El Choro - po staré incké stezce
30. 11. 2009 | zobrazeno 5859×
[Bolívie] Od zasněžených andských vrcholků do nitra mlžné džungle – tak začíná většina popisů jednoho z nejzajímavějších a nejpopulárnějších jihoamerických treků, a charakteristika je to opravdu výstižná. Po krátkém výstupu do sedla Chucura, ležícího ve výšce 4880 m n. m. čeká poutníky několik desítek kilometrů dlouhý sestup jedním z údolí Cordillery real do výšky 1200 m n. m., přičemž okolní krajina se mění od chudých subalpínských trav až po bujné zelené porosty džungle. [vyšlo v časopise Travelfocus]
Před sedlem Chucurakoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Stezka, po které vede téměř celá trasa treku, byla vybudována před dávnými staletími a používána jako spojnice údolních vesniček s okolním světem – a tak tomu zůstalo dodnes. Důležitým milníkem v historii stezky byla incká nadvláda, protože právě Inkové dali tomuto chodníku dnešní tvář. Pod sedlem Chucura jsou v tvrdých magmatických skalách vybudovány prudké serpentiny, zařezávající se místy do téměř kolmých svahů, a po celé délce stezky jsou úseky, na kterých se dodnes zachovalo původní široké kamenné dláždění. Zejména v nižších částech údolí je cesta pomalu pohlcována okolní vegetací, ale obyvatelé ji stále udržují – pro několik vesniček, ležících po její trase je to stále jediná spojnice s okolím, zejména tedy hlavním bolívijským městem La Pazem.
Výchozím místem pro tůru je právě La Paz, odkud pravidelně jezdí autobusy či náklaďáky směrem na Coroico, které vás vysadí v sedle La Cumbre ve výšce 4660 m n. m. Odtud následuje zpočátku mírné, později prudší stoupání okolo několika lagun do sedla Chucura – 4880 m n. m., nejvyššího místa treku. Po celou dobu jsou krásné výhledy na okolní zaledněné hřebeny Královské kordillery, a pokud máte štěstí a není nad džunglí příliš velká oblačnost, dá se ze sedla dohlédnout až k zeleným pahorkům okolo Coroica – cíle cesty.
Lamy v sedle Chucurakoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Ze sedla cesta prudce klesá v serpentinách, vysekaných do okolních skal, až dosáhne plochého dna. Údolí má v této části podélný profil, typický pro horská ledovcová údolí – tedy střídání pozvolných částí a prudkých skoků. Ve vegetaci dominují odstíny žlutě zbarvených trav, například ichu, které se v této chladné, větrné a relativně suché oblasti udrží. Kromě nich zde rostou už také růžicovité rostliny či skalničky rodu Azorrela, lišejníky a mechy, vzácně i sukulentní keře. Na obloze můžete zahlédnout kroužit kondora, jednoho z největších a nejtěžších ptáků světa, za kamenem vykukují viskače. Vzácnějšími obyvateli jsou kočka horská, lišce podobný pes horský nebo jelen peruánský.
Incké rozvalinykoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Zříceniny malého domečku, který za inckých časů sloužil jako odpočívárna, jsou i dnes vhodným místem pro krátkou zastávku. Fakt, že naprostá většina cesty vede z kopečka ještě neznamená, že se jedná o lehkou túru – neustálé klesání s těžkým baťohem na zádech, navíc po kameny dlážděném chodníku, za staletí používání pěkně ohlazeném není pro nohy nic příjemného. Další úsek cesty k první vesnici, Chucura, lemují kamenné ohrady s lamami. K jejím prvním stavením se dostanete po asi 4 hodinách cesty ze stejnojmenného sedla. Je zde možnost doplnit zásoby jídla a vody, každopádně je tu ale vybírán poplatek na udržování chodníku ve výši několika desetikorun.
Dlážděný chodníkkoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Chucura tvoří jakýsi předěl výškových stupňů – pod vesnicí, ve výšce zhruba 3 500 m n. m., je vzduch na první pocit teplejší a vlhčí, po okolních svazích se většinu dne převalují mlhy (které jsou v tomto pásmu zvaném paramo hlavním zdrojem vláhy) a skladba rostlin je také jiná. Původně zde v hojném množství rostly stromy jihoamerického endemického rodu Polylepis, ty ale byly v naprosté většině vykáceny a nahrazeny druhotnou vegetací. V podrostu rostou mimo jiné druhy příbuzné našim kapradinám, kavylům a kostřavám. Na keřích se hojně vyskytují epifytické rostliny – orchideje či druhy připomínající lišejníky. Mění se i druhové složení fauny, z dravců nastupují medvěd brýlatý, kuna brazilská, vzácná puma a endemický ocelot stromový, pestrými barvami hýří papoušci, kolibříci a jiní ptáci.
V mlžném lesekoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Po další hodině chůze se objeví první kamenné baráčky vesnice Challapampa (2815 m n. m.), která je cílem prvního dne. V dnešní době je obydleno jen pár domků, jejichž majitelé se živí pronájmem malých kempovišť turistům. Obvyklým příslušenstvím je stůl a lavice, případně kadibudka. Šumící řeka tvoří příjemnou kulisu pro usínání.
Na pastvěkoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Už okolí Challapampy je obklopeno ekosystémem horského mlžného lesa, který se dá dále rozdělit do dvou poddruhů – vyššího (2400 až vzácně 3500 m n. m.) a nižšího. Charakter porostu je ovlivněn i polohou konkrétního místa, velký vliv na množství dostupné vody má návětrnost svahů, naopak sklon a orientace vůči slunci určuje teplotu. Ve studenějších částech dosahují stromy obvykle 5, maximálně 13 metrů, hojný výskyt epifitů a lišejníků zde pokračuje. Pod 2500 m n. m. pak už roste vyšší a vždyzelený nížinný mlžný les, pro který je charakteristická velká druhová rozmanitost. K druhům z vyššího mlžného lesa se přidávají i tropické druhy nížinné džungle, které tak spolu tvoří pestrou mozaiku. Zároveň jde o člověkem nejohroženější ze zdejších ekosystémů – jeho blízká dostupnost z něj činí lehký cíl pro vypalování a tvorbu plantáží a políček.
Rio Chucurakoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Rostliny se v této části trasy přibližují velmi blízko chodníku, takže místy tvoří okolo něj jakýsi tunel. Vzduch je čím dál teplejší a vlhčí, dusno je tu hned po ránu. V příšeří lesa se snadno drží bláto a přes cestu přetéká několik malých či větších potůčků. Za další maličkou vesnicí – Choro – následuje překonání řeky Rio Chucura. Vývoj jde dopředu i v Bolívii, takže místo brodění řeky či chůzi po vratké konstrukci provizorního mostu je zde postaven masivní železný most, který má trvanlivost rozhodně delší. Takových konstrukcí je zde po cestě více, a vzhledem k nedostupnosti území sem musely být všechny součásti dopraveny na oslích karavanách a sestaveny až na místě. Na druhé straně údolí stezka stoupá několik set výškových metrů po velkých schodech a pokračuje traverzem pravého svahu. Ten je rozbrázděn mnoha soutěskami, což znamená vždycky sestup k řece, most, stoupání na hřbítek a tak pořád dokola. Chůzi ještě zpříjemňuje pálící slunce – jedná se totiž o severní, tedy na jižní polokouli náslunné svahy, a nedostatek stínu – slunce využívají i zemědělci, a tak jsou keře vypáleny a nahrazeny například banánovníky, kokou, arašídy či kukuřicí.
Svítání v Casa Sandillanikoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Po nejnižším bodu dnešního dne – Puente Colgante ve výšce 1670 m n. m. – už následuje finální výstup k Casa Sandillani (2000 m n. m.), nejznámějšího kempu treku. Osada byla založena ve 40. letech minulého století Japoncem Tamiji Hanamurou, který zde žije dodnes. Přestože mu nyní je 95 let a fyzické zdraví mu už moc neslouží, paměť a geografické znalosti má stále výborné. Na slepé mapě České republiky, nakreslené vzadu v návštěvní knize, nám ukazoval Šumavu, Krkonoše a Labe, jako vtípek ukazoval pohlednici s komunistickou známkou z roku 1989 a podobně. Samotný kemp je na nádherném místě, a ranní vyhlídka do údolí El Choro až k sedlu Chucura, nasvíceného prvními paprsky bere dech.
Tropická faunakoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Poslední den treku už je kratší a méně náročný než předcházející. Cesta nejprve mírně, posléze prudčeji klesá do údolí k řece Rio Huarinilla do vesnice Chairo. Odtamtud se dá buď jed autem, nebo pokračovat necelých 10 km po polní cestě podél vesniček. Trek v současnosti končí v místě, kde se tato cesta napojuje na moderní asfaltku, spojující Yolosu se sedlem La Cumbre. Zde není problém stopnout mikrobus do Coroica, které je finálním cílem většiny cestovatelů.
Celý trek měří 58 km a rozdíl nejvyššího a nejnižšího bodu činí přes 3 500 m. Běžně se chodí rozdělen do tří etap, takže po trase je třeba dvakrát přespat. Kromě běžných tábornických a turistických potřeb je velmi vhodné přibalit (a také používat) trekové hole, protože dlouhé klesání po dlážděné cestě dává kloubům zabrat. První etapa měří 19 km, a znamená stoupání 220 m a klesání 1 660 m. Druhý den cestovatele čeká 23 km, dolů stejné převýšení jako den první, ale nastoupá se už kolem 800 m. Poslední, nejkratší den, měří úsek 16 km a zahrnuje prakticky jen klesání, asi 1 000 výškových metrů.
Silnice smrtikoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Pro dopravní spojení La Pazu a Yolosy, tedy hlavního města a nížinných zemědělských oblastí Bolívie sloužila ještě do nedávné doby slavná silnice smrti – španělsky El camino del muerte. Ta byla postavená mezi 30. až 70. léty 20. století a v dobách největšího provozu spadly do hlubokého údolí pod ní průměrně 2 až 3 auta týdně. Kromě její malé šířky a hustoty provozu způsobovaly problémy sesuvy, vyskytující se hlavně v období dešťů, které tak činily postižené úseky ještě nebezpečnější.
V roce 1995 začala rekonstrukce horní části cesty a výstavba nové v sousedním údolí. Úsek moderní asfaltové silnice o délce necelých 50 km stál vzhledem k nestabilním geologickým podmínkám 180 mil. USD, což znamená 3,7 mil. USD na kilometr cesty a jeden z nejdražších civilních inženýrských projektů v historii Bolívie. Přes masivní opatření na ochranu proti sesuvům se jim nepodařilo zcela zabránit, takže i v současnosti jsou některé úseky nové cesty poničeny. Posledních pár kilometrů této asfaltky vede údolím Ria Huarinilla, čímž zkrátila cestu El Choro. Stará cesta je nyní využívána jen turisty k populárním sjezdům na kole.
NP Cotapatakoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Celá trasa treku vede středem národního parku Cotapata, vyhlášeného v roce 1993 na rozloze zhruba 600 km2. Park vznikl za účelem ochrany biodiverzity od And po džungli, regulaci tradičních forem zemědělství a lovu a v neposlední řadě k ochraně kulturních a archeologických památek. Většina parku se nalézá v členitých horách, s prudkými svahy náchylnými k sesuvům, což má za následek výskyt různých vývojových stádií vegetace. Hlavní řekou je Huarinilla, již napájí ledovcové přítoky Chucura a Tiquimani. Průměrné roční teploty se pohybují v závislosti na nadmořské výšce mezi 7 a 28 °C, přičemž průměrně klesají o 0,5 °C každých 100 výškových metrů. Srážky také závisí na nadmořské výšce – zatímco na hřebenech hor dosahují zhruba 1000 mm, v džungli spadnou až 3000 mm ročně.
Související odkazy:Cordillera Real – trek k laguně Chillata
Titicaca a Isla del Sol – bolivijské moře
Circuito turistico v NP Sajama
La Paz a Potosí - bolivijská velkoměsta
Altipláno - krajina jiného světa
El Choro - po staré incké stezce
Každá cesta začíná plánováním. Já své cestovatelské plány začínám u průvodců z řady Lonely Planet .
Státy
Mapa
