Alpamayo base camp trek

14. 12. 2009 | zobrazeno 9669×


[Peru] Nejkrásnější, nejdrsnější, nejodlehlejší – to jsou jen některá nej, která se vážou k této tůře peruánským pohořím Cordillera Blanca. A ještě jedno je určitě nutno zmínit – Nevado Alpamayo, podle něhož je trasa pojmenována, bývá označován za jednu z nejkrásnějších hor světa. Žádné z těchto nej asi nejde objektivně změřit, ale trek rozhodně stojí za to. [vyšlo v časopise Lidé a hory]

Nevado AlpamayoNevado Alpamayokoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Jeho trasa vede středem národního parku Huascaran kolem jednoho z mnoha zaledněných masivů Bílého pohoří, které je intenzivně zemědělsky obdělávaným údolím řeky Santa odděleno od svého protějšku, Černého pohoří. Jak už jeho název napovídá, jedná se o skalnaté pohoří bez ledovců a většinu roku i bez sněhu, přestože jeho nejvyšší vrchol, Pico Rocarre dosahuje výšky 5187 m n. m. Naopak Cordillera Blanca je nejzaledněnějším pohořím tropů, kde je plocha ledovců (přesto že během posledních let poměrně rychle ubývají) okolo 600 km2. Na 170 km délky zde najdeme třicítku šestitisícovek, mezi nimi i nejvyšší horu Peru Huascaran (6768 m n. m.).

Hlavním městem horolezců a turistů v této oblasti je stotisícový Huaraz, který byl z větší části zničen při zemětřesení v roce 1970, a poté prakticky celý postaven znovu. Zaledněné vrcholky hor, vykukující na obzoru, jdou pěkně vidět i z vyšších pater budov ve městě. Na jeho hlavní třídě sídlí spousta agentur, nabízejících výstupy a treky nebo půjčující a prodávající mapy i výbavu. Jejich služeb využijí zejména nezkušenější či línější cestovatelé, kterým se nechce po horách tahat s těžkým baťohem. Jejich ceny nejsou zrovna přátelské a s minimální snahou lze totéž obstarat několikanásobně levněji. Pro příklad – nám se pokoušeli vnutit aspoň dopravu do východiska treku za zhruba 1 200 Kč, totéž běžným mikrobusem a autem stálo 100...

údolí Rio Santaúdolí Rio Santakoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Start trasy je v malé vesnici Cashapampa v nadmořské výšce 2900 m. První úsek vede po prašné silničce, mírně stoupající zemědělskou krajinou do Hualcayanu (3150 m n. m.). Po celou dobu se otvírá jeden krásný výhled do údolí Rio Santa za druhým. Svahy na obou jeho stranách jsou posety stovkami políček všech barev a tvarů, tvořících pestrou mozaiku. Většina je zavlažována důmyslným systémem zavlažovacích kanálů, které rozvádí vodu, mající původ v ledovcích a srážkách, zachycených vysoko v horách.

Jezero CullicochaJezero Cullicochakoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Nad Hualcayanem, kde je v případě pozdního příjezdu možno zakempovat, začíná stezka stoupat prudčeji. Téměř nekonečné serpentiny vedou výš a výš, jejich konečnou je až jezero Cullicocha ve výšce 4627 m n. m. My jsme ale zvolili trochu jinou variantu, a to s přespáním ne ve vesnici (jak doporučuje průvodce), ale zhruba na půli cesty. Tím jsme si tento údajně nejtěžší výstupový den rozdělili na dva. Samotné stoupání ale není nepříjemné – cesta je zbudována s ideálním sklonem, při kterém se výškové metry nabírají docela rychle, ale člověk nemá pocit nějakého prudkého výšlapu. Pohledy do údolí, čím dál vzdálenějšího, jsou uchvacující – Hualcayan leží na jakémsi ostrohu v kaňonu, takže pestrobarevné políčkové puzzle jsou obklopeny prudkými šedohnědými stěnami.

S blížícím se večerem jsme se začali dívat po nějakém místě na stan, které jsme nakonec objevili za obřím sesuvem. Ten vznikl v roce 1970 při už zmiňovaném zemětřesení – to mělo mimo jiné za následek i smrt československé horolezecké výpravy pod Huascaranem, ale také několika tisíců místních obyvatel dole v údolí.

Laguna YuraqcochaLaguna Yuraqcochakoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Druhý den ráno jsme na svou pouť vyrazili téměř zároveň se sluncem – což je vzhledem k proměnlivému horskému počasí i v období sucha doporučeníhodný postup. Za necelé dvě hodiny jsme vystoupali k rozcestí (4428 m n. m.), kde se cesta rozdvojovala. Za jedním z větších kamenů jsme schovali baťohy a jen s vodou a pár sušenkami pokračovali k laguně Yuraqcocha. Po překonání několika sedel ve výšce okolo 4700 m n. m. cesta traverzovala údolím, a objevily se první výhledy na masiv Santa Cruz. Hory nabývaly s každým dalším krokem impozantnějších rozměrů, ale laguna pořád nikde. Nakonec, po vystoupání na morénu se ukázala, a pohled na ni dal zapomenout na všechnu námahu. Jezero mělo opravdu neuvěřitelně modrou barvu – údajně je způsobena jemnými částicemi hornin, dostávajících se do jezer působením zvětrávání a eroze a mající za následek větší absorbci v modré a zelené části spektra. Do laguny spadal ledopád z tří vrcholů Nevada Santa Cruz – hlavního jižního (6259 m n. m.) a nižších Chico a Norte. Zvláště hlavní vrchol je nádherná pravidelná pyramida, která spolu s mraky, prohánějícími se kolem špičky působí opravdu majestátním dojmem.

Santa CruzSanta Cruzkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Šedé až černé mraky, které se kolem poledne objevily, nás nasměrovaly zpátky k baťohům. U laguny by se sice taky dalo kempovat, ale zdálo se nám, že většina potenciálních míst je dost podmáčených, navíc to znamená zbytečnou zacházku tam i zpátky na těžko (celkem to je 14 km). Lehké sněžení nás ještě více popohnalo na finální stoupání k laguně Cullicocha, u které je nejvyšší kemp treku – naše GPS se zastavila na 4627 m n. m. Potřeba velmi dobré aklimatizace je jedním z úskalí této tůry – takto vysoký nocleh hned na začátku může způsobit vážnější problémy, než je bolest hlavy a nevolnost. U jezera je několik budov a betonových plácků, které slouží komerčním výpravám jako zázemí, my jsme tam nepotkali nikoho. Samotná laguna je – jak jinak – pěkná, s ledovcovým kuloárem v pozadí a výhledem na zapadající slunce za Cordillera Negra na druhé straně údolí.

Třetí den ráno byla obloha opět bez mráčku, ale vydrželo jí to jen pár hodin. Za tu dobu jsme stihli vystoupat do sedla Osoruri (4856 m n. m.), pár set metrů klesli a přes sedlo Los Cedros (4770 m n. m.) se dostali do Quebrada Alpamayo. Dno tohoto údolí je pod hranicí 4000 m n. m., takže klesání serpentinami kamenité cesty představuje pro kolena pěknou zátěž. Ze soutěsky jsou za pěkného počasí výhledy na erbovní horu Alpamayo, my tam viděli jen sněhovou bouři, která nás přinutila na příhodném místě zakempovat už po 13 hodině odpoledne a doufat, že se počasí do druhého dne spraví.

Kemp JancarurishKemp Jancarurishkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Po dlouhé noci ve stanu byly naše motlitby vyslyšeny – na nebi nebyl opět ani mráček. Rychle jsme se přesunuli pár kilometrů dál, do oficiálního tábořiště třetího dne, pojmenovaného podle nedaleké laguny Jancarurish. Tam jsme postavili stan a vyrazili nahoru. Nad námi se už objevila pyramida Alpamaya, a musím přiznat, že oproti očekávání jsem byl trochu zklamaný. Tvar má sice nádherný, ale je to jen malá špička, vykukující z mohutného hřebene, takže vůbec nepůsobí tak majestátně jako například Santa Cruz. Pohledu na ni jsme si užívali ještě u laguny Jancarurish, ukryté za vysokými valy morény. Tak jako všechna ostatní jezera v pohoří je původu ledovcového – ty jich zde na svém ústupu zanechaly údajně 374.

Stoupání na další morénu nás zavedlo do severního základního tábora Alpamaya, který je ale docela podmáčený a na samotnou horu z něj není vidět. Cesta na vrchol navíc začíná nepříjemnou skalní stěnou a pokračuje přes rozpukaný ledovec, takže není divu, že v naprosté většině výstupů se používá tábor na opačné, jižní straně. Následuje opět stoupání na morénu (do třetice všeho dobrého), k bezejmennému jezírku ve výšce asi 5000 m n. m. pod Santa Cruz, tentokrát z její druhé strany. Tato laguna je zbarvena trochu více do zelena a posoudili jsme ji jako méně fotogenickou, což nás spolu se znovu se objevujícími mraky zahnalo zpátky do tábora.

Laguna JancarurishLaguna Jancarurishkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Pátý den začal výstupem do sedla Gara Gara (4854 m n. m.). Stejně rekordně rychle, jako jsme ráno uvařili a sbalili věci se zkazilo počasí, takže z výhledu zároveň na Alpamayo a Santa Cruz nic nebylo. V sedle, pokrytém zbytky sněhu pěkně vyfukovalo, takže nebyl čas na oddechnutí a spěchali jsme dolů. Údolí na druhé straně mělo úplně jiný charakter – široké travnaté dno, na bočních stěnách se pěkně rýsovaly vrásy, a nikde na obzoru nebyly vidět žádné zaledněné hory. To se změnilo za dalším sedlem (Mesapata 4460 m n. m.), kde se otevřel pohled na masiv Nevado Pucajirca, tvořený několika vrcholky, ale všemi zahalenými v mracích. U pěkně ledové říčky (jejíž brodění nás čekalo i druhý den ráno, kdy bylo zmrzlé i všechno kolem) jsme postavili stan a vystoupali k laguně Safuna baja a následně i Safuna alta. K druhé jmenované cesta víceméně nevede, takže jde o šplh na morénu, která tvoří dost vysokou kruhovou obrubu okolo jezera. To má tmavě modrou barvu, a ustupující mraky nám dovolili i pohled na ledovce vrcholů Pucajirca. Šlo zde dobře vidět, které části byly zaledněny v blízké či vzdálenější historii.

Laguna Safuna altaLaguna Safuna altakoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Poslední den jsme zahájili přechodem údolí do vesnice Huillca (cca. 4000 m n. m.) – jak se k našemu překvapení ukázalo, tato pojmenovaná vesnice se skládá z jednoho obydleného domu a dvou opuštěných. Nad staveními se tyčí poslední sedlo treku – Passo Huillca (4617 m n. m.). Za ním se radikálně změnila vegetace, jelikož vlivem vyšších srážek zde roste a kvete spousta kytek a také nejvýše rostoucí stromy na světě (Polylepis sp.), běžně se vyskytující nad hranicí 5000 m n. m. Staré ledovcové údolí bylo poseto stovkami zatravněných morén, a pomalu klesalo jako přítok do hlavního údolí Yanca Pampy. To je bezesporu jedno z nejhezčích míst trasy – na širokém zeleném dnu, protkaném meandrujícími potůčky, se pasou stáda koní, uzávěr údolí tvoří impozantní ledopád masivu Pucajirca, na svazích se rýsují políčka.

YancapampaYancapampakoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Podle průvodce je to místo dalšího kempu, my jsme sem ale dorazili již po jedné hodině odpoledne, takže jsme pokračovali po silničce údolím dál až do Pomabamby, která je konečnou treku. Ti, kteří mají ještě hodně energie, můžou dokončit okruh údolím Santa Cruz, což znamená další tři až čtyři dny. Quebrada Santa Cruz se většinou chodí opačně, jako výrazně lehčí a kratší varianta, pro to je potřeba počítat s více lidmi na trase. My jsme za šest dní potkali dvě skupinky turistů a asi tři domorodce. Odlehlost a samota v takových nádherných horách má pro lidi, znechucené davy v Tatrách a v podstatě kdekoli v Evropě neobyčejné kouzlo, na druhou stranu znamená jisté nebezpečí. Člověk je při jakýchkoli problémech odkázaný jen sám na sebe (případně společníka), což v případě vyvrtnutého kotníku či zlomené nohy není nic příjemného. Mobilní telefon bez signálu nic nezmůže, a stejně kromě prvního a posledního dne jiná než pěší cesta přes sedla nevede. Počasí se navíc umí kazit i v sezóně, takže je třeba počítat s tím, že některé ze sedel bude třeba kvůli sněhové bouři neprůchozí a být na to připraven.

Z Pomabamby, ne zrovna příjemného horského městečka (turistů jsem moc nezavítá, takže každý gringo je tu patřičným zdrojem pozornosti), jedou autobusy zpátky do Huarazu. Cesta zařezaná do údolí a kaňonů trvá kolem osmi hodin (přičemž po prvních pěti hodinách jízdy jsme podle GPS byli vzdušnou čarou 20 km od startu) a překonává sedlo Punta Union ležící v blízkosti Huascaranu, s výškou 4750 m n. m.

Nevado AlpamayoNevado Alpamayokoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Praktické informace: Horská sezóna v Peru je v suchém období, tedy od června do září. Je to období jihoamerické zimy, takže je třeba počítat s nočními teplotami klesajícími k -10 °C, naopak denní se pohybují i kolem 20 °C – pokud je pěkně. Suchá sezóna rozhodně neznamená stálé azuro a žádné srážky – nám v půlce srpna pršelo, sněžilo nebo padaly krupky každý den. Určitá pravidelnost se ale vysledovat dala: rána bývají pěkné, kolem poledne je tak polojasno a večery jsou zamračené úplně. Z toho plyne rada vstávat a vycházet se sluncem a přes sedla se dostat co nejdříve.

Celý trek (i s bočními odbočkami nalehko, které jsme z větší části prošli) měřil 109 km a nastoupali jsme 6070 m. Základem je (kromě fyzičky a zkušeností) dobrá aklimatizace, pak se denní etapy dají ujít za půlku dne a odpoledne věnovat bočním výletům, které vedou k těm nejhezčím místům. Slušnou mapu oblasti v měřítku 1:100 000 vydal Alpenverein (je k sehnání i na mnoha místech v Huarazu, ale předražená), trasa je (spolu s dalšími treky) docela dobře popsána v průvodci Lonely Planet: Trekking in the Central Andes.

Jak již bylo napsáno v úvodu, celá trasa vede skrz NP Huascaran, přičemž za vstup do parku se platí cca. 350 Kč na vícedenní permit, nicméně ne všude se vybírá, takže můžete mít jako my štěstí a neplatit nic.

Možnost zasloužené relaxace po náročném horském programu nabízí třeba termální lázně v Monterey nebo výlet na významné archeologické naleziště Chavín.

Související odkazy:

Fotogalerie Peru

Detailní popisy turistiky nejen v horách ve světě

Alpamayo base camp trek

Nevado Chachani

Národní park Huascarán

Paracas a Islas Balestas

Centrální Andy - Cordillera del Huaytapallana

Nazca a Ica

Yura – zelená oáza uprostřed pouště

Každá cesta začíná plánováním. Já své cestovatelské plány začínám u průvodců z řady Lonely Planet .

Peru průvodce Lonely Planet Poznáváme Peru průvodce Lonely Planet
 
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace