NP Šumava - otevřený dopis redakční radě časopisu Turista a vedení Klubu českých turistů

Příroda a rezervace

Vážená redakční rado, vážené vedení KČT, jako dlouholetí spolupracovníci časopisu Turista a zároveň přírodovědci, fotografové a aktivní turisté cítíme potřebu reagovat na úvodník Ing. Jana Havelky „Vztah KČT k ochraně přírody“, otištěný v čísle 5/2011.

NP Šumavakoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Problematika ochrany přírody či hospodaření v ní je složitá a různorodá a stejně tak jsou odlišné názory na ni, což je velmi dobře vidět na problematice NP Šumava. Při jakékoli diskuzi je ale třeba vycházet z faktů, přičemž se domníváme, že výše zmíněný text obsahuje některé nepřesnosti, které je třeba uvést na pravou míru. Především je třeba zmínit pojem „původní šumavská příroda“. Z textu vyplývá, že za ni Ing. Havelka považuje krajinu minulého století, a ne „středoevropskou divočinu“, kterou zde chce údajně vytvořit „poměrně malá skupina odborníků“.

Tak jako krajina všude v Evropě, i ta šumavská prošla dlouholetým působením člověka. Původní druhově i věkově bohaté lesní porosty, odpovídající ekologickým podmínkám každého jednotlivého stanoviště, byly z důvodu potřeby vyšší a pravidelné produkce dřeva v 19. a 20. století přeměněny na smrkové monokultury. Zde je třeba hledat počátek obrovských problémů, jelikož jakékoli homogenní prostředí je několikanásobně náchylnější k poškození, ať již to jsou kalamity větrné či kůrovcové, nemluvě o menší odolnosti smrku na pro něj nepřirozených stanovištích či náchylnosti vůči acidifikaci prostředí. Tyto porosty rozhodně nelze vydávat za „původní přírodu“, stejně jako nikdo (snad) nevydává za původní přírodu pole, protože je zná od mala – přičemž smrkové monokultury jsou přímou analogií pole v lesních podmínkách.

NP Šumavakoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Při řešení jakékoli problematiky v oblasti krajiny je třeba mít na paměti, že veškerá rozhodnutí jsou během na dlouhou trať. Lesní porost je možno vykácet během několika dnů, ale další podobný na jeho místě vyroste za několik set let. Naše rozhodnutí budou mít dopad na další generace stejně, jako mají zásahy lesníků v minulých staletí na nás. Nejen na příkladu Šumavy, ale celé české krajiny můžeme vidět, že snahy o spoutání a vytvoření nové, lepší přírody končí často škodami nevyvratitelnými nebo jen těžko napravitelnými. Národní park Šumava je místem, kde je možno v maximální možné míře dát přírodě šanci. Obnovující se les je dynamický ekosystém, který se neustále mění, a je možné jej využít i k přilákání turistů na poznání procesů, které jinde neuvidí – růstu a obnově přirozeného lesa, stejně jako zamyšlení nad nezamýšlenými důsledky lidských rozhodnutí.

NP Šumavakoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Kácení stromů v I. zóně národního parku a následný odvoz dřevní hmoty považujeme za velmi nešťastný a naprosto zbytečný krok devastující šumavskou přírodu. Ohled na bezpečnost turistů je samozřejmě legitimní, avšak ten se dá řešit i mnohem šetrnějším způsobem než masivním kácením kolem turistických cest. Je vůbec možné, aby někoho bavilo chodit desítky kilometrů po cestách lemovaných z obou stran dvacetimetrovým pruhem pařezů? Budou se snad příště asfaltovat všechny turistické chodníky, aby si náhodou někdo nevyvrtnul kotník?

Nikdo nechce z Šumavy dělat divočinu či prales v celém rozsahu, na to existuje zonace národního parku, která jasně stupňuje hospodaření od bezzásahového (pouhých 13 % rozlohy NP) až po relativně běžné, jen s větším ohledem na přírodu. Rozhodně však nelze při správě parku vědomě porušovat platné zákony či jednat zcela proti smyslu jeho existence. Takové jednání se stává společensky nebezpečným precedentem, který ve svém důsledku může mít dalekosáhlé následky v celé ochraně přírody a krajiny. Pokud nedokážeme (či nechceme) respektovat přírodu v národním parku, kde jinde pak ano?

NP Šumavakoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Dehonestování přírodovědců jako „malé skupiny odborníků“ je také zavádějící – odborníků na určitou problematiku je vždy v kontextu populace malá skupina. Například lékařů – odborníků na lidské zdraví – je rovněž nepatrná část oproti lidem, kteří si myslí, že rozumí zdravotnictví, protože občas chodí k lékaři či do nemocnice. Podobně je to i u přírodovědců či ekologů.

Šumava je národním parkem, kde je ze zákona veškeré využívání a hospodaření v krajině podřízeno ochraně přírody. Jako turisté si samozřejmě (stejně jako KČT) přejeme, aby omezení pohybu byla minimální a naopak přístupnost přírody a krajiny co největší. Vítáme otevírání nových turistických, běžkařských či naučných stezek, možnost bivakování a další formy turistiky, které jsou vůči přírodě šetrné a podporují její poznávání. Na druhé straně plně respektujeme, že některé přírodní partie s výskytem kriticky ohrožených živočichů a rostlin musí zůstat před neregulovaným turistickým ruchem uzavřeny, jelikož by mohlo dojít k jejich nenávratnému zničení. V této souvislosti oceňujeme možnost návštěvy vybraných nepřístupných lokalit s odborným průvodcem, kterou od letošního roku správa národního parku nabízí.

NP Šumavakoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Myslíme si rovněž, že na území národního parku je nutné se vyvarovat záměrů, které s přírodou a jejím poznáváním nemají mnoho společného a znamenají pro ni výrazné ohrožení – jedná se především o sjezdařské areály, výstavbu velkých hotelů v horských lokalitách, budování lanovek, golfových hřišť či zábavních atrakcí pro turisty. Obáváme se, že nově připravovaný zákon o Šumavě spolu se současným silným politickým tlakem na změkčení ochrany přírody v národním parku má vést právě k tomu, aby se Šumava proměnila nejenom v jednu velkou továrnu na dřevo, ale také v prostor pro uskutečňování již předem naplánovaných developerských projektů a komerčních aktivit podporující tzv. tvrdou, k přírodě nešetrnou turistiku.

Bylo by škoda, kdyby se NP Šumava stal v kontextu ochrany evropské přírody mezinárodní ostudou České republiky. Ještě větší škoda by to však byla pro samotnou Šumavu, její přírodu a krajinu.

Žádáme vás o uveřejnění tohoto dopisu v časopise Turista.

Jan Miklín, Martin Janoška,

textová podoba dopisu (DOC)