ledové řeky – vzhledem ke slunci, schovanému za stěnami údolí nám nohy nerozmrzli ještě dost dlouho.

Pokračovali jsme po silničce údolím do "vesnice" Huillca (cca. 4 000 m n. m.) – tam nás přivítali štěkající psi a zjištění, že vesnice se skládá z jednoho obydleného baráku a druhého neobydleného, na kterém byly různě rozvěšené různé zbytky zvířat. Po malé pauze na sušenky jsme pokračovali Quebradou Yanta Quenua k sedlu Paso Huillca.

První část bylo mírné stoupání travnatým dnem údolí, s pohledy na mraky převalující se přes hřeben se sedlem – ze spodu nebylo vůbec vidět, kde sedlo je a kudy se k němu půjde. Závěrečné prudké stoupání bylo se záhadně mizející a opět se objevující cestou, závěrečný suťák byl lehčí, než to zespoda vypadalo.

V sedle (4 617 m n. m.) dost fučelo, dírami v mracích občas vykoukly ledovce, ale většinu času byly zahaleny v mlze. Samotné sedlo je krásný příklad inverze reliéfu, a okolní terén celkově byl učebnicový příklad vrásového reliéfu. Následoval prudký sestup do údolí Yanajanca, jehož charakter byl úplně jiný než předchozích horských údolí. Kvetla tam spousta kytek, až do výšky 4 500 m n. m. se vyskytovaly stromy Polylepis sp. – nejvýše rostoucí druh na světě. Jejich kůra připomíná borovici, ale jsou to listnáče.

Níže v údolí se cesta na spoustě zarostlých morén (tento tvar opravdu nemám rád) ztrácela, obcházela lagunu Sactaycochu, až vyústila do údolí Yanca Pampa – jednoho z nejhezčích údolí na cestě. Široké údolní dno (3 650 m n. m.) plné meandrujících potůčků a říček bylo uzavřeno vysokým ledopádem Nevada Pucajirca, bohužel z hodně velké části už odledněným, na okrajích byla terasovitá políčka, do toho svítilo slunko, na nebi fotogenické mráčky – nádhera.

Podle průvodce to mělo být dnešní tábořiště, ale vzhledem k času (bylo kolem 14) jsme se rozhodli spojit dnešek s dnem posledním a dojít až na konec. Abychom se vyhnuli stoupání, zvolili jsme cestu údolím, to ale bylo dost podmáčené a močálovité, takže jsme brzo vyšplhali na boční stěnu a našli správnou cestu, která traverzovala nad údolím. V něm panoval čilý ruch – vůl chodící dokola po obilí, ženské peroucí prádlo, děti na nás křičely karamelo přesto, že jsme byli asi 50 výškových metrů nad nima – asi čekali, že jim je budeme házet či co.

U vesnice Jancapampa začala nová silnička, prý mělo jet i nějaké auto, ale to bylo porouchané a po zkušenosti z Amazonas treku jsme raději šli pěšky. Podél cesty byly co 20 m kilometrovníky, což je docela psycho. Cesta víc stoupala než klesala, což na to, že finální město bylo o nějaký 1 000 m dole je zajímavý postup. Potkávali jsme domorodce, karamely po nás chtěly i ženské, nejen děcka. Všechno klesání si inženýři nechávali na poslední úsek.

Cestou jsme viděli pohřeb (se zajímavou dechovkou, hned bych si koupil CD), ale už nás to moc nebavilo – na obloze hrozil černý mrak, a v nohách jsme měli hodně kilometrů. Pomabamba (2 948 m n. m.) se nám vůbec nelíbila – všichni domorodci byli jak ožralí, nejspíš z koky a jakýchsi oříšků, co spouští tu správnou reakci, a pokřikovali na nás gringos – za tu cestu jsme to slyšeli víckrát, než za dva měsíce před tím.

Samotná Pomabamba je pěkná díra, ubytovali jsme se v asi nejhorším hostelu co tam byl (a pro nás byl rozhodně nejhorší) – malý kumbál, s plesnivou stěnou a stropem (oběma nám připomínala Houmra Simpsona). K večeři jsme si dali kuře a Inca colu, koupili lístek do Huarazu, chvíli poseděli na netu a šli spát, mrtví jsme byli dost.

Celkově trek měřil 109 km a nastoupali jsme 6 070 m. Příjemně nás překvapilo, že jsme nepotkali téměř žádné lidi (asi 5 turistů a stejný počet místních za týden), naopak počasí nás dost zklamalo – na to že byla suchá sezóna jsme čekali mnohem lepší. Co se fyzické námahy týče, mohlo to být horší – ne že by nebyly těžké místa a krize, ale bez side tripů jsme prakticky všechny denní porce ušli do začátku odpoledne. Nejkrásnější místa jsou právě na side tripech, jít jen trasu treku by bylo dost o ničem. Celá trasa je hodně odlehlá, tam si člověk uvědomí, že se mu prostě nesmí nic stát – od civilizace nás dělilo několik vysokých sedel, do kterých se navíc bylo nutné dostat dopoledne, než přišli mraky – a špatné počasí by znamenalo, že přes ně prostě nepřejdeme a budeme čekat, až se vylepší.

neděle 24. 8. – Pomabamba – Huarazneděle 24. 8. – Pomabamba – Huarazkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ve 4 ráno si mistr od vedle pustil televizi naplno, což vzhledem k děravé dřevěné přepážce, oddělující pokoje nebyl dobrý nápad. Po 8 jsme vyrazili na snídani do města, poseděli na náměstí, net (kde jsme chtěli zabít hodiny do odjezdu) nám překazila vypnutá elektřina v celém městě. U autobusové společnosti (Los Andes – cokoli se jmenovalo Los Andes, tak zavánělo nějakým fiaskem) jsme se dozvěděli, že z nějakého důvodu dneska nejedou, ale vrátili nám peníze a u konkurence vedle naštěstí místo měli, takže se nic nezměnilo.

Řidič byl dost netrpělivý, popojíždět začal už před odjezdem, když se ještě dávaly věci na střechu a opravdu vyjel na čas. Cesta byla špatná – polňača, objíždějící hluboké kaňony, občas je přejíždějící. Po 4 hodinách jsme narazili na strženou silnici, takže se všechno překládalo. Stezka byla dost kamzičí, vedoucí v sypkých šutrech a písku dost vysoko nad strží, navíc se tam klasicky potkaly autobusy všech společností z obou stran, takže se lidi (nesoucí klasicky obrovské pytle, krabice a podobně) vyhýbali, prostě zábava. Jak to ale dělají v noci po tmě netuším. Celkově to trvalo asi 45 minut, bo do busu se cpali i lidi z porouchaného Los Andesu, takže jsme vyjeli pěkně narvaní.

Na obědové pauze jsme si dali lamí čínu a hranolky za 3,5 So, při té příležitosti podle GPS zjistili, že po 5 hodinách jízdy jsme vzdušnou čarou 20 km od Pomabamby. Na obzoru, kam jsme směřovali, se objevila nádherná pyramida, a autobus začal konečně stoupat do sedla (4 700 m n. m.) u Huascaranu. To bylo proražené, cesta byla též pěkně vysekaná do skály a drsná. Stejně prudké klesání bezpočtem zákrut bylo i na druhé straně, dole jsme projížděli kolem lagun. Ty byly v docela blbé pozici, takže sem asi na další výlet nepojedeme. V údolí bylo taky zatažené, brzo se setmělo a závěrečné klesání už bylo fakt nekonečné (i pro brzdy, které pěkně zaváněly). Do Huarazu jsme dorazili až o půl deváté večer, takže jsme se ubytovali, dali si sprchu, chaufa rýži, prali a podobně, takže spát jsme šli docela pozdě.

pondělí 25. 8. – Monterey baños termales

Po 8 jsme vyrazili na snídani – vajíčka a housky po solu, já si dal po dlouhé době i teplé kafe. Mikrem (1 So) jsme popojeli kousek za Huaraz do Monterey, do tamních termálních lázní. V bazénkách byla pěkně hnědá a teplá voda, v horním dokonce dost vřící. V první chvíli tam kromě nás byli ještě 2 lidi, pak se to zaplnilo plavci peruánského stylu (= účelem je nastříkat co nejvíc kolem).

