Cestovní deník Nepál 2009

10. 3. 2012 | zobrazeno 4368×


Zářijovo-říjnová cesta na střechu světa, nepálský Himálaj, byla poznamenána nepřízní počasí, spoustu dní rozhodně nebylo sezónní azuro. I tak jsme ale největší hory světa viděli i bez mraků. Hlavním cílem, mimo samozřejmosti jako Kathmandú či Bhaktapur, byl Everest Base Camp trek, ovšem prodloužená varianta přes Thame a Gokyo.

25. 9. | Londýn – Delhi25. 9. | Londýn – Delhikoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Při check-inu mi paní u okýnka s úsměvem oznámila, že posunuli odlet o půl hodiny dopředu, na 21.00. To mě velice potěšilo, protože to snižovalo šanci zbývajících tří letadlo stihnout. Naštěstí nakonec doběhli, spolu s dalšími lidmi – bylo jich dost, takže Boeing 77W Air India odlétal na čas.

Letušky v sárí nás docela připravovali na další tři týdny. Letadlo nebylo úplně plné, vedle mě byly dvě volné místa, takže se dalo celkem i ležet. Příjemně nás překvapil sortiment občerstvení (takže jsme si dali nejednoho Johnyho Walkera s kolou), dobré jídlo i celkově dost nápojů – na rozdíl od TAM nehrozila dehydratace. Díky uřvanému dítěti jsem toho moc nenaspal.

26. 9. | Delhi – Kathmandu

V Delhi jsme přistáli asi v 11 hodin místního času, po uletění 6709 km za 9 hodin. Přistání bylo dost tvrdé (kor na to že bylo pěkně) a rozhodně ne na prostředek dráhy. Chvíli jsme stáli u chobotu, protože jak nám sdělil kapitán „there are no free chocks“. Po další chvíli hrdým hlasem oznáml „We managed to find chock“ /chock je ten kus dřeva, který se dává před kola aby se letadlo nerozjelo; v Delhi zjevně nedostatkové zboží/ a mohli jsme vylézt do tropického vzduchu rozpáleného Delhi.

Hned ze začátku nám vybrali palubenky, abychom se jim náhodou netoulali po letišti, zavedli nás do jakési chodby, kde nás nechali asi hodinu sedět bez jakéhokoli sdělení proč a jak dlouho. Kolem chodilo spousta nicnedělajících důležitých lidí s visačkama. Konečně po několika kontrolách nás zavedli do letadla, kde snad topili, ale vyhráno nebylo – na ploše jsme čekali snad 40 minut na vzlet. Aspoň nám dali dost vody. Tento let už byl o něco kratší (A320, 814 km; 1,5 hod) s celkem pěkným výhledem na krajinu, zvlášť při přistání v Kathmandu – rýžová políčka a mezi nimi cihelny.

V Kathmandu jsme byli v 16 hodin jejich času, na letišti připomínajícím střední nádraží koupili víza (40 USD), vyplnili prohlášení že netrpíme prasečí chřipkou, vyměnili nějaké peníze (4 NR jsou 1 Kč) a vyzvedli zavazadla. Ivanův batoh opravdu nepřišel (jak předpokládal od Londýna), takže jej šel vyreklamovat a při tom zjistil, že nemají normální systém zavazadel (respektive čárových kódů), takže vůbec neví kde by asi tak mohl být. Taxíkem (500 NR) jsme dojeli (se zastávkou na přebookování letenek do Lukly o den později) do Thamelu do dohozeného hotelu (Hotel Encounter, 5 Eur / osoba / noc).

Dojmy z města byly klasicky „cestovatelské“, taková horší Bolívie. Večer jsme se ještě šli projít do turistické uličky, plné suvenýrů, obchodů s outdoor zbožím (a jeho padělky), indie zbožím a tak, všechno hodně levné.

27. 9. | Kathmandu: Durbar square, Pashupati, Boudhanath, Swayambu, Bhaktapur27. 9. | Kathmandu: Durbar square, Pashupati, Boudhanath, Swayambu, Bhaktapurkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Po sedmé jsme vyrazili do města, přes Thamel na hlavní náměstí (Durbar square), okolo kterého to docela vřelo, protože se právě slavil svítek bohyně Kálí. To se projevovalo hlavně spoustou obětin s uřezanými hlavami. Domluvili jsme si taxi na objetí několika památek (1800 NR), první na řadě byl Pashupatinath (vstupné 500 NR) – největší hinduistický chráme v Kathmandu, ležící na břehu řeky Bagmati. Okolo něj je spousta dalších sakrálních staveb. Celková atmosféra trochu připomíná Váránasí v menším, včetně spalování mrtvol na břehu řeky. Hned z kraje se nás chytl samozvaný průvodce, který si chtěl (jak na konci řekl) naúčtovat 9 euro na osobu :) Nejlepší byli svatí muži, kteří – jak sami řekli – „We love money“. Celkově to bylo dost turistické, včetně neodbytných prodavačů cetek.

Další na řadě byla stúpa Boudhanath (100 NR) – nejvyšší stúpa v Kathandu a jedno z vůbec nejsvatějších buddhistických míst. Ta se mi líbila o dost víc a byl tam krásný klid. Poslední byla stúpa Swayambhu (100 NR), tyčící se na kopci nad městem, odkud byl (po zdolání spousty schodů) výhled na město.

Taxíkem jsme dojeli do Thamelu, dali si v restauraci kuřecí momo a chvíli odpočívali na hotelu, protože bylo strašné vedro. Odpoledne jsme taxíkem dojeli (za 1800 NR) do historického města Bhaktapur (750 NR; dnes to je součást Kathmandu). Městečko se mi celkem líbilo, byla tam spousta chrámů (před jedním leželo asi 5 kozlů bez hlav) i normálních domů, bohatě zdobených dřevořezbami.

Mimo hlavní prostory byly celkem úzké uličky a domy, kde se dosud normálně žije, na ulicích spousta stop po obětinách (auta vyzdobené střevy a tak). Zpátky jsme jeli přes letiště, kde Ivana posílali od jednoho okýnka ke druhému (s papírem Baggage lost se dostal úplně všude), ovšem o batohu nic nevěděli. Proto si večer v jednom z obhodů nakoupil vybavení, aby mohl na trek. K večeři jsme si dali opět momo (tentokrát smažené v místním pomalém pajzlíku).

28. 9. | Kathmandu – Lukla28. 9. | Kathmandu – Luklakoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Na půl devátou jsme jeli na letiště, na místní Domestic terminal. Tam vládl celkem chaos, ale odbavit batohy se povedlo, přejít přes pofidérní bezpečnostní kontroly (většina spočívala v lepení nálepek Security checked bez jakéhokoli podívání se do batohu) taky.

Let byl nejdřív veden jako zpožděný, furt jej posouvali na později (zajímavé taky bylo, že na palubenku napsali písmeno, ale lidi vyvolávali zatvrzele číslem letu, které ovšem nikdo neznal). Konečně nás zavedli do autobusu, ovšem po pár minutách nás zas vyvedli, prý začalo foukat. Po dalších hodinách už to moc dobře nevypadalo, jak nám řekli „Flights to Lukla are going to be canceled in half hour“, ale kolem druhé zázrak – začalo se znovu létat.

Tentokrát jsme se dostali i do letadla (nebylo to Yeti, ale Tara – právě se přejmenovávali), z toho nás ale zase vyhodili, protože byl hustý provoz. Lidé se poflakovali mezi letadly, ale po chvíli jsme doopravdy vzlétli. Letuška tak udělal první a poslední úkon – rozdala karamelky a sedla si dozadu.

Letadélko se odlepilo od země a otevřel se pohled na již známou krajinu kolem Kathmandu, později na první lesnaté (mimo sesuvy) kopce. Mraků přibývalo, a před přistáním to pěkně házelo. Pohled na dráhu byl dost adrenalinový, ale piloti to krásně zvládli (ale pilota ani letušku bych tu dělat nechtěl).

Po vyzvednutí zavazadel (tentokrát všech) si nás odchytl hoteliér z Himalaya lodge (100 NR/os/noc), dali jsme si večeři (smažené brambory za 350 NR), přičemž nás hned začal přesvědčovat, abychom si u něj zaplatili průvodce a nosiče. Nabízel cenu asi 60 USD na den, což je celkem málo – měla totiž obsahovat ubytování, jídlo i nosiče, na jednoho by nás to vyšlo dost směšně.

Po jídle jsme se šli projít do města, kde se zatím zatáhlo, přišla jakási mlha a lehce poprchávalo. Vydali jsme se proti proudu jakéhosi potoka a došli k vodopádu, odkud byl pohled na Luklu a na zpáteční cestě i na hory, prosvítající mezi mraky. Ještě jsme si v šerpské, lehce pajzlíkovité hospodě dali nudle (i tam nás objevil majitel naší lodge), sdělili mu tu smutnou novinu, že s ním opravdu nepůjdeme, a večer přebalili věci na první trekový den.

29. 9. | Namche Bazar29. 9. | Namche Bazarkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Budík nás vzbudil v 5.30 a pohled z okna byl nádherný – pod naprosto jasným nebem se rýsovaly hory. Od letiště jsme si vyfotili vycházející slunce na jejich zaledněných vrcholech a vyšli. V relativním chladu zastíněné strany údolí se šlo dobře, takže kolem 9 jsme byli v Phakdingu (dosud to bylo klesání).

Tam jsme si k snídani dali chapati s medem a pokračovali dál údolím, tentokrát se už střídalo klesání se stoupáním. V Monju jsme vyplnili formuláře ke vstupu do NP Sagarmatha (1000 NR), sešli k řece, opustili dlážděnou cestu na několika mostech a začalo nekonečné stoupání do Namche. Na nebi už byly nějaké mraky, celkově polojasno, ale i tak docela horko. Přes naše krosny jsme předcházely lidi od cestovém s lehkými baťůžky, ale jaci nás nakonec doběhli. Šerkové tahali opravdu strašné náklady – 2 až 3 krosny, kanystry, bedny, pytle, k tomu vhodná obuv – žabky.

Pohled na Namche (3440 m n. m.) byl příjemným překvapením, protože bylo asi o 300 m níž než jsme v tu chvíli čekali. I tak jsme ale byli docela vyflusnutí, takže jsme se ubytovali v Khumbu lodge (100 NR/os/noc), po chvíli odpočinku šli do města (plno lodgí a outdoor prodejen), dali si pizzu (370 NR), chvilku internetu (10 NR/min) a večer brzo zalehli – klasicky začalo pršet. [16 km, 1200 m nahoru, 600 m dolů]

30. 9. | Everest view a Khumjung30. 9. | Everest view a Khumjungkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ve 4.50 byla ještě tma, ale za chvíli jsme už vyrazili. Dobrým vynálezem jsou kanály bez poklopů, takže bylo třeba se dobře dívat pod nohy. K letišti v Namche bylo prudké stoupání, ale bez krosen se to relativně dalo. Bohužel na nebi bylo celkem dost mraků, takže jsme tušili, že úplně bezchybný ten výhled nebude. I tak byly vidět pěkné hory kolem, zvláště Thamserku.

Na Everest view (cca. 3900 m n. m.) jsme došli za zhruba dvě hodiny, mraky byly vcelku protrhané, takže jsme viděli Everest, Lhotce, Ama Dablan, Cho Oyu a další hory. Slunce svítilo, tak jsme si na dvě hodiny v pohodě poseděli. Potom jsme sešli do Khumjungu a posnídali u šerpy, který byl dvakrát na školení v Rakousku (zajímavé, posílat šerpy z Himalají do Totes Gebirge na výcvik :)

Přes vesnici Khunde s klášterem jsme (už bez Ivana) aklimatizačně vyšlápli na hřeben Gongla Danda (4040 m n. m.), odkud byl pěkný výhled na Namche a údolí řeky Bhote Koshi až do Thame, kam jsme měli namířeno zítra. Celkem už fučelo, takže jsme se vydali na sestup, značně alternativní cestou přes jalovce a morénu.

V Namche jsme poobědvali, já si koupil lehkou „Mamut“ flísku (900 NR), bo tu svou jsem někde přes den musel vytratit (už to začíná být tradice, někde zapomenout první dny kus oblečení) a večer si dali teplou sprchu. Konečné účtování byla docela komedie, jak jsme si rozpočítávali jednotlivé položky. Večer se ozývalo troubení místních trubek – než jsme na to přišli, dost jsme přemýšleli co to může být, bo to znělo jako benzínová sekačka na trávu.

1. 10. | Thame1. 10. | Thamekoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno bylo naprosto čisté nebe, i přesto se Ivan rozhodl k návratu, bo se necítil dobře a moc ho to nebavilo. My se vydali pěknou traverzovou cestou do Thamo, tam posnídali. Bylo vidět, že jde o méně navštěvované údolí, vesničky vypadaly o poznání méně turisticky.

Další cesta byla ve znamení střídání výstupů a sestupů, jak překonávala boční údolí. Otevíraly se nám pěkné výhledy na hory kolem i dál do údolí. Po závěrečném prudkém výstupu jsme kolem 12 došli do Thame (3820 m n. m.), ubytovali se a protože bylo stále krásně jasno, vydali se podél říčky Thame. Cesta se bohužel brzo ztratila, a jít nivou bylo čím dál horší, navíc okolní hory začaly čím dál víc zakrývat mraky. Podle mapy měla vést jakási cesta i víc nahoře, takže jsme k ní museli šplhat.

Byl jsem nějaký unavený, nešlo se mě vůbec dobře. Po normální cestě jsme kolem kláštera (kde mniši rozbíjeli kameny jejich posíláním ze skály dolů) došli zpátky do vesnice, dali si jídlo (velký čaj 300 NR a rýži 300 NR), jejíž uvaření na jačím trusu trvalo dlouho, dlouho. Večer jsem byl totálně zničený, takže jsem se snažil vypotit. [6 km, 550 m nahoru, 150 m dolů]

2. 10. | Marulung2. 10. | Marulungkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno mi bylo úplně (až nečekaně dobře), takže jsme mohli pokračovat dál. Trochu nás zklamalo zamračené nebe, to se ale během snídaně roztrhalo, takže pár pěkných ranních výhledů na vesničku jsme si ještě užili. Cesta mírně stoupala dále údolím, potkávali jsme minimum místních a ani jednoho turistu. Oproti původnímu plánu jsme se rozhodli udělat jednu aklimatizační noc už v Marulungu (4163 m n. m.), takže jsme se ubytovali v lodži.

Ta byla první, která nevypadala jak alpská chata, ale himalájská lodge – podlaha z udupané hlíny, překližkové pokoje a tak. Dali jsme si mátový čaj (střední konev za 250 NR – ceny mírné) a Lukáš s Petrem šli ještě ven, já zůstal ležet – pro jistotu, aby se mě to nevrátilo. Venku se celkem rychle zatáhlo a dost foukalo. K obědu jsme si dali nepálský bramborák, no moc dobrý nebyl – obecně mě všechny místní jídla přijdou dost divné, takové suché. Kluci mezitím došli a do další vesnice a tím prozkoumali cestu na zítra.

Odpoledne bylo furt pod mrakem, takže jsme se flákali střídavě v jídelně u čaje a venku až do večeře – to jsem si dal instanční polévku, a jak byla dobrá. Večer přišly paní děti a manžel, uložily se v jídelně, my v našich pokojích a šli spát. Někdy v noci začalo hodně vytrvale pršet. [6 km, 500 m nahoru, 100 m dolů]

3. 10. | Ludgen

Ráno ještě pořád pršelo, po snídani („palačinka“, též nic moc) přestalo, nicméně pořád zůstalo zataženo. Vydali jsme se na cestu, která dnes byla dost krátká – asi hodina stoupání do Ludgenu (4388 m n. m.). Zase začalo mrholit, pak se celkem rozpršelo. Ubytovali jsme se v lodži, která byla oproti Marulungu dost drahá, a měli tam hodně nedobrý čaj (přitom dvakrát tak drahý). Nalehko jsme se po moréně vydali směr Lumsumna glacier (ledovec vycházející z Cho Oyu). Nebylo skoro nic vidět, mraky byly nízko, ale aspoň nepršelo. Celkově krajina působila dost pustě a neutěšeně. Došli jsme na kótu 4638 m n. m., pod ledovec a otočili to. Občas se udělala nahoře nějaká díra, ale z údolí se stále valily mraky.

Odpoledne jsme přebalovali věci (Lukáš byl jak na módní přehlídce, ze svého gigantického batohu tahal jedno tričko, bundu, flísku, vestu, kalhoty za druhým), odpočívali (a studovali španělskou učebnici angličtiny, která asi byla důvodem, proč paní domácí neuměla vůbec anglicky) a přemýšleli o zítřejším přechodu Renjo La. Uvažovali jsme o nosičích, ale ženská sehnala jen dva (takže by jsme museli komplikovaně přebalovat nebo se střídat v nošení jednoho z batohů, a to za 3000 NR).

Poprvé jsme tam také potkali jednoho němce ze svým průvodcem a bandu švýcarů, se kterými jsme se potom ještě viděli několikrát. Večer zas přišla mlha (a taky nějaká paní s horskou nemocí), dali jsme si Sherpa stew (celkem hustá polévka s těstovinami, bramborami a tak) a šli spát – furt nám někdo trajdal přes průchozí pokoj, navíc jsem spal na patrovce. [2 km, 200 m nahoru]

4. 10. | Renjo La4. 10. | Renjo Lakoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ve 4 jsme vstali, zabalili věci a na půl pátou šli na snídani, abychom již v pět ve světle čelovek mohli začít stoupat. Úvodní úsek cesty byl trochu nejasný, šplhali jsme suťoviskem, ale když jsme konečně narazili na cestu, šlo se už dobře. Ráno byla mlha, když jsme vycházeli byly vidět hvězdy, ale při východu slunce se zase zatáhlo.

První jezero, Renjo Tsho, bylo vyschlé – ideální práce na Ph. D. práci, to by aspoň nikdo nemohl kontrolovat :) Mírné stoupání nás dovedlo k Relama Tsho, jezeru již nevyschlému, kde jsme došli němce vycházejícího o hodinu dřív. Zde začalo prudké stoupání k Angladumba Tsho (cca. 5100 m n. m.), odkud již bylo vidět sedlo. Dosud se mě šlo nad očekávání dobře, a poslední úsek to nezměnil. Bylo tam poměrně dost sněhu, ale pěkná vydlážděná cesta (respektive schody). Dalo se jít stylem 30 kroků a výdech, takže cesta do sedla nám zabrala ještě asi hodinu, i když to vypadalo jako malý kousek. Mezitím se zatáhlo a začalo sněžit.

Když jsem došel do sedla (5414 m n. m.), bylo tam dost šerpů z protějšího směru a velmi nezřetelný pohled na jezero u Gokya. Po chvíli došel i Lukáš a Petr spolu se Švýcary, kteří vycházeli o něco později (ale zas šli nalehko). Lukáš postavil sněhuláka, udělali jsme pár fotek (i když vidět nebylo nic) a začali sestupovat. Bylo to celkem prudké a na sněhu to klouzalo, takže bylo třeba dávat pozor. Do Gokya to bylo dost daleko, do toho furt posněhávalo a jak mě výstup (nečekaně) bavil, tak tady jsem toho už měl plné zuby.

Konečně v Gokyu, malé vesničce skládající se z asi 8 lodží, jsme se ubytovali (4773 m n. m.), povečeřeli (ceny pěkně vzrostli, bylo vidět že to je turistická oblast – big tea pot za 780 NR) a šli spát. Na chvilku jsem si od Lukáše půjčil mp3 s Cimrmany – nevzít si vlastní byla největší chyba ve vybavení… [11 km, 1200 m nahoru, 600 m dolů]

5. 10 | Gokyo5. 10 | Gokyokoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Dnešní den jsme se v případě nedobrého počasí rozhodli věnovat odpočinku. Ranní mraky nás zahnali zpět do postele, chvilkové vyjasnění pár kroků k jezeru nebo na morénu, udělat nějaké fotky. Část pěkného počasí jsem zabil asi 20 minutovým čekáním na udělání 2 smažených vajíček – toho kuchaře bych vzal palicou po hlavě, to by jeden nevěřil…

Pak jsme šli na morénu ledovce Ngozumpa, schovaného pod sutí. Občasné praskání ale dosvědčovalo, že se pořád hýbe. Mraků bylo čím dál víc, tak jsme šli zas zpátky a trochu přehodnotili program, trochu jsme se oproti původním předpokladům zpozdili. Petrovi navíc nebylo moc dobře z výšky, což mu (klasicky) nezabránilo vydat se odpoledne na výlet k jezerům. My si uvařili pár čínských polévek, vyběhli vyfotit špičku Cho Oyu a vydali se též údolím nahoru, ale jen před první jezero – stejně nebylo nic vidět. Večer zas přišla mlha – aneb supr sezóna.

6. 10. | Gokyo Ri6. 10. | Gokyo Rikoupit fotografii | poslat jako pohlednici

V 5 hodin jsme už vyráželi směr Gokyo Ri, jednu z prý nejhezčích vyhlídek v Himalájích. Bohužel nebe bylo zatažené jako posledních pár dnů, takže moc nadějné to nebylo. Kopec byl prudký, ale bez krosny se šlo celkem dobře. Při východu slunce se rozlila zvláštní záře, všechno bylo výrazně do ruda, ale pak zas bylo slunce za mraky.

Na vrchol (5360 m n. m.) s námi zároveň dorazila mlha, takže jsme toho moc neviděli. Chvíli jsme čekali, ale byla strašná zima a naděje veškerá žádná, takže jsme šli zase dolů do lodge, kde jsme byli s Lukášem v 9 – Petr se zakecal cestou s nějakými Čechy, takže přišel o něco později. Zabalili jsme si věci, pojedli a vydali se do Dragnagu – Petr si chtěl ještě odpočinout, takže nás měl dojít. To byla osudová chyba.

Za nástupu nízkých mraků a mlhy jsme pomalu scházeli kolem jezer až k poslednímu, kde byla směrovka směr Ngozumpa glacier. Vyšli jsme na morénu, odkud byl pohled na dost neradostnou krajinu ledovce, a cestu přecházející přes něj. Udělali jsme pár fotek, zavtipkovali na téma závěti a vydali se skrz něj. Cesta byla značená mužíky, narazili jsme i na reklamu na Tashi friendship lodge (jestli je ta lodge stejně friendship jako cesta k ní, tak potěš), ale na několika místech byla zničená a bylo potřeba ty úseky oblézat, což po nestabilní moréně, s krosnou a prudce nahoru/dolů moc zábavné nebylo. Led jsme moc neviděli, spíš balvany, písek („led taje“).

Když už jsme přešli asi ¾ ledovce, došli jsme na místo, kde nezbývalo než si s Cimrmanem říct „Tak tudy ne, přátelé“. Voda z ledovce přervala cestu, pro překonání by bylo třeba brodit několik metrů po ledu, což samozřejmě nešlo. Všude kolem byla jezírka, takže nezbývalo než se vrátit přes všechen ten bordel zase zpátky. Už zase z boční morény jsme se po asi hodině a půl dívali, zda není nějaká další cesta níž – přeci jen ten nástup vypadal trochu jinak než na mapě, ale nebylo tam nic.

Za houstnoucí mlhy jsem se vrátil k první odbočce s tím, že musím počkat na Petra, aby zbytečně nelezl na ledovec. Pomalu se rozpršelo, vidět už nebylo opravdu nic a Petr nešel a nešel. Napadali mě různé možnosti – že zaspal nebo že odbočku přešel když jsme byli na ledovci. Když už se blížila tma, šel kolem jakýsi chlap směr Gokyo, tak jsem jej nainstruoval, že když potká lonely trekkera v oranžové bundě, černých kalhotách a s Deuterem, tak jej má místo přes ledovec poslat do Mancherma.

Při té příležitosti jsem se dozvěděl, že prý se používá přechod hned u Gokya, takže začalo být pravděpodobné, že Petr s novou mapou a GPS šel tama. Následně jsme s Lukášem řešili co dál – vzhledem k hodině bysme už do Dragnagu dnes nedošli, navíc bylo stále hnusně a bavili jsme se o tom, že v případě škaredého počasí na Cho La nepůjdeme, protože by to byl příliš risk. Nakonec jsme se (špatně) rozhodli jít do toho Mancherma s tím, že to na Kala Patthar obejdeme přes údolí a s Petrem se s největší pravděpodobností potkáme další den někde v údolí nebo lodgi, protože v takovém počasí přes Cho La nepůjde a dojde mu, že s mou starou mapou jsme přes ledovec nepřešli. Pokračovali jsme tedy dál údolím do první vesnice (která ale nebyla Manchermo) a proto jsme museli dál, kdyby náhodou Petr potkal toho chlapíka. V Manchermu už regulérně pršelo a byla mlha, ubytovali jsme se v první lodži při cestě (což byla dost králikárna, kde jsme byli jediní hosté) a už u čaje pozorovali, jak venku (krom obligátního deště) pěkně fučí. Petr samozřejmě nedošel. [9 km, 700 m nahoru, 900 m dolů]

7. 10. | Pangboche7. 10. | Pangbochekoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno jsme se probudili do mlhy a neustálého deště. Během snídaně trochu ustal, takže jsme v pláštěnkách vyrazili. Pršelo vytrvale, nahoře muselo sněžit, takže na Cho La by to opravdu nebylo. Cesta vedla jakoby zpátky a dolů k řece, přes ni pochybným mostkem (ke kterému bylo nutno doskákat po kamenech a já se málem vykoupal) a pak začala stoupat. Všechno bylo mokré a vozilo se, po jednom skoro pádu jsem si pěkně ohnul (naštěstí nezlomil) hůlku, když jsem s ní třískl do šutru…

V Thore jsme si dali čaj (pani se to vyplatilo, každý hrnek za asi 60 NR, ale bordelu jsme tam nadělali dost) a pokračovali v dešti dál. „Vrstevnicová“ cesta (tzv. nepálská vrstevnice) se vyznačovala střídavými výstupy a sestupy v řádu desítek až stovek metrů, takže jsme toho měli plné zuby. Lukáš šel celkem pomalu (nemohl jsem věřit tomu, že já na něj čekám :) Když bylo náhodou přes mlhu něco vidět, bylo poznat že je podzim – údolí byly pěkně zbarvené.

Phortse jsme nadešli a pokračovali do Pangboche, což byla opravdu absurdní cesta. V jednu chvíli jsme vesnici uviděli asi 200 výškových metrů pod námi, ale zároveň cesta dalších 200 m stoupala. Nepálští inženýři vymysleli skvělou trasu. V Pangboche, které díky všudypřítomnému blatu vypadalo dost zanedban jsme se ubytovali, vysvléknuli mokré věci a zabrali jimi celou chodbu. Po večeři jsme si dali teplou sprchu, což byl přes cenu (300 NR) nejlepší zážitek dne. Večer byl lehce depresivní – špatné počasí už trvalo příliš dlouho (takže jsme začínali pochybovat, jestli ještě něco uvidíme), Petr nikde, a taky jsme po dlouhé etapě byli celkem uchození. [15 km, 600 m nahoru, 500 m dolů]

8. 10. | Gorak Shep8. 10. | Gorak Shepkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno byly venku mraky, ale nepršelo, dokonce se sem tam objevil na nebi modrý flíček, což nám dodávalo optimismus. Cesta mírně stoupala podzimně zabarveným údolím, do kterého ale postupem času přišla mlha. První prudké stoupání přišlo před Dughlou (a já při něm předběhl dva šerpy – zážitek na celý život :), kde byla jen jedna lodže, navíc pěkně narvaná – všechny cestovky tam měly oběd. My si též dali polévku a pokračovali dál, do sedla. Tam jsme předběhli všechny lidi jdoucí nalehko, což mě též potěšilo.

Ze sedla nebylo nic vidět, takže jsme pokračovali dál do Lobuche a tam se rozhodli dojít zrovna do Gorak Shepu. Cesta nejdřív vedla údolím, ale pak stoupala do sedla Lobuche (5110 m n. m.) – bylo to sice jen pár desítek výškových metrů, ale i tak neuvěřitelná makačka. Ovšem v sedle se stal zázrak – v mlze a mracích se udělala díra a nám se otevřel pohled na Nuptse a další hory jejího hřebene – což bylo opravdu neuvěřitelné. Za chvíli se to zas zatáhlo, ale občas se menší díra udělala, občas i na jiné straně. To nám docela dodalo sil, protože jsme byli celkem uchození a poslední etapa, přechod bočního přítoku ledovce byl takový hřebíček do rakve.

V Gorak Shepu (5140 m n. m.) jsme vzali poslední pokoj v první lodži, takový malý tmavý kutloch (150 NR/os/noc) a šli se najíst. Při západu slunce se opět mraky trochu rozestoupily, takže od jídla jsem odbíhal fotit Pumori. Mírně mrholilo, takže spolu s okolní mlhou to mělo takovou zvláštní atmosféru. Večer byla na pokoji celkem zima – výškový gradient funguje. [18 km, 1300 m nahoru, 100 m dolů]

9. 10. | Kala Patthar9. 10. | Kala Pattharkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Budík nás vzbudil v 4.45 do pěkné zimy (okýnko bylo zevnitř namrzlé), ale venku bylo krásně jasno a hory byly nasvícené měsícem. Do kopce to bylo dost makačka, zespodu nebyl vidět vrchol a vždy se ukázal o kus dál, než to člověk čekal. Na vrchol stoupaly celé procesí, Lysá hora hadra. Postupem času se čím dál více rozednívalo, kousek pod vrcholem se začaly rudě zasvěcovat špičky okolních hor. Nahoře pěkně fučelo a bylo tam i dost sněhu, ale výhled stál za to.

Na úplném vrcholu (5648 m n. m.) jsme nebyli, bo tam bylo strašně narváno, většinou uřvanými lidmi (áno, to je výkon, vyšlapat na lehko takových 400 výškových metrů…). Naše kochání přerušila zima, takže jsme sešli dolů, na pokoji udělali omáčkové fantazie na snídani a vydali se směr Everest base camp. Tato trasa po moréně byla podstatně míň frekventovaná, i když byla též celkem pěkná – dobře bylo vidět na ledovec Khumbu, Nuptse a další hory. Everest je dost vzadu, takže opravdovou dominantou jsou právě Nuptse a Pumori. Do EBC jsme nedošli, protože na mě padla nějaká únava a morénová cesta mě vůbec nebavila, místo toho jsme se kochali pohledem na hory (a nádherně modrou oblohu bez mráčku).

Odpoledne v lodži nebyl vůbec nikdo, vypadá to že včerejší davy tam čekali na hezké počasí a už odešly. Zásobování lodží vodou je tu geniální – jezero už turisti vypili, takže se chodí do „studní“, což jsou asi 40 cm hluboké díry v zemi s vodou, kterou je nutno vybírat plechovkou. Nějakou dobu trvá, než se hladina zas doplní, takže když si někdo dá v Goraku horkou sprchu, tak to může být práce na půl dne, shromáždit dost vody. Večer jsme ještě šli pár metrů směr Kala Patthar fotit západovku (a lituju, že nebyly síly vylézt až na vrch) – sice zas přišla údolím mlha, ale byly tam díry, takže se něco fotit dalo.

10. 10. | Dingboche10. 10. | Dingbochekoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno nebyl v lodži skoro nikdo, jen my a 4 Izraelci. Při odchodu jsme potkali jednoho z Čechů z Gokya, který nám řekl, že Petr šel s nima a teď v některé lodži v Goraku. Vydali jsme se proto poptat na recepce, v jedné nám na popis řekl, že někdo takový tam je a šel na Kala Patthar. Takže jsme se posadili a čekali, po chvíli jsme Petra uviděli, na Kala Pattharu nebyl. Dozvěděli jsme se, že čekal den v Dragnagu a pak šel s těmi Čechy přes Cho La. Odpoledne chtěl jít do Lobuche a pak přes Kongma La, což náš plán nebyl, takže jsme se domluvili na setkání za 2 dny v Pheriche.

Cesta údolím dolů byla super – nádherné počasí s pohledy na hřebeny s dominujícími horami Pumori a Nuptse, na nebi ani mráček. Proti nám šlo dost lidí, bylo vidět že toto údolí je turisticky nejnavštěvovanější. Všichni měli nosiče, občas šla jačí karavana – ale divím se, že za ta léta nevymysleli nějaké lepší zvíře, na které se nemusí neustále řvát a házet šutry, aby se uráčilo jít :)

Ze sedla Dzongla byl super pohled na druhou stranu, na Ama Dablam a spol., a už se tam začaly dělat mraky a taky foukat studený vítr údolím nahoru – vždycky jsem si myslel, že těžký studený vzduch stéká údolími dolů. V Nepálu zjevně ne. Na pláni před Pheriche začal Lukáš zdrhat asi 3násobným tempem než obvykle (kontrolka jídlo :), takže jsme tam byli celkem rychle. Pobyli jsme na netu (5 minut za 100 NR) a pokračovali přes hřeben do Dingboche, které je lepší startovní pozicí pro náš zamýšlený výlet.

Dingboche nás překvapilo velikostí a množstvím lodží (nejlepší byla Hotel Ari Zona :). V naší byl na stěně leták jakési Himalayan Rescue Asociation, která dělala výzkum medikace na horách. Spočíval v tom, že půlka lidí měla na cestě do EBC brát Ibuprofen a druhá ne. Takže naprostá ignorace základního pravidla, a to na výškovou nemoc nebrat léky proti bolesti – takže je lepší léčit se sám, než zkoušet místní odborníky… [13 km, 200 m nahoru, 800 m dolů]

11. 10. | Imja Tsho11. 10. | Imja Tshokoupit fotografii | poslat jako pohlednici

V 5.30 bylo na obloze dost zataženo, takže perioda pěkného počasí moc dlouho netrvala. I přesto jsme se vydali bočním údolím směr Chhukhung. Vycházející slunce mraky pomalu rozpouštělo, takže občas nějaké hory vidět byly, ale byla hlavně pěkná kosa. Trochu jsme rozmrzli na snídani v Chhukhungu, odkud jsme pokračovali dál k jezeru Imja Tsho, které leží kousek od base campu Island peaku.

Otevřely se krásné pohledy na Ama Dablam, později i Lhotse a Island peak. Cesta vedla po moréně, klasicky pořád nahoru a dolů, v 5 tisících jsme se celkem zadýchávali. Když jsme konečně přelezli všechny morénové valy, ukázalo se, že je jezero samotné má celkem nepěknou barvu, ale pohled na hory kolem byl super, zvlášť když už (a ještě) nebyly žádné mraky. Chvíli jsme poseděli na moréně a pak se vydali zpátky.

Lukáš opět od půlky cesty zavětřil jídlo a začal utíkat :) a do toho se zas zvedl ten nelogický vítr, takže mě furt teklo z nosu. Zpátky v lodži jsme byli v 1, podle mapy měla trvat jen cesta tam 6 hodin, takže my to dali za 7 aj zpátky. Dali jsme si k obědu rýži a z okna, strategicky u cesty, vyhlíželi Petra. K tomu občas Cimrman z mp3, piškvorky a další hry na čtverečkovaném papíře, které Lukáš sabotoval. Do večeře (momo s masem) Petr nedošel, za to se tu objevily dva češi, nějaká pani se svým synem.

12. 10. | Tengboche12. 10. | Tengbochekoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno bylo na obloze opět dost mraků víc než včera. Po snídani (omeletka) jsme nejdřív klesli k mostu přes řeku a pak pokračovali už známou „vrstevnicovkou“ do Pangboche. Mraky se nerozpouštěly, naopak další se do hor lifrovaly údolím, takže z výhledů na zasněžené štíty s podzimním údolím v popředí opět nebylo nic. V protisměru jsme potkávali spousty lidí, jedna cestovka za druhou, samí šerkové – snad 6 lidí šlo natěžko (a zajímavé bylo, že mezi nimi byli i asi 3 slečny).

S Lukášem jsme se shodli, že je zajímavé, že tu chodí tolik „starých“ dcer se svými otci – hypotézu, že jde o sekretářky bohatých ředitelů jsme zavrhli :) Za Pangboche jsme kolem spousty mani-walls a chortenů klesli k mostu přes řeku, a už v lese vystoupali do Tengboche. Tam byla (kromě celkem velkého a kýčovitého kláštera) mlha, takže jsme se ubytovali v Tashi Delek lodge (celkem drahé, na místní poměry; její majitel z jedné věty „Chce za to tři kila, tak to asi vemem“ poznal, že jsme from Czech republic) a po obědě a procházce okolo kláštera vyhlíželi Petra.

Seděli jsme před lodží na lavce a pozorovali (a pomlouvali) co se dělo kolem; už se těším na důchod. Přišla tam jednotka britských námořníků, který po chvíli vylezli s notebookem (podle rozměrů neprůstřelným) a jakýmsi přijímačem; po chvíli štelování se vrátili se slovy „Doesn´t work, it´s broken“. Jestli si něco takového táhne každá dvojice, tak potěš šerpy. Večer jsme seděli u čaje v restauraci a pozorovali lidi (Lukášovi sociologické výzkumy), což byla celkem sranda. [10 km, 200 m nahoru, 700 m dolů]

13. 10. | Phakding13. 10. | Phakdingkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ranní budík nám obstarali mniši, respektive jejich trubky, a šílené tele (kterému se pak Lukáš chtěl celý den mstít). Vzhledem k tomu, že byla stále stejná mlha a mrakodeka, tak se údajně nejkrásnější vyhlídka na světě nekonala. V pekárně jsme si dali pečivo (sice pečivo, ale nic moc), pofotil jsem modlitební mlýnky u kláštera, a vydali jsme se dolů k řece.

Po prudkém sešupu (dole byly celkem vtipné kasárna, tam asi posílají vojáky za trest) následoval stejně prudký výstup. Proti nám šla spousta rozesmátých lidí, kteří ještě netušili, co je čeká. Potkali jsme též druhou rotu námořníků, šel mezi nimi i jeden na protézách, takže to vážně měli za odměnu po Iráku nebo Afghánistánu – ono už to z tama není zas tak daleko.

V Namche jsme si v naší lodži dali oběd a pokračovali dál. Na checkpointu jsme si ověřili, že Petr již národní park opustil, a pokračovali dál. Cesta byla jak Lysá v neděli, v podstatě nepřetržitý vláček lidí a šerpů (a šerpyň), opět tak do desíti těch, co šli natěžko. Já teda být některým z těch dokonale outdoorově oblečených chlapů, vykračujících si s malým batůžkem, tak bych se těžce styděl. Cesta kolem řeky (furt nahoru a dolů) byla v horku a s lehkou únavou celkem nepříjemná, takže jsem byl rád, když jsme se konečně v Phakdingu ubytovali.

K večeři jsme konečně zkusili dhalbat (rýže, zelenina + jakási čočková omáčka). Atrakcí lodge byly bandy švýcarů a japonců, obě spící na zahradě ve stanech (asi + outdoor zážitek), a zvlášť ti Japonci dodržující své jídelní zvyky (milion mističek, hůlky, rozdávání proti směru hodinových ručiček…, prostě komedie). Mezi Švýcary byl zas dobrým exotem chlapík v růžové oblekové košilce. O tom, že pro ně všechny jsme zas byli exoti my, špinavý a uřícení po těch čtrnácti dnech, nepochybuju. [15 km, 400 m nahoru, 1300 m dolů]

14. 10. | Lukla14. 10. | Luklakoupit fotografii | poslat jako pohlednici

K snídani jsem si dal vynikající vajíčkový toast. Při balení učinil (po asi 12ti takových dnech) Lukáš objev, že je na houby každý den večer vybalovat a pak zas ráno balit :) Cesta úbočím údolí ve stínu byla pohodová, stoupání do Lukly už na slunku dalo lehce zabrat. Od rána bylo krásně, takže na letišti vládl čilý ruch.

V naší lodži jsme se ubytovali, překvapilo nás ale že tam Petr není. Párkrát jsme se vydali do města, chvíli poseděli na netu (hráli tam U2, tak bych vydržel aj dýl, ale za tu cenu jsme tam byli jen krátce), a pozorovali jsme provoz na letišti – letadla se točily fakt rychle a manévry byly vpravdě zajímavé. V podstatě to je jako přistání na letadlové lodi, jen to končí tou zdí…

Odpoledne přišli do lodže naši známí Švýcaři, velice slavili že to zvládli. Taky někde u kláštera rozdávali humanitární pomoc – po vesnici neustále běhali dětičky s bankovkami a pytlíkem mouky, sem a tam (aneb jak se humanitární pomoc přesně nemá dělat). My si večer dali steak z jaka, celkem dobré, i když to asi byl nějaký starší kus.

Při tom jsme pozorovali vyplácení šerpů – každý dostal tak 2, maximálně 4 tisíce – za minimálně 12 dnů práce těch 500 až 1000 Kč není pravda mnoho. Taky jsme zjistili, že ta lodže byla nějaká V.I.P. – podle nástěnky tam byl nepálský premiér, několik velvyslanců, Edmund Hillary… A za náma nikdo s pamětním papírkem nedošel :) [7 km, 400 m nahoru, 200 m dolů]

15. 10. | Lukla – Kathmandu15. 10. | Lukla – Kathmandukoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Po snídani jsme šli opět čučet na letadla – docela chápu, že to je oblíbená zábava místních. Narazí či nenarazí? Kolem deváté jsme zabalili, zaplatili a šli na letiště. Veškerá bezpečnostní kontrola spočívala v nalepení nálepky Security checked na batoh bez toho, aby se tam někdo podíval, takže to bylo předčasné. Fakt dobré byly místní Gate 1 a Gate 2 :)

O to napínavější bylo čekání na Petra, který stále nešel, což 20 minut před odletem bylo podezřelé. Rychle jsem ještě odběhl na net a zjistil, že si přehodil o jeden den let a už je v Chitwanu (což mě tak trochu napadlo). Let byl pohodový, už od rána bylo krásné počasí, takže byly pěkně vidět políčka a terásky.

V Kathmandu, s krásně teplým počasím, jsme si ve stylovém baggage claimu vyzvedli batohy, v ATM vybral 10 000 NR a taxíkem jeli do našeho hotelu. Dostali jsme lepší pokoj, akorát hned pod střechou, takže tam bylo jak ve skleníku. Nicméně okno a ventilátor to spravili. Osvěžující sprcha, na kterou jsme se tak těšili, nebyla vůbec osvěžující ale naprosto vřící, z obou kohoutků. Oběd jsme si dali v hotelové restauraci (s upovídaným číšníkem, jehož angličtině nebylo rozumět ani zbla; konverzační snahy skončily ve chvíli, kdy se chtěl bavit o fotbale a já mu řekl, že I prefer ice hockey), pak šli na hodinku na net (maily a naplánovat co zítra), a taky jsme si koupili novou a lepší mapu treku (300 NR).

Večer jsme šli projít Thamel, já si nechal udělat triko s Buddha´s eyes (300 NR) a objevil celkem slušnou mapu Nepálu (ne na křídovém papíře :) Večer byla diskuze do noci, tj. 21 hodin :)

16. 10. | Dhulikhel16. 10. | Dhulikhelkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Vstali jsme v 6 a taxíkem dojeli na starý autobusák (Ratna bus station), odkud měl jet autobus do Dhulikhkelu. Nejlepší byli naháněči, kteří se nás zeptali, kam chceme, a pak nás stejně hnali do svého autobusu, který jel úplně někam jinam.

Náš bus jel nejdřív celkem dlouho po Kathmandu a jeho periferiích (Bhaktapur a podobně), poté pokračoval zemědělskou krajinou s rýžovými políčky a začal stoupat. Krajina to je pěkná, a i pozorování místního života bylo fajn. Zastavovalo se samozřejmě kde si kdo mávl, takže není divu, že do Dhulikhelu vzdáleného 32 km jsme jeli hodinu a půl.

Ve městečku jsme vysedli a vydali se dál po cestě. Celkem pěkně byl vidět himalájský hřeben (dost to připomínalo Tatry z Popradu, včetně Kriváně, jen to bylo o něco delší :), akorát byl celkem silný opar. Z cesty jsme odbočili do kopce, kde byla jakýsi chorten (a pavouci v lese, bohužel jen jeden druh), pak došli po silnici zase zpátky – už se začínalo dělat pěkné vedro. Cesta zpátky trvala snad ještě víc.

Z autobusáku jsme jeli taxíkem do kanceláře Air India potvrdit odlet; samozřejmě jsme tam přijeli 2 minuty po začátku polední pauzy. Našli jsme místní lepší restauraci, kde jsme si dali kuřecí rolky a steak, včetně vody jsme dohromady platili asi 80,-. V aerolinkách nám odlet potvrdili (vždy se u toho tváří tak, že to opravdu není samozřejmost), pak jsme přejeli na hotel a nedělali víceméně nic. U večeře jsme se sešli s Petrem, který přijel z Chitwanu.

17. 10. | Patan17. 10. | Patankoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Po ránu (Lukáš vyspával :) jsme taxikem jeli na Patan, další kathmandskou pamětihodnost. Byl to opět typický shluk chrámů, celkem tam bylo dost lidí – opět je totiž nějaký svátek (při počtu bohů musí hinduisté slavit každý den aspoň dva). Vypadalo to ale celkem pěkně, vhledem k dostatku času jsme tam nějakou dobu seděli a pozorovali místní život. Nejlepší byla banda fotografů, co zřejmě do Nepálu přijeli za zvířaty, takže po stísněném prostoru pobíhali s L teleobjektivy a fotili nejspíš holuby.

Taxikáři bohužel neznali Natural history museum, o kterém jsem ještě navíc posléze zjistil, že je v sobotu zavřené – což mě naštvalo, protože jsem tam fakt chtěl, na rozdíl od dalších chrámů a dalších kulturních památek. Místo toho jsme šli na pivo, přes poledne na hotel, a odpoledne věnovali suvenýrům. Obešli jsme snad všechny padělko outdoor shopy, bohužel všechno mělo nějakou vadu, takže jsme si nic nevybrali. Nakoupili jsme modlitební praporky (prodavač se divil, jestli jich opravdu chceme tolik), nějaké čaje, náhrdelníky.

V podvečer jsem se dal do balení a na večer jsme šli ještě naposled do ulic velkoměsta :) Svátek byl opravdu velký, všude chodili koledníci, na domech byly žárovičky jak u nás na vánoce, v obchodech svíčičky, furt někdo házel petardy… Došli jsme až do originálních prodejen North Face a Mountain Hardwearu, a protože ceny v Nepálu jsou trochu jinde než u nás, koupili goráčovku (já) a péřovku (Lukáš). Doma jsem zjistil, že v ČR je doporučená cena 14990,-, tam to v přepočtu vyšlo na necelých 6000.

Cestou zpátky jsme ještě koupili nějaké kabelky a peněženky v krámku, jehož prodavač (už celkem pod vlivem) nás nalákal na special festival price. Vybrali jsme dohromady 4 kabelky + peněženku, on to namačkal do kalkulačky a vyšlo mu 1250 NR. Tak jsem mu připomenul tu special price a on tam namačkal 1200 NR :) Tak jsme se tomu všichni zasmáli, dali mu tisícovku (u nás by za to byla jedna taková) a všichni byli spokojení.

18. 10. | Kathmandu – Praha

Vzbudil jsem se o půl šesté, dobalil poslední věci a taxíkem jsme přejeli na letiště. Na check-inu samozřejmě neměli taky systém na odbavování zavazadel, takže metoda hromádek – výsledkem ovšem bylo, že nám batoh odbavili do Delhi a ne až do Prahy, což byla celkem komplikace. Taky jsme zjistili, že odletová taxa se už neplatí, takže jsme nakoupili nějaké sladkosti a něco vyměnili zpátky na dolary.

Kontroly byly velmi důkladné – rentgen, vybalení všech věcí (včetně otevírání krabiček na filtry…) na letišti a pak znovu před letadlem – pakárna největší. Díky malým letadlům a těm prohlídkám jsme vzlétli o 45 minut později, ale do Delhi to celkem dohnal (nebýt čekání na dráze, nejspíš zas na chocky :) K jídlu byly celkem dobré brambory s masem, k tomu několik piv.

V Delhi jsme byli odvedeni do jakési místnosti, tam nám vystavili palubenky a normální lístek na zavazadla, které jsme pak museli na hromadě identifikovat. Při té příležitosti nám kdosi řekl, že vzhledem k pozdnímu příletu to nejspíš už nenaloží do našeho letadla a poletí to přes Bombaj, do Londýna to přiletí kolem půlnoci – což nám bylo prd platné. V letadle jsme ale dost dlouho čekali na vzlet, takže naděje, že batohy uvidíme lehce stoupla. Let byl celkem nudný, spát se i kvůli uřvaným děckám nedalo, tak jsem sledoval nějaký šílený bollywood film, poslouchal hudbu. K jídlu (samozřejmě pěkně pálivá) rýže a maso.

V Londýně se opět moc netrefili na prostředek dráhy, asi jim ty velké letadla dělají problémy. Zpoždění jsme ale zase celkem dohnali i přes čtvrt hodiny kroužení nad městem. Na Heathrow vládl zmatek, podle šipek Connecting flights jsme došli k jakési ženské, co nás poslala k Air France, od tama nás zas poslali na druhý konec letiště, takže ty dvě hodiny byly akorát. Příjemně nás překvapilo, že batohy byly v Londýně (já svůj dokonce z letadla viděl).

Na palubě byla šunková bageta (to se ČSA předali), před přistáním v Praze byl slalom (mezi komíny?:) V Praze jsme se (kupodivu) setkali se všemi batohy, rozloučili s Petrem, potkali s Monikou a autobusem jeli dál.

19. 10. | Praha – Břeclav

Autobusem jsem dojel na hlavní nádraží, kde mě nepříjemně překvapilo, že všechno bylo zavřené. Naštěstí u jednoho ze stánků doplňovali zboží a pani mě prodala dvě bagety. Ještě nepříjemnější překvapení ovšem bylo, když přišel jakýsi chlap z ochranky s tím, že nádraží je od půlnoci do půl čtvrté zavřené a v hale nesmíme (bylo tam ještě pár lidí, co též přijeli z letiště) být. Takže Praha hl. n. se postarala o nejhorší zážitek z cesty – taková debilita, aby se čekárna na několik hodin zavírala, to je možné jen u blbců z ČD. To asi ti lidi mají 3 hodiny v noci přešlapovat na ulici, v batohu věci za desítky tisíc?! Pán byl naštěstí rozumný, poslal nás do podchodu, abychom nebyli vidět na kamerách…

O půl čtvrté jsem šel do ČD centra pro jízdenku a knihu stížností (přání mám jen jedno, aby se ČD pohřbily a místo nich začal jezdit nějaký normální dopravce) – ta byla zrušena, pro jistotu. Všech 5 laviček, které jsou čekajícím cestujícím na nádraží k dispozici mezitím obsadili bezdomovci a banda cigánů, což samozřejmě ochrance nevadilo. Člověka zodpovědného za to nádraží bych bil železnou tyčí do hlavy od rána do večera… Všechny trafiky otvíraly v 6 (to aj v Břeclavi je to lepší), což mě při odjezdu vlaku 5.28 bylo houby platné, takže zpáteční cesta byla dost nudná. Aspoň že vlak přijel jen asi o deset minut později, než měl.

Související odkazy:

Galerie Nepál

Fotočlánky

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace