Cestovní deník Maroko 2013

6. 4. 2013 | zobrazeno 4041×


Do Maroka jsme se vydali za teplem a první návštěvovou Afriky. Únorový termín sliboval mimosezónu - a tak zatímco turistů mnoho nebylo, kupodivu vyšlo i počasí a lehce pod mrakem bylo jen dva dny. Maroko je hodně pestrá země a každý si zde najde něco - hory, památky, moře, poušť...

sobota 2. 2. | Břeclav – Bratislava – Milán – Fezsobota 2. 2. | Břeclav – Bratislava – Milán – Fezkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno mě vzbudilo prozvonění, protože jsem si (už po několikáté) nastavil budíka o hodinu později, takže dobalení pár kusů věcí a jejich naházení do auta bylo dost rychlé. Naštěstí jsme měli trochu rezervu a cesta za mírného mrholení byla rychlá.

Na odletové ceduli bratislavského letiště bylo všech šest letů, které ten den odlétali, takže odbavení a vše ostatní bylo rychlé. Po celý let bylo stejně – zamračeno, přes mraky dolů nevidno, asi v půlce to trochu skákalo (let 1:15 hod, cca 700 km). V Milánu bylo též zataženo a pršelo, takže jsme ani nelitovali, že by nám ani krátká návštěva okolí nevyšla. Zdejší letiště není nic moc, ale aspoň se zde bez problémů dalo sednout, takže našich několik hodin na přestup jsme vyplnili křížovkama, čtením, pospáváním, bloumáním po letišti, minikafíčkem a narozeninovou marlenkou. Vzhledem k extrafrontám (kde navíc furt někdo předbíhal) u bezpečnosti i pasové kontroly jsme na odlet došli tak akorát. Letadlo bylo plné Maročanů s děckama, hotové létající jesle.

Tříhodinový let bez jídla nebyl žádná extra zábava, ale aspoň jsme zas seděli u okýnka a nad Španělskem a pak nad Afrikou (kde se teda už zatáhlo) bylo něco vidět, např. nekonečné řady španělských skleníků. Ve Fezu při přistání bylo opět zamračeno, relativně chladno a mokro. Po další nekonečné frontě na vstupní razítka jsme vyměnili 100 EUR na 1067 MAD (ve směnárně s lepším kurzem nikdo nebyl a chlapík z autopůjčovny, co nám slíbil trochu lepší kurz, zrovna něco furt řešil). Hned nás oslovili nějací Češi, co letěli s náma, jestli nejedem do centra, že autobus prý nejede a jestli nechceme taxíkem – autobus sice asi jel, ale když nás do taxíku bylo šest, tak už ta cena (120 za celé taxi k vlakovému nádraží) nebyla zas tak hrozná.

Na vlakáči jsme byli před devátou, koupili jízdenky na vlak do Marrakéše (195 MAD/os.) a začalo extra dlouhé čekání. Hala byla sice docela pěkná, ale velká, s neustálým průvanem a pěknou kosou, navíc si vedle nás sedla nějaká místní znuděná mládež, co musela furt hulit a dělat bordel.

neděle 3. 2. | Marrakéš

Před druhou jsme šli do vlaku – byla tam sice taky kosa, ale časem zatopili a už to nebylo tak hrozné. Vlakd byl strašně dlouhý a moc lidí v něm nejelo, takže jsme se i docela vyspali, každý na jedné lavičce s batohem pod hlavou. Svítící slunce nás probudilo o půl osmé ráno, takže něco přes dvě hodinky jsme se (při snídani) dívali z okna. Na začátku měla krajina toskánský ráz – oblé kopečky, docela zeleno, občas nějaké stavení či malá vesnička, pastevci se stády. Později to bylo stále více kopcovité a vyprahlé, až jsme (načas) v deset dojeli do Marrakéše.

Od hezkého nádraží jsme se pěšky vydali do centra – nejdřív na autobusák, kde jsme koupili na zítřejší ráno jízdenky do Ouarzazate (110 / os., tu nás chlapec trochu natáhl :( a pak pokračovali do medíny. První část byla dobrá – úzké uličky s obchody s vyloženou spoustou nejrůznějších věcí. V dalších uličkách se nás ujal naháněč hotelů, ale přestože jsme mu řekli, kolik si představujem za noc, furt nás vodil do nějakých sice hezkých, ale drahých (nad 500 MAD) rijádů, takže jsme mu řekli sbohem a šli na Džámi al-Faná a kousek od něj do relativně slušně vypadajícího pokoje za 150 MAD. Tam jsme si rychle přebalili věci a hned šli na procházku do města.

Nejprve jsme zamířili na jih k hrobkám dynastie Saadů (10 MAD/os.), které jsou hodně pěkné, styl výzdoby docela připomíná Tádž Mahal a další mughalské stavby. Pak jsme skrze náměstí se zaklínači hadů, spoustou stánků (pomerančový džus za 4 MAD), a slavným pouličním divadlem (kde mi přišlo, že se většinu času nic nedělo, ale hned co nás někdo uviděl, hned se hnal s kloboukem na peníze…) šli do uliček medíny severně od náměstí. Tam nás někdo zavedl do Leather market, ze kterého se vyklubali koželužny (ale taková nic moc malé), když jsme v tamním obchodu s koženýma věcma řekli, že nic nechcem, hned nás vyrazili (a museli jsme zaplatit pár drobných…). Zpáteční cesta k autobusáku byla zábavná – sice jsme šli podle GPS, ale chytil se nás jeden místní, který se velice tvářil, jak nás tam vede, a nakonec chtěl samozřejmě zaplatit. Nehodlal jsem mu dát nic, navíc jsem ani neměl drobné (načež mi začal říkat, že mu mám dát stovku, on má padesát nazpátek :D, no po čase byl dost otravný, vyzkoušel nadávky ve spoustě jazyků a na rozloučenou mě nakopl.

U autobusáku jsme koupili nějaké ovoce a dali si jídlo (Katka tádžina, já grilované kuře, k tomu první mátový čaj; 60 MAD). Na západ slunce jsme šli k mešitě Kutubíja, což bylo dost pěkné, jak se měnily barvy na věži z ohnivě oranžové přes červenou po nafialovělou. Po setmění se na Džámi al-Faná začalo ve velkém vařit, což byla zajímavá podívaná nebít toho, že nás neustále do některého ze stánků tahali číšníci (i když jsme neměli hlad) a u hloučků z nás hned tahali peníze. Stejně jsme ještě po minulé noci byli dost unavení, takže jsme šli relativně brzo spát.

pondělí 4. 2. | Ouarzazate, Tamdaght a Aït Benhaddoupondělí 4. 2. | Ouarzazate, Tamdaght a Aït Benhaddoukoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno jsme vstali brzo, na podruhé se nám podařilo vybrat v bankomatu (ale jen 3000 MAD) a uličkama jsme (s koupením bagety a jogurtu na snídani) došli tak akorát na autobusák. Tam vládl docela chaos – lístky jsme koupili u nějakého překupníka, který se pak první část jízdy dost dlouho a intenzivně hádal s regulérním průvodčím, asi kolik za nás dostanou, takže jsme se docela báli, jestli vůbec odjedem.

Když jsme ale konečně opustili město, krajina podél cesty byla nádherná: nejdřív palmy, pak už se začaly zvedat hory s vesničkami, zrovna kvetoucími stromy, zelené políčka, skály, občas zasněžené vrcholky a nad tím vším azurová obloha bez mráčku. Stoupání do sedla Tizi n´Tichka byla jedna z vůbec nejhezčích cest v Maroku (kterou ale Kačenka zaspala). Za serpentinami za sedlem už byla krajina o poznání vyprahlejší.

Do Ouarzazate jsme dojeli o půl jedné, takže do času půjčení auta jsme měli relativně čas. Protože jsme nakonec nejeli s CTM (které mělo autobusák jinde), vzali jsme si taxíka, aby nás dovezl na adresu kanceláře půjčovny ve městě, akorát že to nenašel ani po konzultaci s místními, kteří tvrdili, že tam nic takového není. Takže jsme se okolo zdejší kasby nechali zavést na autobusák CTM, a hned naproti byla (asi zdejší nejluxusnější) restaurace se servírkou připomínající Amélii, plátěnými ubrousky atd., ale těstoviny byly za 35 MAD, což se dalo.

Ve dvě ovšem na autobusák nedošel nikdo, takže jsme začali trochu pochybovat, jestli celá tato půjčovna není fake, kor když měli tak podezřele výhodné ceny. Telefony byly zavřené, ale nějaký místní nás (kupodivu za to ani nic nechtěl) nechal zavolat s mobilu a číslo existovalo a dokonce řekli že sorry a za pět minut tam někdo bude. Za deset minut chlapík přijel, anglicky neuměl ani slovo, ale moc formalit jsme neřešili – vypsal jeden formulář, dal nám papíry a klíče od auta, žádnou zálohu ani blokaci na kartě nechtěl, takže jsme zaplatili 1250 MAD (čili 250 na den za Daciu Logan, což je i v kontextu místních neinternetových půjčoven fakt dobrá cena) a mohli odjet.

Auto mělo prázdnou nádrž, takže jsme natankovali 31 l (364 MAD) v benzínce Afriqua a vyrazili. Provoz ve městě byl mírný, takže jsem se mohl sžívat s nezvykle citlivými pedály Loganu. Cesta do Aït Benhaddou byla rychlá, ubytovali jsme se v docela dost hezkém pokoji kousek od parkoviště a hlavního vstupu ke ksaru za 300 MAD s polopenzí a hned jeli pár kilometrů dále ke kasbě Tamdaght. Ta se tyčí nad oázou, která v tu dobu byla plná kvetoucích stromů, takže to bylo dost pěkné. Po focení jsme se vrátili, zajeli si na jednu vyhlídku a pak už zaparkovali před hotelem a pěšky šli k Aït Benhaddou.

Pevnost byla dost hezká, nejdřív (vstupné 10 MAD/os.) jsme si vyšli na kopeček, odkud byl pěkný výhled na vesničku a oázu řeky Ounilla, pak docela spěchali k řece na západ, protože díky kopečkům na horizontu slunko zalezlo rychleji, než jsem čekal. Večeře byla výborná (i zpětně asi jedna z nejlepších) – v obrovské jídelně (kde teda byla docela kosa) jsme měli nejdříve polévku/salát, pak výborný obří tádžin s půlkou kuřete (které bylo dost těžké sníst) a na závěr talíř pomerančů posypaných skořicí. Večer jsme šli ještě na noční fotku k pevnosti – nebýt toho, že jsem ji špatně zaostřil, tak by mohla být hodně pěkná. Zvlášť u řeky byla docela dost kosa. [36 km]

úterý 5. 2. | údolí Draaúterý 5. 2. | údolí Draakoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Vstali jsme před východem, na který jsme se vydali na kopeček vedle pevnosti. Opět byla docela zima (navíc foukalo), ale ranní pohlede na pevnost a oázu stál za to, hodně pěkné byly i pozdější odrazovky už od řeky. Na terase ubytování jsme snědli snídani – místní chleba, mléčné kafe, pomerančový džus, med a olivy.

Po sbalení jsme kolo deváté vyrazili, v Ouarzazate nejprve netrefili odbočku a jeli směr Dádes, ale docela brzo jsme na to přišli a otočili se. První část cesty vedla dost vyprahlou krajinou s několika sedly, nejvyšší a nejhezčí výhled byl z Tizi n´Tinififft. Agdz jsme jen projeli, hned kousek za ním byl pěkný pohled na kasbu Taourirt u Tamnougaltu, tyčící se nad palmy v oáze. Tam jsme sjeli s hlavní cesty a projeli vesničky na druhé straně, kde byly docela hezké staré ksary, lidi jezdící na oslech, zahalené ženy, ale přidrzlé děcka (zde má počátek Katčina věta u pozdějších atrakcí: „Bylo to pěkné, ani po nás neházely kamení“ :) Po pár vesničkách se cesta změnila na kamenitou polňaču, takže jsme se vrátili na hlavní a pokračovali podél Draa směr Zagora.

Na oběd jsme se stavili v restauraci u cesty s vyhlídkou kousek za odbočkou na N´Kob před vesnicí Ichehihen. Pán neměl jídelníček, tak jsme si dali tádžina a kolu, ale nezeptali se na cenu, což se ukázalo jako chyba. Tádžin byl malý (a se spoustou nepožvýkatelného masa), při placení nás čekalo překvapení – chtěl po nás 220 MAD! Naštěstí tam po nás přijela skupinka Holanďanů, kteří uměli francouzsky a zastali se nás – chlápkovi řekli, že když nezlevní, tak se seberou a vůbec tam nebudou jíst, takže jsme platili „jen“ 110 MAD, ale aj tak to bylo nehorázně hodně. Od té doby jsme se (někdy trochu trapně) ptali na cenu u každé blbosti a vzpomínali naproti mnohým Maročanům celkově milé a hodné Indy.

O kus dál jsme zastavili ve vesnici El Had u Tamezmoute, kde byla super opuštěná kasba, kterou jsme důkladně prolezli. Aj jsme uvažovali, že bysme se tam ubytovali, ale nebylo kde, takže jsme pokračovali dál až do Tinzouline, kde (dost daleko od cesty, ale byly tam směrovky) bylo první ubytování (300 MAD s polopenzí). Autem jsme ještě jeli zpátky do údolí k pár kasbám (Agoubt), ale na západové focení jsme nic vhodného nenašli. Zato děckám v šest končila škola a byly jich plné ulice.

K večeři jsme si (poprvé a naposled) dali kuskus – bylo to docela dobré, ale strašně málo příloh a kuskus sám o sobě je dost nepoživatelný, jako zákusek byly mandarinky. V noci byla v pokoji docela dost zima. [180 km]

středa 6. 2. | Erg Chebbistředa 6. 2. | Erg Chebbikoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Snídani nám udělali až na půl osmou a jen jednu omeletu, takže jsme pochopili, proč se včera tak divili, když jsme řekli, že chceme „jen“ omeletu. My automaticky počítali pro každého jednu… Ale že jsem měl ty narozeniny, přiobjednali jsme ještě jednu, která sice byla menší, ale co už.

Před osmou jsme konečně vyrazili a cestou zpět údolím Draa jsme ještě udělali pár zastávek na fotku. Kousek za odbočkou na N´Knob jsme uviděli (v dálce) první velbloudy, krajina pak byla docela zajímavá – vyprahlá a pustá hamada s obzorem lemovaným kuestami, občas zpestřená nějakou tou oázou, značkou „pozor velbloudi“ a někdy i živými velbloudy, pasoucími se u silnice. U N´Knob jsme jen udělali zastávku na fotku města a oázy a pokračovali přes Tanzarine plné lidí dál. V Alnifu byla (naštěstí) benzínka, tak jsme natankovali za 300 MAD (12.45 /l), vybrali v bankomatu (4000 MAD) a poslaly pohledy (které nakonec došly později, než jsme se vrátili). Dále krajina pokračovala v podobném duchu, před Rissani se přidala trocha písku a hlavně nekonečné množství igelitových pytlíků, rozfoukaných okolo města. Tím jsme jen projeli a zamířili směr Merzouga, správnou cestu nám brzy potvrdilo pásmo narůžovělých dun Erg Chebbi, táhnoucích se na obzoru. Že jsme na Sahaře, dokazovala i fata morgana :)

Ještě před Merzougou jsme zahnuli k dunám a výlet na velbloudech si domluvili na náměstí – hned od sebe nabídl 300 MAD/os. za cestu k nejvyšší duně + po návratu pokoj na osprchování v ceně, takže jsme na to kývli a k pozdnímu obědu si objednali berberskou omeletu, z čehož se vyklubalo lečo :) (ale s olivama a supr čerstvým chlebem). Čekání na odjezd jsme ještě strávili s wi-fi a přebalováním věcí, většinu jsme nechali v autě.

Konečně jsme o půl čtvrté dodávkou dojeli k velbloudům a jen my dva s mladým velbloudářem vyrazili do dun. Pohled to byl opravdu impozantní, hodně zajímavé je, že proti slunku je písek skoro bílý, po směru paprsku oranžovo-růžový. Na kus cesty se k nám přidali další čtyři velbloudi, ti ale po chvíli zahnuli k jiné duně. My jeli asi hodinu k malému uskupení stanů pod velkou dunou, kde jsme nechali věci a vydali se k vrcholu. V písku se to dost vozilo, bylo to docela převýšení, a tak na samotný vrchol jsme došli asi minutu před tím, než slunko zapadlo za mrak. Pohled na písky okolo byl sice kouzelný, ale k dokonalosti mu mnohé chybělo: kolem této velké duny byla spousta stanových táborů, celá poušť byla poseta trsy travin a hlavně neuvěřitelně pochozená a poježděná, prakticky nebylo vidět místo bez stop. Navíc s nejvyšší duny byly vidět všechny okraje ergu… Na druhou stranu, aspoň že tam bylo jen pár lidí a ne ty stovky, co tu jsou v létě…

Už s padající tmou jsme se vrátili do kempu, kde po chvíli přinesl večeři – polévku, kuřecího tádžina. S nocí padla kosa, ale byly super hvězdy, takže jsem i něco fotil, mezitím velbloudář rozdělal oheň z nehořlavého dřeva obaleného igelitem, který živil převážně rákosem z vrat tábora :) U ohně bylo příjemně teplo, no kolem deváté jsme zalezli do jednoho ze stanů do těžkých dek. [294 km]

čtvrtek 7. 2. | soutěska Todračtvrtek 7. 2. | soutěska Todrakoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Budík jsme měli na půl sedmou a ihned jsme vyrazili opět na dunu. Písek byl pořádně ledový a do toho foukal vítr a i když vylezlo slunko, pořád byla dost kosa. Pouštní romantiku narušoval kohout, který kokrhal v jednom z kempů, ale i tak to bylo dobré, vítr hezky bral písek a barvy pouště byly dost dobré.

Dole jsme měli nachystanou klasickou snídani (med, marmeláda, chleba, máslo…), pak už jsme se měli rychle sbalit a po vyfocení pouštního brouka, dělajícího stopy, jsme vyrazili na cestu zpět. Po chvíli nás bohužel spojili s velbloudy jakýchsi Španělů, co sebou měli děcko, co si furt muselo zpívat...

Na ubytování jsme si dali sprchu (sice teplou, ale jinak byla furt kosa), zaplatili a vyrazili zpět. V Rissani jsme chtěli navštívit zříceniny města Silijimassa, něco jsme našli, ale těžko říct, zda to bylo ono. Pak už jsme zamířili směr soutěska Todra. Cesta vedla opět vyprahlou krajinou, po čase byly vidět i zasněžené hory, ale byl extra velký opar + na obloze šmouhy. Ve zdejších vesnicích chodilo mnohem více černě oblečených žen než jinde. Před Tinerhirem jsme si k obědu koupili chleba a jogurt, já si dal studenou colu, abych za volantem neusínal.

V Tinerhiru jsme odbočili na Todru – samotné město se mi hodně líbilo, z pár vyhlídek byla krásně vidět oáza a v ní rozpadlé ksary a kasby, pro fotografy docela dobré místo. Cesta do Todry byla docela serpentinová a hezká, skrze palmy a oázu. Samotná soutěska nás až tak nenadchla – ubytovali jsme se v Auberge la Valle (250 MAD s polopenzí) a pěšky si šli projít soutěsku.

V nejužší (a údajně nejdramatičtější části) bylo pár českých lezců a hodně místních prodavačů suvenýrů, o něco dál už nikdo. Vzhledem k času jsme se už na okružní výlet nevydávali, jen jsme si zašli do vesnice pro vodu a u čaje poseděli před hotelem, pak už byla večeře – výborný salát a kuřecí tádžin. [211 km]

pátek 8. 2. | údolí Dádespátek 8. 2. | údolí Dádeskoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Snídaně se docela protáhla, protože neměl chleba, ale byla jako vždy dobrá. Okružní výlet jsme se rozhodli zrušit, místo toho jsme si hned časně zabalili, projeli soutěsku autem pár kilometrů dále, ale stejně byly rozplizlé mraky, dělající vyblité světlo, takže na focení to nebylo. Cestou do Boumalne du Dádes nás zastavili policajti – na klasickém místě – kde nic, tu nic jen šedesátka – jsem jel 80 a nebyl připoutaný, nakonec to vyřešili jen domluvou, z čehož jsem měl radost.

Údolí Dádes bylo mnohem hezčí, než Todra – červené skály, oázy, polorozpadlé pevnosti, akorát ty mraky dělaly dost nesvětlo. Taky se jako problém ukázal benzín – docela rychle začalo svítit, že už nemáme, a přestože místní nám vždy řekli, že benzínka je tu za dva kilometry, tu za čtyři, žádná tam nebyla. Domluva byla těžká, nakonec se ukázalo, že benzínka = někdo má v garáži benzín, ten tam ale nebyl, jen si z nás děcka při čekání utahovali, tak jsme se rozhodli pro klid duše (a více času na řešení problému) zajet do Boumalne natankovat, což se povedlo (12 l / 150 MAD) a mezitím se i trošičku udělalo modré nebe. K obědu jsme si dali místní lečo.

Místo na přespání jsme měli už vyhlédnuté v Ait Ouglif, nedaleko „palačinkových skal“(120 MAD/pokoj s balkónem a výhledem). Nechali jsme tam věci a šli se podél řeky a vesniček projít, což bylo docela pěkné. Na hlavní jsme se rozhodovali, jestli jít do města koupit večeři pěšky, nebo se vrátit pro auto, nakonec jsme se vrátili a jeli autem a dobře udělali, bo obchod byl pěkně daleko. Nakoupili jsme dva chleby, rybičky a marmeládu (32 MAD) a cestou zpátky ještě u jedné rozpadlé kasby čekali na červánky, ale ty se nekonaly. V pokoji byla pěkná kosa a naše studená večeře taky nebyla nic moc. [150 km]

sobota 9. 2. | Skoura a přejezd do Agádírusobota 9. 2. | Skoura a přejezd do Agádírukoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno bylo nebe úplně vymetené, takže jsme ocenili náš výhledový balkón, ze kterého se (při balení a snídani) daly hezky fotit první paprsky, nakukující do údolí. V osm jsme už vyjížděli do hezkým světlem nasvíceného údolí, kde jsem tu cestu už docela znal.

Za Boumalne vedla cesta docela dost zástavbou a hezkou oázou, takže se táhla až do Skoury. Tam jsme napodruhé trefili odbočku ke kasbě Alnif, k níž je přistavěný hotel, takže jsme si nebyli jistí, co/kde ta slavná kasba je a nejdřív si prošli vesnici. Pak došlo i na kasbu, hezké bludiště chodeb s různými vystavenými exponáty a výhledem na lehce zasněžené hory v pozadí.

Pak už nás čekaly jen poslední kilometry do Ouarzazate, které zpestřilo hejno několika desítek kroužících čápů a pohled na jezera před městem. Časově to vyšlo úplně přesně, na autobusák jsme dojeli 10.25, takže jsme jen rychle předali auto (a nestihli si zapsat kilometry; podle Googlu jsme ale najeli 991 km, což dělá průměrnou spotřebu 6,7 l/100 km) a pěšky šli na autobusák.

Tam už stál bus do Agádíru, takže jsme koupili za 70 MAD/os. jízdenky a vyjeli. Cesta byla docela hezká, krajina byla zelenější, na jedné z pauz jsme koupili lehký oběd – jogurt a chleba. Nakonec jsme se v buse rozhodli jet až do Agádíru, což se vyplatilo, bo nám zapomněli prodat jízdenky na ten úsek cesty (a my měli radost, že aspoň jednou jsme je očurali my :) Do Agádíru jsme přijeli těsně po kýčovitém západu slunce, na autobusáku koupili jízdenky na zítra do Tafraútu (60 MAD) a pak si vzali taxi do hotelu Tamri (a hned přišli o peníze ušetřené za jízdenky, bo jsme dohodli cenu 30 MAD (původní nabídka byla asi 80…) a pak se ukázalo, že podle taxametru to je za 12 MAD), tam se ubytovali (120 MAD/pokoj) a hned se šli najíst – pro změnu od tádžinů jsme si dali steak a kuře (35 MAD), ale nebylo to nic moc.

Na chviličku jsme šli poprvé a naposledy do internetové kavárny, kde arabská klávesnice měla půlku písmen a všechny znaky úplně jinde, takže zlaté vyťukávání na mobilu přes wifi… Večer bylo poznat, že jsme u moře – bylo dost teplo. [120 km]

neděle 10. 2. | Agádírneděle 10. 2. | Agádírkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Po budíku v 7 byly obsazené sprchy, ale pak se nám tam podařilo vlézt, ale na snídani (omelety a čaj, 48 MAD dohromady) jsme se dostali až v 9. Kolem mešit, hotelů a mandaríkovníků jsme došli na pláž, která byla dost pěkná, se studenou vodou a spoustou hráčů fotbalu (a scéna byla docela fotogenická). Průvodce má pravdu, když říká, že Agádír má úplně jinou atmosféru než všechny ostatní města – nemá starou čtvrť, všude nové stavby a tisíce důchodců se zdravě hnědou kůží, cpoucích se v luxusních restauracích u pláže…

Přes turistický přístav jsme šli směr kasba na kopečku nad kopcem, na ni se ale nechali vyvést taxíkem (24 MAD). U kasby byly na asfaltu chudáci velbloudi, hezký (ale šíleně oparový) výhled na město, přístav, pláž… (a samozřejmě samozvaný průvodce, kterému jsme ale nic nedali). Zpátky jsme šli kolem pláže pěšky a nakonec si v jedné z restaurací dali pizzu (45 MAD/jedna + za 12 MAD džus) – byla docela dobrá a taky tu dávali dobrý předkrm, olivy v pálivé omáčce a bagetu. Naštěstí to tam i přes spoustu lidí frčelo, takže jsme akorát stihli dojít na hotel, vzít si batoh a taxíkem (už za těch 12 MAD) přejeli na autobusák a ve 14.30 odjeli.

Bus byl pomalý, ještě před Inezgane jel tankovat, pak furt byly kruháče (tady dosáhla kruháčová mánie vrcholu), zastávka na občerstvení (kde jsme si dali zákusky a pozorovali koťátko), později k večeru se silnice zúžila a stoupala do hor, tam naopak valil dost rychle. Po sedmé jsme dojeli do Tafraútu a šli nejdřív do hotelu Tanger, kde poslední pokoj byl nic moc, takže jsme se ubytovali v Auberge Amis v hezkém obřím pokoji za 150 MAD.

pondělí 11. 2. | cyklovýlet do oázy Afella-Ighirpondělí 11. 2. | cyklovýlet do oázy Afella-Ighirkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Z terasy jsme se podívaly na nic moc východ slunce nad Antiatlasem a Tafrautem a na doporučení spolu-hostů šli do hotelu Tanger na snídani, která byla fakt dobrá – crossaint, chleba, marmeláda, med, džus a hlavně vynikající kafe (25 MAD). Po snídani jsme šli do cestovky, půjčit kola a vymyslet co a jak, nakonec jsme vymysleli jet na dvoudenní cyklovýlet do oáz už dnes a další dva dny jít na guided výlet na Džebel l´Kest. Šli jsme si tedy sbalit věci na s sebou, většinu nechali v hotelu a pak pro kola (300/obě kola/dva dny). Vyfasovali jsme i batůžek, což bylo dobré, bo do toho našeho malého se to moc narvat nedalo.

Vyjížděli jsme až kolem desáté a na tlustých pneumatikách (a zatíženém kole) to moc nejelo. Za Napoleonovou čapkou jsme zabočili na serpentiny do sedla, ale nakonec to nebylo zas tak náročné (Tafraút je 940 m n. m., sedlo bylo 1750 m n. m.) a cestou byly hezké výhledy. V sedle strašně foukalo, občas kolo jelo i do kopce samo, což vydrželo už celý den.

Za sedlem následoval serpentinový sjezd a pak už jízda palmovou oázou obklopenou roklemi Aït Mansour, stále víceméně z kopečka. I následující úsek cesty okolo vesniček a dalších oáz byl spíš z kopce a s velkým větrem. Nejnižší bod byl ve městečku Souk Had Issi (1050 m n. m.), odkud jsme přes pláň jeli do Tiwadou. Najít tamní ubytování (popisované v Lonely planet včetně rozhovoru s majitelem a řekl nám o něm i v cestovce) nebylo tak jednoduché, bo tam není jediná cedule a vesničani o něm asi neví, nebo neumí francouzsky, nakonec (po zajížďce do další vesnice, kde nás poslali zpět) jsme natrefili přímo na majitele. Ten nás dovedl do domku na kraji vesnice (takže jsme si říkali, že nás prostě někdo nechá někde přespat), ale bylo to ono a fakt pěkné – jednoduchý pokoj, dobrá koupelna.

Domluvili jsme večeři, dostali čaj a šli se projít na kopeček u hřbitova s vyhlídkou na oázu, hned za vraty se k nám přidali jejich psi, co měli velice radost, že jdou na procházku a byli s náma celou dobu. Výhled byl docela pěkný, vydrželi jsme tam do západu a pak šli (už s dost velkým hladem) zpět, ve dvoře byl rozdělaný oheň (což bylo dost hezké a příjemné) a po chvíli donesli i večeři – polévku, chleba, tádžin s půlkou kuřete a jako zákusek pomeranče, hodně dobré jídlo. Jídelna byla vyzdobená spoustou certifikátů… Když jsme po osmé šli spát, pořád foukalo.

úterý 12. 2. | cyklovýlet do oázy Afella-Ighirúterý 12. 2. | cyklovýlet do oázy Afella-Ighirkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Budík nás vzbudil v 7, kdy bylo jasné nebe, ale vůbec nefoukalo. Sbalili jsme se, ale nikde se nic nedělo, bo jsme zapomenuli jim včera říct, že chceme odjet brzo. Před osmou paní nakoukla a pak hned donesla snídani – kávu (do které asi nasypali kari :), čaj, čerstvý křupavý chleba, olivy a marmeládu. Nakonec jsme teda vyjížděli až po půl deváté.

Hned za další vesnicí skončila asfaltka (ale furt vedla mnohem dál, než to bylo v mapě), takže konečně k něčemu byly ty tlusté pneumatiky. Kamenitá cesta vedla střídavě nahoru a dolů, palmových oáz už bylo znatelně méně a zato více vyprahlo. Cesta pořád mírně stoupala, na konci to bylo do kopce více (a viděli jsme malé divoké prasátka, ale hluboko v údolí), ale furt to byla mnohem příjemnější cesta než z druhé strany okruhu.

Ze sedla bylo krásně vidět, včerejší vítr silný opar krásně rozfoukal. Sjezd ze sedla byl super, i když jsme museli kvůli serpentinám pořád docela brzdit. Když jsme dojeli dolů na křižovatku, k modrým kamenům se nám už moc nechtělo, nějak nás ten sjezd ukolébal. U vyhlídky na modré kameny (kterých tam je fakt hodně) jsme dojedli čokoládu a přemýšleli, co s výletem na L´Kest. Když jsme se nad tím více zamysleli, ta cena including everything byla dost nadsazená, toho everything zas tolik nebylo, tak jsme se rozhodli z toho vyvléknout a zkusit to na vlastní pěst.

Zadem kolem další spousty skal bizarních tvarů jsme dojeli do Tafrautu, vrátili kola (konečně, bo posledních několik kilometrů se na nich už nedalo sedět…) a šli se do hotelu ubytovat a osprchovat. Hned poté jsme vyrazili na jídlo (hovězí tádžin za 50 – docela dobrý, ale extra velký nebyl), koupit jízdenky do Inezgane (55 MAD; kvůli časové náročnosti přejezdu jsme se rozhodli udělat zastávku v Savíře, protože dojet za jeden den až do Meknésu by nebylo reálné vůbec a v Casablance nebo Rabatu by to asi bylo méně zajímavé).

Pak jsme několikrát byli v cestovce a chtěli zrušit výlet, ale chlápek tam nebyl, že bude až zítra, což nás nepotěšilo. K večeři jsme si dali v Tangeru omeletu, salát a čaj, což bylo docela dobré, ale malé porce. Z terasy jsme pozorovali, jak to ve městě žije – i večer tu bylo docela teplo, všude chodila spousta lidí, jeden obchůdek vedle druhého – aneb jak to vypadá, když kolem města nejsou supermarkety a lidi nečučí u televize…

středa 13. 2. | údolí Ameln a Tagdichtstředa 13. 2. | údolí Ameln a Tagdichtkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Ráno nás vzbudila mešita, po které jsme se sbalili a šli na supr snídani do Tangeru (tentokrát stála už 55, což bylo zvláštní :) Když jsme došli do cestovky, chlápek řekl, že to vyřešíme později, tak jsme se šli projít do Tazeky a pak udělali po pasteveckých cestičkách okruh kolem Bonapartovi čepky zpět do Tafrautu. Výhledy byly hezké, zvlášť na různě tvarované skály, ale po včerejšku se už zase dělal opar.

V cestovce nám ze zálohy vrátil 200 MAD, s čímž jsme tak počítali, takže jsme si k obědu dali jogurt a bagetu na terase hotelu a o půl jedné vyrazili taxíkem do údolí Ameln. Vysadil nás v Oumesmate, odkud jsme podél hor šli do směr Tagdicht. Nebylo to úplně jednoduché, některé cesty se vraceli zpátky na asfaltku, jiné se někde ztráceli, ale bylo to pěkné – vesničky na úpatí skal, cesta většinou ve stínu olivových hájů, halekání z mešit… Poslední úsek už vedl více úpatím a pak po kamenité pláni, kde se i díky neuvěřitelnému horku nešlo zrovna nejlíp.

Po krátké pauze na začátku serpentin do Tagdichtu jelo do vesnice auto (rodinka s dvěma malýma dětma), které nás vzalo, což bylo příjemné – vzdušnou čarou to byl už sice kousek, ale reálně docela dlouhé šlapání (byť s krásnými výhledy) serpentinami. Ve 4 jsme byli v Tagdichtu, za svezením dali dětem Snickers a vydali se hledat ubytování. Vesnice byla dost efektní, tak vysoko v horách bych amfiteátr s tolika velkými (obrovskými a novými) domy nečekal.

U obchodu nám řekli, že ubytování až v 5, tak jsme si ještě prošli vesnici – vypadala dost vyprázdněně, nikde nikdo, ale při pozorném pohledu bylo vidět, že z oken/balkónů se lidi dívají… Pro Tagdicht jsou také typičtí kulhající psi, jejichž první setkání s autem asi skončilo přejetím nohy…

Před pátou došel do obchodu jiný prodavač, se kterým jsme se pak domluvili (horko těžko, prý španělsky) – jedno ubytování bylo bez jídla a dražší, než to s jídlem, tak jsme mu řekli, že jdem ještě fotit a vydali se na začátek vesnice. Výhled byl hezký na obě strany – jak do vesnice pod horama, tak do údolí Ameln, ale byl dost opar a taky slunce nasvicovalo hory na špatné straně, takže na focení to ideální nebylo. Chlapík z obchodu při našem návratu zavolal nějakou paní, co neuměla ani francouzsky, ale vysvětlil jí všechno potřebné, takže jsme s ní zmizeli. Ubytovala nás v jedné obří místnosti obřího domu (byly tam jen koberce a polštářky), po chvíli donesla večeři (vajíčka, chleba, sýr, banán, čaj) – nebylo to nic extra, ale za cenu 100 MAD (ubytování + jídlo/2 lidi) dobré (po návratu jsem v jednom z čísel Lonely Planet Traveller našel fotku této paní, prý provozuje hostinec už dvacet let :)

čtvrtek 14. 2. | Tafrautčtvrtek 14. 2. | Tafrautkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Mešita ráno halekala hned třikrát a docela brzo, takže už po sedmé jsme byli sbalení. Když už jsme byli na odchodu, přišla paní i se snídaní (stejnou jako večeří), ale tentokrát jedla s náma a docela se snažila povídat, ale samozřejmě to moc nešlo. Ještě nás doprovodila do obchodu a z něj už jsme se po serpentinách vydali dolů.

Z kraje vesnice jsme viděli skupinku paraglidistů, snášejících se z jednoho z průsmyků. O půl 11 jsme byli dole v údolí a po chvíli nám zastavil grand taxi do Tafrautu. Nejdřív jsme si zašli do Tangeru na džus, pak se ubytovali a dostali zatím nejhezčí pokoj (růžový, asi že byl ten Valentýn :) s vlastní sprchou, kde ale netekla teplá. Oběd jsme si dali v jedné z restaurací na náměstí – čtvrtku kuřete (zvlášť ta moje byla obří; K. měla obří hlad a vylízala vše do posledního drobečku :), salát, hranolky a rýži (35 MAD).

Odpoledne jsme strávili odpočinkově – procházkou po městě, check-inem v kavárně (což byla komedie; zeptal jsem se, jestli se tam dá tisknout – prý že jo, vyplnil check-in, šel za slečnou, že mám věci k tisku nachystané a ona mě posadila k jejímu kompu, takže vše nanovo…). V lážovém programu jsme pokračovali kafem v Tangeru, po kterém jsme se zamířili na focení do údolí Ameln.

Chtěli jsme jet share taxi, ale nikdo tím směrem nejel, tak jsme se po čekání vydali pěšky. Moc záživná cesta to po silnici nebyla, ale stihli jsme dojít na vyhlídkový kopec ještě před západem. Stejně ale byl dost opar a vůbec to nebylo tak hezké, jak jsem čekal. Dobrým zpestřením byli paraglidisti, kteří seskočili z jednoho z kopců naproti a snášeli se (občas i dost rychle) k zemi. Na zpáteční cestě taky nikdo nejel, takže jsme to došli pěšky a povečeřeli polévku, malý tádžin a na pokoji pomeranče.

pátek 15. 2. | Cesta do Savírypátek 15. 2. | Cesta do Savírykoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Po budíku v 6.40 jsme dobalili a šli na snídani, ale byli jsme tam první a ještě uklízeli. Hned nám ale poslední supr snídani donesli a číšník nám dokonce i popřál hezkou cestu. Autobus byl skoro prázdný, cesta byla zpestřená hezkými výhledy a empétrojkou. Do Inezgane jsme dojeli o půl jedné a hned koupili na jednu jízdenky do Savíry (50 MAD/os.).

Na oběd jsme koupili supr sendviče (15 MAD; se sekanou, salátem…) a do autobusu ještě croissanty. Cesta vedla podél moře, obklopeného písečnými plážemi se spoustou karavanů a slunících se lidí, po chvíli odbočila do vnitrozemí se středomořskou krajinou.

Do Savíry jsme dojeli o půl páté a nechali se zavést naháněčem do hotelu – byl to malý riád v medíně kousek od hradeb, s velkým (ale trochu zatuchlým) pokojem a výhledem na moře ze střechy (150 MAD). Po vybalení jsme se hned vydali do města – medína je tu hodně pěkná, bílomodrá a taková útulná, se spoustou koček. Podél hradeb jsme došli k přístavu se spoustou racků (jeden z nich Katku poznačil, tak je pak neměla moc ráda) kroužících okolo zbytků ryb a jejich prodavačů. Na náměstí jsem ještě vybral 2000 MAD. Západ slunce jsem chtěl fotit z bašty Skala du Port, ale ta 17.30 zavírala, takže smůla, fotit jsem musel zpod ní, což už tak super nebylo. K večeři jsem si dal pizzu a Katka grilované sardinky, k večeru vítr ještě zesílil a docela padla zima.

sobota 16. 2. | Savírasobota 16. 2. | Savírakoupit fotografii | poslat jako pohlednici

Budík nás vzbudil v sedm, ale z postele jsme se vyhrabali až před osmou. Tentokrát jsme nepřešli odbočku nahoru na hradby (Skala de la Ville), odkud byl hezký výhled na moře i pobřeží a ještě tam nebyli lidi. Po hradbách jsme se zase prošli do přístavu, podívat na lodě, ale Katka se pořád bála racků, tak jsme brzo zamířili na hlavní ulici a tam si v jedné z kaváren dali docela dobrou snídani.

Po ní jsme se vydali druhou hlavní ulicí na autobusák, protože nám včera řekli, že existuje i noční autobus do Fezu – a to pro nás byla lepší volba, než se dopoledne sbalit a jet přes Rabat nebo Casablancu (a strávit tak celý den v autobuse). Bus doopravdy byl, takže jsme za 140 MAD/os. koupili jízdenky do Meknesu a šli procházet uličky medíny.

Ta savírská je fakt hodně hezká, a dopoledne tam ani nebylo příliš turistů. Na hotelu jsme se sbalili, nechali velký batoh v depozitu a šli na pláž, po které jsme bosky v písku pokračovali směrem k pevnosti Borj al-Berod, což byla hezká – i když větrná – procházka, zpestřená neustálými naháněči na velbloudy a koně. Před pevností jsme chvíli na písku poseděli a pak šli zpátky, už nám docela vyhládlo.

Katka si u jednoho ze stánků s čerstvými úlovky vybrala rybu (50 MAD) a protože ugrilovaná byla dost dobrá, snědli jsme ji napůl. Jako druhý chod jsme si v jednom ze stánků dali sendvič, ale kvality toho z inezganského autobusáku rozhodně nedosahoval. Odpoledne jsme se ještě procházeli uličkami, ale už tam bylo strašně moc turistů a nemělo to takové kouzlo; v jednom z krámků jsme koupili čaj (mátový s přidanými bylinkami) – byl dobrý, ale nějak jsme špatně smlouvali, takže se docela prodražil. Před cestou na západ na hradby jsme ještě před jedním z hotelů chytili free wi-fi.

Nápad strávit západ slunce na Skala de la Ville měla spousta dalších lidí, místních i turistů, takže na hradbách bylo docela přelidněno – ráno to bylo lepší. Západ kvůli klasickému oparu za moc nestál, ale před sluncem proletělo hejno plameňáků, což bylo zajímavé. K večeři jsme si dali palačinky a banánový džus, na hotelu si vyzvedli batoh (a převlekli se, bo byla docela kosa) a šli na nádr. Celkově bylo v Savíře docela dost divných lidí, těžko říct zda to bylo větrem nebo drogama – Lonely popisuje obojí. Na autobusáku zase byly čachry s lístkama, zjevně jsme je koupili sice u okýnka, ale nějakého překupníkového, průvodčí byl extra nesympatický chlápek. Když jsme vyjeli, tak jsme na začátku docela dost zastavovali, do busu strašně táhlo (jak dveřma, tak oknama), takže byla zase strašná kosa. Cestou byla většinu času mlha, a dobrodrůžo bylo Katčino odběhnutí na záchod na jedné z benzínek.

neděle 17. 2. | Mulaj Idrís a Volubilis neděle 17. 2. | Mulaj Idrís a Volubilis koupit fotografii | poslat jako pohlednici

I přes noční kosu cesta uběhla o něco rychleji, než jsem čekal, a v 7 ráno jsme byli v Meknésu. Autobusem jel asi někdo, kdo se stěhoval, kufr byl úplně zaplněný krabicema, takže než našli naše bágly, tak to trvalo. Na nádraží jsme si dali místní palačinky (chutnaly jak smažené bramborové tašky) a kafe a velkým taxíkem (15 MAD/os.; po neúspěšném hledání místa, odkud jede bus a dlouhém čekání na další cestující) odjeli do Mulaj Idrís.

Na obloze byly šedivé mraky, ale krajina byla hezká, takové toskánská – zvlněné kopečky, olivové háje apod. Mulaj Idrís je hezké bílé městečko na dvou kopcích, docela klidné – žádní naháněči, takže hledání ubytování bylo na nás. Našli jsme hotýlek La Kasbah (300 MAD s polopenzí), paní nám na uvítanou dala i dnes snídani a čaj.

Po ní jsme se vydali pěšky do Volubilis, ale cesta vedla většinu času podél silnice. Rozvaliny byly vidět už zdaleka, hezké pohledy byly přes kvetoucí kytky. Po zaplacení vstupného (10 MAD/os.) jsme je důkladně prochodili – nejhezčí byly zachovalé mozaiky, dobré byly i zbytky sloupů, vítězného oblouku, čápi na hnízdech… Před branou jsme koupili nějaké suvenýry (žraločí zub a krystaly pouštní růže, 60 MAD) a už jinou cestou okolo vesnice šli zpátky.

Zamračeno bylo pořád, ale už se docela oteplilo. Ve městě jsme nahlédli do mauzolea (do kterého nemuslimové nesmí), na náměstí si dali džus a pak o kousek vedle kafe (bylo jen za 3 MAD, rekordně nízká cena) a šli do hotelu na večeři – tádžin byl dobrý a sytý. V podvečer jsme se vydali na vyhlídku na město, obloha se docela protrhala, a tak i občas zasvítilo slunko. Při soumraku se ozvalo z města neuvěřitelné vytí z mešit, kde se všichni předháněli být co nejhlasitější – prostě svaté město…

pondělí 18. 2. | Fezpondělí 18. 2. | Fezkoupit fotografii | poslat jako pohlednici

K snídani bylo kafe, palačinky, chleba a marmeláda, ale kvůli autobusu to bylo takové narychlo. Na zastávku jsme došli tak akorát, za 7 MAD/os. dojeli do Meknésu a tam hned přesedli na jiný autobus do Fezu (13 MAD/os.), do kterého jsme dojeli chvíli po desáté.

Před hradbami nás naháněč dovedl do hotýlku, pokoj nebyl nic moc, ale dal se (150 MAD). Hned jsme se vydali do města, akorát jsem měl vstupní bránu blbě uloženou v GPS, tak jsme to zbytečně obcházeli kolem královského paláce. Pak už jsme ale našli hlavní ulici a okolo spousty obchodů šli do koželužen. Výhled z první terasy nebyl nic moc, tak jsme šli ještě na druhou – na první byl vstup 10 MAD/os., na druhé si Katka po dlouhém vybírání koupila za stovku peněženku s velbloudy (usmlouvanou ze 200 MAD).

Na oběd jsme si dali sendviče a čaj a pak se motali uličkama, občas podle směrovek turistických okruhů, a medínu skoro prošli z jedné strany na druhou. Později jsme objevili i uličku s jídlem, kde jsme si u jednoho ze stánků koupili kafe a koření (a hlavně si to vyfotili :)

K večeři jsme si dali u brány tádžin a čaj (30 MAD), ale bylo vidět, že to nebylo poctivě pomalu dušené, a pozorovali ruch kolem. Pak se nám ještě za poslední peníze podařilo koupit dvě skleničky s velbloudama a minitádžinek za 25 MAD.

úterý 19. 2. | Fez – Milán – Bratislava – Břeclav

Po budíku v 6 jsme dobalili a šli na taxík (za 9 MAD podle taxametru na vlakové nádraží). Tam nám samozřejmě tvrdili, jak bus nejede/jede dlouho/právě ujel, ale šli jsme na zastávku a ani to netrvalo dlouho a přijel (akorát že pršelo a na zastávce se nebylo kde schovat), na letišti jsme byli asi za půl hodiny a stálo to 3,5 MAD/os.

Na letišti jsme se odbavili a šli na snídani, ale ceny byly vpravdě letištní. Na 2 croissanty a kafe za 35 MAD nám chyběl desetník, ale nějací Češi nám jej věnovali, tak jsme i posnídali. Odlet byl asi o hodinu zpožděný, v letadle zase byla spousta uřvaných malých děcek.

V Bergamu to bylo napínavé, protože se zpožděním jsme na přestup měli jen hodinu a nejdřív byla dlouhá fronta u bezpečnostní kontroly po výstupu (kde se Italové a Maročani málem porvali kvůli předbíhání), pak u pasové, ale s mírným běháním se nám podařilo batoh odbavit a dokonce si i koupit 5 cheesburgerů a vodu.

Po kolečku na dráze se ozvalo, že jsme měli nějakou „small colision“ a musí se počkat na mechanika, jestli to opraví nebo přiletí nové letadlo, takže veškerý spěch byl zbytečný. Asi po půl hodině to vyřešili, ale muselo se dotankovat, takže kvůli bezpečnostním předpisům jsme museli všichni vystoupit z letadla, autobus nás odvezl asi sto metrů vedle a za chviličku zpátky.

Spousta lidí si posedala na jiné místa, a tak letuška vysvětluje slečně, sedící u exit doors, že v případě nouze je musí otevřít, zda s tím souhlasí. Ta nechápe, nějaký chlápek jí to překládá, letuška se ji snaží přesvědčit, aby si sedla jinam, marně. Kapitán hlásí, že konečně můžeme vzlétnout, a jak skončí, ženská sundá ochranný kryt a zatáhne za otevírání dveří... A další hodinka na letišti je na světě...

Do Bratislavy jsme přiletěli asi o dvě hodiny později, byla tam pěkná kosa a sníh, aspoň že za chvíli jel bus na letiště a vlak měl zpoždění, takže jsme si stihli koupit výbornou bagetu u jednoho ze stánků (zvenku vypadal podezřele, ale bageta mnohem lepší než z těch ostatních). A sníh a kosa byla i Břeclavi…

Související odkazy:

Marrakéš, královské město pod Atlasem

Královské město Fes a jeho koželužny

Aït Benhaddou a Tamdaght, nejkrásnější marocké pevnosti

Z oázy do oázy údolím Drâa

Růžové písky Erg Chebbi

Soutěsky Todra a Dadès, údolí tisíce kaseb

Savíra, větrné království racků

Tafraút a údolí Ameln – srdce rudého Antiatlasu

Volubilis, římská výspa v Africe

Muláj Idrís, nejsvatější místo Maroka

Každá cesta začíná plánováním. Já své cestovatelské plány začínám u průvodců z řady Lonely Planet .

Maroko průvodce Lonely Planet
 
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace