Cestovní deník Indie 2010

14. 3. 2012 | zobrazeno 2128×


Měsíční cesta po Indii, hlavním cílem byl Ladak. Bohužel díky velkým povodním pár týdnů před návštěvou jsme původní, trekový program museli zredukovat a upravit. Nenechali jsme si ujít ani Manali v Himachal Pradesh, Amritsar, Agru a Varánásí.

21. 8. Praha – Delhi21. 8. Praha – Delhikoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Noční vlak do Prahy byl dobrý – zastavoval jen v Brně a měl jsem celé kupé pro sebe, takže jsem se aj docela vyspal. Na letišti jsem byl kolem čtvrté, po chvíli dojela Eva s rodičama i Alešem, po další chvíli aj Martin. Na check-in jsme čekali docela dlouho, za to nám dali palubenky až do Delhi.

Letadlo do Kyjeva, kam jsme dorazili po dvou hodinách, bylo tak z poloviny prázdné. Na docela malém a přeplněném letišti jsme čekali asi 6 hodin, bo nám posunuli odlet (aniž by nám o tom někdo třeba předem řekl) na 17.15. Než po chvíli letu zapadlo slunko, byl pěkně vidět Kavkaz a Ararat, který se nad okolní planinou tyčí opravdu impozantně. Dalších asi 6 hodin letu byla tma a tudíž nuda, trochu staré letadlo Aerosvitu nemělo televize ani přehrávání hudby. K jídlu byla jakási ryba.

22. 8. Delhi

Po přistání v Delhi jsme po ranveji k budově jeli snad půl hodiny, stejně tak vykobercovaná chodba byla nekonečná. Dostali jsme razítka do pasů, vyměnili pár peněz (100 USD = 4300 Rs), zaplatili taxíka do Paharganje. Když jsme vyšli asi v půl třetí z letiště, bylo to jako vejít do skleníku – nehorázné vedro a vlhko. Cesta autem uběhla docela rychle, vyhodil nás na kraji Paharganje, který byl nějaký rozkopaný, zablácený a mokrý.

Okamžitě se na nás vrhlo několik naháněčů z cestovek, zkusili jsme několik hotelů, nakonec jsme se ubytovali v jedné z bočních uliček v trochu špinavých pokojích, ale za 400 Rs/ pokoj s větrákem a záchodem. Ubytování byla nekonečná procedura, opisoval si všechno z pasů, pak si je ještě chtěl nechat kvůli jakýmsi kopiím či co.

Vzbudili jsme se kolem desáté, vyměnili další peníze (tentokrát s lepším kurzem) a podél trati se vydali směr Old Delhi, ale přešli jsme odbočku přes most a mířili do jakési nedobré čtvrti, jak nám řekli dva lidé – druhý, nějaký student, nám domluvil motorykšu na Conaught place, který nás měl vyhodit u Tourist departmentu kvůli mapě. No zavezl nás k nějaké cestovce, co se jako kancelář jen tvářila, a tam nás hned začali přesvědčovat, že do Ladakhu nemáme jezdit, že je to tam furt špatné, a že máme jet do Radjasthanu. Odolali jsme, ukořistili mapu a šli pryč, na oběd (rýže a nějaké náhodné omáčky, nic moc).

Pak jsme hledali taxíka k Red fort, všechny byly nějaké drahé, nakonec jsme jednoho vzali, ale když jsme se pak dívali na mapu, tak nás zjevně povozil nějakýma objížďkama. Do Červené pevnosti bylo pěkné vstupné – cizinci 250 Rs, místní 10, ale zas jsme nemuseli stát dlouhou frontu. Pevnost samotná byla vcelku pěkná, rozlehlá, ale lehce zašlá. Celý den bylo dost pošmourno, občas sprchlo.

Po pevnosti jsme se vydali naproti do mešity Jama Masjid podezřelou uličkou, zaplatili dalších 200 Rs vstupného, vyfasovali sukýnky na naše kraťasy, sundali boty a šli dovnitř. Na nádvoří to bylo pěkné, budova je impozantní. Zatímco my jsme si fotili mešitu, místní si fotili Evu. Zpátky jsme šli starým Delhi pěšky, což byl pěkný zážitek – pouliční řeznictví, všude plno lidí, smrad, vlhko, bordel, lidé spící na holé zemi atd. K večeři jsme si dali v pouliční restauraci nějaké placky plněné zeleninou, domluvili taxi na zítřejší ráno na letiště, a šli na pivo (za nepěkných 120 Rs).

23. 8. Delhi – Leh23. 8. Delhi – Lehkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ve tři ráno jsme za deště přejeli na letiště, odbavili se a docela dlouho čekali. Samotný let do Lehu byl docela krátký, nejprve nad mraky, později se objevili první hory. Nejlepší to bylo před přistáním, kdy letadlo kroužilo docela blízko ladackých kopečků a nad zelenými oázami.

Na malém letišti jsme vyzvedli zavazadla, vzali taxi do centra, našli ubytování (hotel Kang La – 250 Rs/pokoj) a šli dospat ranní vstávání. Kolem poledne jsme se vydali do města – na oběd, Shanti stúpu, odkud byl po nekonečných schodech pěkný výhled na zelenou oázu Lehu, údolí Indu i hřeben v čele se Stokem Kangri. Cestou zpátky jsme domluvili na zítra klášterní tour, stavili se na netu (moc funkčních jich tu prý není, všechno jede na generátory, ze kterých je strašný randál a hlavně smrad) a šli na hotel, kde bylo dalších pět čechů. Proti Delhi tu je příjemné klima – docela teplo, ale sucho.

24. 8. klášterní tour – Likir, Alchi, Lamayuru24. 8. klášterní tour – Likir, Alchi, Lamayurukoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Pod oknem našeho pokoje byl komín, takže ráno jsme tam měli pěkně nadýmené. Nebe bylo oproti včerejšku zatažené a domluvený taxík nedojel, takže jsme šli na taxi stand a vzali jiného (4000 Rs). Cesta vedla údolím Indu, okolo bezpočtu obrovských vojenských základen, cestou jsme míjeli nekonečné kolony vojenských aut. Při přejezdech přes mosty byly vidět pozůstatky povodní, prakticky všechny mosty byly postavené nově. Podél cesty byla spousta dobrých značek, typu 1. Check your nerves, on my curves 2. Be gentle on my curves 3. If married, divorce speed 4. Drive carefully, Live cheerfully 5. Love your neighbor, but not while driving. 6. If you sleep, your family will weep. 7. Drive on muscle power, not rum power. 8. After whiskey, driving is risky. 9. No race, no rally, enjoy he beauty of the valley; 10. Drive like hell, and you will be there! 11. Dont be a gama in the land of the Lama 12. Beware, I am curvacious. 13. Better to be Mr Late than Late Mr 14. Drive, dont Fly 15. Lower your Gear, Curve is Near 16. This is a highway, not a runway 17. Fast wont Last 18. Alert Today Alive Tomorrow

Prvním klášterem byl Likir, druhým Alchi (hodně starý, se spoustou prastarých knih), poslední (a nejvzálenější) Lamayuru, který se ukázal být dlouhou zajížďkou. Zpátky jsme jeli po opravované cestě a většinu cesty po tmě, do Lehu jsme dojeli až kolem deváté.