Po 11 jsme přímo do vchodu odjeli zpátky, paradoxně nás ta horká voda dost utahala, po vylezení z horkého bazénu se nám pěkně motala hlava. U Číňana jsme si dali carne s rýží, to moje moc dobré nebylo (6 So) a koupili náš oblíbený štrůdl. Koupili jsme i lístky do Limy – chtěli jsme aspoň jednou vyzkoušet slavný Cruz del Sur, ale 55 So nás poslalo přes ulici ke konkurenci za 35 So.

Dalším bodem k vyřízení byly lístky na autobus do Punta Olimpica (18 So) – po dvou dnech v civilizaci nám totiž zase otrnulo. Odpoledne jsme jen odpočívali a přebalovali, venku se zvedl dost prudký vítr. K večeři jsme koupili chicharony – vynikající bulky plněné vepřovým (po dvou měsících o kuřeti a lamě), v menze by z toho udělali tak 3 porce. Snaha zaplatit za hotel byla marná, bo tam nikdo nebyl.

úterý 26. 8. – Punta Olimpica trek: den 1

Po budíčku v 5.45 se nám podařilo zaplatit hotel (Petr trochu víc práskl dveřma a bylo to), odevzdat depozit a vyrazit na autobusák. Tam nám různé sladké blbosti nabízelo asi 5 lidí, holt tvrdá konkurence. Autobus přijel pozdě, nakládání věcí (bedny s kuřatama, morčatama, plynové bomby a jiné) trvalo též dost dlouho, takže jsme vyjeli o 20 minut později. Dalším zdržením byla policejní kontrola – něco asi nesedělo na seznamu cestujících, tak trvala dost dlouho.

Jeli jsme nejdřív klasicky údolím Ria Santy, pak jsme přejeli do údolí Ulty, na jehož konci začalo stoupání do sedla. Cesta vedla skálou nekonečnými zákrutami, povedené dílo. Nad horama byly černé mraky, postupně se do nich zahalil i Huascarán.

V sedle (4 910 m n. m.) s námi vystoupil i nějaký pár nalehko, vyndání našich krosen trvalo dost dlouho, bo nešly otevřít dveře zavazadláku. Po silničce jsme scházeli dolů, odbočku k laguně jsme nějak přešli, takže jsme zvolili zkratku. To byla opět chyba – při slézání na silnici v jednom zářezu se se mnou urval kámen, naštěstí jsem to ubrzdil, pak jsme pokračovali nevýraznou pěšinkou ve vysoké trávě, kde nebylo vidět pod nohy, bonus nakonec byla 2 m vysoká hladká skalní stěna, obklopená kaktusy, která nešla oblézt, prostě zábava.

U laguny začalo pršet, takže jsem poprvé použil pláštěnku a pokračovali jsme dál. Na moréně jsme na prvním plácku postavili stan (4 215 m n. m.), přeháňky se různě honili, takže jsme v suchých chvílích uvařili párky, psali deník, já konečně měl funkční mp3, takže jsem si pustil nostalgické U2. V podvečer se trochu vyjasnilo, naopak po setmění začalo pršet, a to hodně.

Někdy v noci přišla ke stanu kráva – vylízala nám ešus (několikrát) a pořád se pásla u stanu, takže jsme neustále poslouchali funění, zvuk trhání trávy (ano, to existuje) a podupávání – zakurtovaný ve spacáku a stanu to není dvakrát dobrý pocit. Krávy buď nikdy nespí, nebo jsme tady té zabrali její spací plácek.

středa 27. 8. – Punta Olimpica trek: den 2 – laguna a paso Yanayacustředa 27. 8. – Punta Olimpica trek: den 2 – laguna a paso Yanayacukoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno jsme vyhlédli na docela jasnou oblohu a pěkně červeně nasvícenou špici Nevada Chopicalqui, bohužel z větší části zastíněnou hřebenem před ní. Bez snídaně jsme vyrazili údolím nahoru, krávy (už jich bylo víc) stály u stanu a čučeli, snad nepůjdou na návštěvu.

Po chvíli jsme ještě za jasné oblohy došli k laguně Yanayacu (4 510 m n. m.), ve které se krásně odrážel masiv Chopicalqui (6 354 m n. m.) a za ním vykukoval Huascaran Norte. Na konci našeho údolí se tyčila krásná pyramida Nevada Ulta (5 875 m n. m.). Od laguny, obklopené bofedaly jsme pokračovali do stejnojmenného sedla – cesta nebyla moc zřejmá, takže jsme se brodili močálky, a posléze se vydali cestou, která končila v nějakých suťových závalech, které bylo nutno přetraverzovat – kluzký mokrý sníh tomu dodával grády.

Ze sedla (4 874 m n. m.) byl chvíli výhled na obě strany, pak se ale přihnali klasické mraky a nebylo vidět skoro nic. Sešli jsme zpátky k laguně a vyšplhali na morénu na její druhé straně, k malému jezírku, chvíli marně čekali na světlo a dali se zpátky do kempu po moréně – opět lahůdka, nezpevněné šutry, pak šutry mírně zpevněné, za to ale zarostlé vysokou trávou, takže nebylo vidět na cestu, nakonec prodírání se keříky – heslo celého treku bylo Peligroso – dobrodružství je třeba si vždy udělat. Ke stanu jsme šli podle GPS, bo ve změti morénových pahrbků bysme jej bez ní hledali asi dlouho.

V kempu jsme byli po 12, udělali oběd a pak se poflakovali kolem a ve stanu – na obloze se honily mraky. Po malé chvíli došlo 7 krav, stouplo si kolem stanu a čučelo. Během piškvorek se stáhlo krav ještě víc, tentokrát stály v kruhu kolem stanu a čučeli, moc dobrý pocit to nebyl. Postupně se začali stahovat a zkoumat stan a jeho blízké okolí, navíc došel nějaký býček, co dělal bordel, takže po uvaření večeře (čínská polévka) jsme se rozhodli pro honáckou akci. Holema a šutrama jsme vyhnali celé stádo pár set metrů dál, za pahrbky. Večer lehce mrholilo, takže jsme zalezli a doufali, že se nám krávy nepřijdou v noci pomstít.

čtvrtek 28. 8. – Punta Olimpica trek: den 3 – Carhuaz

Akce krávy byla úspěšná, stádo přišlo až ráno při vaření. Obloha byla asi nejčistší, byla silná námraza a kosa. Po moréně jsme sešli dolů na pampu a chvíli na slunku sušili věci a pak se dali pomalu po cestě. Před strážní budkou NP jsme zastavili a čekali na autobus – ten se objevil na serpentinách, ale dlouho nejel, a pak přijely oba dva za sebou. Silně nepříjemné ale bylo, že ani jeden nám nezastavil, takže jsme se vydali po cestě pěšky.

Na kontrole vstupu nikdo nebyl, ale výběrčí byl kousek dál, a přesvědčoval nás, abychom šli s ním zaregistrovat se, že je to povinné. Pak z něj vylezlo i to vstupné – že chce 65 Solů na vícedenní permit. Použili jsme ale naši předem připravenou výmluvu, že jsme se nechali vyvézt náklaďákem ráno do sedla a jdeme z něj pěšky, takže tolik peněz za půldenní cestu po silnici dávat nebudeme. Registraci jsme mu napsali na papír a dali každý 10 So – ty si strčil do kapsy, ale všichni byly spokojení.

Cesta údolím mě vůbec nebavila, byla dlouhá, nudná, únavná, prašná a vůbec. Příjemným zpestřením byl čerstvý pstruh z klasickýma vařenýma bramborama po cestě (8 So). V Carhuazu jsme byli v 15.30 po ujití 35 km, docela unavení. Na střeše dodávky nebyla zahrádka, takže nám tam baťohy přivázali jakousi pofidérní šňůrou, ale kupodivu cestu vydržely.

V Huarazu jsme si koupili 10 štrůdlů (a následně se jimi přejedli), bohužel už jsme nedostali náš pokoj, ale jiný. Večer jsme (skoro) finálně balili, zaplatili výlet na zítra do Chavínu (30 So) a šli spát – noc za moc nestála, bo jsme byli přejedení, padala mě deka, venku byl pořádný randál (diskotéka na náměstí začala po desáté a trvala tak do tří).

pátek 29. 8. – Chavínpátek 29. 8. – Chavínkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Vzbudili jsme se už kolem 6, takže možnost pořádně se vyspat a chvíli se válet jsme nevyužili. Obešli jsme město, koupili něco na jídlo a šli před cestovku. Tam nás nabrali chvíli po 9, pak nastaly tradiční kolečka po městě, s výstupy a nástupy konduktorů, někam se jelo úplně zbytečně, než jsme konečně vyjeli. Autu se moc nechtělo, navíc řidič byl z těch co si myslí, že čím menší otáčky, tím menší spotřeba, takže do kopečku jsme se ploužili pěkně pomalu - ale přesto nějakou záhadou jako první.

První fotopauza byla u výhledu na pěknou špičku, další u laguny – bohužel hory opět docela halily šedé mraky. Pak už následovalo stoupání do sedla – cesta byla sice asfaltová, ale tradičně peruánsky neudržovaná, takže úseky s vyžraným asfaltem byly docela časté. Na silnici navíc byly napadané šutry ze skal okolo, které (též tradičně peruánsky) nikdo neuklízí, prostě se objedou nebo se vyjede nová cesta kolem. Za sedlem (cca. 4 500 m n. m.) byla super socha Ježíše – v jedné ruce držel kříž a druhou dělal V směrem k tunelu, a vypadal celkově spíš jako antický hrdina.

Dlouhýma serpentinama jsme sjeli do údolí, plného políček na svazích, tentokrát ne terasových, ale zbudovaných v hodně sklonitých svazích. Historický program začal v Chavínském muzeu, které bylo postaveno ve spolupráci s japonskou vládou, takže podle toho taky vypadalo. Pěkná budova, prospekt který dělal grafik, a vevnitř pěkně udělaná expozice, prostě jako v Evropě. V první místnosti byly kameny s různými rytinami, ve druhé hudební nástroje z mušlí (též různě porytých), dále nádoby, kamenné hlavy, obelisk (nejstarší památka, prý 3 700 let), rekonstrukce budov, všechno pěkně udělané a zajímavé.

Po prohlídce jsme byli trochu nečekaně odvezeni do restaurace (to je jistý bod programu každého zájezdu, ale většinou bývá až po hlavních atrakcích), kde jsme si dali chicharony, čili vepřové, se zvláštní kukuřicí a bramborama, za docela turistickou cenu (11 So). Po obědě už konečně následoval odjezd do vlastních rozvalin Chavínské civilizace. Na ISIC jsem dostal téměř 50 % slevu (6 So), což mě potěšilo, zvlášť když první část rozvalin vypadala jako vždy – různě zarostlé hromady šutrů. Naštěstí postupem času to bylo lepší a lepší. Za prvním záhybem cesty bylo velké náměstí, se zachovanými schody, zbytky různých menších budov a především rozvaliny hlavního chrámu obrovských rozměrů. Na bráně byly patrné zbytky rytin, ale to nejlepší nás ještě čekalo.

Z vrchu se na několika místech dalo vstoupit do rozsáhlých podzemních prostor, s labyrintem chodeb, kobek a větracích šachet (údajně i osvětlovacích, za pomoci soustavy zrcadel). Na zadní straně chrámu byla ve zdi i jedna z kamenných hlav, zbytek je v muzeu. Celkový dojem trochu kazily stříšky, postavené nad většinou rozvalin, ale tentokrát měly aspoň rákosovou střechu, ne plechovou jako ve Wari. Zpáteční cesta byla trochu rychlejší, zpestřená pozorováním šíleného belgického fotografa, který z okna cvakal asi 5 x každou skálu, horu, mrak a prostě všechno.

Večer jsme přejeli na terminál Movilu (samozřejmě jsme si vybrali jedinou společnost, co nejela z centra, ale odněkud jinud) a čekali na bus. Cestující nastupující do busu kontrolovala ochranka – pas, jízdenku, odškrtávání v seznamu, ale Petra i mě málem pustili do jiného busu, na peruánské jména – až to, že se chlapík ujišťoval, jestli jsem seňor Cesar nás zachránilo od odjezdu do Trujilla místo Limy, s tím že naše bágly by jeli správně. Vyjeli jsme načas a na to, že to byl bus economico se nám spalo dost dobře.

sobota 30. 8. – Lima

Na terminál v Limě jsme dojeli v 5 ráno, takže jsme počkali až se rozední, vylezli ven a vzali si taxi do centra. První taxikář se nejprve zeptal, odkud jsme a pak nabídl 15 So, další míň a nakonec jsme jeli se čtvrtým za 5 So. Na Plaza de Armas chystali policisté z Fuerza Expecial (maskáče, vesta, samopaly opřené o zeď) před kostelem nějaké obrazce vysypávané z písku, vypadalo to dost komicky. Chvíli jsme hledali ubytování, nakonec jsme našli Hostal Roma za 25 So (po slevě) – v historické budově s hodně vysokým stropem. Do 10 jsme usnuli na pokoj a pak se vydali na prohlídku města. Na hlavním náměstí byla slavnost Santa Rosy – patronky policie, takže obrovská přehlídka. Nastoupené všechny druhy jednotek, vojenská hudba, generál a podobně. Celkově to ale působilo dost komicky – disciplína jim dvakrát nešla, navíc se mezi nastoupenými řadami motali normální lidé. 4-členné slavnostní hlídce odešel jeden člen zrovna ve chvíli, kdy měli začít pochodovat, takže jim tam pak dobíhal, prostě komedie.

Nakoukli jsme i do katedrály – hned za vchodem byl slavnostně hrob Francesca Pizzara, na to že to byl člověk, který zemi vyplundroval je to docela drzost. V klášteru San Francisco (2,5 So) byla kromě kostnice (kvůli které jsme tam šli; spousty kostí, někdy poskládaných do různých vzorů, údajně ze 17 000 lidí – měli mniši pěknou zábavu) i klasické obrazy, kaple s pěkně vyřezávanou výzdobou. V muzeu inkvizice bylo pár historických artefaktů a figuríny s ukázkami mučení.

Cestou zpátky jsme potkali procesí, co neslo nosítka se Santa Rosou – neslo ji 34 lidí, vždycky jen kousek a pak odpočívali.K obědu jsem si dal Tortillu de Pollo – vyklubala se z toho omeleta, ve které byly i kousky masa, na hlavní třídě jsme pokračovali chorinem a zmrzlinou. Na hotelu jsem dobalil definitivně věci – nebýt strachu z překročení váhového limitu, tak jsem dal do gemy úplně všechno, takto jsem nechal v baťohu stan a další věci.

Večer jsme šli ještě jednou do města – na kuře a Inca colu, pak prošli přecpanou hlavní třídou (a bočníma uličkama, kde jsme hledali dobré chorino z odpoledne) na náměstí. To bylo pěkně nasvícené, mají tam zajímavé domy s patrovými balkóny – celkově to mělo dobrou atmosféru, naprosto rozdílnou od periferie. V hotelu jsme si domluvili taxi na letiště za 3.30 (za 15 So) a šli spát.

neděle 31. 8. – Lima – Sao Paulo

Taxík přijel už 3.15 – pochopil to tak, že máme být na letišti o té půl. Cesta vzala asi 20 minut. Při vážení zavazadel jsem zjistil, že Gema má 17 kg, takže jsem tam klidně mohl dát aj ten stan. Volný čas jsme trávili ve freeshopu prohlížením knížek, nakonec jsem i jednu koupil. Před otevřením puerty obešel cestující letušák a zabavoval velké zavazadla – peruánci zvyklý z autobusů si do letadla brali leccos (nejlepší byla paní s dvěma kuframa a menším baťůžkem).

V Boeingu 767-300 LAN Perú jsme dostali místa u okýnka, takže jsme po cestě sledovali Coropunu, Chachani, Misti, Titicacu, v jedné chvíli zároveň Parinacotu, Pomerape i Sajamu, prostě pěkná rekapitulace naší cesty. Poslední zajímavostí bylo rozhraní pralesa a hor u Santa Cruz, pak už následoval jen nudný prales a pole od nevidím do nevidím.

Přelet Sao Paula byl taky dobrý, je to obrovské město a zajímavé – mrakodrapy tam trčí volně z okolní nízké zástavby. V Sao Paulu jsme byli v 14.30 místního času, takže jsme koupili předraženou vodu a sendvič, vyzvedli si palubenky (ty byly vytisklé předem, takže jsme neseděli vedle sebe, super logika) a trávili pěkných 6 hodin sledováním fotbalu, duty free, piškvorkama a prohlížením knížky.

K večeři byly těstoviny a kuřecí salát. V noci jsem moc nespal, navíc jsem seděl u uličky, takže jsem ani neměl výhled z okna.

pondělí 1. 9. – Sao Paulo – Praha

K snídani byla malá omeletka a bulka, po dalších nekonečných hodinách (celkově měl let 12 hodin) jsme v 15.30 místního času přistáli ve Frankfurtu. Tam jsme si koupili opět drahou vodu, bulku, pak Petr objevil McDonalda nahoře v patře, ale už jsme neměli skoro žádné peníze. Čekání na terminálu docela uběhlo, i když letadlo mělo (jako ostatně úplně všechny) zpoždění.

V Praze to už bylo skoro hodinu (na hodinu letu), což spolu s tím, že jim strašně dlouho trvalo odbavení zavazadel znamenalo, že mě ujel vlak domů. Baťohy navíc došli na vedlejší pás, a z mého zmizelo pár věcí – třeba nůž. Před letištěm už čekali Liškovi, kteří (přesně jak jsme ve Frankfurtu předpokládali) zapomenuli, s čím letíme, a lehce zpanikařili při příletu jiného zpožděného letadla z Frankfurtu hodinu před náma.

Před letištěm zrovna stála Student agency na ÚAN, takže jsem si tam hodil věci a hnedka jel. V autobuse se ovšem zjistilo, že jejich přípoj do Brna je plný, ale naštěstí měl ještě jet SAD, dokonce mi našla i nástupiště. Autobus doopravdy přijel, navíc řidič neměl nazpátek, takže jsem místo 220 Kč jel za 100. Mobil jsem ve spěchu před letištěm nevyzvedl, takže jsem si půjčil od paní vedle na sms domů, takže z Brna už cesta byla pohodlně autem. Celkově vzala cesta domů 18 hodin v letadle, 15 čekání na letištích, 3 v autobuse a 1 v autě – veselé.

Fotogalerie Chile

Fotogalerie Bolívie

Fotogalerie Peru

Fotočlánky - jižní Amerika

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace