Tupiza - geologická učebnice

4. 11. 2009 | zobrazeno 2447×


[Bolívie] Dvacetitisícová Tupiza leží na východním okraji altiplánské náhorní plošiny, nedaleko bolívijsko-argentinských hranic. Město je obklopeno množstvím kaňonů a soutěsek quebradas, vyhloubených v rudě zbarvených pískovcích a připomínajících klasické obrázky z amerického divokého západu. [vyšlo v časopise Travelfocus]

Mezi Tupizou a UyuniMezi Tupizou a Uyunikoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Krajina však není jediné, co Tupizu spojuje s kovboji a pistolníky severní Ameriky. Právě zde, nedaleko hornického městečka San Vicente, skončili svou životní pouť klasickým westernem proslavení pistoleros norteamericanosButch Cassidy a Sundance Kid. Vydejme se, ať už pěšky, na kole nebo v sedle koně krajinou skal, kaktusů a kaňonů.

Valle de los MachosValle de los Machoskoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Pro většinu cestovatelů je Tupiza nástupním místem pro klasické salar tours, několikadenní výlety terénním autem na altipláno plné pestrobarevných lagun, solných pouští i vulkánů. Často se odsud vyráží třeba na sopku Uturuncu, jejíž výška lehce překračuje hranici 6000 m n. m. a hlavně se dá autem vyjet až do výšky 5900 m n. m., což z hory činí snadný cíl lovců výškových rekordů. Ve vzdálenosti okolo dvou stovek kilometrů, ale okolo desítky hodin prašného kodrcání po bolivijských silnicích balancujících na hraně strmých srázů, leží známá města Uyuni a Potosí. Turistický průmysl se však uchytil i zde, a tak kromě salar tours nabízí místní cestovky i výlety do okolních kaňonů a soutěsek, které turisté mohou absolvovat na kole i na koni. My se však spokojili se schématickým náčrtkem výletních tras a krajinu se vydali prozkoumat po svých. V samotném městě toho mnoho zajímavého k vidění není – kostelík, náměstí s parčíkem nebo vyhlídka Corazón de Jesús, ze které se otevírá pohled na prašné ulice a plechové střechy, ležící v nadmořské výšce 3000 m n. m. To pozoruhodné ale leží všude okolo.

Puerta del DiabloPuerta del Diablokoupit fotografii | poslat jako pohlednici

První den se vydáváme na jihozápad od města, a po necelé hodince cesty už stojíme před první zajímavostí potvrzující, že jsme si ze spleti cestiček vycházejících z měst vybrali tu správnou. Skalní brána Puerta del Diablo nese v jižní Americe oblíbené ďábelské pojmenování naznačující, že k jejímu vzniku bylo zapotřebí čertovské síly i schopností. Geologové, kteří se zde musí cítit jako v ráji, protože skalní krajina v okolí Tupizy je živoucí učebnicí této vědy, mají ovšem prozaičtější vysvětlení jejího původu. Úzká skalní stěna, která se zvedá do výšky asi desítky metrů a uprostřed je prolomená vlastní bránou, je vůči erozi odolnější vrstvou, dávnými geologickými pochody nakloněnou a na rozdíl od okolních sedimentů zubem času neodnesenou. Skaliska v této části mají typicky načervenalou barvu, která prozrazuje přítomnost nejrůznějších kovů, což dokazují i různá hornická městečka a osady roztroušená v okolí. A koneckonců peníze z těžby rud stály i za koncem dvojice vzpomínaných desperátů.

Cañon del IncaCañon del Incakoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Na konci 19. století byly Butch Cassidy i Sundance Kid na západě USA známými firmami a jejich podobizny se štědrou odměnou za dopadení dead or alive vysely na každém rohu. Útěk před spravedlností je zahnal do Argentiny a po několika loupežích i v novém domově ještě dále, do Bolívie. Plány na vyloupení tupizské banky překazila jednotka bolivijského vojska, usídlená na stejném náměstí, avšak lupičům se naskytla nová příležitost. Přepadení konvoje se zásilkou peněz na hornické mzdy, putujícího skrze hory na počátku listopadu roku 1908, slibovalo ukořistění až 80000 pesos, tedy zhruba půl milionu dnešních amerických dolarů! S ukradenými penězi, kterých nakonec byla jen necelá čtvrtina původní částky, se pokusili uprchnout do Uyuni, ale obrovské pátrací akci neunikli a nakonec skončili v dešti kulek ve vesničce San Vicente, kde leží i jejich hrob. Tak praví pověst, na jejímž základě vznikl slavný film a místní nabízí výlety po jejich stopách; faktem ale je, že dosud není dokázáno, zda rozstřílená těla dvou gringos opravdu patřila známým pistolníkům a někteří lidé věří, že se po domnělé smrti v Bolívii vrátili znovu do USA. Příběh slavné dvojice tak má stále otevřený konec, který nezodpověděla ani analýza DNA, provedená na konci minulého století.

Pestrý světPestrý světkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ale od westernového příběhu zpátky do přírody a quebradas. Osou celého území je řeka Río Tupiza, klasický přirozený horský tok se širokým řečištěm pokrytým nánosy štěrků, ve kterých si voda razí cestu desítkami neustále se měnících a posunujících koryt. Nejvyšší hory dosahují výšky téměř 4500 m n. m. a tvoří je zbytky prvohorních, zde více jak 400 mil. let starých hornin. Za tak dlouhou dobu ale byla tato skaliska větrem i vodou z velké části odnesena a dnes většinu povrchu, rozbrázděného soutěskami, kaňony a údolími, tvoří třetihorní sedimenty nejrůznějšího původu a barev, na některých místech dosahující mocnosti až tři kilometry. Díky přímo učebnicovému vzhledu zde i necvičené oko na první pohled rozliší kulaté valounky dávných řek, jemné sedimenty dřívějších dun nebo povodňových vrstev či částečně, ale ne úplně zakulacené kamínky vrstev usazených v jezerech. Samostatnou kapitolou pak jsou většinou černě zbarvené vrstvy lávových proudů a sopečného popela, prozrazující vulkanickou minulost, z geologického hlediska docela nedávnou, starou sotva pár desítek tisíc let.

Kudy vede cesta?Kudy vede cesta?koupit fotografii | poslat jako pohlednici

Hned za Ďáblovou branou začíná Valle de los Machos. Tato soutěska je alespoň zezačátku ještě docela široká, s pohodlnou cestou a skály ji pouze lemují po obou stranách. Zdejšími typickými tvary, které zároveň vysvětlují pojmenování údolí, jsou skalní jehly, často s typickým kamenem na špičce. Právě kámen nebo pozůstatek odolnější vrstvy zabránily po tisíciletí působící síle vodních kapek odnést i písky a štěrky pod nimi a tím dali vzniknout až několik metrů vysokým útvarům. Suchým údolím dnes voda protéká jen výjimečně po prudkých srážkách, které přicházejí v krátkém období dešťů, trvajícím od listopadu do března, a často májí za následek vznik bleskových povodní. Vyprahlá krajina, jen se sporadickými porosty kaktusů či trnitých keřů, nemá schopnost padající vláhu zadržet a kaňony proletí tak rychle, že smete vše, co jí stojí v cestě. Dostatek vody je proto v suchém období roku základní podmínkou výletu, spotřeba je násobena i pražícím sluncem pod věčně bezmračným nebem azurové barvy.

El Silar I.El Silar I.koupit fotografii | poslat jako pohlednici

Na konci údolí, kde již ke slovu přišlo i drobné lezení po skalních prazích, se skláníme nad náčrtkem oblasti a zkoumáme, kudy dále do Cañon del Inca. Smyslem mapek, ukořistěných v místní cestovce, je schématické znázornění nabízených výletů, nikoli orientace, takže správnou cestu spíše tipujeme. Nakonec se vydáváme nejvíce vyšlapaným chodníkem, kde posléze objevujeme i několik odhozených odpadků, které nás utvrzují ve správnosti volby. Pěšinka je však stále příkřejší a nenápadně se vytrácí, takže v horních úsecích kaňonu, kde se snažíme dostat do sedla, se jedná o často dobrodružné lezení v rozpadajících se sypkých horninách, jejichž chyty nám často zůstávají v rukou. Ale co, dolů by to bylo ještě horší, a tak pokračujeme stále nahoru v naději, že z nedalekého vrcholku se rozhlédneme a snad objevíme správnou cestu. GPS ukazuje hodnotu 3548 m n. m. a nám se naskýtá výhled do liduprázdného okolí, plného střídavě červených a okrových pruhů skal, kterými si prořezává cestu jeden z přítoků řeky Tupizy. S mírnými obavami, jak bude sestup vypadat, se spouštíme k řece skrze porosty trnitých keřů – jeden z vynálezů přírody, jak v na vegetaci chudé krajině zůstat nespasen. Tam se domorodců ptáme, kdeže to vlastně jsme, a samotné nás překvapuje, že přes hory jsme přešli až do vesničky Palquiza a zpátky do města to je zhruba 14 kilometrů. Před strastiplnou cestou s blížící se tmou, zato bez vody a jídla, nás zachraňuje korba malého náklaďáčku, kam se kromě býka a pár místních vlezla i naše dvojice unavených turistas.

El Silar II.El Silar II.koupit fotografii | poslat jako pohlednici

Druhý den se nepoučitelně vydáváme opět do labyrintu skal a soutěsek, tentokrát na severozápad směrem na El Sillar. První část cesty mírně, ale vytrvale stoupá vyschlým, štěrkovým korytem řeky. Míjíme malá stáda lam a koz hlídaná psy, občas chudé stavení obklopená skromnými stromky. Krajina je v této části zbarvena okrově, červené vrstvy sem nedosahují, a má i trochu odlišný charakter oproti včerejšímu jihozápadnímu okolí města. Zaoblené kopce tu jsou rozřezány hustou spletí hlubokých soutěsek, místy vytvářejících naopak síť ostrých hřebínků – typická tierra baldía, doslova „špatná zem“, jak zní oficiální geomorfologické označení takové krajiny. Po desetikilometrovém pochodu jsme již v 3610 m n. m., kde se obracíme na zpáteční cestu. Jít zpátky stejnou cestou nám přijde jako málo záživná varianta, a tak si z několika údolí, do kterých se to naše větví, vybíráme strž v černých sopečných skalách, pokrytých žlutými sirnými náteky. Dostat se tudy na druhou stranu hřebene se ale nedaří, a tak se vydáváme údolím vedlejším podél jakési vodovodní trubky, čímž pro nás začíná El Trubka trek, jak jsme si tento úsek cesty pojmenovali. Prvotní myšlenka, že podél vodovodní trubky povede obslužná cestička a vodovod nepovede odnikud nikam, byla v zásadě správná. Jenže zatímco trubka často vedla přes soutěsky vzduchem, my obcházeli jejich další a další zákruty a smutně pozorovali náš cíl, vzdálen vzdušnou čarou možná pár kilometrů. Na silnici, vedoucí do Tupizy, jsme se octnuli opět v pozdním odpoledni, opět s prázdnými lahvemi i žaludky. Precizně vyvedené patníky prozradili, že do města to máme nějakých 20 km, ale od šlapání v prachu cesty, kroutící se nekonečnými serpentinami skrze skalnatou zemi, nás opět zachránilo auto s lidmi, ochotnými se ještě více stlačit a přibrat cizince.

Večer jsme do postelí ulehli ještě více zničení a znavení než předešlého dne, avšak zatímco únava postupně odezněla, vzpomínky na krásnou a pestrou krajinu, dobrodružné cesty bez turistů a milé místní obyvatele přetrvala dodnes.

Související odkazy:

Fotogalerie Bolívie

Cordillera Real – trek k laguně Chillata

Titicaca a Isla del Sol – bolivijské moře

Tupiza - geologická učebnice

Circuito turistico v NP Sajama

NP Madidi a Pampas del Yacuma

La Paz a Potosí - bolivijská velkoměsta

Salar de Uyuni

Altipláno - krajina jiného světa

Altiplánské laguny

El Choro - po staré incké stezce

Každá cesta začíná plánováním. Já své cestovatelské plány začínám u průvodců z řady Lonely Planet .

Bolívie průvodce Lonely Planet
 
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace