Cestovní deník Thajsko, Malajsie a Singapur 2012
18. 3. 2012 | zobrazeno 9875×Zimu moc rád nemám, zvlášť jinde než na horách, takže vyrazit někam do tepla byl dlouho můj sen. Zrovna v době největších mrazů na začátku února jsme odletěli do jihovýchodní Asie, na cestu Thajskem, Malajsií a Singapurem.
neděle 5. 2. – cesta do Frankfurtukoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Po sbalení mých věcí zůstalo ve velkém batohu na Katku asi 2 kg, což nebylo mnoho, ale spoustu igelitek se nám tam sbalit podařilo. Cestou na nádraží byla docela zima, vlak odjel v pohodě a ani v něm nebylo moc lidí. To se změnilo v České Třebové, kde do něj přistoupil celý předchozí vlak, že zamrzl – přesně ten, o kterém jsme uvažovali, že bysme jím pro jistotu jeli dříve.
V Praze jsme metrem přejeli na Florenc a šli přečkat zimu do herny vedle nádraží na grog. Po návratu do haly autobusáku, kde furt nikdo nebyl, jsme zjistili, že je ještě jedna hala, nová, a šli tam – ta už byla lepší, ale Monika s Lukášem zatím nikde. Zato jsme potkali Pavla Svobododu, který, jak se ukázalo, jel tím samým autobusem jako my, jen pak pokračoval na Kanáry. Chvíli před jedenáctou dojela aj Monika a Lukáš, takže jsme dali věci do autobusu a vyrazili. Cesta docela rychle utekla, i když (aspoň v mém případě) klasicky beze spánku.
pondělí 6. 2. – let Frankfurt – Singapur
Ve Frankfurtu jsme docela dlouho čekali na letišti, kde jsem dostal jako dárek k dnešním narozkám čokoládové „šampaňské“ – jak se ukázalo trochu danajský dar, bo jsme jej všechno nesnědli a čokoláda mi pak zapatlala příruční batoh. Nenašli jsme balení batohů – zjevně ve Frankfurtu není – a ani wifi tu zadarmo nemají…
Konečně po odbavení jsme nastoupili do druhého patra našeho A380 Singapore Airlines, a docela nekonečný let začal. Seděli jsme uprostřed, takže žádné výhledy (navíc byla stejně většinu času noc), aspoň že aerolinky dostály své pověsti jedněch z nejlepších na světě: stovky filmů a hudby (nejlepší program byla stejně mapa letu :), spousta dobrého pití (Singapore Sling, furt džusíky, pivo, víno…), spousta jídla (dvě velké + maličkosti jako sendvič, jabka, oříšky…) a nádherné letušky v pěkných uniformách. Nad Singapurem jsme po 12 hodinách a cca 9600 km uviděli i nějaké světla, přistání bylo docela tvrdé – letuška sedící před námi docela zvedla obočí.
úterý 7. 2. – Singapur – Phuket – Ko Yaokoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Letiště v Singapuru bylo super – koberce, kytky včetně stromů, prostorné… Po vyřízení formalit jsme vylezli před budovu, kde už ráno byl hic a strašné vlhko, takže jsme hned zalezli zas zpátky a převlékli se a přezuli. I zde bylo wifi placené, ale pak jsme objevili počítače s internetem zdarma. Po přesunu na druhý terminál jsme docela dlouho přebalovali věci, abychom měli 15 + 2 x 7 kg, což se pak ukázalo jako zbytečné, malé batohy nám nikdo nekontroloval. Stihli jsme aj navštívit Motýlí zahradu a malou výstavku se zmínkou o tom, že Changi airport vyhrálo od roku 1981 anketu o nejlepší letiště světa 28 x :)
Let s Air Asia X už tak zábavný nebyl, i když jsme seděli u okýnka, což bylo dobré – sice docela dost mraků, ale i výhledů na pobřeží, ostrůvky a zejména kras. Po necelých dvou hodinách jsme dosedli v Phuketu, dostali vstupní thajské razítka a přes směnárnu (1 BHT = 0,6 Kč) a spoustu naháněčů vylezli do vedra venku, kde jsme vzali taxíka (600 BHT) do přístaviště se speedboat (200 BHT/os.) na Ko Yao Noi.
Plavba byla rychlá s výhledy, slunko pěkně pálilo. Z přístaviště jsme na korbě samozvaného taxíku dojeli do jakéhosi bungaloviště kousek od pláže, ubytovali se (chatky za 500 a 800 BHT) a šli se mrknout k moři – bohužel byl zrovna výrazný odliv, takže pozvolná pláž byla plná bahna a koupat se zatím nedalo. Místo toho jsme šli procházkou podél pobřeží a domluvili si na zítra lodní výlet do Ao Phang Nga (4000 Bht/loď). Večer jsme se ještě trochu pod úplňkem vyčváchli a šli spát, po nekonečné cestě jsme byli docela mrtví.
středa 8. 2. – Ao Phang Ngakoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Ranní balení bylo docela dlouhé, těch věcí máme strašně moc. Sprcha stejně jako včera občas stávkovala, ke snídani jsme dojídali buchty a jiné věci z domu. Loď si pro nás v devět přijela k naší pláži, hodili jsme tam všechny věci a vyrazili.
První část cesty vedla podél ostrova (pěkné plážičky, džungle a skály) k nedalekému Ko Du – pěknému ostrůvku s plážičkou (na které kempovali kajakáři, kterým jsme tak trochu pokazili idylku…) a skvělou skálou, kde jsme si poprvé pořádně zaplavali. Voda byla fakt teplá a krásné tyrkysové barvy. Nedaleko byla druhá zastávka s krátkou cestou do džungle k dost obrovskému stromu s deskovými kořeny, a u třetího se skalní bránou, kde se vodou prošlo k mangrovovým porostům.
Po o něco další plavbě jsme obepluli Ko Tapu (známější jako James Bond Island) – skálu prakticky stejnou jako desítky dalších, jen známou z filmu, takže kolem ní kroužily desítky lidí, byly nastavěny prodejny suvenýrů a vybíralo se tam vlezné; z toho důvodu jsme ostrůvek jen obepluli a vydali se k jinému ostrůvku, na kterém (mimo prakticky stejnou skálu) jsme dostali oběd (ananas, zasmaženou rýži s krevetou – docela dobré) a zase si zaplavali.
O další kus plavby dále jsme navštívili jeskyni se spoustou dost velkých krápníků a jiných útvarů, na jejímž konci (po cca 60 m) byl průhled do docela špinavé a zarostlé laguny. Poslední zastávka byla u jiné jeskyně, přístupné jen za odlivu, kde se procházelo vodou a došlo na dno propasti s mangrovy. To bylo zajímavé do chvíle, než sem došel obří zájezd, kde snad do dvojice měli svého průvodce, který je vedl za ručičku a komandoval, kam si stoupnout na fotku…
Pak už jsme pluli zpátky do přístaviště na Ko Yao, odkud za půl hoďky plula loď do Ao Nang. Na ní nás výběrčí peněz nejspíš pěkně natáhla, chtěla 550 za osobu (přitom to bylo cca stejně daleko jako sem na ostrov z Phuketu) a nedala se ukecat (navíc jak se ukázalo, tak se plulo jinam a do Ao Nangu přejíždělo taxíkem).
Ao Nang je šílené turistické gheto, kde jsme vyměnili nějaké další peníze a za 100 BHT přejeli na Railay West a odtud pěšky přešli na východní pláž. Tam se ukázalo, že levné ubytování se už nekonají ani tam, takže jsme našli bungalovy (za 500 BHT) na kopečku spíš až u Tonsai. Při hledání ubytování vesele zapadlo slunce, takže západ slunce na nejzápadové pláži v Thajsku jsme neviděli (a nevyfotili…).
Po sprše jsme šli na Railay East na večeři (rýžové nudle), pak přes ubytování na západní pláž, kde jsem dělal nějaké pokusy s nočníma fotkama (pěkný skoro-úplněk + blýskání se nad mořem), kochali jsme se mořem, teplem a k tomu si za nehorázných 180 BHT dali jakýsi dobrý drink. Při dívání se na davy turistů jsem se docela těšil více na jih.
čtvrtek 9. 2. – sloni a Krabikoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Balení bylo opět dlouhé, snídani jsme si dali opět na východní pláži – já omeletku, Katce nebylo dobře (tlak + nevyspání, ale slivovice jí udělala dobře). Poté jsme přešli na západní pláž, nechali tam věci s Monikou a vydali se hledat vyhlídku. Poprvé jsme odbočku do prudkého kopce přehlédli a došli až k Phra-Nang, vcelku pěkné pláží s jeskyní, horolezci a opicemi.
Na zpáteční cestě už jsme si odbočky všimli – dost prudká stezka s lany červenou půdou. Lezení bylo docela zábavné, až na vedro, vyhlídkové okno na obě Railay pláže bylo dobré. Nenašli jsme lagunu (stejně jako další lidé, které jsme tam potkali), takže jsme už jen sešli a vrátili se na pláž, kde mezitím nastal příliv. Poprvé jsme vyzkoušeli aj brýle a šnorchl, ale díky písku zde nebyla nic moc viditelnost a ryb taky málo.
K poledni se pláž už docela zaplnila, my se sbalili a chvíli čekali na loď do Ao Nang, kde Monika chtěla na slony. Ve městě jsme koupili pohledy, ananas a zamluvili (za docela dlouho) vyjížďku na slonech za 500 BHT/os. – byla to hodinová projížďka džunglí, vcelku zajímavé jak to houpalo a Katčiny věty „Sloni se ovládají krumpáčkem“ a „Sloni by měli žít volně“ :))). Po jízdě na slonech bylo malé ananasové občerstvení, cesta zpátky do Ao Nang a hned dodávkou do Krabi.
Tam jsme (na okraji turistického ghetta, takže jsme viděli konečně i normální město) se ubytovali v hotelu za 350 BHT a šli do místní restaurace (která se Monice nelíbila) na večeři – dali jsme si kuře s rýží, automaticky k tomu dostali polévku a nejlepší byl „Ice Green Tea“, což bylo pikao s vanilkovou příchutí a zelenou barvou (nejspíš :). Už za tmy jsme se prošli k řece s parkem, zpátky do města a do internetové kavárny, kde jsem za několik desítek minut pokusů zjistil, že přes debilní bezpečnostní opatření slavného Googlu se do svého blogu prostě nedostanu. Večer jsme ještě psali pohledy.
pátek 10. 2. – Wat Tham Seuakoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Vstávali jsme v 7, dole v hotelu ještě všichni spali, takže jsme se sbalili (už mi to šlo docela rychle) a vyrazili na bus. Cestou jsme koupili snídani – sendviče a ananasovou buchtu. Kousek od řeky s pohledem na dvojici skal Khao Khanap Nam jsme chytli busík (50 BHT/os.) do chrámu, cestou snědli snídani.
Nejdříve jsme vyrazili na vyhlídku po oněch 1237 schodech – byly docela prudké, v jedné části po nich jezdili opice. Výstup ve vedru stál za to, z vrcholu (280 m n. m.) s pagodou a Buddhou (doplněným anténama) byl super výhled na okolní kuželový kras včetně skal v Krabi a moře. Cestou dolů jsme potkávali docela dost turistů i jakýsi školní výlet, takže vyrážet na výlety dříve než o půl desáté je docela dobrá strategie.
Dole jsme po dalších schodech zamířili do vedlejšího údolí starých stromů, kde jsme prošli okruh kolem příbytků mnichů, skalního převisu s Buddhou, několika jeskyní a hlavně spousty stromů – tady v lese, v chládku a větříku, bylo dost příjemně. Poslední bod programu byla Tygří jeskyně a hlavní místnost chrámu, kde bylo mj. i vysvětlení názvu – tygr emigroval v roce 1975 a už jej nikdo od té doby neviděl. Za stejnou částku jsme jeli zpátky do města (na silnici z chrámu na nás zavolal nějaký člověk v kuchařské zástěře, jestli chceme jet, když jsme řekli že jo, sundal ji a nasedl do auta :), na hotelu si vyzvedli věci, dali ledové džusy (strašně dlouho jim trvala příprava) a k tomu koupený meloun a manga, poslali pohledy a v tuktuku se sympatickým řidičem přejeli na autobusák (který jak se ukázalo byl docela kousek od chrámu) a tam koupili jízdenky (185 BHT/os.) do Pak Bary.
Do odjezdu autobusu jsme měli asi hodinu času, takže jsme si s Katkou dali v místní vývařovně oběd – má rýže s játry byla dobrá, její maso strašně pálivé. Bus přijel v 15.30 (o půl hodiny později) a nebylo tam místo k sezení, no po chvíli se udělalo, na cestu nám hrál koncert místních poprockových kapel, docela se to dalo poslouchat. Cestou do Trangu, kde jsme přestupovali, jsme míjeli hlavně palmové a kaučukové plantáže, za ním už byla tma a spousta zatáček, kterýma řidič projížděl dost rychle. Cesta trvala o něco déle, než jsme čekali, v Langu nás vyhodili zhruba v osm.
Ve městě to (krom šílené dopravy, kvůli které se nedalo přejít) bylo jak po vymření, ale nakonec na konci města jsme potkali paní, která nejenom že mluvila anglicky, ale ještě měla muže s autem, který nás zadarmo zavezl do Pak Bary (na korbě pickupu, což byla dobrá jízda). V Pak Baře jsme se ubytovali (390 BHT) a šli do města, kde už to taky nežilo – restaurace právě zavírali, takže jsme v obchoďáku koupili nějaké sendviče a místní pivo (jak se ukázalo podle chuti, bylo to spíš něco mezi pivem a vínem), které jsme snědli na terase.
sobota 11. 2. – cesta na Ko Adangkoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Do města jsme se s Katkou vydali o půl osmé, ale všechno ještě spalo, takže jsme si k snídani dali toasty s vajíčkem a Ice Black Tea (opět variace na Pikao) a až kolem deváté šli na správu NP. Její budova byla zaplněná bandou školáků, kteří jeli na Tarutao – to rozhodlo, že pojedem až na Adang (krom toho, že škola zabrala všechno ubytování, asi bysme tam ani s nima být nechtěli). Takže jsme zamluvili bungalovy (600 BHT), koupili lístek na loď u ukecané ženské, co nás naháněla celé dopoledne (je fakt, že měla dost dobrou cenu, 800 BHT zpáteční na Lipe) a vyměnili peníze – směnárna měla docela blbý kurz (28,5 BHT/USD), ale byla jediná. Pak jsme se zabalili, stihli nakoupit pár věcí (chleba, marmelády, vodu), internet a Black cofee shake, což bylo prakticky frappé (a stejně dobré jako v Řecku, nechápu jaktože jen v ČR to nikde neumí udělat…).
Mezitím se městečko docela zaplnilo turisty, které zde vyhazovaly z minibusků s nálepkama na tričku, kam jedou. U lodě nám vyměnili naše čísla za jiné a poslali na jiné nástupiště (dobrý, klasický řetěz lidí zapojených do akce: jedna paní shání lidi, aby si koupili lístky; druhá je prodá; třetí člověk vymění palubenky, čtvrtý odvádí k lodi, pátý bere zavazadla, šestý kontroluje lístky :), kde bylo docela dost lidí (hlavně banda Japonců), ale na loď jsme se vešli (mělo to kapacitu cca 90).
Zhruba v 11.30 jsme vypluli a cesta rychle ubíhala. Po cca hodině jsme dlouho kotvili na Tarutao, za zhruba stejnou dobu nám udělal zastávku na Ko Khai, kde mimo nádherně čistou tyrkysovou vodu a bílý písek na plážích stojí relativně malá skalní brána, ke které se samozřejmě hned všichni vrhli a chtěli fotit. Protože jsem chtěl mít fotku s co nejméně lidma, byli jsme nakonec poslední nastupující do lodi ve chvíli, kdy už ji odkotvili, takže jsem si trochu namočil kraťásky :)
Na Lipe to byla ještě relativně dlouhá cesta, obzor byl v této části lemovaný spoustou rybářských lodí. Na Lipe jsme přes ponton přesedli na longtail k Adangu a vypluli na poslední část cesty (50 BHT/os.), kdy jsme během cca 20 minut obepluli Lipe (malý ostrůvek s nádhernou vodou, ale totálně zastavěný a přeplněný, na pláži jeden bungalov vedle druhého) k zhruba kilometr vzdálenému Adangu – relativně velkému, zalesněnému a hlavně prázdnému.
V budově správy NP jsme se zaregistrovali, dostali klíče, zaplatili vstup do NP, prohlédli si miniexpozici (velrybí kosti, obrázky ryb, mapky…) a šli se ubytovat – bungalov byl fakt pěkný, velký, prostorný – a hned na pláž k „best snorcheling point“. Pláž byla docela prázdná a u korálů plavala spousta pěkných rybiček, byly tam různé hvězdice, ježci s očima zahlédl jsem i klauny a dvakrát jsme nad pískem viděli i trnuchu.
Před západem jsme se vydali na západní pláž, ale moc jsme to nestíhali, cesta byla daleká, po kamenech a rychle se stmívalo, místo toho jsme mohli pozorovat pěkně nasvícený bouřkový mrak a kraby. Po setmění jsme šli do jediné zdejší restaurace na večeři (první jídlo po ranních dvou toastech a ani nám to moc nepřišlo), kde jsme si dali rýži s různými věcmi. Večer jsem zkoušel nějaké noční fotky, ale moc to tu nevychází, zato pohled na bouřku nad mořem (ale daleko, hromy slyšet nebyly) byl fajný, stejně jako hvězdné nebe. Před spaním jsme ještě snědli meloun na terásce.
neděle 12. 2. – Ko Adangkoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Vzbudili jsme se klasicky v 7, takže jsme pobrali věci a šli na pláž, kde v tu dobu nebyla ani noha a tam posnídali chleba a marmeládu. Byl odliv, takže korály byly vidět lépe, a taky foukalo, takže byly dobré vlny na houpání. Před dvanáctou jsme šli na oběd, slunko pálilo čím dál více, ale ani během dopoledne se pláž moc nezaplnila.
Po krátkém poobědovém odpočinku jsme se vydali džunglí k Pirate waterfalls, přestože to bylo lesem a jen občas do kopce, byl strašný hic. Džungle byla zajímavá (stromy, liány, termitiště, zvuky…), vodopády moc nepremávaly – potok sice tekl, ale málo, aspoň u nich byl nějaký život. Na zpáteční cestě jsme zkusili odbočku a došli na místo, kde byl postavený nový resort (prakticky dokončený, ale mimo hlídače tam ještě nikdo nebyl) a hlavně nádherná prázdná pláž s černým pískem, palmami, výhledem na Lipe a velkými kameny. Ve vodě tu sice plavalo dost listí a korály též nic moc, ale na pohled super a taky tu byla vyplavena spousta korálů a mušlí. K večeři jsme si dali zase rýži (tentokrát ale 3 porce s různými příchutěmi) a pozorovali večerní bouřkové představení, možná lepší než včera.
pondělí 13. 2. – Ko Adangkoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Ráno jsme vstali v 6 a vydali se na Chado cliff na východ slunce – nebe bylo sice poseté mraky, ale i tak to bylo super s pěknýma barvama a východem slunce nad Tarutao na obzoru. K snídani jsme si pak dali 5 vajíček na měkko, ke kterým jsme dojedli zbytek chleba a podle včerejší domluvy si prodloužili ubytování o jednu noc místo přejezdu na Tarutao.
Na pláži jsme udělali model Pálavy a šli se projít na její severní konec, kde byly jednak pěkné kameny, ale hlavně spousta korálů a blízko pod hladinou – sice méně rybiček než na onom „best spot“, ale zase byl člověk blíž a lépe viděl. K obědu jsme si dali Thai spice salad, no pálivé tam byly jen chili papričky, které mi všechny dala Katka, takže jsem si užil (a po obědě hned našel dvě horalky na zajezení).
Po druhé jsme šli na jinou pláž, tam si zaplavali ,chvíli se snažili opalovat (Katčin Longday krém došel a můj Astrid byl nesrovnatelný – blbě se rozmazává, po zpocení vylézá a leda tak impregnuje kůži :( Před západem jsme se vydali po pláži k těm nejlepším korálům na poslední šnorchlování, ale už tam nesvítilo slunko, takže nebylo tak dobře vidět (ale zahlédl jsem nafukovací rybu :)
K večeři zase tři rýže, které mezitím zdražili, a ve výdeji byl nějaký bílý praktikant (tipuju student, co přijel na stáž do NP Tarutao a skončil jako podavač nápojů v kantýně, víc mu zatím nesvěřili :) Večerní bouřka byla tentokrát o něco blíže.
úterý 14. 2. – přesun do Malajsiekoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Ráno jsme zabalili, snědli snídani a šli na pláž – za loď na Lipe chtěli 100 BHT/os. – čili dvojnásobek co sem, věděli že z ostrova se dostat musíme a taky chceme stihnout loď, takže po epizodě kdy lodník vylezl zpátky na břeh jsme to ukecali aspoň na 300 BHT/loď a vypluli, na ranních vlnách to trošku houpalo.
V přístavišti bylo dost lidí a spousta z nich měla čísla, docela dlouho něchtěli vzít naše lístky a říkali něco o tom, že jsme si měli potvrdit odjezd, no nakonec jsme se po několikerém přepočítávání jako poslední na loď vešli. Plavba už byla přímá, bez zastávek, takže trvala hodinu a půl (podle tachometru jela loď prakticky furt 46 km/h).
V Pak Bara jsme si dali ananasovou palačinku a vzali minibus až do přístaviště v Satunu za 150 BHT/os. (kombinací doprava do Langu, bus do Satunu, doprava do přístavu by asi byla o něco levnější, no toto nám výrazně ušetřilo čas). V minibusku byl nějaký Čech s anglickou maželkou, říkal že tu byl i před třiceti rukama, což mu docela závidím…
V Satunu nebyl žádný trajekt do Kuala Perlis, jen na Langkawi, takže jsme museli za (nakonec) 1700 BHT vzít longtail. Docela dlouho jsme tam čekali, pak na hraniční kontrole trvalo odbavení Moniky asi 15 minut (a ostatních asi 2), vyměnili jsme tu i nějaké peníze (USD = 2,85 MYR). Zhruba hodinová plavba vedla podél mangrovů, hranice mezi Thajskem a Malajsií byla dobře určitelná podle plotu s ostnatým drátem, který vedl do moře.
V přístavu Kuala Perlis, relativně velkém, nikdo mimo nás nebyl, vyplnili jsme vstupní dotazník (žádné korály nemáme :), dali otisky prstů a vyrazili na autobusák. Tam nám řekli, že žádný autobus na Penang nejede, ale že musíme do Kangaru, odkud už bude. Pro urychlení jsme jeli taxíkem (za 15 MYR) s nesympatickým taxikářem, který se s náma furt snažil o čemsi konverzovat a vysvětlovat jak je to s autobusy, no nerozuměli jsme mu ani slovo. Na autobusáku v Kangaru nás dovedl k okýnku, kde měli busy do Penangu a Butterworthu – oba jeli až 19.15 (špatná zpráva). Oba chlapíci nám furt vysvětlovali, že bus na Penang nejede na Penang, ale musíme pak ještě asi 20 minut jet nějakým jiným busem. Když jsem se zeptal na bus do Butterworthu, který byl levnější (a od Penangu jen přes úžinu s pendlujícími trajekty), tak se jen usmál a pokrčil rameny. Takže jsme koupili jízdenky sem (11,8 MYR/os.) a dodnes je mi záhadou, kamže jel ten bus do Penangu.
Protože jsme měli docela dost času, tak jsme vyrazili do města na jídlo, kousek od autobusáku byla čínská restaurace, kde jsme si dali nudle s kuřetem (co bylo ve skutečnosti vepřové) a ledovou kávu (3 + 1,5 MYR), dobré to bylo. Potom jsme šli znovu na autobusák (kde kupodivu bylo free wifi, tak jsme mohli dát zprávu) a vystřídali se v obchodech (buchty, pití), s Katkou jsme si dali další ledovou kávu (tentokrát do igeliťáčku).
Bus jel nejdřív dost pomalu, osídlenou oblastí, kde furt zastavoval na křižovatkách, navíc už byla tma, takže mimo ohňů z vypalování polí nebylo skoro nic vidět. Po chvíli ale najel na dálnici, kde to už frčelo rychleji. V Malajsii mají pěkný panoramatický formát bilboardů a nejčastějším inzerentem je královská (či sultánská) rodina :)
V 21.45 jsme dojeli do Butterworthu, což je velký a pěkně nasvětlený přístav + průmyslové město, z autobusu přešli asi 5 min na terminál trajektů do Georgetownu, kde jsme nějakou desítku minut čekali a pak za 1,2 MYR přejeli na Penang. Tam jsme pěšky čínskou čtvrtí přešli na turistické centrum ulic Chulia a Love lane, kde jsme asi na pátý pokus (plno nebo hnusné) našli obstojný hotel (velký pokoj, tenké stěny, záchody na chodbě) za 50 MYR a těsně před půlnocí se ubytovali. Přesun tedy vyšel podle plánu a bez nějaké mezistanice, to jsem ani nečekal.
středa 15. 2. – Georgetown, Penangkoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Budíka jsme měli na půl osmé ráno, ale díky časovému posunu proti Thajsku byla ještě docela tma. Venku bylo všechno zavřené, takže jsme vyrazili na procházku městem směrem k Fort Cornwalis, cestou jsme potkali pár čínských a hinduistických chrámů i kostelů. Za pevností s pozůstatky zdí a pár děly jsme vyměnili více peněz (MYR = 5,5 Kč), rozloučili se s Monikou a Lukášem a vyrazili bloumat ulicemi města.
První bod programu ale byla snídaně, v Little India jsme si dali Nasi Lemak – rýži dělanou v kokosovém mléce, s trochou omáčky, zeleniny a uvařeným vajíčkem, vcelku dobré (tzv. pokročilá asijská fáze: rýže už i k snídani :) Zbytek dopoledne jsme chodili městem, což vzhledem k místním chodníkům (před každým domem v jiné výšce, slouží hlavně k parkování motorek) nebylo úplně nejpříjemnější, ale rozhodně zajímavé. Kousek od sebe indická, koloniální a čínská čtvrť, každá s úplně jiným charakterem, vůní, lidma, architekturou – strašně pestré. Za mešitou byla asi nejlepší část, spousta zašlých domečků a čínských klanových domů.
Kolem 12 jsme přes hotel (kde na rozdíl od večera byl dost vstřícný chlapík) šli do indické restaurace na oběd – Katka si dala murtabak, v palačince udělané maso (dobré), já skopové s rýží, zeleninou a omáčkama, taky dobré až na klasickou indickou kořeněnou chuť, ke které mám od Indie averzi. Poté jsme vymrzle klimatizovaným autobusem přejeli téměř přes celé město (docela šílené paneláky, Valtická hadra) pod chrám Kek Loh Si, ke kterému cesta vedla skrz zastřešenou tržnici. I samotný buddhistický chrám byl dost kýčovitě vyzdobený a rozhodně o dost jiný, než ty v Nepálu či Ladaku. Už od něj byla vyhlídka na město.
Po doplnění vody jsme pěšky zkratkou postranními uličkami přešli k lanovce na Penang hill, kde jsme nevěřili vlastním očím – místo v Lonely planet uváděného jízdného 4 MYR byla zpáteční jízdenka za 30! Sice zde jezdil nový stroj, takže to bylo rychlé a klimatizované, ale stejně. Geniální bylo, že jízdenka byla sice magnetická do turniketu, ale u něj stejně stáli hlídači, kteří tu magnetickou kartičku přiložili ke čtečce sami :)
Nahoře (723 m n. m.) panovalo příjemné klima a vyhlídka na město byla vcelku pěkná – dole zrovna docela dost pršelo a byl docela opar. Prošli jsme vrchol kopce (s restaurací, mešitou, hinduistickým chrámem a několika vilkama, kde opice vybírali popelnice a sáčky rozhazovali po celé zahradě :), pokochali se vyhlídkou a prošli i něco zahrad. Původně jsem zde chtěl zůstat do soumraku na noční fotku, no poslední lanovka dolů jela už v 20 (taky změna), což by asi moc nevycházelo, a taky se nám moc nechtělo už čekat, takže jsme sjeli dolů před sedmou.
Cestou na hotel jsme se ještě stavili na večeři, dali si palačinky s čokoládou a banány a Ace Kacang – místní dezert, skládající se z ledové tříště, sirupu a dole fazolek a kukuřice (až na tu zeleninu to bylo dobré). Na hotelu už byl zas večerní nepříjemný chlápek, co nás přivítal slovy „Pay now“ :)
čtvrtek 16. 2. – Ipoh a cesta do Cameron highlandskoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Ráno jsme sbalili a za mrholení přešli na trajekt, který byl cestou zpátky zadarmo. Na něm jsme pojedli, na autobusáku nás hned odchytili na bus do Ipohu (18 MYR). Zezačátku byla krajina rovinatá a s palmama, před Ipohem začaly kopce, zajímavější stromy a výhledy.
Na místním autobusáku jsme u sympatické slečny koupili lístky na odpoledne do Tanah Raty (15 MYR), nechali jí velké batohy a vzali taxíka (20 MYR) do údajně nejhezčího jeskynního chrámu Perak. Ten byl fakt pěkný – velká jeskyně, spousta maleb, zajímavá kombinace buddhismu a čínského stylu a písma, bohužel hlavního Buddhu zrovna natírali, takže byl zabalený. Ve vedru jsme vyšly i na vyhlídku nad chrámem, krom okolní průmyslové zóny byly vidět i kuželovokrasové kopce a opice.
Zpátky do města jsme už jeli starým autobusem (1,5 MYR), obešli mešitu, zalezli do indické čtvrti (zas), takže jsme jen nakoupili pití a sušenky a autobusem přejeli na terminál. Tam jsme si dali nějaké sendviče a za zvuku překřikujících se prodavačů čekali na bus. Ten přijel na čas, akorát pak skoro hodinu stál na nástupišti, pak z ničeho nic konečně před pátou odjel. Do sedla se mu moc nechtělo, ale byla to na pohled zajímavá cesta, s výhledy do zajímavého lesa.
Zato za sedlem se ukázaly nekonečné fóliovníky, občas doplněné velkými ratejnami na kopcích – krajinný ráz zaplakal. Naštěstí samotné okolí Tanah Raty až zas tak hrozné nebylo, ale jak psali v Lonely Planet („příliv peněz z turismu je velký a čas ukáže, zda Tanah Rata zůstane malebným horským městečkem nebo bude zastavěno výškovými budovami“) – čas už rozhodl a ratejny vyhrály.
Hledání hotelu vzalo relativně dost času, buď byly drahé, obsazené nebo obojí, nakonec jsme skončili v Twin Pines (později jsme zjistili, že je i v LP), kde byla malá česká kolonie (pokoj s vlastní sprchou – jiné už nebyly – za 50 MYR). Po celém dnu jsme už měli hlad, takže jsme si tu objednali kuřecí nudle, no byly strašně přesolené a místo kuřete tam byla nějaká rybina, takže nic moc.
pátek 17. 2. – Cameron highlands: Gunung Berembankoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Ráno jsme si dali americkou snídani (vajíčka, párek, marmeláda, ale jen dva toastíky + kafe a džus, 6,5 MYR) a po sbalení pár věcí kolem desáté vyrazili. Stezka č. 7, kterou jsme si vybrali, začínala v zahradách MARDI a podle LP mělo jít o „náročný 3hodinový výstup, na který si má člověk vyhradit celý den“. Pohodovým tempem skrz džungli se zajímavými rostlinami, zvuky a příjemným klimatem jsme na vrchol (1840 m n. m.) došli za hodinku. Tam byla banda japonských turistů a výhled na jednu stranu.
Po krátké pauze jsme stezkou č. 8 (ta byla o něco horší) sešli k Robinson falls, u kterých jsme (poprvé) potkali zajímavý francouzský pár – těhotnou paní s manželem, co nosil cca roční dítě. Od vodopádů jsme pokračovali stezkou č. 9, víceméně traverzující a klesající nad políčky, postupem času byla méně a méně kvalitní. Chvíli poté, co jsme došli na silničku k čajovým plantážím, začalo pršet, takže když se z toho stala průtrž mračen, schovali jsme se pod plechovou stříšku (už tam byl dost vystrašený pes) a čekali, až to přejde.
Pršelo docela dost, z vedlejší plantáže odtékaly proudy hnědočervené vody (eroze tu musí být v řádu cm ročně), po zhruba hodině, když už pršelo jen méně, jsme se po silnici vydali zpátky. Po hlavní cestě nás čekalo asi 300 m stoupání do sedla, ale relativně na začátku nám sám od sebe zastavil člověk s teréňákem, takže většinu cesty jsme se (stejně už docela mokří) vyvezli.
Na ubytování, kde byli další nový Češi a bydleli tam i naši známí Francouzi, jsme dali sušit věci (i když to tak úplně nešlo) a šli na oběd (kuřátko nebožátko a rýže), nakoupili ovoce (ananasy, manga, dragonfruit) a šli to sníst. Dragonfruit bylo dobré, chuť a styl trochu jako kiwi, ale fialové a pěkně barvící. Poté jsme se vydali ještě na večeři, dali jsme si singapurské nudle, co měli být s kuřetem, no byl to spíš seafood a krevety.
sobota 18. 2. – Cameron higlands: čajové plantážekoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Budík jsme měli v 7, posnídali buchty a po silnici jsme se vydali k čajovým plantážím, které jsme viděli včera z auta. Byly to cca 3 km po silnici z kopce, bohužel proti včerejšku bylo zataženo. Pohled na plantáže byl ale aj tak dobrý, jsou fakt fotogenické. Na vyhlídkové restauraci jsme si dali čaj, na chvíli vyšlo aj slunce, pak přijelo několik autobusů s malajskými výletníky, takže jsme se vydali zpátky.
Po pár stech metrech jsme znovu stopli teréňák a na korbě vyjeli do města, kde jsme koupili za 28 MYR jízdenky na zítra do Kuala Lumpur a šli na místní autobusák. Tam ale autobus na sever nejel, takže jsme na čajové plantáže Boh Sungai Palas Estate vzali taxi (pěkný pohled přes mercedes znak na silnici…) (25 MYR, opět pevná cena a žádné smlouvání). Po odbočce z hlavní cesty se silnička vinula po úbočí kopců s čajem, s pěknými výhledy, ale už bylo dost pod mrakem.
V návštěvnickém centru jsme prošli továrničku s ukázkou výroby čaje (a potkali tam naše známé Francouze), expozici, v obchodě koupili dárkové plechovky (měli jich tam spoustu pěkných, ale drahých :( a svižným krokem se vydali po silničce zpátky. Občas spadlo i pár kapek, ale pršet začalo, až jsme byli v městečku. Tam jsme koupili nějaké jahody, o polovinu levnější než v Tanah Ratě, chvíli čekali na bus a pak přejeli do Tanah Raty (3 MYR, došel i revizor), tam si dali oběd a ve chvíli, kdy jsme chtěli vyrazit k Parita falls, začalo pršet.
Po hodince, kdy jsem si četl Lonely planet (konečně došlo na nějaké reálie a historii) přestalo, takže jsme vyrazili; tyto vodopády byly kousíček, na větší (pěkně hnědé) řece, ale výškou cca jako Satina. Za soumraku jsme ještě nahlédli do lesa a šli zpátky, ve stejné restauraci jako oběd jsme i povečeřeli – já si dal Katčinu obědovou rýži s ananasem, ta byla dobrá, Katka podle obrázku jakousi polévku, která byla strašně kyselá, s divnýma věcma a navrch docela drahá. Pak začalo znovu pršet, takže jsme šli brzo spát.
neděle 19. 2. – Kuala Lumpurkoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Ráno jsme všechno zabalili (většina věcí i docela uschla, i když ne úplně), během americké snídaně začalo pršet, což vydrželo ještě i na cestu do autobusu. První část cesty, sjezd serpentinama z vysočiny dolů byla zajímavá – pěkné serpentiny, kolem prales, občas vesničky (většina dost rázovitých), téměř v každé zatáčce pěkný vodopád…
Druhá část cesty, po rovině do Kuala Lumpur, už tak moc zajímavá nebyla – klasické palmy a rovina. Do KL jsme na Puduraya dojeli po 4 hodinách, ubytovali se na Jalan Sultan v Čínské čtvrti (nic moc hotel s malým pokojíčkem, dvoupatrovou postelí, ale za 40 MYR), vyházeli všechny navlhlé věci pod větráky a vydali se do města. Z hlediska obědu to bylo špatným směrem, nakonec jsme vlezli do jakési čínské restaurace, kde měli samé divné jídla (my měli kuře, jakési malé, uvařené a drahé).
Pak jsme pokračovali pěšky na Merdeka sq., kolem Masjid Jamek směrem k Petronas towers. Chůze po KL je docela zážitek – neuvěřitelně dlouhé čekání na semaforech, samozřejmě velký provoz, několikaproudé cesty, víceúrovňové křižovatky atd. V centru posledních pár starých baráčků, ale odevšad trčí mrakodrapy. Nejvíc ze všech se mi líbil Dayabumi Complex, pěkně inspirovaný islámskou architekturou.
Čím více jsme se blížili k Petronas, tím byly lepší – více detailů i více převyšovaly okolí. Ve věžích jsme prošly nákupním centrem do zahrad, odkud byl taky pěkný pohled na panorama města. Protože do západu zbývalo ještě docela dost času a Katce se nechtělo placatit okolo Petronas, šli jsme na monorail na Titiwangsa lake, odkud měl být taky pěkný pohled na panorama města, Monika s Lukášem šli procházet obchody. Přímo od Petronas jsme se vydali špatným směrem, od konečné nadzemky to byl taky ještě docela kus. Časově jsme k jezeru, přeplněnému místníma, došli tak akorát, nicméně pohled na město se nekonal, bo většina výhledu zarostla nebo to zastavěli ratejnama, takže z Petronas čouhaly tak leda špičky z jednoho místa… Západ slunce byl samozřejmě super, s nádhernýma červánkama, takže fotky ze zahrad na nasvícené věže s těmi mraky v pozadí by byly geniální.
My jsme tak leda snědli buchtu a jeli zpátky k věžím, kde mezitím už byla samozřejmě tma, na místo kde jsem chtěl fotit se už nesmělo, takže nic moc. Najít stanici metra nebylo úplně jednoduché, bo je z venku nemají prakticky vůbec označené (takže je nutné vědět, že se vejde do nákupního komplexu, sjede dolů a tam to je. Od mešity jsme šli pěšky na hotel skrz čínskou čtvrť, plnou padělků všech značek, bohužel jediné pěkné tričko s KL nebo Malajsií tam nebylo (takže jsem mohl leda zalitovat, že jsem si nekoupil ty co měli v suvenýr shopu Petronas, protože ty byly pěkné).
K pozdní večeři jsme si dali místní burger s masem, vajíčkama a spoustou zeleniny (dobrý) a k tomu, po náročném dni, lahvového Tigera za 13.4 MYR (takže asi jedno z nejdražších piv co jsem kdy měl) na terase hotelu, takže do postele jsme se dostali až o půlnoci.
pondělí 20. 2. – cesta do Port Dicsonkoupit fotografii | poslat jako pohlednici
V 8 jsme vyrazili do města kolem vlakového nádraží (pěkná koloniální budova) a Masjid Negara (moderní budova mešity, na KL poměry kupodivu pěkně se doplňující s mrakodrapem Dayabumi na obzoru) do Lake Gardens, kde Monika s Lukášem šli na orchideje a my do motýlího parku.
Samotná zahrada s motýly, akvárkama (s různýma želvama, rybama atd.) nebyla až zas takový zázrak, za to vstupné (20 MYR – vůbec všechny vstupné v KL jsou dost vysoké, proto jsme nebyli ve voliérách, na vyhlídce na mrakodrapech atd.), ale dobré bylo muzeum hmyzu se spoustou obřích brouků, motýlů, kobylek, strašilek, pavouků a dalších pěkných věcí. Mezitím začalo pršet, takže zpátky jsme šli docela v dešti, ale než jsme došli na hotel, tak skoro přestalo.
Před 12 jsme se sbalili, koupili banány na cestu, Katka vybrala nějaké peníze v bankomatu a šli jsme na Pudurayu, odku jel téměř okamžitě bus do Serembanu (8 MYR). Tam jsme obešli okýnka prodejců a zjistili, že první přímý bus do Singapuru jede až ve 12.30, takže jsme jízdenky na přeszítra nekupovali s tím, že pojedeme přes Johor. Zase hned jel pěkně klimatizovaný bus (4 MYR) do Port Dicson.
Z autobusáku jsme šli k moři, zjistili že opravdu všechny resorty jsou někde mimo město, takže jsme koupili různé ovoce a vzali taxíka (12 MYR) do Rotary hostelu, podle LP nejlevnějšího. Na místě jsme zjistili proč – byl docela starý, zanedbaný (ale pokoj za 25 MYR), Monice se to nějak víc nelíbilo, tak jsme ještě šli po silnici na oba směry, ale byly tam jen nějaké apartmánové budovy a jeden motorest, jehož pokoj vypadal prakticky stejně, ale tato byl za 70 MYR, takže jsme se vrátili, ubytovali, šli na oběd (kuře v sójové omáčce + rýže – dobré) a na pláž, pozorovat lodě v Malackém průlivu, letadla klesající na přistání do KL a moře, které tu ale bylo dost špinavé a horké, takže ke koupání nelákalo.
Na večeři si Katka dala rybu (dobrou a ani ne drahou), já jakési nic moc nudle se seafoodem v restauraci s drzýma kočkama. Večer jsme ještě snědli ovoce – manga a ananas.
úterý 21. 2. – Cape Rachadokoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Ráno jsme spali až do 7.45, pak posnídali chleba s marmeládou s kafem z plechovky a na půlku meloun a přes obchod šli na autobus. Přes cestu tam po drátě přebíhaly opice (hulman tmavý; jejich latinské jméno Presbytis obscura je docela vyjadřuje :), což bylo dost dobré. V obchodě měli v novinách, že v Ipohu jsou desetileté povodně.
Autobus na Cape Rachado stál 2 MYR, cesta vedla podél pobřeží obestavěného ratejnama. Dobré bylo, že na nás zapomenul (všechny zastávky tu jsou na znamení), uvědomil si to kousek za tím, tak otočil autobus, zavezl nás zpátky k odbočce, za ní bus otočil zpátky a jel dál :) Chtěl bych vidět, jak se toto stane v ČR…
Po silničce mezi resortama (v jednom z příkopů u ní bylo několik malých štěnátek) jsme došli ke vstupu do rezervace (1 MYR), od které cesta stoupala až k majáku. Od něj byly vidět lodě, ropné plošiny, sice daleko, ale občas jsme zahlédli žely, vyplouvající se nadechnout, a (když jsme věděli, že tam je) tak trochu i Sumatru, jako pás v oparu jiné barvy s mraky na horách.
Od majáku jsme sešli „adventure track“ s vyhlídkovýma plošinama do pralesa dolů k moři na docela pěknou plážičku, koupat se tam ale zase moc nedalo – málo vody a kameny. Aspoň jsme poobědvali, s Lukášem si chvíli kopali s nalezeným míčem a pak přes maják sešli na druhou stranu poloostrova k moři, kde měla být Blue lagoon vhodná na koupání. To by asi aj byla, kdyby nebyl příliv, díky kterému byla voda daleko, strašně mělko a všude na obnaženém dni spousta malých utíkajících krabů. Proto jsme se vydali po pláži podél pobřeží a na jednom místě si lehli, já šel (když to bylo naposled) ještě chytat barvu – a taky jsem ji chytil, moc jsem se nenamazal, takže jsem se za možná desítku minut pěkně spálil. Na chviličku jsme se porochnili ve vodě, ale byla strašně horká a plavat se tam stejně nedalo.
Mezitím se zatáhlo a pohřmívalo, takže jsme podél vojenské rekreační základny šli po pláži dál a zpátky na silničku, kde hned jel autobus. Po sprše jsme šli na oběd – Monika s Lukášem na rybu do naší včerejší restaurace (kde dostali big fish třikrát tak drahou jako Katčina včera…), my do naší první na sladkokyselé kuře (dobré, pro mě pálivé tak akorát, Katce se už moc nelíbilo) a výborné Kopi o (neboli ledovou kávu – dobré je, že tu důsledně rozlišují Nescafé a kávu). Mezitím začalo pršet, takže jsme ještě chvíli čekali, jestli nepřestane, když nepřestalo, tak šli zpátky na ubytování. Pršet přestalo v 7 večer, tak jsme se šli ještě podívat na pláž, koupit ovoce (zase výborné manga (dvě za 7 MYR) a ananas (3 MYR).
úterý 22. 2. – Singapurkoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Po budíku v 7 a sbalení nám bus asi těsně ujel, takže jsme u silnice čekali zhruba půl hoďky, než jsme přes Port Dicson dojeli do Serembanu. Tam jsme koupili za 28.5 MYR lístky na 10.30 do Johor Bahru, což byla docela rychlá jízda celou dobu po dálnici, zajímavé byly jen nízké mraky (a zase palmy).
V Johoru jsme hned vlezli do busu do Singapuru (3 MYR), přejeli hranice (dvakrát se z busu vystupuje a zase nastupuje; batoh mi na vstupu do Singapuru rentgenovali, ale korály nenašli :) Podle GPS jsme došli do našeho hotelu – na to že byl superior room s normální cenou cca 2500 Kč, tak nic moc. Kolem páté jsme vyměnili trochu peněz (SGD = 14 Kč) a šli nejdříve na oběd (dali jsme si vepřové s hranolkama – 6 SGD :) a poté SMRTem do centra na City Hall, odkud jsme dlouhých pochodem podzemím s obchody vylezli přímo v Esplanada, odkud už to byl kousíček k zátoce s výhledem na mrakodrapy a hlavně Marina Bay Sands.
Monika s Lukášem se vydali zátoku obcházet, já si vzpomenul na KL a hezky se vydal nejkratší cestou na vyhlídnuté místo na focení. Tam už byli nějací dva fotografové, zjevně velcí frájové – foťáky a objektivy za statísíce, ale aby všem ukázali, že na to mají, tak na focení si nechali na foťáku obrblesk (nepoužívaný), takže jim to viditelně roztřepávalo foťák, sranda :)
Pohled na postupně se rozsvěcující město byl perfektní, když Monika s Lukášem ani po hodině nepřišli, vydali jsme se dál podél moře ke kolu. Na zátoku bylo ještě několik pěkných pohledů, ale vždy tam něco vadilo. Zpátky podél zátoky jsme šli směrem k radnici a nakoukli jsme i do obchoďáku Raffles, ale připadali jsme si tam (ostatně jako v Singapuru) dost nepatřičně – všichni čistí, upravení, dobře oblečení, bohatí… Takže jsme jen využili free wifi a pak SMRT jeli zpátky do Geylongu a se zastávkou v obchodě došli na hotel. Čtvrť takto v noci dobře žila – samé restaurace, stolečky na chodníkách, všude plno lidí…
středa 23. 2. – Singapur a odletkoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Před osmou jsme s Katkou vyrazili na MRT do centra, odkud jsme si udělali procházku po druhé straně zátoky k Marina Bay Sands. Metro bylo dost narvané, všichni jeli do práce, ale i tak zajímavé: naprosté ticho, každý sleduje film na mobilu, i ve východu přervaném lidma bylo slyšet jen šoupání nohou…
V mrakodrapech se dobře odráželo nebe, ale už po ránu bylo docela dost mraků. Skrz obchoďák pod Marina Bay Sands jsme prošli k hotelu a pak do haly, za chvíli otevírali vstup na Sky Park. Po zaplacení (20 SGD) a vyfocení před plachtou jsme 56 pater nahoru vyjeli za necelou půlminutu, dobrá rychlost. Vyhlídka ze střechy byla skvělá – na jedné straně moře se spoustou lidí, rozestavěné nové botanické zahrady, obří kolo, na straně druhé celá zátoka s Esplanade, muzeem a mrakodrapy + pohled na město a přístav. Takto ráno tam ani nebylo zas tak moc lidí, po chvíli došla Monika s Lukášem (a závratí :) Na zpáteční cestě se nám snažili vnutit fotku s vloženým pozadím noční fotky hotelu, za krásných 40 SGD v jakýchsi deskách :) Dole jsme se ještě dívali na nějaké trička, ale pěkné neměli ve vhodných velikostech a naopak.
S třema přestupama jsme jeli zpátky, dokoupili pití a jídlo, rychle zabalili, stihli dokonce i sprchu a jeli MRT na letiště. Tam jsme směnili zpět nějaké SGD, ale stejně neměla drobné, takže mě jich pár navíc zbylo, na checkinu (batoh 24 kg :) dostali místa u oken (na Moniku už nevyšly. Letištěm jsme stihli tak akorát projít k bráně, když už byl boarding, takže ani na courání po obchodech čas nebyl.
Let byl díky okýnku zábavnější – nejdřív pohled na Singapur a průplav, pak mraky nad mořem zpestřené jen Andamany, zajímavé to bylo až zas nad pevninou, hlavně Afghánistán se zasněženýma horama. K obědu už na nás nevyšlo hovězí, takže jsme si ještě jednou dali kuře, stejně tak k snídani. Někde nad Kavkazem zapadlo slunce, nad většinou Evropy byly už mraky. Před přistáním to trochu houpalo, ale dosednutí bylo měkké.
Batohy došly oba, můj s nalomenou přezkou bederáku a urvaným jedním stahovacím popruhem :( Venku byla kosa, ale ne zas tak moc – Singapurská klimatizace byla dobrou přípravou :) Autobus dojel na čas, cesta byla docela nekonečná, opět s policejní kontrolou německých celníků oblečených jak vandráci bez uniformy. Do Prahy jsme přijeli akorát poté, co ujel vlak, takže jsme jeli až v 7.42.
Související odkazy:
Státy
Mapa
