Zillertalské Alpy - výstup na Hochfeiler

Hory a treky

[Itálie] Hochfeiler (nebo také italsky Gran Pilastro) je se svou nadmořskou výškou 3510 m nejvyšším vrcholem Zillertalských Alp a zároveň nejvyšším turisticky dostupným místem v Rakousku. To z něj dělá oblíbený cíl mnoha turistů, ale hora láká i horolezce – výstup severní stěnou, z větší části pokrytou ledovcem Schlegeiskees (největším ledovcem pohoří) je poměrně náročný. [vyšlo v časopise Treking]

San Giacomokoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Zillertalské Alpy jsou částí hlavního hřebene Východních Alp, rozkládají se na hranicích Rakouska a Itálie. Hochfeiler leží v centrální části, nazývané Zillertaler Hauptkamm. Výchozí body jak pro turistickou, tak pro horolezeckou trasu leží v Itálii, ale zatímco horolezci se na rakouskou stranu přehoupnou na hřebeni nad Günther-Messner-Biwakem, turisté až na samotném vrcholu. Z České republiky se sem jede přes Innsbruck a dále Brennerský průsmyk do doliny Val di Vizze, poslední vesničkou na cestě je San Giacomo – Svatý Jakub. Kousek nad ní končí asfaltka a pokračuje šotolinová cesta Pfitscherjoch Strasse, kde je v jedné z jejích zatáček (ve výšce 1755 m n. m.) parkoviště, odkud již vede značená turistická cesta. Silnička pak dále pokračuje do sedla Pfitscher Joch.

Údolí říčky Gliderbechkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Z parkoviště vycházíme kolem půl sedmé. Turistická stezka (značená - jak jinak - červeně) překračuje nejprve potok Oberborgabach, který je zásobován hlavně ledovci Hochferner a Griesferner a pomalu stoupá ještě hustě zalesněným údolím říčky Gliderbech. Po chvíli se objevuje první vyhlídka – na krásné "véčko", které si řeka pomalu vyhlodává v pásmu tvrdších hornin, přičemž skok překonává vodopádem. Na druhé straně údolí je (jdete-li ráno) krásně nasvícený masiv hory Pletzenspitze, severozápadně pak Hohe Wande s krásnými ledovcovými morénami. Za dalších pár set metrů začíná ubývat stromů, které postupně nahrazuje ne borovice kleč, jako tomu obvykle bývá, ale nějaký listnatý keř. I ten ale pochvíli mizí a zůstává jen tráva, kterou spásají ovce.

Cesta se už vine dost vysoko nad údolním dnem, které také změnilo charakter – místo trávy je pokryto štěrkem, kde si divočící řeka vytváří spousty koryt, které se různě rozdvojují a následně zase spojují. Za každým dalším překonaným záhybem se otvírají nové a nové výhledy dále do údolí, po zhruba hodině chůze spatříme chatu Hochfeilerhütte i splaz ledovce Gliderferner. Za další hodinku, po překonání několika bezejmenných potůčků a závěrečných serpentin, stojíme u chaty.

Ta současná zde stojí od roku 1982, ale chaty zde stály mnohem dříve. První byla postavena již v roce 1881 rakouským Alpským klubem, přičemž šlo spíše o horolezeckou útulnu. Roku 1913 byla rozšířena, ale během první světové války nebyla používána a chátrala. Po válce byla (stejně jako celé jižní Tyrolsko) předána Italskému alpskému klubu, respektive Itálii, ve druhé světové válce vyrabována. Obnovena pak byla v 50. letech, ale během nepokojů o deset let později ji obsadila armáda a v roce 1967 byla zničena – a dosud se neví, zda lavinou, nebo výbuchem. Nejnovější chata stojí ve výšce 2710 m n.m. na místě dobře chráněném před lavinami. Asi dvacet metrů od chaty je malý pahorek – Kleiner Hochfeiler, dokonce s vrcholovým křížem a knihou, v mapě však zaznačený není.

Cesta na "velký" Hochfeiler ale vede jinudy – stáčí se na sever a krátkým úsekem, zajištěným stupačkami a ocelovým lanem stoupá na hřeben, vedoucí až na vrchol. Od údolního dna ledovcového karu je hřeben oddělen výraznými skalními sruby – kolmými částmi svahů, na kterých svah vlivem zvětráváni pomalu ustupuje. Zvětraliny se pak hromadí pod ním, případně sjíždějí dále do údolí. Obnažené skály dávají vyniknout pestré horninové skladbě, střídají se zde žuly, vzniklé utuhnutím magmatu, s rulami a břidlicemi, které vznikají jejich přeměnou – za vysokých teplot a tlaků se mění jak struktura, tak chemické složení horniny a vznikají typické rysy metamorfovaných hornin, jako je břidličnatost, a minerály – například slídy nebo granáty. Břidličnatost, což je zjednodušeně vrstevnatá stavba horniny, pak usnadňuje zvětrávání. V evropských horách naprosto převládá zvětrávání fyzikální, kdy se nemění složení hornin, ale jejich stavba. Z toho je nejdůležitější zvětrávání mrazové, založené na změnách objemu vody a ledu. Sníh, který se zde drží na některých místech celý rok, roztává a voda se dostává do spár a skulinek, kde v noci zamrzne, čímž zvětší svůj objem a puklinu rozšíří. Při dalším oteplení znovu roztaje, a do rozšířené pukliny nateče další voda, a tak to jde pořád dokola. Nerozhoduje tedy absolutní minimum či maximum teploty, pro mrazové zvětrávání je celkem jedno, zda je pod nulou stupeň jeden či několik desítek, ale počet změn teplot okolo nuly – tzv. regelačních cyklů. Po určité době je puklina tak velká, že část skály odpadne a větší množství takovýchto kusů tvoří suťová pole, která jsou pro hřeben Hochfeileru typická.

Vrchol Hochfeilerukoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ve výšce kolem 3 000 m n.m. již v dálce vykukuje kříž na vrcholu, a o další kousek výš se začíná otvírat pohled na celý vrcholový masiv, obklopený ledovcem Weißkarferner nalevo a Gliderferner napravo. Vrcholová část má přímo učebnicový ráz tzv. kozích hřbetů. Ty vznikají vlivem velkého naklonění vrstevnatě uložených hornin tak, že jedna strana (v tomto případě severní, pokrytá u vrcholu sněhem a níže ledovcem Schlegeiskees) je tvořena vrstevní plochou nejvýše uložené vrstvy, zatímco na opačné (zde jižní) straně vystupují čela vrstev. Vrstevní plochy a čela mají jiný charakter (např. odolnosti proti zvětrávání) a tak toto uspořádání ovlivňuje další utváření hory. Hřeben se stále zužuje, ve vzduchu ubývá kyslíku, v nohách sil, naopak poryvy větru jsou čím dál silnější, raději se přidržujeme rukama i na zdánlivě stabilnějších místech – spadnout na severní stranu, zastavili bychom se asi až u přehrady Schlegeis Speicher o více než kilometr a půl níže. Poslední pauzu dáváme před poslední, nejvíce exponovanou částí hřebene, na severní straně krásně zasněženou. Na ní už naštěstí tolik nefouká, a tak se za pár minut rozhlížíme s vrcholku. Za dobré viditelnosti je odsud krásný výhled jak na Zillertalské Alpy, tak dále do Itálie na Dolomity. I za oparu můžeme obdivovat okolní ledovce a pohled na vesničky ve Val di Vizze o dva výškové kilometry níže.

Ledovec Gliderfernerkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Na zpáteční cestu volíme odbočku doleva, která má k Hochfeilerhütte vést podél ledovce Gliderferner. Ta je sice jaksi značená, ale jde vidět, že moc lidí po ní nechodí – suťové pole je na první pohled protkané několika cestami, ale spíše to jsou jen ploché kameny, ležící náhodně za sebou. Sestup je docela prudký, suť občas docela ujíždí, na závěr přecházíme pár sněžníků. Až k ledovci se nám nechce, přece jen by to bylo několik dalších desítek metrů dolů a pak zase zpátky nahoru, takže se snažíme držet výšku chaty, kterou tušíme někde vpředu. Pomalu rozmrzáme, takže až k ní dojdeme, dáme si (trošku opožděně) vrcholové pivo a pokračujeme stejnou cestou dolů.

Na pastvěkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Jakási alternativní cesta vede i přímo podél řeky, ale po 1 900 výškových metrech nahoru a představě stejné porce, která nás čeká k autu na parkovišti dolů, nemáme chuť na riskování toho, že bychom se z nějakého důvodu museli vracet. Údolí je nasvíceno z opačné strany, a až teď si všímáme, že vrchol Hochfeileru jde vidět z jednoho místa asi půl kilometru před chatou – ráno jsme jej v protisvětlu vůbec nepostřehli. Poslední kilometry dolů se neuvěřitelně vlečou, před každou zatáčkou si říkáme, že už tam budeme, snažíme se udržet pozornost – i tady je cesta úzká, místy docela vydrolená a chvíli nemyslet na to, kam šlapeme, by mohlo znamenat ledové osvěžení v Gliderbechu, ale až po pár set metrech pádu. Před sedmou hodinou večerní, tedy po zhruba dvanácti hodinách, jsme zpátky u auta. To je vlivem sucha a velmi jemného posypu cesty zaprášené jako od mouky – podle síly vrstvy se dá docela dobře poznat, jak dlouho zde které auto stojí.

Val di Vizzekoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Na zpáteční cestě potkáváme vyšňořený vůz, tažený koňmi, na domech vlají vlajky – nejspíš se slaví nějaký svátek. Je vidět, že místní se s připojením k Itálii za těch téměř sto let nesmířili – vlajky jsou červenobíle pruhované, na voze je dvoumetrový obraz rakouské orlice, a na italské chatě na nás i přes pokusy s italštinou mluvili zarytě německy. I vesničky mají typický rakouský upravený, až kýčovitý charakter.

Související odkazy

Fotogalerie Rakousko

Grossglockner Hochalpenstrasse – autem na dosah alpských velikánů

Almsee a Gosauseen – zrcadla Dachsteinu

Rossbrand – kopec s Dachsteinem jako na dlani

Velika Baba – okruh z rakouské strany

Mostviertel – alpské výhledy v kraji rozkvetlých hrušní

Mostviertel – rakouské Toskánsko pod katedrálou Sonntagberg

Totes Gebirge – na Spitzmauer a zpět za jeden den

Jarně-zimní Hochschwab

Letní Hochschwab ve znamení oblak a kamzíků

Vysoké Taury - nad údolím Giess

Nízké Taury a Ennstálské Alpy

Stubaiské Alpy - Schrankogel a Sulzkogel

Zillertálské Alpy - výstup na Hochfeiler