Circuito turistico v národním parku Sajama
3. 12. 2009 | zobrazeno 5838×
[Bolívie] Po registraci v centrále bolívijského národního parku Sajama nás zaujala jedna z mapek v prospektu, který jsme zde dostali. Turistický okruh sliboval gejzíry, několik vysokohorských lagun a termální koupel na závěr. Rozhodli jsme se proto, že si jej rozhodně nesmíme nechat ujít. [vyšlo v časopise Lidé a hory]
Sajama v zapadajícím sluncikoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Národní park Sajama, pojmenovaný podle stejnojmenné nejvyšší hory Bolívie, je nejstarším národním parkem této země. Založen byl již v roce 1939 a jeho dnešní rozloha je 10023 km2, přičemž za hranicí s Chile na něj navazuje národní park Lauca. Zahrnuje vulkány skupiny Cordillery Occidental, kam kromě již zmíněné Sajamy (6542 m n. m.) patří i hraniční hory Pomerape (6282 m n. m.) nebo Parinacota (6342 m n. m.). Většinu území ale tvoří náhorní plošina zvaná altipláno, která se nachází ve výšce přes 4 km nad hladinou moře.
Vysoká nadmořská výška vytváří specifické prostředí, kde se všechny žijící organismy musely přizpůsobit nehostinným podmínkám. Vzhledem k po většinu roku jasné obloze to je například velké množství UV záření nebo obrovské rozdíly teplot mezi dnem a nocí, kdy se po ranním mrazíku kolem -20 °C teplota přes poledne vyšplhá až na 20 °C, a v extrémních dnech může být rozdíl ještě větší. Ročně zde spadne pouhých 300 mm srážek, takže se zde daří především suchomilným organismům. Typickými rostlinami jsou trsy vysoké žluté trávy apacheta, vždyzelené kompaktní koule rostliny llareta, mezi kterými se prohánějí lamy či vikuně.
Svítání na vulkánechkoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Centrem parku i turismu je vesnička Sajama, která leží ve stínu sopky ve výšce kolem 4200 m n. m. Je to typická malá altiplánská vesnička s domky s nepálených cihel, slaměnými střechami a kostelíčkem, natřeným na bílo vápnem. Prašnými ulicemi se prohání vítr, elektřina je v několika málo privilegovaných budovách a po setmění padne taková zima a tma, že venku nepotkáte ani duši. Pokud z nějakého důvodu musíte hlavu z domu vystrčit, otevře se vám pohled na nádherné nebe, na kterém se třpytí miliony jasných hvězd, nerušených žádným světlem široko daleko.
Gejzírykoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Na cestu jsme vyrazili za svítání. Ranní slunce ozařovalo zasněžené vrcholky stratovulkánů Pomerape a Parinacoty, zatímco altiplánská plošina byla ještě v mrazivém stínu. Přes pláň jsme došli na počátek širokého údolí a začali pomalu stoupat. Po několika kilometrech se před námi objevilo gejzírové pole. V jezírkách vřela různobarevná voda a bublalo bahno, z fumarol stoupaly sirné výpary; celkem nám to připomínalo gejzíry El Tatio v trochu menším provedení s tím, že tady nebyla ani noha.
Laguna Khasirakoupit fotografii | poslat jako pohlednici
V tomto místě se dosud zřetelná cesta ztrácela, aby se za několika keři či skalními stupni znovu objevila. Podle plánku by se co nevidět měla objevit první laguna, po té ale nebylo nikde ani vidu. Nezbývalo však než stoupat dále, až jsme se konečně dostali do sedla (4872 m n. m., po 13,5 km), kde k našemu překvapení byl hraniční chilsko-bolivijský sloup, ale hlavně výhled na první z lagun – Khasiru. Sešli jsme k ní, a při malé pauze nad náčrtkem pozorovali viskače, slunící se na okolních kamen. Cesta pokračovala dál do hlouby Chile, nicméně jít po ní nemělo logiku, takže jsme zamířili vzhůru po moréně, na níž navíc stékal malý potůček. Už z hrany nám bylo jasné, že jsme zvolili dobře, neboť se otevřel pohled na bofedales obklopenou lagunu Sorapatu. Pálící slunce rozmrazovalo močálovitou vegetaci, takže jsme občas pěkně zapadli. To nám vynahrazovaly krásné pohledy na Pomerape, tentokrát z druhé, méně známé strany.
Laguna Chiarkhotakoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Ještě nás čekalo závěrečné stoupání do sedla (5055 m n. m.), odkud již vyšlapaná pěšinka klesala k poslednímu z jezer, laguně Chiarkhota, ležící těsně pod pětitisícovou hranicí. Tato se nám ze všech líbila nejvíc – v modré vodě se zrcadlila bílá špička Sajamy, vykukující na obzoru, a ostře s ní kontrastovaly žluté rostliny v břehové zóně. V této chvíli už bylo jasné, že se výlet protáhne – od vesnice jsme byli ještě pěkně daleko.
S klesajícím sluncem jsme začali sestupovat kaňonem, který se na několika místech různě větvil a spojoval, takže s chůze bylo občasné lezení. U vyústění kaňonu do plochého údolí jsme potkali prvního člověka, místního pastevce, který šel zkontrolovat lamy. Na pláni už nám zapadající slunce krásně nasvěcovalo Sajamu, a až kleslo za obzor, začaly se na obloze objevovat první hvězdy. Pohled to byl krásný, nicméně do vesničky nám ještě chybělo několik kilometrů. Vydali jsme se zkratkou, která nás dovedla k řece, která byla příliš široká na to, abychom ji nějak překonali. Nezbývalo tedy než v houstnoucí tmě jít za svitu hvězd (a občas podsvětlení GPS) podél jejích meandrů a doufat, že dojdeme k mostku bez nutnosti brodění nebo obcházení nějakého přítoku.
Západ slunce v NP Sajamakoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Do vesnice Sajama jsme se vrátili asi hodinu a půl po západu slunce, zrovna když po silnici šli nějací místní s baterkami. Když slyšeli ze tmy naše hlasy, dost si svítili našim směrem – možná si vzpomněli na příběhy o nadpřirozených bytostech na altiplánu. Večer jsme do postele padli značně unavení – celý okruh měřil přes 35 km, což ve spojení se značnou nadmořskou výškou dá tělu docela zabrat. Na druhou stranu jsme viděli krásné scenerie, které jsou úplně neznámé, protože tento okruh téměř nikdo nechodí, takže jej můžu jen doporučit.
Související odkazy:Cordillera Real – trek k laguně Chillata
Titicaca a Isla del Sol – bolivijské moře
Circuito turistico v NP Sajama
La Paz a Potosí - bolivijská velkoměsta
Altipláno - krajina jiného světa
El Choro - po staré incké stezce
Každá cesta začíná plánováním. Já své cestovatelské plány začínám u průvodců z řady Lonely Planet .
Státy
Mapa