25. 8. odpočinkový den v Lehu

Vzhledem ke včerejšímu výletu i únavě ze všech nočních přejezdů a přeletů jsme skoro celý den prospali či proleželi, jen večer šli nakoupit věci na trek (rozhodli jsme se pro zkrácený Markha trek), zařídit dopravu (taxi do Chilingu za 1500 Rs) – v cestovce jsme potkali jakéhosi německého dědu, co nám půjčil dobrou mapu, co se v Lehu nedala sehnat.

26. 8. Chiling – Skyu26. 8. Chiling – Skyukoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Tentokrát nás taxík u hotelu vyzvedl, první část byla údolím Indu až k jeho soutoku se Zanskarem, podél kterého jsme pokračovali. V této části byla jeho soutěska docela zajímavá, spousta pestrobarevných skal a k tomu modré nebe. O půl jedenácté jsme byli u lanového mostu – plechové krabici zavěšené na ocelovém laně – přes Zanskar, na začátku treku.

Dali jsme si ještě čaj s mlékem, postupně se přepravili přes řeku a vyrazili po pěšince. Cesta traverzem ale byla po povodních zničená, na několika místech zasypaná, takže jsme se museli kus vrátit a jít podél řeky. Tu bylo nutné zase několikrát brodit, protože cesta se střídavě vinula po obou březích, a v řece bylo docela dost vody, takže najít místo na brod byl docela problém. Po třech broděních jsme došli k místu, kde už přebrodit nešlo a dál pokračovat taky ne, trvalo nám to asi 3 hodiny a ušli jsme zhruba 4 km, takže jsme se rozhodli vrátit a zkusit nějaký jiný trek, nebo jen třeba výstup do některého ze sedel.

Po tom, co jsme se přepravili přes lanovku, nám jakási paní ukazovala, že cesta vede horem a trvá to jen pár hodin. Takže jsme dokoupili vodu a vydali se zase zpátky přes lanovku a zkusili to podruhé. Vzhledem ke stavu cesty údolím Markha jsme se ale rozhodli, že jen půjdem přes sedlo Ganda La a nepůjdem klasický trek – pokud je vůbec průchozí, byla by to strašná dřina s vracením se a hledáním cest...

Cesta doopravdy vystoupala nad údolí a pak už vedla relativně po rovině až do vesničky Skyu. Ta vypadala dost vybydleně, až k některým domům sahaly pozůstatky bahenních proudů. Snažili jsme se najít nějaké místo na stan, případně tábořiště, ale nepovedlo se. Až po chvíli šli kolem nějací dva místní, co uměli aj docela anglicky a poradili nám, že musíme jít ještě kousek dál. Tam už opravdu byl homestay, po dlouhém rozhodování jsme si vybrali jedno ze dvou míst, postavili stany (100 Rs/stan), šli pro vodu a uvařili – hnusný kuskus, kterého jsem nedokázal sníst víc jak dvě lžičky. Ale aspoň mě ubylo pár desítek deka z batohu... Noc stála docela do houby, celou dobu se mně zdály nějaké docela živé kraviny.

27. 8. Shingo27. 8. Shingokoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Po budíku v 6 jsme docela dlouho balili a vařili snídani, takže jsme vycházeli asi až kolem osmé. Hned za vesnicí bylo potřeba po skále oblézt řeku, což byl zážitek hned na začátku, ale nakonec jsme se nevykoupali nikdo. Kousek za tím byla u kláštera a několika stúp odbočka doleva do bočního údolí, kterým se mělo stoupat do Ganda La. Nebe bylo naprosto bez mráčku, cesta zezačátku stoupala relativně mírně.

Po chvíli se ale údolí zúžilo a vzhledem k tomu, že se jím taky prohnala povodeň, se cesta ztratila a bylo potřeba neustále brodit (naštěstí úzký) potok, přecházet z břehu a svahu na druhou stranu, lézt na nánosy bahna, říční terasy a tak. Ve spojení s neustále pražícím slunkem a v mém případě 4 dnama prakticky bez jídla to byl asi nejhorší den, docela krize, musel jsem dělat pauzy snad co půl hodiny...

Podle mapy to bylo cca 10 km, šli jsme to prakticky celý den. Konečně navečer jsme došli do Shinga, na začátku bylo jakési tábořiště plné lidí z cestovek, tam jsme dali jen pauzu a pokračovali dál. Nakonec jsme tábořiště našli kus za vesnicí u jakéhosi pole (4100 m n. m.). K večeři jsem si udělal bramborovou kaši s lovečákem, což bylo stokrát lepší než včerejší večeře a poprvé jsem měl trochu pocit najezení. Jediné mínus bylo braní vody z potoka, ale jiná holt nebyla. Noc byla na rozdíl od včerejší pohodová.

28. 8. Ganda La28. 8. Ganda Lakoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Vstávali jsme před šestou, slunko dlouho nevycházelo (nejdřív za horama, pak za mrakama), takže byla docela zima. Do stanu vedle našich došli v noci domácí, takže nás hned zkásli o 100 Rs/stan. Po snídani jsme vyrazili údolím nahoru – cesta už byla stokrát lepší, nerozbitá, navíc slunce bylo za mraky, takže se stoupalo dobře. Jak jsme se blížili k vrcholu, šlo se trochu hůř (aklimatizace...) a slunko začalo víc svítit, ale zase byly čím dál lepší výhledy do údolí i na hory Zanskaru.

V sedle (4950 m n. m.) jsem byl chvilku před polednem, takže jsem sundal batoh a kochal se výhledy na obě strany. Po asi půl hodině došli postupně ostatní, ještě jsme tam nějakou hodinu vydrželi. Sestup na druhou stranu byl relativně rychlý a prudký, s výhledy na Stok Kangri ze severní, pořádně zasněžené/zaledněné strany. Po asi dvou hodinách – okolo třetí – jsme zakempovali u stanu a řeky ve výšce 4400 m n. m., s výhledem na Stok. Do večera bylo času dost, takže jsme postavili stany, uvařili Dobré hostince, pokecali – po západu slunka ve velkém stanu, který byl pěkně vybavený – deky, rukavice, Coca Cola, plynové bomby – docela velké lákadla. Večer se rychle a hodně ochladilo.

29. 8. Zinchen a Spituk29. 8. Zinchen a Spitukkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Od rána pěkně svítilo slunko a mráčků bylo minimum, takže zase pěkně horký letní den. Po snídani jsme pokračovali v sestupu údolím, zezačátku vedla cesta po úbočí, pak skrz divočící řeku a později relativně úzkou soutěskou s provizorními mosty až do Zinchenu. To byla pěkná díra, jen pár stanů a nikde nikdo, takže naše představa o tom, že odsud odjedem taxíkem byla mimo mísu.

Takže po pauze a dobrání kalné vody z řeky jsme museli pokračovat dál až do Spituku – po hnusné prašné kamenité cestě, pod nechutně pražícím sluncem. Podle mapy to bylo cca 15 km, šli jsme to asi 4 hodiny. Toto byl další z hodně nepříjemných a nekonečných zážitků. Za den (celkově jsme ušli 30 km) jsem vypil asi 5 l vody a ani jednou nešel na záchod...

Ve Spituku jsme v obchodě koupili pití a čekali u silnice, až přijede nějaká doprava, po čase jel kolem taxík, co nás za 300 Rs vzal do Lehu. Tam jsme se jen ubytovali a šli na večeři (pizza).

30. 8. Leh30. 8. Lehkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno byla kupodivu teplá sprcha, vyprali jsme si snad všechny věci, potkali se z dalšíma Čechama na hotelu. Ve městě jsem koupil pohledy, vyřídili jsme si permity a dopravu na Pangog Tso (5500 Rs), k obědu jsem si dal bramborovou kaši s fazolama, žádný zázrak to nebyl...

Odpoledne jsme šli do královského paláce – byl docela opravený, ale i tak spousta místností bez světla, žádné popisky... Byl z něj ale docela pěkný výhled na Leh – celý den bylo zase vedro a žádné mraky. Večer jsme ještě nakupovali nějaké jídlo, objevili jsme obchod s konzervovým královstvím, takže jsme hned na večeři vzali konzervu tuňáka :)

31. 8. Pangong Tso31. 8. Pangong Tsokoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno jsme dobalili věci, přijel pro nás stejný řidič i auto, jako do Chilingu. Cesta vedla přes dolní část Lehu, kde byly ve velkém vidět pozůstatky povodní – obrovské nánosy bahna, kamení a jiného bordelu, rozbourané domy atd. Kousek za městem jsme se zastavili v klášteru Shey, pokračovali zelenou oázou a pak začali stoupat po úbočí údolí do Chang La (5360 m n. m.).

V sedle byla spousta praporků, jakási svatyně, spousta vojáků, kteří turistům rozdávali čaj a prodávali suvenýry. Za sedlem jsme sjeli dolů, v jedné z vesnic se stavili na oběd (rýže a zelenina) – v druhém autě jel německý děda s nějakýma Indama, takže tam byli též. Kousek před jezerem jsme viděli sysly marmoty.

První pohled na Pangong Tso byl skvělý – neuvěřitelně modré jezero, obklopené žlutýma a hnědýma horama jakoby z plastelíny. První zastávku jsme měli na začátku jezera, pak podél břehu pokračoval do vesnice, kde jsme se na konec ubytovali v pokoji a ne ve stanu. Navečer nás ještě zavezl autem k jezeru, ale v této části to už tak pěkné nebylo. K večeři jsme ukuchtili tortellini s masem – docela dobré, ale dost dlouho se to vařilo.

1. 9. Thicksey gompa1. 9. Thicksey gompakoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ke snídani jsme měli „salám“ z konzervy – chutnalo to divně, ale aspoň trocha masa tam byla. Zpáteční cesta byla docela únavná, na jednom z checkpostů nabral jakousi studentku, co tam pak seděla s nama. Poslední úsek stoupání do sedla byla cesta dost rozbitá, s čerstvými šutry, navíc mu to auto moc nechtělo do kopečků jet. Celou cestu dolů naopak kecal a po deseti sekundách přepínal mp3, měl tam těch písniček opravdu hodně...

Na oběd jsme zastavili kousek před Lehem (divné nudle za 40 Rs), další zastávka byla v klášteru Thicksey – opravdu rozlehlém, kde byl mnich, co uměl česky, prý byl v ČR dvakrát, aj v Ostravě. V Lehu jsme se zastavili na autobusáku (taky pěkně poničeném), večer už jen net, večeře.

2. 9. Leh2. 9. Lehkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno odjeli Aleš s Evou na pokus o Stok, my sháněli po cestovkách výlet do Nubry – chtěli jsme se přifařit k nějakým dvěma lidem, aby to bylo levnější. Ve dvou měli na zítra nějakou dvojici, ale ani jedna nakonec nevyšla. Po pizze k obědu jsme v jedné z cestovek sehnali aspoň Nubru na pozítří, údajně tam měl nějaké dva frantíky, takže jsme mu dali pasy na permity.

Odpoledne jsme nakoupili nějaké suvenýry a vystoupali k Nangyal Tsemo Gompa, klášteru vysoko nad městem, odkud byl super výhled na Leh, pěkně nasvícený večerním sluncem. K večeři jsme ukuchtili hostinec z nepotřebných zbytků trekového jídla.

3. 9. Stok3. 9. Stokkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno jsme šli na autobusák, bus do Stoku (18 Rs, půl hodiny) odjel o deset minut dřív než měl, ale měli jsme rezervu, tak jsme to stihli. Od rána bylo dost zamračené, hlavně nad horama. Vystoupili jsme na konci vesnice a kolem kláštera došli do současného sídla ladacké královské rodiny, kde je malé muzeum – tři místnosti s hodně se nudící hlídačkou a různými koberci, zbraněmi a PBÚ rodiny. Při čekání na zpáteční bus sprchlo, ve 12 kdy měl jet nedojel, takže jsme stopli nějakého Inda, co nás hodil do Lehu. K obědu jsme si dali nudle, vyzvedli permity, šli na net (v Lehu všude nehorázně pomalý a drahý) a nakoupit nějaké věci na zítra.

4. 9. Nubra valley4. 9. Nubra valleykoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno jsme do depozitu zabalili naprostou většinu věcí a šli k cestovce. Druzí dva samozřejmě nejeli, což jsem docela tušil, prostě nám to řekl, aby nás měl jisté – další den navíc jsme neměli, takže jsme jeli jen dva, za 5000 Rs. Aspoň jsme jeli novým džípem (Scorpio), který do kopců jezdil hodně líp než ten minulý.

Do Khardung La (5625 m n. m.), jednoho z nejvyšších silničních sedel na světě, jsme proto vystoupali docela rychle. V sedle bylo strašně moc praporků, zima a nic moc výhledy. Klesání do Nubry bylo pěkným kaňonem s občasnýma oázama. Náš řidič jel zezačátku slušně, pak ale jak viděl před sebou nějaké auto, tak ho musel předjet.

Vlastní údolí Nubry bylo pěkné, s širokou řekou, oázou i písčitými přesypy. Ještě jsme z něj měli odbočku ke klášteru Sumur, evidentně nově postavenému. Podél řeky jsme dojeli do Diskitu, kde nás zavezl k hotelu za 1000 Rs, pak dalšímu za 500 Rs, kde stačilo se chvíli bavit mezi sebou a už slevili na 300 Rs za pokoj. Hotel byl docela velký, se spoustou personálu, no byli jsme tam sami. Dali jsme si oběd (rýži, zeleninu, protože z bohatého jídelního lístku měli dvě jídla...) a autem přejeli do Hunderu (furt nám nutili projížďku na velbloudech, ale nedali jsme se...). Z Hunderu jsme šli zpátky do Diskitu pěšky přes písečné duny kolem řeky, občas i vysvitlo slunce. Ve vesnici byla spousta mani walls, které jinak v Ladakhu moc nebývaly, a nad ní se tyčil klášter. Na hotelu náš řidič – jak jinak – leštil auto, což dělal při každé pauze :)

5. 9. Diskit gompa5. 9. Diskit gompakoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Posnídali jsme docela dost nechutné párky z konzervy, dali si čaj a autem jeli ke klášteru, nejdřív teda k obrovské soše Buddhy. Z obou míst byl super výhled na zelenou oázu Nubry. Na začátku cesty jel opět OK, ale jen do doby, co před sebou uviděl první auto, které musel předjet, a pak už všechny další... Na několika místech opravovali cestu (= bagr tam nasypával štěrk z okolních svahů), což též docela zdržovalo. V Khardung La spadlo pár sněhových vloček, docela dlouho se tam vyhýbaly auta.

Do Lehu jsme dojeli o půl jedné, šli na oběd a do hotelu, kde už byla Eva s Alešem, Stok nedali. Odpoledne jsme domluvili na zítra raft na Zanskaru u našeho šméčkaře, bo byl nejlevnější (5000 Rs/6 osob). Ještě jsme se snažili sehnat jízdenky do Manali, všude nabízeli za 2500 Rs, náš šméčkař nabízel za 2 tis., ale zatím jsme je nekupovali. K večeři jsme si opět udělali zbytky hostinců.

6. 9. Indus rafting

Ráno bylo nebe naprosto bez mráčku. Po tuňáku k snídani jsme šli před cestovku, docela dlouho čekali na auto, vyjeli jsme až v 9.30. Jako doplněk posádky nám dali indický manželský pár, co rozhodně na raftaře nevypadal :) Místo slibovaného Zanskaru nás vysadili u Indu, na Zanskar se prý nejezdí, dostali jsme bezpečnostní školení :) a nasedli.

Řeka byla zezačátku dost klidná, prakticky netekoucí bláto, ale časem přišli i první peřeje a vlny, do kterých nás náš průvodce schválně naváděl, různě bokem, pozadu a tak, abysme si to co nejvíc užili. Plavba trvala asi 2,5 hodiny a bylo to rozhodně zajímavé zpestření programu. Na programu byl ještě oběd v ceně, ten byl dobrý, na zpáteční cestě (naštěstí až na začátku Lehu) mu došel benzín, takže jsme do cestovky museli pěšky. Cenu jsme sklepli na 800 Rs/osoba a rozhodli se, že pokud možno u něj jízdenky nekoupíme.

Jízdenku do Manali se nám (třem) podařilo koupit přímo na autobusáku u řidiče (i když to nebyla jízdenka, ale na kus papíru načmárané písmenka...) za 1500 Rs. Večer jsem dojedl poslední hostinec s pivem (60 Rs) ze speciálního alkoholshopu.

7. 9. Leh – Darcha7. 9. Leh – Darchakoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Vstali jsme ve tři ráno, dobalili poslední věci a šli na zastávku před J and K Bank, odkud měl jet autobus. Už tam nějací lidé byli, což nás potěšilo. Cestou jsme taky potkávali muslimy, co šli z první ranní modlitby. Ve 4 bus přijel, dali jsme si věci do zavazadláku a mohli jet, nebýt jakési hádky v předu o jízdenky. Docela často padalo jméno Gamesh, bylo mi to nějaké povědomé, tak jsem se mrkl na vizitku, co mi dal ten šméčkař, a ano – byl to on. Takže jsme byli tuplem rádi, že ty jízdenky nemáme od něho, bo zjevně si je nechal zaplatit, ale tím to haslo. Hádka trvala asi hodinu, po čase dotáhli i Gameshe, ale ti dva nakonec jeli.

První hodinu a půl jsme jeli po asfaltce podél Indu, pak po krátké pauze autobus odbočil – stále podél řeky – na horší cestu. Ta vedla stále údolím řeky, v této části pěkně skalnatým. Kvůli povodním a sesuvům se nejelo normálně, ale delší objížďkou směrem na Tsomo Ri. Cesta byla dost špatná, na mnoha místech ji navíc opravovali nebo co, takže se většinu času jelo mimo, což nehorázně drncalo a prášilo. Občasné míjení se s kamiony na centimetry vysoko nad řekou bylo taky zážitek, k tomu měl Martin pořád katastrofické vize (teď přehlédne díru, teď nám praskne ta poloosa :).

Další zastávka byla ve „vesnici“, kde bylo jen 13 stanů, nabízejících občerstvení (jak se uživí?!), kde jsme si dali docela dobré čapati se zeleninou. Cestu hodně zdržovalo i to, že mají jen krátké mosty, takže všechny řeky se strašně dlouho objíždí. Už za tmy jsme dojeli k checkpointu, kde jsme se dozvěděli, že pojedem ještě dalších několik hodin přes jakési sedlo. Do Darchi, dalšího seskupení stanů, jsme dojeli asi kolem jedenácté (samozřejmě celou cestu jel jeden řidič...), ubytovali se v jednom ze stanů (taková společná blešárna) a docela rychle usnuli.

8. 9. Darcha – Manali

Ráno bylo zamračené a i krajina už byla jiná – zelenější. Cesta už byla o něco lepší, vedla podél řeky. První pauza byla pod Rohtang La, kde jsme si dali jakési bramborové placky, s kečupem docela dobré. Od řeky začala cesta, místy dost rozbitá, stoupat do Rohtang La (3978 m n. m.), které tvoří přelom mezi suchým klimatem severu a monzunovým dolní části. Okamžitě po přejetí sedel jsme se zahalili do mraků, ale občas se otevřel výhled na okolní – tady už naprosto zelené – kopce se spoustou vodopádů i do údolí. Klesání po většinou asfaltce bylo vcelku nekonečné. Dole v údolí bylo osídlení prakticky souvislé, nejzajímavější byly – kromě vůně kytek – očíslované obchody s lyžařskýma kombinézama, otevřených bylo snad 50 a čísel asi do 300, většinou to byly strašné barabizny.

V Manali, opět klasicky indickém, přelidněném a špinavém městě jsme se ubytovali v Raj hotelu (400 Rs/2+1 lůžkové pokoje), najedli se a šli se projít do jedné z místních „Natural reserve“ – v našem podání by to byl městský park. Docela pěkné místo, spousta vysokých stromů, kameny obrostlé mechem, a hlavně klid od hluku ulice. Dokonce tam byla i záchranná stanice pro zraněné zvířata – něco takového bych v Indii opravdu nečekal. Pro místní ideální místo na rande :)

Tady pod horama už byl rychlý a levný net, levné suvenýry (docela jsem litoval, že jsem nakupoval v Lehu...). Na večer jsme zkusili místní ovocné víno, kterého v obchodě měli spoustu druhů (broskvové (140 Rs/0,4 l) jsem si koupil, docela dobrá sladká šťáva, k večernímu pokecu.

9. 9. Jagatshuk9. 9. Jagatshukkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno nás vzbudilo jakési halekání na chodbě. V 7 jsme vyrazili do města, ale všechny restaurace byly zavřené, takže jsme na snídani koupili chleba a sýr, který jsme snědli v autobuse do Jagatsuku, jedné z vesnic údolí Kullu.

Ve vesnici, necelou hodinu jízdy od Manali, byl starý hinduistický chrám plus spousta starých dřevěných baráčků se strašně malýma dveřma a kamennýma střechama, takový živý skanzen. Za vsí jsme šli podél řeky bočním údolím, chtěli jsme jít první den jakéhosi treku, odkud měli být vyhlídky. Bohužel jsme přešli odbočku ze silnice, takže jsme pokračovali po ní, po hodině zjistili, že to k ničemu není a vrátili se. Na to, že jsme šli špatně, nás upozornila karavana koní, mizejících na neznatelnou pěšinku.

Vydali jsme se tam, ale moc nahoru už se nám nechtělo, bo bylo strašné vedro a zasněžené hory nad údolím už byly stejně v mracích. Zpátky ve vesnici jsme hned chytli zpáteční bus, který byl nehorázně narvaný a řídil ho nějaký šílený řidič, takže jsme v Manali byli hodně rychle. K obědu jsme si k nudlím dali i jablečný džus či most z místních jablek, kterých sklizeň právě vrcholila – dobrý byl.

Po odpoledním odpočinku jsme si chtěli domluvit na zítra kola a sjet Rohtang pass, ovšem moc cestovek to neprovozuje, takže kola nebyly, ceny byly drahé a hlavně většinou tam seděli neschopní lidé, takže to byl zas zážitek s indian business. Navečer jsme ještě prošli druhý městský park, pojedli jakési placky se zeleninou – indické jídlo, takže klasicky nic moc, a chtěli si najít program na zítra, ale nešel net. Večer sprchlo.

10. 9. Solang

Ráno pršelo a bylo zatažené, takže jsme vyráželi až později, kolem deváté. Martin si udělal odpočinkový den, s Alešem jsme se svezli rikšou do starého Manali (sice klidnější a asi trochu hezčí než centrum, ale daleko a hlavně zase turistické ghetto s obchody, wi-fi kavárnami a tak), odkud jsme pěšky šli směr Solang. Ještě ve městě byl jakýsi starý hinduistický chrám, bohužel s novou plechovou střechou, takže nic moc.

Hned za posledním barákem jsme klasicky sešli z cesty, která naprosto nenápadně odbočila z té hlavní, ale brzo nás na to někdo upozornil. Cesta do Solangu vedla úbočím hlavního údolí, s výhledem na kopce i vodopády, na mnoha místech byla docela poničená a neznatelná. Velká část vedla přes jablečné sady. Postupně se zase zatáhlo a začalo krápat, takže jsme se rozhodli nejít až do Solangu a v jakési vesnici s mostem jsme to otočili. Původně jsme chtěli na jídlo, ale nebylo moc kde, takže jsme džípem sjeli do Manali, vyzvedli Martina a šli na oběd tam.

Odpoledne jsem objevil obchod s džusama, takže jsem si hned flašku jablečného koupil a vypili jsme to odpoledne na pokoji. Navečer bylo pěkně, tak jsme šli na pivo do snad jediné restaurace, která měla zahrádku směrem na hlavní ulici. Po večeři jsme si – když je ten pátek – koupili další pivo a šli jej vypít přímo na místní promenádu, kde se to hemžilo místníma, žebrajícíma dětma a pásma – už mě ani nepřekvapilo, že těch psů mi bylo mnohem víc líto než děcek... Nakonec to Manali bylo docela příjemné město, pro Indy to je líbanková destinace.

11. 9. Manali – Amritsar

Ráno jsme spali asi do půl deváté, to byl snad rekord akce. Snídaně byla tradiční (chleba a sýr), pak jsme sbalili a poflakovali se po městě, kde zase začalo pršet – samozřejmě po obědě, na cestu na autobusák. Autobus do Amritsaru (13.50) byla stará herka, proti tomu byl ten krám z Lehu opravdu deluxe. Nemělo to ani místo na zavazadla, jen na střechu, kam jsme bágly rozhodně dávat nechtěli, takže jsme s nima zabrali dvě sedadla. Pohodlí nebylo veškeré žádné – opěradlo do půl zad, úzké sedačky...

První část cesty údolím Kullu byla vcelku zajímavá – kolem přibývalo zeleně, vodopádů a tak. Samotná vesnice Kullu byla strašně ucpaná a hnusná. Za Kullu byl docela dlouhý tunel (takový klasicky indický, se zatáčkama, bez světel a tak), za kterým bylo zeleně ještě víc, na silnici seděli opice a podobně. Další zastávka byla v Mandi, kde jsme čekali asi hodinu. Chtěli nám dát batohy na střechu, tak jsme je museli přeorganizovat. Mezitím se setmělo. Cesta dál vedla po straně údolí, s nekonečnýma zatáčkama, navíc autobus zastavoval v každé díře pětkrát. Kolem půlnoci jsme konečně sjeli s hor, vyměnili píchlou pneumatiku a řidiče a pokračovali už lepší cestou, což byl ale taky zážitek: místy byla asfaltka hodně rozbitá, řidič jel skoro celou dobu vpravo a autům se vyhýbal na poslední chvíli, jezdila (a stála) tam spousta aut bez jakýchkoli světel či odrazek... Do Amritsaru jsme dojeli v 5 ráno.

12. 9. Amritsar12. 9. Amritsarkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Rikšou jsme se nechali dovést ke Golden Templu, našli nedaleko něj hotel (400 Rs/pokoj + 10 % luxury tax za to, že tam nebyl sprcha, teplá voda a ani jeden kus nábytku) a šli si na chvíli lehnout.

V 9 jsme vyrazili do chrámu, kam nás nechtěli pustit s batohem a na dotaz, jestli se tam mlže v kraťasech odpovídali, kde můžeme spát. Nakonec, po zutí bot a zahalení hlavy, jsme se dostali i dovnitř – spousta lidí (ale hlavně místních), sikhové s vousy, noži a turbany vypadají docela respektuplně. Samotný Zlatý chrám byl pěkný, celý areál působil jako taková kombinace křesťanské/islámské stavby. Ve speciálních komnatách seděli svatí muži či co, čtoucí si (pro sebe) jakési knihy a kolem chodili lidé, dívat se na ně...

Po obědě (nic moc nudle) jsme jeli k hinduistickému chrámu Sri Durgiana, který vypadá jako menší kopie Golden templu, teď jej aj pozlacují, takže to bude dokonalé. Potom jsme jeli na nádraží, kde jsme chtěli koupit lístky do Agry, ale byl tam hrozný zmatek, o námi vyhlédnutém (a na tabuli napsaném vlaku) tvrdil, že nejede, ostatní vlaky jsou vyprodané a že máme jet busem, těch že jezdí plno. Po chvíli navíc všechny přepážky zavřeli, takže bylo rozhodnuto.

Dalším bodem programu byl Mata temple, docela bizarní hinduistická prolézačka – chrám se spoustou soch i vodním tunelem. Vzhledem k nutnosti jet někdy zítra ráno busem jsme zrovna odpoledne jeli na pakistánsko-indickou hranici v Attari - Wagah, podívat se na každodenní rituál zavírání hranice. Do malé dodávky se nás narvalo 8 + řidič (75 Rs/os), krom nás ještě tři Sikhové, co se furt chtěli vybavovat, ale jejich angličtině nebylo vůbec rozumět.

Po asi hodinové cestě jsme vystoupili, dali batohy do úschovny (na hranici se nesmí s vodou, batohem, brašnou… prakticky s ničím) a pěšky pokračovali k hranici, cestou jsme míjeli pěkné ostnaté dráty, palposty a tak. Jako turisté jsme se dostali na lepší tribunu blíže hranice. První asi půlhodinu se nedělo nic, jen přicházeli další a další lidé, vojáci ve slavnostních uniformách s chocholí důležitě popocházeli, do toho s obou stran duněla hudba. Na pakistánské straně měli ženskou a mužskou tribunu, pěkně byl vidět barevný rozdíl – ženská pestrobarevná, mužská prakticky jen bílá…

První akcí bylo běhání s indickou vlajkou k bráně na hranici a zase zpět, u kterého se asi půl hodinu střídaly holky ze školy i starší ženské. Pak začali nastoupení vojáci halekat do mikrofonu, asi kdo dýl vydrží. Vlastní ceremonie začala šílenýma pochodama k hranici, při prvním kroku si dotyčný voják málem kopl do čela. Takto postupně k bráně odpochodovali všichni, několikrát ji otevřeli a zavřeli, potřásli si rukama s Pákistáncema. Celé to trvalo strašně dlouho, do toho Indové i Pákistánci vyřvávali jak šílení – holt u nás se chodí lidi vyblbnout na fotbal, tady na hranici. Na závěr spustili a poskládali vlajku a byl konec.

Cestou zpátky do města byla docela zácpa, ve městě jsme si dali pizzu, zašli na net a ještě se na hotelu ptali na vlaky do Delhi – třikrát nám řekli kdy jedou, ale pokaždé to byly úplně jiné časy, které se neshodovali s těma s nádraží, takže jsme se definitivně rozhodli pro bus.

13. 9. Amritsar – Delhi13. 9. Amritsar – Delhikoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Po ránu jsme hned vyrazili na autobusák, koupili lístky do Delhi (280 Rs), nějaké jídlo a v 9 bus vyrazil. Byla to stejná stará herka jako na cestu sem, ale aspoň se jelo po lepší cestě – žádné kopce, jen rovina, a většinu cesty dvouproudá silnice (to že po ní jezdili i kola, rikši, chodili sloni a krávy a auta často jezdily aj v protisměru je věc druhá :) Cestou docela často a hodně pršelo, v ulicích měst, kterýma jsme projížděli (všechno typicky hnusné, špinavé díry) stála voda. Nad Delhi byla dokonce bouřka.

Do města jsme dojeli v 8, rikšou (který samozřejmě zkoušel spousty triků) dojeli k New Delhi Train station, kde už samozřejmě turistická přepážka byla zavřená. Tak jsme šli k jedné otevřené normální, u které se tlačil dav Indů, a pomalý úředník si tam tiskl na jehličkovce nějaké papíry… Po asi 20 minutách ve frontě mě z ní nějaký Ind vytáhl, že prý to je přepážka jen na aktuální odjezdy, ne dopředu, a že máme vyplnit nějaký formulář. No samozřejmě se po chvíli ukázalo, že to je naháněč z cestovky, ale znovu jít stát do fronty už jsem nechtěl, tak jsme šli s ním. Ovšem vlaky na zítra do Agry byly vyprodané, takže nám chtěli vnutit bus, to byl ale nějaký speciální turistický, takže jsme se jim na to vykašlali.

Ubytovali jsme se v hotelu Decent (500 Rs/pokoj), kde jsme vybalili věci do depositu – prakticky všechno, s sebou jsme si vzali jen oblečení a pár drobností, stany, spacáky a karimatky dali do pytlů (s nadějí, že to není naposled, co to vidíme…)

14. 9. Delhi – Agra

Ráno jsme chtěli rikšou na I.S.B.T., odkud měly jezdit autobusy do Agry, ale ten tvrdil, že jak včera pršelo, tak je to zatopené a nic nejezdí, a že nás za míň peněz hodí do tourist department, kde se dají též koupit jízdenky. Tak jsme s ním jeli, no samozřejmě nás dovezl k nějaké cestovce, takže jsme mu řekli nashle a vzali si druhého rikšu, který už nás na autobusák zavezl. V průvodci sice psali, že je „chaotic“, ale překonalo to mé očekávání – takovou hnusnou, ošuntělou a špinavou budovu už jsem ani v Indii dlouho neviděl. Jízdenky se prodávali v jakýchsi klecích, většina nápisů jen hindsky… Několikrát jsme se ptali, odkud jezdí autobusy, střídavě nám tvrdili, že odněkud v této budově x úplně odjinud, takže jsme asi pětkrát přešli mezi uliční zastávkou a autobusákem. Nakonec z nich vylezlo, že místním busem musíme jet na jiný autobusák a z tam už to jede. Takže v tomto Lonely kecal, nebo je zastaralý.

Autobusák do Agry byl dost daleko, po celém městě byly slumové osady, často přímo u zdí oficiálních budov, nejvíc lidí spávalo pod mostama, docela depresivní obrázky… Cestou k autobusu, který na první pohled vypadal líp než ty minulé, se na nás nalepily nějaké děcka z podmostu, docela neodbytné byly. Lístek do Agry stál 140 Rs (oproti včerejším 700 za tourist bus). První dvě hodiny cesty jsme jeli přes Delhi (opravdu peklo to je…), cestou pršelo, sedl si ke mně nějaký mladý Ind, co si chtěl velice vykládat, ale moc jsme si navzájem nerozuměli :)

V Agře jsme byli po 6 hodinách, už z autobusu jsme zahlédli prakticky všechny pamětihodnosti – mauzoleum, pevnost, baby taj i Taj Mahal. Ubytovali jsme se v Taj Ganj v jakémsi hotelu (350 Rs/pokoj), co měl ze střechy (dost slabou) vyhlídku na Taj Mahal, k obědu si dali rýži (jsou tu hodně levné ceny jídla) a šli zavolat do Expedie, ze které došlo několik mailů, že máme zavolat ohledně našeho letu Váránasí – Delhi. Spojení stálo za prd, hlavně byl z ulice strašný hluk, ale po 5 minutách jsme se shodli na tom, že let z nějakého důvodu zrušili, že náhradní najít nechceme a bylo. Tím pádem jsme šli booknout vlak do Váránasí o den dříve a zpátky budem muset jet vlakem též.

15. 9. Agra, Fatehpur Sikri

Budíček v pět ráno zajistilo halekání z mešity. K East gate Taj Mahalu to byl kousek, ovšem to by nebyli indové, aby ticket office (s krásným vstupným 750 Rs) nepřesunuli asi kilometr daleko, aby tam člověk musel jít a pak se zas vracet. V 6 se otevřela brána, přes krátkou frontu na bezpečnostní prohlídku jsme vešli dovnitř a hned šli k bazénku před Taj Mahalem.

Bylo tam docela dost lidí, takže o nejlepší místo byly trochu boje, kor po tom, co vyšlo slunko a pěkně nasvítilo špičku stavby. Kolem Taj Mahalu jsme chodili asi dvě hodiny, byl to docela fotografický ráj. I přes relativně vysoké vstupné to ale rozhodně stálo za to, je to fakt pěkné.

Po Taj Mahalu jsme posnídali (vajíčka, toasty, káva za 30 Rs), sbalili na pokoji věci a vzali rikše na prohlídku města – chtěli 20 Rs za hodinu. S nima jsme dojeli do Agra fort– opět hodně rozsáhlého areálu se spoustou staveb z mramoru a červeného pískovce, styl se nezapřel. Po pevnosti nás zavezli do jakýchsi obchodů, prý mají 10 Rs za to, že se tam podíváme, takže v jednom jsem vzal pár čajů, v druhém jsme se jen podívali, jak dělají stoly a jiné věci stejnou technikou, jaká byla použita na Taj Mahal – docela piplačka. Tomu odpovídaly i ceny, stůl za 7000 EUR jsem si koupit nechtěl.

Po obchodech jsme chtěli k Baby Taj, ale začali se vymlouvat, že je to moc daleko a že chtějí asi 200 Rs nebo co, tak jsme jim dali sbohem (a ještě se nás samozřejmě pokusili natáhnout s časem…) a šli podél řeky a pevnosti pěšky. Z mostu přes řeku, pod kterým se koupali vodní buvoli, skákali místní do vody. Kousek za ním už byl Itimad-ud-daulah, též pěkná stavba, přezdívaná Baby Taj. Tam se od nás odpojil Martin, už se mu moc nechtělo chodit po městě, s Alešem jsme za pěkných 150 Rs vzali motorikšu do Sikandry, k Abkarovu mauzoleu (též pěkné, ale bylo vidět, že ho tak úplně nestihli dokončit) a pak na autobusák, odkud jsme chtěli jet do Fatehpur Sikri.

Přestože nám ale řekli, že bus jede za půl hodinu a odkud, tak do hodiny se nic nedělo. Čekali tam na něj i nějaké dvě Japonky, tak jsme se s nima domluvili, že se složíme na taxíka – což byla místní potentátská kára á la Tatra 603. Bylo vidět, že chlapík moc nejezdí, jel docela pomalu a opatrně. Do Fatehpuru to bylo cca hodinu, hned na parkovišti se k nám přidal samozvaný průvodce (s nejoblíbenější větou místních guidů: „I am not tourist guide, I just practise my English“ :) vzhledem k tomu, že víckrát řekl, že nebude chtít žádné prachy, jen nám ukázat svůj obchod, tak jsme si jej nechali.

První byla mešita (Jama Masjid), uvnitř přeplněná lidma a stánkama. Trochu jsme to tam prošli, pak nám ukázal ten svůj obchod – měl tam různé věci z mramoru, třeba tři slony v sobě, vcelku pěkné i levné, ale co s tím, když to nesbírám… - my si nic nekoupili, takže několikrát zopakoval, že jeho služby jsou u konce a bylo. Už sami jsme si pak prošli paláce dřívějšího města, taky pěkné, ale už ne tak moc, jako v Agře – byly jenom z červeného kamene.

Na zpáteční cestu pršelo, byla ucpaná cesta a pak i přejezd přes železnici (jel vlak, takže se na obou stranách všichni nahrnuli přes celou cestu a pak trvalo asi 15 minut, než se nějak povyhýbali…). Japonky byly docela nervózní, bo jim jel za chvíli zpáteční vlak do Delhi (sem si vyrazili ráno jen tak nalehko, s kabelečkama :); taky bylo dobré, že jedna z nich jela do Indie na 4 dny, druhá tu pak chtěla zůstat sama 10 dnů a mj. jet do Ladakhu na 3 dny, ale busem, takže evidentně vůbec netušili, o co tu jde…).

V Agře jsme se potkali s Martinem a šli na večeři (výborný 200 g steak se zeleninou a bramborama za 100 Rs, což byla pěkná tečka za hodně vydařeným dnem. Večer jsme si ještě skočili na net, vyzvednout věci a rikšou na vlakáč, s obligátníma lidma spícíma na zemi. Vlak přijel kupodivu na čas, našli jsme si naše místa, vyhodili dvě ženské, co si spletly vagón, a šli spát. Vlak často zastavoval (přišlo nám, že prakticky stojí), z ventilátorů byl hrozný randál, ale i tak to docela šlo.

16. 9. Váránasí16. 9. Váránasíkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Zhruba do devíti jsem polehával, pak jsme sklopili sedadla a sedli si. Venku pršelo a krajina byla vůbec celá podmáčená. Ve Váránasí jsme byli až kolem jedné, dvě hodiny zpoždění. Chtěli jsme motorykšou zavést na Dasaswamedh road, ale ti dělali, že to je moc široký pojem a nejde to. Nakonec se nás zeptali, za kolik chceme bydlet, a zavezli nás do jednoho hotelu, relativně nedaleko Gangy (ze střechy byla vidět), akorát – jak jsme pak zjistili – docela daleko od Dasaswamedhu. Ale zas to mělo tu výhodu, že tam byl relativně klid. Ubytovali jsme se (2 pokoje za 400 Rs), dali oběd a šli se mrknout na net – došel potvrzovací mail z Expedie k letu, takže jsme neměli tušení, jestli byl zrušený nebo co. Zkoušeli jsme pár telefonátů, ale nefungovaly, takže bylo jasné, že budem muset jet na letiště a zjistit, co a jak.

S vyfasovaným průvodcem jsme šli na břeh Gangy, která byla docela vylitá – po nábřeží kolem ghátů se nedalo chodit, vždy bylo potřeba jít uličkama města a dojít ke konkrétnímu ghátu. Samozřejmě nám hned ukázal spalovací ghát. Město samozřejmě špinavé, voda v Ganze pěkně hnědá, vedle vsypaného popela si v tom lidi čistili zuby a tak… Nutným bodem procházky bylo pár obchodů, Martin koupil kalhoty, Aleš hedvábný šátek. V ATM jsem vybral 4500 Rs, pečlivě vypočtených, aby do konce stačily.

Už po setmění jsme šli na hodinku na loďku po Ganze (225 Rs), pluli s náma k nějakému chrámu s ceremonií, která ale za moc nestála. Zpáteční cestou jim loď docela bral proud, bylo vidět, že je silnější než obvykle. Večer jsme měli hlad, v restauraci naproti hotelu jsme si dali dvojité spring rolls a tak, docela se stůl prohýbal :)

17. 9. Varánásí, Sarmath

Vstávali jsme v 5.15 a hned šli na loďku (150 Rs), bohužel bylo zamračené a východ slunce se nekonal. Na řece bylo plno loděk s turistama, u ghátů se koupalo několik lidí, a hned vedle umývali nádobí – takže do pobřežních restaurací nechodit :). Po snídani jsme s Alešem jeli motorikšou na letiště (300 Rs), abychom v kanclu Kingfishera zjistili, jak to teda je s letem. Tam nám potvrdili, že je doopravdy zrušený (asi 6 dnů z operational reasons), potkali jsme tam ale i nějaké Francouze, kteří přijeli se zavazadly a až tam zjistili, že neletí…

Vrátili jsme se do města, vyzvedli Martina a se stejným motorikšou jeli za 300 Rs do Sarmathu. Prakticky celá cesta byla městem a náš řidič jel docela rychle, takže proti busu se to vyplatilo :) V Sarmathu bylo archeologické naleziště (kam jsme nešli, bo pršelo), pár stúp, chrámů, několik buddhistických klášterů a tak. Zpestřením byla minizoo s krokodýly, jeleny a ptáky v místním parku. Zpátky ze zoo jsme šli přes samotnou vesnici, kam asi moc turistů nechodí, docela zajímavé. Během oběda začalo pršet, takže jsme jeli zpátky do města, tentokrát to vzal úplně jinou cestu a naprosto nám zamotal hlavu, polovinu cesty jsme si mysleli, že jede přesně opačně než má a ono ne.

Ve Varánásí jsme šli na net a pak na hotel, ale pršet přestalo, tak jsme se vydali ještě do centra, i když asi po 5 minutách začalo opět pršet. Cestou jsme koupili nějaké hadry, já mapu (90 Rs), na Dasaswamedh road čaje v pěkné vyřezávané krabičce i papírových pytlíkách. Z ulice jsme odbočili do bludiště obchůdků se strašnou spoustou pěkných věcí, jen na to mít peníze a hlavně místo… Časem začalo pršet čím dál víc a víc, takže než jsme došli zpátky na hotel, úplně jsme promokli, ale vzhledem k teplotě mě to ani moc nevadilo. Na večeři jsme šli do oblíbené restaurace naproti.

18. 9. Varánásí – Delhi

Na snídani jsme šli až po osmé, nebylo už moc kam spěchat. Motorikšou jsme dojeli na kruháč u Dasaswamedhu (řidič byl totálně mimo) a šli směrem k řece. Cestou jsem koupil ještě nějaké čaje a nakonec tři hedvábné šátky (neber to za 500 Rs). Uličkama, ve kterých seděla na každém rohu spousta nudících se vojáků, každý s puškou nebo samopalem, jsme došli k Manikarnika ghátu – nejslavnějšímu spalovacímu.

Hned si nás tam odchytl nějaký člověk, co nás vzal na vyhlídku s údajného hospicu, kde dožívají lidé (některé postavy, ležící tam na zemi, vypadaly pravda docela neživě) – výhled na spaloviště (kde se údajně spaluje neustále bez přestávky) byl pěkný, bohužel se tam nesmělo fotit. Pak po nás samozřejmě docela agresivně vyžadovali šílené částky jako příspěvek na dřevo pro pacienty, něco jsme jim dali a šli pryč. Pak jsme šli ještě chvíli hlavní ulicí, chodila tam spousta průvodů s mrtvolama na nosítkách a i jinak byl šílený provoz. Kolem oběda jsme to otočili a zpátky jeli motorikšou - dost dlouho jsme hledali někoho za rozumnou cenu, pak jsme pochopili proč – ucpanou hlavní ulici objížděl a k hotelu to trvalo 45 minut.

V oblíbené restauraci jsme si dali oběd, během kterého začalo pršet, takže jsme zůstali sedět a dali si nějaké další pití, pak kafe a palačinky. Počasí bylo furt nevlídné, tak už jsme jen šli na hotel vyzvednout věci, zaplatit, vyúčtovat se navzájem a pak se vrátili zpátky na večeři. Během jízdy na nádr začal docela slejvák. Vlak do Delhi (300 Rs) měl asi hodinu a půl zpoždění.

19. 9. Delhi

V noci bylo ve vlaku relativně chladno, celé dopoledne pršelo, všude byla země podmáčená a docela vylité řeky. Na nádraží někde na kraji Delhi jsme přijeli dřív, než jsme čekali, metrem (18 Rs) jsme za stálého deště přejeli na New Delhi vlakáč a šli na hotel, kde jsme se setkali s našima věcma – naštěstí. Ubytovali jsme se ve stejném pokoji jako minule, šli na oběd a na nákupy – utratit poslední rupie.

Objevili jsme obchod, kde měli strašně levné čaje – ty ve vyřezávaných krabičkách za 40 Rs apod., neuvěřitelné. Prodavač uměl docela česky :)

20. 9. Delhi

V noci bylo docela chladno (asi jen 25 °C :), oproti začátku cesty to byl fakt rozdíl. Na snídani jsme šli kolem deváté, dali jsme si jakousi placku s pálivou směsí, za což nám pak naúčtovali asi 4x tolik, než jsme čekali… S Alešem jsme cyklorikšou jeli do Old Delhi na Chandi Chowk, naposled nasát atmosféru. Objevili jsme tam McDonald, ale zavřený, stejně jako většina obchodů. Zpátky jsme šli pěšky – opět bordel, tentokrát i dvě lidské mrtvoly ležící jen tak na ulici, zjevně nikoho nezajímaly…

K obědu jsme si dali nudle za 20 Rs (nic moc), odpoledne ještě sháněli taxi na letiště – všude nám tvrdili, jak velice potřebujeme dvě auta, nakonec jsme našli normální taxi za 350 Rs. Na večeři jsme utratili poslední peníze a šli spát.

21. 9. Delhi – Baku

Vstali jsme v 1.30, pobrali věci a za deště šli na taxi. Cesta na letiště trvala jen asi půl hodiny, takže jsme jeli hoodně brzo. Při tisku boarding passu byly lehce zmatky, dostal jsem je na jiné jméno a tak. V letadle (tentokrát menším, takže proto nám naplánovali to mezipřistání) byla dobrá snídaně i výhledy na Afghánistán a Irán.

V Baku doplnili palivo, už jsme se i poutali na vzlet, ale pak se asi hodinu nic nedělo, jen jsem viděl, že k letadlu furt přijíždí nějaké auta, střídavě autobus a tak. nakonec nám řekli, abychom si vystoupili (10.30), takže jsme vylezly do tranzit zóny. Tam nebyl nikdo, kdo by věděl, proč nebo na jak dlouho, což jsme se snažili další asi dvě hodiny zjistit – zaměstnanci, co tam byli (skoro nikdo nemluvil anglicky) vždy slíbili, že skočí pro člověka z Aerosvitu, ale nikdy neudělali nic, po čase jsme zjistili, že tam Aerosvit ani kancelář nemá, že je letadlo porouchané a neví se, co s ním bude. Takže nastal další boj za jídlo a něco na pití, časem jsme koupili postupně dvě flašky vína.

Večer došel člověk z Aerosvitu s tím, že má přiletět jiné letadlo, ale kvůli zavření letiště přes noc až ve 4 ráno a tak o půl páté odletíme. Samozřejmě jsme chtěli hotel, jídlo a tak, ale bez víz a s touto blbou společností marné, ani blbé deky z letadla nemohli dotáhnout. Na večeři aspoň donesli jídlo z letadla, takže jsme to snědli a šli spát na extra pohodlné lavičky, od klimatizace tam byla nehorázná kosa.

22. 9. Baku – Praha – Břeclav

Ve 4 ráno se samozřejmě nic nedělo, jen už tam nebyli lidé, se kterýma jsme včera mluvili, a jediné informace byli – stejně jako včera – nemožno, neznaju a sit and wait. Někdy po páté kdosi zavolal Kyjev, takže jsme se shromáždili u jedné z bran, po nějakém čekání nás odvezli do letadla – Jak 42, ještě starší než nás včerejší Airbus. Nikdo nekontroloval palubenky, doklady atd., takže tam mohl letět prakticky kdokoli, stejně tak tam mohl prakticky kdokoli zůstat…

V Kyjevě jsme přistáli ráno, jediná dobrá věc byla, že na nás čekalo letadlo do Prahy, kde jsme přistáli asi o půl jedenácté, takže zpoždění 22,5 hodiny. Zavazadla nedorazily, bo je nestihly přeložit, takže jsme vyplnili nějaké formuláře – jaká oáza příjemného jednání po tom měsíci…

Hned jsme si šli stěžovat k přepážce Aerosvitu, no ženská tam měla školu přístupu k zákazníkům od Ukrajinců – „nemluvte tak na mě, já nemám dobrý den, teď přiletělo zpožděné letadlo a to bylo zpožděné kvůli tomu, že vám se porouchalo letadlo“ – to jsem nevěřil vlastním uším… Taky nám řekla, že žádné odškodné nikdy nikomu nevyplatili, max. slevu na další letenky – no s nima už nikdy nikam nepoletím, Aerosvit žije stále v sovětských časech. Nakonec nám jakýsi papír (obšlahlý od ČSA…) potvrdila zpoždění a jeli jsme na nádraží a dom. Krásná čistá a klidná Praha, v ČD prodavačka lístků, co člověka pozdraví a řekne na shledanou, neuvěřitelné to věci :) Batoh dovezli druhý den, takže nakonec to dobře dopadlo…

Související odkazy:

Fotogalerie Indie

Fotočlánky

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace