Cestovní deník Kašmír, Zanskar a Ladak 2012
6. 12. 2012 | zobrazeno 6321×
Deník z druhé cesty po nejsevernějším výběžku Indie, nazývaném Malý Tibet.
čtvrtek 16. srpna | Budapešť – Dauhákoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Vlak do Budapešti měl 25 minut zpoždění, ale to jsme věděli, takže jsme na nádraží šli akorát. Dokonce v něm i bylo místo na sednutí, za to však klasicky nefungovala klimatizace a byl tam smrad. V Budapešti už zpoždění narostlo na 40 minut, ale furt to vycházelo. Metrem (pěkný skanzen socializmu) jsme přejeli na zastávku busu na letiště, který asi po 15 minutách dojel. Už od nástupu byl totálně narvaný, chudáci lidi, kteří tím jezdí normálně domů či do práce. Celkově cesta na letiště z nádraží vzala hodinu.
Letiště bylo malé a nové, nechali jsme si zabalit bágly (7 EUR), check-in proběhl rychle, pak už zbývalo jen dojíst svačinky. Letadlo (A320) bylo malé, letušky vypadaly jako Japonky a měly dost ošklivé uniformy. Seděli jsme u okýnka, takže jsme mohli pozorovat Budapešť, po čase Fagaraš, hodně dobrý byl let nad Perským zálivem (přímo nad Bagdádem), ohně ropných vrtů v poušti, osvětlené čtvercové vojenské základny nebo svítící Kuvajt. K jídlu bylo rýže a kuře, docela dobré, ale žádný zázrak. Zábavní systém se ovládal dotykově, chlubili se, že mají asi 270 hodin audia, ale z toho tak 50 hodin zabíral korán. Dobrý detail bylo i neustálé ukazování směru k Mekce. I díky okýnku let (5,5 hodiny) docela uběhl.
pátek 17. srpna | Dauhá – Dillí – Šrínagarkoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Po příletu do Dauhá nás čekal rychlý transfer, venku byl vždy hezky horký vzduch. Asi dvě hodiny čekání docela uběhly, prohlídli jsme si místní obchody (pohlednice, knížky, trička, stánek Al-Džazíry), lidi (šejkové v prostěradlech, ženy v burkách i Indové). Ve větším letadle (A330) jsme už nebyli u okýnka, takže byla trochu nuda, navíc jídlo tentokrát nebylo nic moc – indická rýže, zákusek vypadal (a skoro i chutnal) jako hovínko v loužičce. Při přistání (4 hodiny, 2600 km) se akorát rozednilo.
Po vystání dlouhé imigrační fronty jsme free busem přejeli na terminál 1 (který je teda docela daleko), který hlídala spousta vojáků se samopaly (nejlepší byli ti, co seděli za jakýmsi krytem na kancelářských židlích na kolečkách). Čekání na let do Šrínagaru bylo dlouhé, navíc na domestic terminálu vůbec nic není.
Konečně po dostání spousty razítek na všechno jsme vzlétli, byly docela hezky vidět políčka v okolí Dillí, pak hezké mraky a řeky, jen hory žádné. Letiště ve Šrínagaru je vojenské, takže se nesmělo fotit, museli jsme vyplnit další formuláře a pak už konečně mohli taxíkem (10 USD) do města. Cestou jsme viděli jen vojenské auta plné vojáků.
Nechali jsme se zavést k New Zeenath hotelu na břehu jezera Dal – po asi 20 hodinách na cestě se nám chtělo strašně spát, ne se hádat o cenu v jednom ze 1200 hausbótů. Ubytování to bylo slušné, chlápek docela sympatický, cena 500 Rs.
Pěšky jsme se šli projít kolem jezera, do lehce slumové čtvrti, kde nám neustále nabízeli šikaru nebo aspoň good smoke. Ve městě jsme vyměnili peníze (za 600 USD jsme dostali cca 32 tisíc Rs, které nebylo kam dát, když byly v 500 Rs bankovkách; Martin, který měnil poslední, měl dokonce i spoustu stovek a padesátek :) (1 Rs = 0,39 Kč) V restauraci jsme si dali (strašně pálivé) nudle a šli se projít do trhové čtvrti, kde sice byla spousta zmatku a smrdících kuřat, ale plynové bomby jsme neobjevili (a podle místních tam ani turistické vůbec nevedli).
Navečer jsme chtěli na vyhlídkový kopec, ale už byl zavřený, navíc se tam prý stejně nesmí fotit (vojáci zabavují foťáky), takže jsme šli jen dát vědět domů na internet (nehorázně pomalý). Zapadající slunce pěkně svítilo na jezero, v té slumové čtvrti to ale nebylo nic moc („Tomorrow we have festival and I need to get some money from you. Do you want shikara? Good smoke?“ :) Večer jsme byli totálně mrtví, takže nám ani moc nevadilo neustálé halekání z mešit.
sobota 18. srpna | Dal lake a cesta do Sonamargukoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Ráno nás krom neustálého halekání vzbudil i náš domluvený boatman, který už před pátou bušil na vrata hotelu. Ty byly ale zamknuté, takže jsme museli využít room service. Když jsme vyplouvali, byla ještě úplná tma, kterou se nesl zpěv z mešit, ale během plavby se pomalu rozednívalo. Pluli jsme na zeleninový trh, už cestou nás odchytlo pár prodavačů suvenýrů a šafránu, ale moc jich tam nebylo. Trh byl dobrý, sice tam bylo i pár turistických lodí, ale ne moc. Po necelé hodince jsme pluli zpátky, to už vyšlo slunce, ale stejně bylo docela dost mraků. Hausbóty na jezeře byly fakt pěkné, hezky vyřezávané.
V sedm jsme pěšky vyrazili do starého města, s několika hezky vyřezávanými dřevěnými domy a tradičními mešitami stejného stylu. Šli jsme směrem k pevnosti Hari Parbat, ale čtvrť vypadala dost pochybně, takže jsme to u jedné z bran skrze městské opevnění otočili a motorikšou jeli k mešitě Khanqah Shah-i-Hamadan, do které jsme (mimo Katky, které to zakázali…) i nahlédli. Pak jsme se stejným řidičem jeli i na druhý břeh jezera, k mughalským zahradám Nishat Bagh. Ty byly – jako ostatně vše, co Mughalové vytvořily – pěkné, úplná oáza s hezkým výhledem na jezero, dokonce i jen jedno vstupné (10 Rs). Zpátky na hotelu jsme se sbalili, bez báglů vyrazili ještě jednou na tržiště, jestli nebude bomba (nebyla) a pak na oběd, dali jsme si Punjabi Dal, který byl o dost lepší (a méně pálivý) než včerejší nudle.
Na autobusáku žádný bus do Sonamargu nebyl, takže jsme naproti na taxistandu chvíli smlouvali a nakonec za 2000 Rs odjeli autem. Nejprve se dlouho jelo ucpaným Šrínagarem, pak po pěkné asfaltové horské silnici. Pokoj v Sonamargu (1700 m n. m.), což je vlastně jedna ulice, byl nad jednou z restaurací, za 500 RS, jinde jsme si dali na večeři fried rice, která nepálila zezačátku, ale pak už poctivě. Bydlení nebylo nic moc, bo celou noc byl randál jak z restaurace, tak zvenku (tůrující auta, kvičící brzdy…) a ráno zase v 5 tradiční halekání z mešity.
neděle 19. srpna | Thajiwas glacierkoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Posnídali jsme včera koupený džem a toasťák a pak se hned (pod nápisem Sonamarg – Indian Army welcomes you) vydali směrem k údolí Thajiwas. Krajina v okolí Sonamargu je taková alpská, docela i lavičky s výhledem tam byly, jen celé údolí byla spousta igelitových osad. Podél řeky byly i nějaké obchody, čemuž jsme se docela divili, protože jsme potkávali jen dost otrhané lidi, co vypadali trochu nomádsky.
Po chvíli jsme došli k ledovci, po jehož špinavém povrchu cesta pokračovala, pak zahnuli doleva směr kopec Zabnar a jedno z vedlejších údolí. Cesta ale byla občas dost stržená a musela se – někdy nepříjemně – traverzovat, takže ve výšce 3300 m n. m. jsme to otočili.
Když jsme došli zpátky k ledovci, nestačili jsme se divit. Údolí se zaplnilo stovkami indických turistů, kteří na konících dojeli k ledovci, aby pokračovali kus po něm (často se nechali táhnout na sáňkách těmi otrhanými a hubenými Indy, což vypadalo dost tragikomicky). Jejich cestovky jim to asi prezentovali jako adventure tour, takže mnozí byli navlečení do péřovek a gumáků, prostě komedie. Pár z nich se s námi chtělo fotit, cesta dolů byla koňmi úplně ucpaná.
Před Sonamargem jsme ještě poseděli na lavičkách a kochali se horama, pak jsme šli do města a rovnou do místní lékárny, bo Katkce přešel ušní zánět do druhého ucha. Koupili jsme jakési kapky a šli na oběd, zase rýži, ale tentokrát fakt nepálila. Při krátké procházce městem jsme zjistili, že bus do Kargilu údajně zítra nejede, internet tam není. Večer se po kartách spalo docela dobře – zavřeli jsme okna a já použil papírové špunty do uší.
pondělí 20. srpna | cesta přes Zoji La do údolí Surukoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Ráno nás vzbudilo tentokrát 40minutové halekání z mešitového rozhlasu. Při balení jsme z okna viděli bus s nápisem Kargil, takže samozřejmě kecali, že nejede. Ale hned jak jsme vyšli na ulici, stála tam kolona šesti aut, které se vraceli ze Šrínagaru do Lehu a byli ochotní nás (700 Rs/os.) vzít. Bylo to úplně dobré, vidět místo místních Usámů usměvavé ladacké tváře.
Cesta rychle ubíhala, nejprve údolím kolem velké vojenské základny, pak začaly serpentiny do Zoji La, více nahoře už neasfaltové. Samotné sedlo (3528 m n. m.), které odděluje Kašmír od Ladaku, je docela ploché a nevýrazné. Už kousek za ním byla znatelná změna krajiny, zeleně ubylo, ale prvních pár desítek kilometrů se ještě nějaké keříky a tráva na stráních držely. Cesta byla chvílemi úplně nová, vyasfaltovaná, chvílemi naprostý tankodrom, na kterém se pilně pracovalo – docela překvapivé, kolik procent silničních dělníků tvoří ženy, zjevně tu emancipace postoupila dost dopředu. Provoz byl docela malý a náš řidič jel dost rychle, takže v Kargilu jsme byli už kolem dvanácté.
Cestou začalo Katku bolet zase ucho a Ibumax moc nezabíral, takže po obědě (rýže a nedopečené kuře) šel Martin zavolat doktorce, co na to, hovory sice furt vypadávaly, ale něco zjistit se podařilo. Kargil byl dost šílené město, zacpané, špinavé, takže se nám tam moc nechtělo zůstávat a rozhodli jsme se hned přejet do Panikharu. Na taxi standu jsme chvíli smlouvali o cenu, nakonec se to podařilo stlačit aspoň na 1650 a vyjeli jsme. Cesta vedla podél divoké řeky hezkým údolím, po čase přišlo i na super výhledy na zaledněný Nun se zelenými oázami.
Panikhar se dost táhne, řidič nás chtěl vyhodit v prvním guesthouse, odkud byl sice hezký výhled na hory, ale do vlastní vesnice to bylo dalších ještě asi 5 km. Tam nás zavezl do J and K bungalovů, odkud právě odjížděla parta Indů a majitel nám hned dal vzkaz od Pavla a Vendy, kteří tu byli včera a dnes se vydali přespat do sedýlka. Pokoj byl dost luxusní – hodně velký, koupelna taky skoro velká jako naše předchozí pokoje, a jen za 200 Rs. K večeři jsme měli rýži a dhal, který „vylepšil“ jakýmasi zelenýma a smradlavýma řasama. Večer jsme se šli chvíli projít, bylo úplně jasno a vidět nasvícené vrcholky, ale Katce se udělalo dost nedobře, takže jsme se hned vrátili do postele. Přepadla ji horečka, zimnice, do toho trochu lapání po dechu, protože jsme byli asi 3400 m n. m., dost strašidelné, ale po Ibumaxech se to zlepšilo a taky jsme nasadili, krom drénu do ucha, antibiotika.
úterý 21. srpna | Panikhar
Ráno bylo Katce o něco líp, tak aspoň snědla trochu chleba a marmelády, já si dal omeletu (a kluci dostali pro změnu dhal). Pak se vydali do Pankarchiku a sedla s tím, že se sejdou s P+V a dají jim vědět, jak na tom jsme, já zůstal s Katkou na pokoji. Čas zabralo umývání batohu a některých věcí, do kterých se i přes sáček dostalo Pikao (naštěstí to docela šlo a slunce pálilo, tak to i uschlo), pak jsem četl vypůjčeného Sherloka (a příště si opravdu mp3 vezmu). K obědu byl (jak jinak) dhal. Martin s Alešem došli až kolem 6, strašně dlouho jim trvalo dostat se do Pankarchiku, bo nic nejelo, ale P+V potkali a že na nás počkají jeden den. K večeři jsme se zeptali, jestli mají něco jiného než dhal, a kupodivu měli – nějaké brambory se zeleninou, k tomu sice rýže, ale fakt dobré.
středa 22. srpna | Pankarchikkoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Ráno se Katka cítila zase o něco lépe, hlavně ji už přestalo bolet ucho, takže jsme se sbalili a pak docela dlouho čekali na snídani, bo tam nikdo nebyl. Po omeletách a chapati jsme zaplatili – účet za 2 noci, 2 pokoje a spoustu jídel byl na 1900 Rs, takže dobrá cena, a vydali se na silnici stopovat.
To se ukázalo jako ne jednoduchá záležitost, protože jediné auta, které kolem jezdily, byly dva minivozy jezdící jen po vesnici, a při procházce až k mostu jsme zjistili, že žádné auto tam není. Kolem poledne přiběhly ze školy děti, co měly polední pauzu, a asi hodinu nás vydržely pozorovat. Po chvíli došel i údajný učitel, co se s námi chvíli bavil (ale stejně taky moc nerozuměl), pak jsme se přesunuli o kus vedle.
Ve 14.30 projelo první auto, teréňák, a hned nás vzal (za 1000 Rs – což bylo hodně, ale vzhledem k frekvenci aut nám nic jiného nezbývalo…). Cesta zabrala asi hodinu, pěkným údolím s oázama, v Parkachiku jsme se ubytovali v Alpine hut, hned před ní potkali s P+V, chvíli pokecali, já se pak vydal na kopec nad vesnici fotit (3880 m n. m.), ale západ se moc nekonal – bylo dost mraků, chvíli krápalo, pak to už vypadalo, že se to roztrhá, ale těsně před západem se zas úplně zatáhlo. K večeři byla opět bramborová omáčka, takže dobré.
čtvrtek 23. srpna | Rangdum gompakoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Budík jsme měli na 6.30, protože údajně a možná měl jet nějaký bus. K snídani omelety, marmeláda, čapáty, pak jsme se po silnici vydali na rozdvojku, zkusit štěstí s dalším stopem. U červených praporků (odstřelovali tam skálu kvůli budování jakéhosi zavlažovacího kanálu) jsme čekali asi hodinu, projelo jen pár malých autíček a kolona Japonců, kteří ale byli „very organised“ a i když byli v každém autě jen 4, další lidi by tam už prostě nenaskládali.
Po chvíli nám ale kupodivu zastavil džíp, kde už sice bylo 7 dospělých a tři děti, ale i přesto nás šest s věcma ještě vzali. Sice nás vzadu bylo pět, na nouzových sedačkách, ale hlavně že jsme jeli. Cesta vedla chvílemi dost nad řekou, občas byly pěkné výhledy na hory, asi v půlce někdo vystoupil, takže bylo o něco více místa (už jsme vzadu byli jen 4 :), pak následovalo docela široké údolí s jaky, krávami, ovcemi a koňmi (a docela tlustými, na místní poměry).
V Rangdumu (3979 m n. m.) jsme si dali oběd (rýži a dhál) v místní putyce, batohy na záda a vydali se cca 5 km ke klášteru. Cestou jsme brodili několik ramen řeky aneb divočící toky v praxi. Chvíli před klášterem, posazeném v hezké krajině s „geologickými vrstvami“, jak píše průvodce, se docela zatáhlo a začalo krápat. V kempu pod gompou měli strašné ceny, takže jsme šli přímo do kláštera (4062 m n. m.), kde nám dali zaprášený a špinavý malý pokojík, odkud vyhodili učící se studentíky.
Za větru a mrholení jsme si prohlídli klášter včetně nehorázně začouzené kuchyně, kde bohužel skladovali i pitnou vodu, která tím pádem byla nechutně vyuzená, kolem šesté jsme s Pavlem šli fotit klášter – skála za ním byla fakt super.
Následovalo čekání na večeři, kterou kuchtili sami mniši, protože kuchař už odešel (a asi na nás zapomenul), kterou nám zpestřil rozhovor s velitelem místní posádky, který přišel vyzvídat (občas se bavil i normálně, ale bylo vidět, že z nás chce vytáhnout informace), proč jsme si ze všech koutů Indie vybrali zrovna tenhle (a já už podruhé), proč tam jsme a tak. Ale dozvěděli jsme se docela zajímavé věci – že vojáci co 2 roky mění působiště, střídají hory a nížinu, že se mu tam nelíbí, bo je z Asámu a chybí mu zeleno a teplo. Dobré bylo, že my na otázku „Jak se nám líbí Indie“ odpověděli, že je „very different“ a on po chvíli na otázku jak se mu líbí v Ladaku řekl to samé :) Ukázali nám i fotky z jejich včerejšího výletu do Kanji La a furt se s námi fotili :) K večeři byla rýže a jakási zeleninová směs, Katka měla večer ucpaný nos (ono vzduch byl plný prachu) a nemohla z toho usnout, takže další noc docela na houby.
pátek 24. srpna | Kanji La trek – den 1koupit fotografii | poslat jako pohlednici
O půl sedmé jsme se vydali na pudžu, ale byli tam jen tři mniši, takže jsme tam moc dlouho nebyli. K snídani jsme si už dali nějaké zásoby, pomalu se sbalili, a protože Katce už bylo dobře, takže jsme konečně v 9 vyrazili. Cesta vedla nejprve širokou kamenitou nivou, pak se z ní stala klasická pěšinka, neustále stoupající do svahu pár desítek metrů nad řeku a zase klesající zpátky. Skály kolem byly jak z geologické učebnice – nejrůznější vrásy, vrstvy, barvy, skaliska…
V druhé půlce cestička vystoupala docela nad řeku, občas překonávala nějaký ledovcový přítok, ty už odpoledne byly docela rozvodněné. Kousek od odbočky do sedla byla největší zrada – klesání a brodění většího přítoku, abychom pak zase vylezli dost nahoru. Celou cestu fučelo, většinu času svítilo slunce, jen dál v údolí bylo zataženo a nejspíš i něco padalo. Odbočku k sedlu jsme nejprve přešli, byla dost nenápadná a ani nebylo nikde vidět cestu na druhé straně, ale po chvíli jsme se vrátili a sešli dolů k řece. Ta už navečer byla dost rozvodněná, špinavá řeka valila dost rychle, takže jsme museli zakempovat na této straně řeky.
Naštěstí se tam našly dva pochybné, kamenité plácky (4260 m n. m.), na které se akorát vešly naše stany. Uvařili jsme těstoviny a omáčku na Pavlově ešusu, trochu se umyli ve špinavé řece a šli spát, byli jsme dost utahaní, i když to bylo jen 15 km.
sobota 25. srpna | Kanji La trek – den 2koupit fotografii | poslat jako pohlednici
Budík jsme měli na 6.30, ale dost dlouho nám trvalo balení. Původně jsme ani moc nechtěli jít přes sedlo, ale vylézt do base campu, pak se to vyvinulo jinak. Vycházeli jsme po 8, hned přebrodili zklidněnou řeku, na druhé straně mazání a podobné věci zabraly dost času, takže jsme reálně vycházeli až před devátou. Nejprve se muselo nad docela hezkými místy na stany vylézt po skalách, pak cesta vedla údolím potoka se zbytky ledovců, zavalených sutí. Po čase cesta vystoupala výše, potok (a s ním i voda) se ztratil a začalo nekonečné serpentinové stoupání do sedla. S těžkými batohy se nám šlo špatně, P+V s jejich odlehčeným batůžky (a aklimatizací) nám docela utíkali. Taky jsme to úplně nevychytali s vodou, naštěstí kousek pod sedlem – kde jsme vždy šli tak 10 minut a pak 10 minut seděli – byl zbytek sněhu a z něj i čistá voda.
Do sedla (5270 m n. m.) jsme došli až kolem třetí, kdy už bylo dost pod mrakem, takže výhledy žádný zázrak – na jednu stranu nekonečné pusté ladacké hory v oparu, na druhé zasněžené a zaledněné hřebeny Zanskaru. V sedle jsme pojedli, pofotili a vydali se dolů. Na severní straně byl ledovec, cesta nejprve prudce klesala sutí a pak vedla po něm, i když to byla jen neznatelná pěšinka. Občas se traverzovalo, občas obcházely různé sesuté úseky, takže první část sestupu byla stejně náročná a pomalá jako výstup. O něco níže už cesta vedla po moréně, ale stejně byla docela únavná, Katka byla navíc nějaká strhaná.
Původně jsme chtěli co nejdřív za sedlem zakempovat, ale jednak tam nebylo žádné místo, druhak – hlavně – voda. Museli jsme proto sejít až úplně dolů k řece (což byly prudké serpentiny v suti), kam jsme došli pomalu za tmy. Tam bylo jak několik pěkných míst, tak pitná voda z jednoho z bočních ramen řeky. Katce už bylo líp, uvařili jsme bramborovou kaši a šli spát.
neděle 26. srpna | Kanji La trek – den 3koupit fotografii | poslat jako pohlednici
Ráno jsme s Pavlem vstávali na východ, který docela vyšel. Vycházející slunce ozářilo fotogenický vrcholek ve tvaru žraločí ploutve nad řekou, takže jsme se docela vyřádili. Ranní balení bylo klasicky pomalé, ale po včerejšku jsme si řekli, že půjdeme jen do Kanji (jak se ukázalo, stejně to bylo na celý den…).
Vyšli jsme tedy v klasických 9, nejdřív širokou nivou, která posléze přešla do úzké a skalnaté soutěsky se spoustou přeskakování přes vodu. Po čase jsme potkali výpravu do sedla – 2 turisty a několik naložených koní. Po soutoku s další, větší řekou, jsme chvíli po sobě čtyřikrát brodili, jak cesta vedla střídavě po obou stranách řeky.
Před Kanji, po obědě, už cesta vedla jen po jedné straně a údolí se zase rozšířilo, přišly i první zelené políčka. Kanji byla docela hezká vesnička, první pohled na ni byl na zelenou oázu a staré domy, postavené na skalách (pod kterými byly poházené odpadky, strašně moc bot hlavně). Stany jsme postavili v místním kempu na trochu bahnitém plácku (3837 m n. m.), lepší místa zabíraly luxusní stany cestovek, dali si maggi polévku a vydali se do vesnice.
Hlavní atrakcí je strašně starý chrám, což je jedna malá temná místnost, kam nás zavedla fotogenická babka, zajímavé ale byly i ty staré domy na skalách. K večeru se zatáhlo, takže ze západu nebylo nic, i když občas slunce prokouklo skrz mraky. Po setmění jsme si dali dhal, rýži a sóju (docela dobrou) a čaj, pokecali s majitelem kempu. Prý tu jsou vlci, před pár dny mu sežrali oslíka, o něco níže mají být i medvědi, pak vykládal o zimě, že jim teď začíná sklizeň a tak.
pondělí 27. srpna | Kanji La trek – den 4koupit fotografii | poslat jako pohlednici
Ráno bylo kompletně zataženo, takže z vymyšleného focení východu nic nebylo. Mraky se po nebi docela hnali, takže jsem aspoň využil tmavý filtr na nějaké dlouhé expozice. Po snídani (čapati, omeleta, marmeláda) jsme zabalili, nakoupili vodu (místo našich už hnusných flašek) a vydali se po prašné silničce směr Heniskot. Naším směrem neprojelo žádné auto, takže jsme těch asi 12 km šli pěšky, ale šlo to rychle. Kaňon řeky byl i docela pěkný na pohled, jen – už kousek před Heniskotem – sprchlo.
Na hlavní silnici jsme docela rychle stopli auta – zatímco P+V a Martin odjeli malým osobákem, nás vzal klasický vyzdobený náklaďák. Cesta byla docela zážitek – do kopce i z kopce to jelo strašně pomalu (jet ze Šrínagaru do Lehu a zpět bych tím teda nechtěl), ve stoupání do Fotu La (4147 m n. m.) se auto porouchalo, takže se je nejdřív snažil nastartovat couváním z kopce (což u toho klasického srázu bylo fakt příjemné), pak to spolu s dalšími nějakým šmodrcháním drátků spravili a my po asi dvou hodinách konečně dojeli do Lamayuru.
Silnice skrz vesnici byla kvůli sesuvu neprůjezdná, takže nás vyhodili nad ní, kde byl sice pěkný výhled na klášter, ale nevěděli jsme, kde jsou ostatní. Šli jsme ke klášteru a pak dolů do vesnice, kde jsme se v jedné z restaurací potkali. Dali jsme si křupavé těstoviny a ubytovali se v nedalekém homestay, ve velkém pokoji (kde se dal usušit stan i spacáky) za 150 RS. Jedinou nevýhodou byla jedna koupelna kombinovaná se záchodem, takže střídání se v ní trvalo dost dlouho.
Odpoledne jsme šli do kláštera (spousta turistů) a pak na vyhlídku na vesnici, ale z polojasna se stalo více zataženo (hlavně na západě), takže z focení zas nic nebylo. K večeři jsme si dali opět nudle (příprava trvala strašně dlouho, ale zase to bylo nepálivé – holt turistické město). Na pokoji lezli nějací černí brouci, ale švábi to nebyli.
úterý 28. srpna| Lamayuru – Lehkoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Ráno byla šedá deka, takže jsme nic fotit nešli. Pod oknem nám jako budíček rozdělali oheň a tím nás hezky vyudili. Během balení se mraky rozpustili, takže jsme šli na vyhlídku (jinou) nad klášter – super pohled na gompu, vesnici i celou oázu. O půl desáté jsme si dali snídani (bramborovou kaši, vajíčka, toast a kafe) a začali hledat odvoz.
Ve vesnici bylo kvůli uzavírce prakticky jen jedno auto, řidič chtěl dost peněz, ale vytrvali jsme a srazili to z 1500 na 800 RS do Kalci. Auto měl asi nové, protože jel dost pomalu a opatrně. Jeli jsme po staré cestě horem, nová (která byla těsně před dokončením při minulé návštěvě) byla neprůjezdná kvůli sesuvu. U check pointu v Kalci stál hned jiný teréňák, ve kterém byl jen indický manželský pár, takže jsme se tam za 1800 RS nasáčkovali. Indové jeli ze Šrínagaru busem, ale byl tak otřesný (že to říkají oni, ale chlap byl programátor…), že si na zbytek cesty raději zaplatili auto.
Cesta byla opět střídavě dobrá, nová, střídavě otřesná, na jednom místě byla strašně dlouhá kolona (převážně vojenských náklaďáků) kvůli jakémusi odstřelu skal či co, ale z plánovaných dvou hodin čekání bylo nakonec jen pár desítek minut. Chvílemi bylo i pěkně, ale mraky nás doháněly.
V Lehu jsme se ubytovali ve staré čtvrti v Babu GH, což bylo fajné – naprostý klid, výhled na palác a velký pokoj za 300 RS. Na hostelu byli nějací čeští vodáci (nejen na první pohled dost nesympatičtí) a nějaká sólo cestovatelka, která tam byla asi 3 měsíce a chodila sama po horách docela drsné treky. Zamračeno už došlo i sem, takže jsme šli jen nakoupit do města (strašně moc turistů; na Main Bazaru už je klasický velký supermarket) a pak na večeři do malé restaurace u tibetské paní. Chvíli před restaurací vysvitlo slunko, které ozářilo hodně pěkně Tsemo Namgyal Gompu – protože jsem neměl foťák s sebou…
K jídlu jsme si dali brambory se zeleninou, pak zašli na net a večer popili pivo (po 90 RS/flaška) a zúčtovali vzájemné dluhy (což nebylo moc jednoduché, podle metody výpočtu jsme jednu chvíli měli asi 3000 RS doplácet, jindy stejnou částku dostat :) K ránu se Katce udělalo nějak špatně (nepokousané brambory asi), ale po lékách a záchodu to bylo lepší.
středa 29. srpna | Lehkoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Ráno nás asi v pět vzbudila blbá mešita – už i tady, v srdci buddhistického Ladaku, začínají den halekáním. Snídali jsme kolem půl deváté – dělali tu super omeletu s ladackým chlebem. Katce nebylo moc dobře, takže jsme šli do města zařídit permity k Tso Moriri (zavedli nějaký nový environmental fee, aby vytáhli více peněz; přitom všechen bordel na horách jsou skleničky a neinstantní věci, čili pozůstatky jejich cestovek, ne turistů), koupit bomby (které jsme sháněli docela dlouho, nakonec našli v jednom obchodu na Main Bazaru za 400 RS/malá a vykoupili ho :), pak jsem pral věci. Katce bylo střídavě hodně špatně a trochu líp, takže ležela na pokoji.
To vydrželo i do odpoledne, takže odjezd k Tso Moriri jsme museli odložit. Odpoledne jsme s Martinem a Alešem chvíli chodili po obchodech, na obědu byli u tibetské paní, pak vyzvednout permity. Večer bylo úplně jasno, takže jsme šli na západ na Tsemo Namgyal. Výhled byl pěkný, ale nebe bez mraků + nestíhačka se stativem – jaké by bylo se někdy jen kochat a ne muset fotit :) K večeři jsme si dali pizzu (fakt dobrá), Katce bylo docela blbě, ale po lékách spala. Noční Leh je město psů – jak přes den jen polehávají, v noci se ozývají strašné zvuky :)
čtvrtek 30. srpna | Lehkoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Ráno jsme vstali před šestou, bylo úplně jasno. Já šel pěšky na Nezer Latho, stúpu uprostřed města nedaleko hotelu, kde jsme bydleli minule, ostatní se vydali na výlet do okolí Lehu a Katka zůstala ležet. Než se slunko přehouplo přes hory, docela se (klasicky) zatáhlo, ale výhled byl super (hory, letiště, palác, Shanti stúpa…). Cestou zpátky jsem hledal nějaký pěkný výhled na starou čtvrť a palác, ale furt něco zavazelo v popředí. U snídaně (omeleta) se skoro úplně vyjasnilo. Katka snědla aspoň něco, pak jsem jí ve městě koupil pečivo v german bakery, mrkev a banány. Sherlocka už jsem měl přečteného, takže docela nuda.
Odpoledne už jí bylo lépe, takže jsme se vydali aspoň na procházku k paláci. Čerstvý vzduch a pohyb byly dobré, tak jsme mohli sejít i dolů do města a projít pár obchodů (trička, náramek…), na večeři (pizza) ale moc chuť neměla. Celkově to ale bylo lepší, takže jsme se rozhodli jet zítra k Tso Moriri s tím, že v Korzoku strávíme nějaký čas navíc.
pátek 31. srpna | cesta k Tso Moririkoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Mešita (tentokrát nějaké hraní a jiné halekání) byla od 5 do půl 7 – opravdu nechci, aby něco takového někdo postavil u nás, to je fakt otřes. V 7 jsme naskládali věci na auto (6200 RS) a vyrazili na cestu.
Zastávky byly v Thikse a Stakně – v Ladaku měli nějakou natírací akci, všechno je natřené čerstvě na bílo (Tsemo Namgyal v Lehu, palác ve Stoku i kláštery). Nebe bylo bez mráčku, takže na focení žádný zázrak, ze Stakny aspoň docela hezký výhled.
Cesta údolím Indu byla stejná, jako před dvěma roky do Manali – tehdy jsme kvůli sesuvům jeli objížďkou prakticky pár kilometrů od jezera. Dost dlouho to ale už byla – sice občas rozbitá – asfaltka, takže to se zlepšilo. Katce jízda nedělala moc dobře, z neustálého natřásání jí bylo blbě.
Konečně po asi šesti hodinách jsme dorazili k jezeru, okolo kterého byla dost hezká krajina, ale Korzok (4578 m n. m.) sám o sobě byl škaredý. I ty nejlepší ubytování byly strašné díry, nakonec ostatní šli do kempu a my se s Katkou ubytovali v Crane GH (pokoj s výhledem za 500 RS, což bylo nehorázně předražené, ale i tak usmlouvané…). Jediné, co je v Korzoku mimo okolní krajinu hezké, jsou místní psi – fakt nádherní, i ideální velikost…
Odpoledne Katku hodně bolelo břicho, Martin vymyslel návštěvu indického doktora (na vojenské základně), ten ale hrál kriket a neměl čas, navíc se to chozením zlepšilo, takže si Katka dala polévku, já fried rice (s vynikajícím kečupem :) a okolo západu jsme šli na vyhlídku nad město. Hodně foukalo, honily se mraky, občas i slunko vysvitlo. K druhé večeři jsme si dali polévku, Katce už bylo dobře, a šli spát. V noci nás (kupodivu) ani trochu nebolela hlava.
sobota 1. září | Korzok a Tso Moririkoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Budík jsem měl na 5.25, to ale bylo totálně zamračeno. Po šesté se nebe trošičku protrhalo, takže jsme se vydali ke klášteru a na vyhlídku, ale začalo mrholit. Kolem sedmé jsme šli na pudžu, ta ale byla docela podvod – byl tam jen jeden mnich, který nás navíc skásl o 50 RS/os.
Během snídaně (čapati, omelety, kečup) začalo regulérně hodně pršet, protrhalo se to o hodinku později a dokonce i vysvitlo slunce, takže jsme se vydali na procházku okolo jezera. Okolní hory i Chamser Kangri na druhé straně jezera byly hezky pocukrované, časem se udělalo i teplo. Protože Katce už bylo dobře, rozhodli jsme se popojít aspoň kousek podél jezera a nezůstávat v Korzoku. My si ještě dali „sprchu“, ale v našem guesthousu neměli vodu v nádrži na střeše (kde ji slunko aspoň na těch 10 °C ohřeje), ale nosil ji tam majitel přímo z pramene, takže byla nechutně ledová.
Po obědě (nudle a momo jako zákusek) jsme vyrazili, ale zase došly nějaké sněžící mraky (naštěstí nás minuly). Přes hezkou vyhlídku na Korzok jsme šli k místu, kde měl být nomádský tábor, a na hezkém místě na pláži u jezera a mani wall postavili stany (4533 m n. m.). Jedna nomádka (vůbec neodpovídající našim romantickým představám :) došla na nás zírat, ale po chvíli se zase ztratila. Večer docela foukalo, byly mraky, ale hezky nasvícené, navíc za Chamserem vyšel úplněk, který hezky nasvítil krajinu (s Katkou jsme udělali pár nočních fotek s prosvětleným stanem, což vůbec není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát).
neděle 2. září | Parang La trek – den 1koupit fotografii | poslat jako pohlednici
Ráno bylo skoro jasno, ale poměrně rychle se zatáhlo. Po focení a snídani (zbytek tuňáka, bramborové kaše a pak meruňkové potěšení) jsme čekali na dobalení Martina, ovšem mezi tím začalo pršet. Pavel s Vendulou se s námi rozloučili a vyrazili opačným směrem k Tso Karu, my přečkali pršení u Martina ve stanu, přestalo až kolem 10.
Cesta podél jezera byla hezká, se spoustou výhledů na hory kolem, a docela i rovná, ale po čase dost nudná a zdlouhavá. Počasí se zhoršilo, sněžení/pršení a mraky přecházely pořád, ale naštěstí jen kolem nás. Celkově nejhůř bylo na horách před námi, což ve mně trochu vzbuzovalo obavy, jaké to bude, přecházet sedlo – zda to vůbec půjde, v takovém neladackém počasí. Před koncem jezera jsme se na chvíli i schovali pod plachtu, ale spadlo jen pár kapek, za to se udělala pěkná duha.
Za jezerem jsme ještě kus šli, protože tam nebyla voda, nakonec jsme už docela dost unavení došli k řece, která do jezera tekla – sice byla docela velká, ale vypadala čistě a že teče z hor (4550 m n. m., cca 20 km). Mně s Katkou nebylo moc dobře od žaludku – buď z vody, která nebyla moc OK, nebo neumytých meruněk s rozmačkanou nutellou k obědu. Při vaření začalo pršet, takže jsme dovařovali v předsíňce, kolem osmé – kdy jsme šli spát – přestalo a zčásti bylo i jasné nebe.
pondělí 3. září | Parang La trek – den 2koupit fotografii | poslat jako pohlednici
Ráno bylo zataženo a okolní hory zasněžené, ale nepršelo. Sbalili jsme, uvařili kaši k snídani a na Aleše s Martinem čekali skoro půl hodiny (takže jsme řekli, že příště bude daný čas odchodu, ne budíku). Cesta vedla traverzem podél širokého koryta, na které jsme ale po chvíli přebrodili, protože se tam šlo mnohem lépe, mezitím se i vyjasnilo. Chůze nebyla moc zábavná, kolem furt stejné hory, ale aspoň to šlo rychle. Zpestřením byl průjezd chlapíka na koni s pá dalšíma naloženýma kousek od nás.
Po širokém údolí, časem i docela zeleném a se svišti, jsme pokračovali až k Norbu Sumdo, kde jsme po obědě odbočovali do vedlejšího údolí řeky Pare Chu. Tu bylo potřeba přebrodit, měla taky široké koryto se spoustou ramen – při chození po štěrku jsem litoval, že zrovna tu by se sandály namočit vyplatilo. Během brodění svítilo i slunce, takže to vypadalo jako v Ladaku, ale při cestě podél řeky se zatáhlo a začalo i krápat.
Po obědě se nám nějak už moc nechtělo chodit, navíc jsme zrovna byli na plácku s vodou, takže jsme s prvními kapkami postavili stany (4560 m n. m., cca 17 km). Zase to ale byla jen malá přeháňka, tak byl aspoň čas na umytí, dosušení věcí atd. Tím jsme se taky rozhodli pro variantu se třemi nocemi před sedlem – ten amík, který to šel jen na dvě, měl jednak koníky, druhak byl asi nějaký nabušený. Po večeři a vyčištění zubů začalo pršet, což vydrželo s dost velkou intenzitou až do rána.
úterý 4. září | Parang La trek – den 3
Ráno bylo zataženo a hory okolo – už ne o moc výš – pocukrovány, všechny věci mokré a špinavé. Balili jsme pro to ve stanu, k snídani si dali meruňkovou kaši i s (už umytými) meruňkami – dobrá a docela i sytá snídaně. Protože byla zima a Martin balení nestíhal, vyrazili jsme o něco dříve. Cesta vedla stále širokým údolím podél řeky, šlo to docela rychle, po čase i slunko vylezlo.
Kolem 12 jsme museli obejít boční údolí docela zadýchávacím výšlapem na kopec, pak přebrodit ledovcovou řeku, a protože to zabralo dost času, dali jsme si zrovna oběd. Pak se zatáhlo a na mě přišla klasická poobědová krize, kdy se mi nechtělo vůbec jít a nebavilo mě to. Úsek cesty klasickým traverzem úbočí byl sice pořád střídavě nahoru/dolů, ale šlo se líp než po říčním štěrku.
Za zatáčkou přišly konečně nějaké nové výhledy na hory, cesta vedla párkrát dost do kopce, ale na jednom z nich, cca 50 výškových metrů nad vodou, byl pěkný kemp (4732 m n. m., cca 17 km). Stihli jsme ještě poslední paprsky slunka, než zalezlo za okolní hory, abychom dosušili věci, večer spadlo jen pár kapek.
středa 5. září | Parang La trek – den 4koupit fotografii | poslat jako pohlednici
Ráno bylo úplně jasno, ale během snídaně (ovesná kaše, vylepšená 200 g rozinek, takže jsme se i najedli) se zase zatáhlo. Hned za táborem byl boční přítok, jehož koryta se dala přeskákat – až na to poslední, které jsme stejně museli brodit. Dál vedla cesta klasicky střídavě korytem a úbočím, za další zatáčkou a velkou skálou byly nové výhledy na hory a začalo to trochu více stoupat. Kolem druhé, už s výhledem na ledovec pod Parang La, došel klasický mrak, kroupy a pršení, takže cca na 20 min jsme se schovali pod plachtu, pak už zase bylo pěkně. Už po moréně jsme pokračovali ještě dál, až jsme došli na hezké plácky i s vodou (i když pár desítek metrů do kopce), kde jsme před čtvrtou postavili stany (5050 m n. m., cca 15 km). Odpoledne bylo pěkně, s nasvíceným ledovcem, ale jak zašlo slunko, byla brzo zima, takže jsme do spacáků zalezli už kolem sedmé. V noci sněžilo/pršelo.
čtvrtek 6. září | Parang La trek – den 5koupit fotografii | poslat jako pohlednici
Budík jsme měli na 5, kdy ještě byla dost tma, ve spacácích jsme uvařili kaši, v dost velké zimě (na stanu byla námraza) zabalili klasicky mokré věci a vyrazili. Cesta po moréně a v zimě rychle ubíhala, po chvíli jsme byli u ledovce, podél kterého jsme šli střídavě po namrzlé/zasněžené suti a střídavě po něm. Cesta víceméně nebyla, po čase jsme zahli na boční morénu, což byla chyba – věděli jsme, že cesta vede po ledovci (a že se jej máme držet na druhé straně), ale nevěděli jsme vůbec, jak daleko od sedla se na něj jde.
Po cca 1,5 hodině jsme si udělali první pauzu, pak pokračovali stále nahoru boční morénou (občas dost prudké traverzy) nebo po ledovci, místy to bylo dost vyčerpávající, aspoň počasí bylo tentokrát pěkné. Po dalších pár hodinách nepříjemné cesty jsme v cca 5400 m n. m. uviděli praporky nad sedlem – bohužel na druhé straně ledovce, a za několika podélnýma trhlinama, které nebylo možné bez lana přejít. Martin se sice šel podívat, jestli to nejde obejít bokem až k sedlu, to ale bylo jasné, že ne. Věděli jsme tedy, že odbočka na ledovec byla někde níž, ale vůbec ne kde.
Cestou zpátky, stejně nepříjemnou (jen s tím rozdílem, že jsme už nelezli do svahů, ale šli podél ledovce) jsme stále hledali, kde že je ta odbočka, a nakonec našli – pár hovínek docela nízko odbočovalo na led, mužík (kterých dole na moréně s jednou výraznou vyšlapanou cestou bylo jak malých psů) tam nebyl jediný. Žádný plácek na stany tam nebyl, takže jsme se museli vrátit až do kempu (došli jsme ve dvě), což bylo mnohem horší a zdlouhavější než ráno nahoru. Naštěstí bylo furt pěkně (ale dole v údolí pršelo), takže jsme vysušili věci, hráli karty, dvakrát vařili, a v 7.15 – kdy padla kosa – zalezli a šli pod jasnou oblohou spát.
pátek 7. září | Parang La trek – den 6koupit fotografii | poslat jako pohlednici
Budík na reparát sedla jsme si posunuli na 5.30, naštěstí bylo i dnes úplně jasno. Vycházeli jsme už před sedmou, při přeskakování potoka Martinovi ujela noha a spadl, pak na chviličku omdlel, ale to bylo naštěstí všechno. Na ledovci jsme zpočátku sledovali bobky, před jednou z trhlin se ztratili, ale my jsme ji přeskočili a šli pořád nahoru. Další trhliny naštěstí už nebyli, o kus dál jsme viděli oslíkovou výpravu jít ze sedla – to už byla ta vyšlapaná cesta, kterou jsme viděli včera, a níž vedla furt po druhé straně té trhliny.
Počasí bylo pořád krásné, výhledy stále lepší, takže do sedla se šlo dobře – dorazili jsme chvíli po desáté. Do něj samotného vedla cesta trochu bokem po velké sněhové návěji, samotné sedlo s praporkama (5578 m n. m.) bylo trochu níže. Protože bylo pořád krásně a výhledy i na druhou stranu na nekonečné řady zasněžených hor okolo Pin Parvati a spol., byli jsme v sedle docela dlouho – focení, uvázání praporků, focení… Pak jsme se nalehko vydali i směr nedaleký kopec, odkud měli být super výhledy. Šlo se sutí, s vydýcháváním a bez báglů to docela šlo, ale později se šlo po sněhu a mělo to sklon kolem 40°, což bylo docela nepříjemné – hlavně vědomí, že když člověku ujede noha ze stupu, těžko se zabrzdí dřív než o nějaký ten tisíc až dva metrů později. Proto jsme se to rozhodli v 5848 m n. m. otočit, i tak byly výhledy pěkné.
Než jsme došli do sedla (cca v jednu), docela se zatáhlo. Cesta dolů vedla prudkými serpentýnami v suti, i tady byla cesta naším směrem rozhodně lepší variantou. Klesání bylo docela nekonečné, občas mrholilo, pak se udělalo pěkně, až jsme došli na hezký kemp s výhledem (4554 m n. m.), jen se nám nepodařilo objevit vodu – buď byl pramen vyschlý, hodně dobře schovaný, nebo si sem všichni tahali vodu z řeky Parilunghi Chu o něco níže. Nějaké zbytky jsme ale měli, takže jsme dali přednost hezkému místu s žízní proti sestupu do už teď zastíněného kaňonu.
Zbytek dne jsme strávili vařením (Kačenka by pořád jedla a ani se sušenkami Happy-happy nebyla vůbec happy :), kartami. Bylo cítit, jak je tady níž mnohem tepleji, a my měli radost, že se přechod sedla podařil a nemusíme se vracet bez jídla k Tso Moriri.
středa 8. září | Parang La trek – den 7koupit fotografii | poslat jako pohlednici
Ráno, v době budíku, chvíli pršelo, ale pak přestalo, mraky vydržely. Po sbalení jsme šli dolů k řece, kde jsme nabrali vodu a udělali snídani z posledních zbytků kaší, batohy teď byly lehčí o min. 5 kg. Po klasickém čekání na Martina jsme pokračovali docela hezkým kaňonem pár kilometrů dolů, pak přišlo na odbočku na hřeben.
První stoupání bylo sice prudké, ale docela v pohodě, cesta po hřebeni (či spíš náhorní plošince) byla dost rozčilující neustálým stoupáním a klesáním. Proti Ladaku tu bylo mnohem více zeleněji, s množstvím malých keříčků. Nad Spiti docela pršelo, na nás to zas došlo jen tak okrajově, ale cesta byla (kor na poslední den, kdy měl člověk od rána před oči plný stůl jídla v restauraci, sprchu, postel, jiné pití než vodu…) furt rozčilující – po výstupu na nejvyšší bod se před námi (krom pár zemědělských vesniček) objevil kaňon řeky, kterou jsme dopoledne opustili, kterou jsme museli přebrodit. Klesání k ní bylo docela prudké, výstup pak už šel.
Odpoledne jsme se konečně přiblížili ke Kibberu, který z naší strany vypadal jako vesnice o pěti domech, ale až jsme k ní došli, uviděli jsme amfiteátr se spoustou hezkých bílých ladackých baráčků. Lonelym doporučované ubytování bylo na této straně vesnice, z hezkým výhledem z okna a (v jednom pokoji; 500 RS) teplou vodou. V té jsme se postupně vystřídali a člověk by nevěřil, jaký zázrak je teplá voda (první v Indii :)
Po hygieně jsme se skrz vesnici vydali na druhý konec na jídlo, dali si nudle (a já rýži, která ale nebyla vůbec tak dobrá), koupili k vodě aspoň nějaký džus, bo nic jiného nevedli, a večer – kdy bylo klasicky zataženo – jsem fotil z terasy ubytování, které mělo fakt skoro dokonalý výhled.
čtvrtek 9. září | Kibber a Ki gompakoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Ráno jsem měl budík na východ, ale bylo zamračeno. I tak jsme se s Katkou šli projít po vesnici, pak si dali snídani (omeleta ještě lepší než v Lehu a výborný ladacký chleba). Nalehko jsme se pak vydali, už pod slunečnou oblohou, směr Chichin – přes kaňon tam vedla lanovka (dost vysoko a dlouhá), kterou jsme chtěli vyzkoušet. Zpátky ale zrovna jeli tři turisté (Izraelka, kterou jsme potkávali už dost dlouho a dva Indové), kteří se v posledním, stoupajícím úseku, už nemohli přitahovat, tak jsme jim museli pomoct. To nás od lanovky odradilo, takže jsme se jen pokochali a druhou stranou (s výšlapem nakonec) se vrátili do vesnice, vzali batohy, dali brzký oběd a šli shánět odvoz do Ki.
To se ukázalo jako ne jednoduché, k pár autům ve vesnici jsme nenašli řidiče a malé auto i s řidičem nás vzít odmítlo. Nakonec nám řekl řidič náklaďáku, že za 15 minut pojede, a opravdu za hodinu a půl jel. Čekání jsme trávili na vyhlídce focením 1000+1 pohledu na Kibber. Korba byla dost špinavá, takže my i věci jsme dostali zabrat. Auto nás vyhodilo na odbočce s cesty asi kilometr od kláštera, který z této strany vypadal jako hrad na skále.
Pod klášterem hráli mniši-studenti kriket, přímo v něm se ubytovat nešlo, ale mniši provozovali hotel a restauraci pod ním. Pokoj byl i s teplou vodou, ale dát si něco v restauraci nebylo jednoduché. Mniši totiž byli televizní maniaci a že někdo přišel, si ani nevšimli. Jídelní lístek byl s nejvíce překlepy, co jsme viděli, nejlepší byla Omlat, Nuterlla a Pen Cake. S Katkou jsme chtěli zkusit zas něco jiného, takže jsme si dali Thukpu (šíleně pálivá omáčka) a thali (něco jako dhal, opět pálivý), takže nic moc.
Po obědovečeři jsme obešli klášter (z druhé strany mnohem lepší, spousty domečků na kopci vysoko nad řekou, fakt nejhezčí klášter v Ladaku), byli i vevnitř (žádný zázrak), večerní focení nebylo takové, jaké jsem chtěl – zase mraky. Před spaním jsme si dali ještě palačinku na spravení chuti a protože se udělalo skoro jasno, já šel ještě fotit hvězdy, ale nebylo to ideální.
pondělí 10. září | Kaza a Dhankarkoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Mé představy o ranním panoramatu s klášterem jako obvykle narušilo počasí (spousta mraků) i hory, které clonily slunku. Na vyhlídnutém místě jsem čekal s foťákem na stativu, mraky se trochu rozpouštěly a slunko přes skály začalo nasvěcovat údolí, ale zároveň se blížil odjezd autobusu. Nakonec jsem dvě panoramata s nasvíceným klášterem, ale furt dost oblačným nebem stihl, dosprintoval k hotelu a…ten debilní autobusák přijel s asi 45minutovým zpožděním, mezi tím se samozřejmě úplně vyjasnilo. Čekání bylo zpestřeno desítkama malých mníšků, čekajících na začátek školy (přičemž dělali kraviny, například se snažili roztlačit zaparkované auto :)
Autobus už byl plný, takže jsme stáli, jak byl malý, tak jsme se furt práskali do hlavy. V Kaze jsme se ubytovali hned u autobusáku v hotelu Mandala (nejhezčí pokoj, jaký jsme dosud měli – prakticky evropský – za 500 RS a s Katkou si objednali pozdní, ale vydatnou snídani (4 omelety i ladacké chleby, číšník nevěřil :) Po nákupu vody jsme se rozhodli, když je čas, jet do Dhankaru dnes, a náhodou nás na ulici oslovil Němec Robert, jestli nechcem jet do Ki nebo Dhankaru, že je sám a hledá někoho do auta, takže nás bylo pět. To bylo dobré, bo taxikář (mladík, co jsme jej potkali už v Ki) chtěl za cestu 1500 Rs.
Jelo se podél řeky Spiti, bylo vidět, že tu dost pršelo, cesta zabrala asi dvě hodiny. Dhankar je taky pěkná vesnička, docela vysoko nad řekou a s klášterem na skalách, ale na Ki nemá. Tento den byl snad nejvíc ladacký ze všech – slunko pražilo a na tmavě modrém nebi bylo jen pár beránků. Nejdřív jsme se vydali do kopce k jezeru, kam jsme došli asi za 45 minut, ale bylo z větší části vyschlé. Po malé pauze jsme se vrátili do vesnice a šli do kláštera (docela zajímavý, dost starý vnitřek; mniši už tam ale nejsou, mají postavený nový klášter níže) a pak zpátky. V restauraci jsme si dali oběd (Spring roll) a jeli zpět do Kazy, kde si dala Katka oběd (bo před tím neměla hlad).
Mezitím se setmělo a nešel proud, takže obchody zavřely – což byla čára přes rozpočet. Internet byla ale na generátor a v jednom suvenýrshopu jsme zastihli majitelku, takže jsme si za svitu čelovek vybrali zdobenou plechovou ladackou konvičku (usmlouvanou ze 2000 na 1600 Rs; potěšilo mě, když v Manali v Tibetian Refugee Shopu měli tu samou s cenovkou 3600 :)
Náš taxikář mezitím sehnal další lidi na sdílení džípu, takže i cesta do Manali byla zařízená (800 RS/os). Večer jsme si ještě dali těstoviny, ale trvalo to snad nejdýl ze všech restaurací, za to se v kuchyňce vystřídalo strašně moc lidí – včetně taxikáře. V noci měla Katka dobrou promluvu ze spaní – na pokoji bylo docela chladno, ptal jsem se, jestli se chce mikinu, odpovědí bylo „zima jde z čortenu“ :)
úterý 11. září | cesta do Manalikoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Budík 4.45 a rychlé sbalení (taxikář nás přišel kontrolovat), dole v džípu už všichni byli, takže na nás zbyly ty nejhorší místa – vzadu na houpačce a ještě bokem. Celkem nás tam bylo deset (mimo řidiče), čímž padlo, že cesta džípem je pohodlnější než bus.
Nejdřív se za rozednívání jelo podél řeky, časem jsme viděli i Ki, proovokativně bylo úplně jasno. Na checkpointu se snídaní (placka Aloo Prantha, dost dobrá) nás dojel bus. Náš řidič nebyl moc vyježděný, takže jej všichni předjížděli, Indové v autě chtěli poslouchat hudbu (jenže reprák byl pod našimi sedačkami, takže to museli mít dost nahlas – ale Aleš jim po chvíli vysvětlil, že toto fakt ne) a chlap před námi seděl celou dobu navlečený v péřových věcech, aby mohl mít otevřené okno.
Za sedlem Kunzum La (4590 m n. m.) byla cesta dost špatná, kor vzadu. Párkrát jsme dělali ještě servis auto druhému džípu, co měl něco s kolem. Kolem oběda jsme dojeli pod Rohtang la, kde byla pauza na oběd (maggi), která se protáhla asi na dvě hodiny, protože sedlo bylo kvůli opravám zavřené (resp. jednosměrný provoz, akorát autobusy, náklaďáky, dodávky a motorky měly výjimku – takže ano, džípy bylo to jediné, co tam stálo; při té příležitosti nás definitivně předjel bus, takže byl nejenom pohodlnější a levnější, ale ještě aj rychlejší).
Za Rohtang la (3979 m n. m.) v mracích bylo několik dalších uzávěrek a nekonečných čekání, míst extra špatná a rozblácená cesta, navíc dole začalo pršet (a náš řidič neměl plachtu). V tu chvíli to vypadalo, že ostatní řidiče snad uškrtí – je fakt, že jel pomalu, skákání přes díry ale moc ovlivnit nemohl, před Manali jel pro změnu jak blázen, bo nám řekl, že na věci nic nemá, ale za 20 minut jsme tam).
V Manali byl totální zmatek, bo tam až v 6 (cesta trvala 13 hodin místo údajných 8-9) dojely kolony ze sedla, k tomu pršelo (a věci byly totálně promočené). Pokusili jsme se řidičovi zaplatit míň s tím, že jel pomalu a máme mokré věci, ale nedal se, tak jsme jej jen prokleli. Hned si nás tam odchytl naháněč z hotelu, který byl nakonec ještě lepší než v Kaze (a jen za 400 RS). Po cestě jsme byli totálně vyklepaní a mrtví, takže jsme se místo zajišťování raftingu na zítra jen najedli, vybalili a rozvěsili všechny věci, koupili si jablečný džusík a šli spát.
středa 12. září | Manalikoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Vzbudili jsme se až před devátou, na snídani si dali vegetariánský sendvič a pěšky se vydali do Old Manali. Cestou jsem vyměnil 100 EUR (6900 RS). Tam jsme se mrkli do pár chrámů, místního muzea (kde byly docela hezké modely tradičních staveb) a šli pomalu zpátky na oběd. Na druhý den jsme koupili lístky na bus do Dillí – nakonec za 700 RS na noční, bo přes den jel jen jeden vládní, dražší a pomalejší. K obědu jsme zaexperimentovali, já si dal machurian (zeleninové kuličky v omáčce, docela dost dobré) a po krátkém odpočinku vyrazili do města. Prošli jsme spousty obchodů se šátky, nakonec si Katka koupila hedvábně-vlněný kombinovaný ručně vyšívaný za 1300 RS. Martin s Alešem v jednom z obchodů potkali Francouze, co kupovali bomby, tak jsme jim prodali naši nepoužitou druhou za 350 RS, což bylo dobré.
K večeři jsme vyzkoušeli Tandoori kuře (200 RS/celé) – bylo dobré, jako grilované, jen na dvou kuřatech bylo míň masa než na jednom stehnu u nás. Večer jsme si dali pivo, Katka broskvový cider (který jí moc nechutnal) a podruhé v Indii teplou sprchu.
čtvrtek 13. září | Manali a cesta do Dillí
Budík jsme měli v 7, téměř současně začalo pršet, tak jsme si snídani objednali v hotelu. Čekali jsme i po sbalení, nakonec ji donesli až o půl deváté – po tom, co jsem jim řekl, že jestli to do pěti minut nebude, tak jdem pryč… Autem jsme za 150 RS přejeli do Vashishatu, malé vesničky s pár chrámy, teplými prameny a výhledem do údolí. Sháněli jsme hrnky ke konvičce, ale nikde hrnky nevedli, jen v jednom obchodě měli pěkné plechové s polodrahokamovým obkladem – za 4000 RS jeden, tak ty jsme nekoupili…
Do Manali jsme došli pěšky (i s psím doprovodem, který Katku strašně rozčiloval :), dali si oběd (palak paneer /špenát se sýrem/) tam, co včera. Do odjezdu busu zbýval ještě čas, tak jsme nakoupili džusíky a šli do parku, který je sice pěkný, s opicema, akorát si není kde sednout, a po chvíli šli pro věci na hotel. To akorát začalo pršet, takže jsme čekali, po chvilce šli už jen při kapání na autobusák, ale zase se rozpršelo.
Bus byl fakt pěkný, klimatizovaný, s vodou zdarma a se spoustou místa, na cestu jsme si otevřeli višňový cider (a ten už byl lepší). Pro mě známá cesta údolím Kullu, se zastávkou na večeři (Maggi), pak se zhaslo a docela dalo i podřimovat – až jsme z hnusné, rozbahněné cesty vjeli na asfalt.
pátek 14. září | Dillí
V Dillí jsme byli v 6, vyhodil nás kousek před I.S.B.T. Taxikáři chtěli do centra nehorázných 800 RS, když jsme vytáhli GPS a zjistili, že jsme asi 3 km od Red Fort, dali jsme bágly na záda a hned byl rikša za 200. Byl dost ukecaný, dovezl nás do nějakých hotelů – nebyli nic moc, klasické dillijské brlohy, ale utahaným se nám nechtělo extra chodit s batohy po Paharganji. Po zařízení taxíku (500 RS na ráno na letiště) jsme různými bočními uličkami (zážitková Delhi tour :) došli k vlakovému nádraží, přešli přes nadchod a podle GPS zamířili směr mešita. Kolem nás furt jezdil rikša, kterému jsme asi 20 minut říkali, že fakt s ním nepojedeme. Mě osobně ale Dillí podruhé už zas tak hrozné nepřišlo…
V mešitě byl nepříjemný vrátný, prý 300 RS vstupné, pak se ukázalo že za fotoaparát, ale začal chtít zas něco za oblečení, tak jsme mu řekli nashle a šli k Red Fort. Já dovnitř podruhé jít nechtěl, a před koupí lístků mě oslovil kolemjdoucí Jirka Doležal, že zítra letí a čeká na holky, co šli dovnitř. Takže aspoň nám to čekání rychleji uběhlo. Odpoledne jsme strávili už jen na Paharganji obědem a především nákupem spousty čajů a koření (ve známém obchůdku jsme jen já s Katkou nechali přes 2 tis. RS), polštářků (se slony) a dalších nezbytností. V průběhu odpoledne párkrát pršelo. V pekárně jsme utratili poslední rupie nákupem na ráno, zabalili (tak tak se to vešlo) a šli aspoň chvíli spát. Po jednom dni v Dillí jsem byl víc špinavý, jak po týdnu na horách…
sobota 15. září | cesta domůkoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Budík jsme měli na druhou, taxík tam byl. V hotelu po nás chtěli nějaký extra service charge 10 %, ale měli smůlu, bo jsme měli asi poslední 2 RS. Cesta byla rychlá, na letišti jsme dostali sedadla u okýnka na oba dva lety, potkali znovu Jirku. Bezpečnostní prohlídky byly důkladné, s tisícem razítek, ale přes všechny jsme pronesli láhve s vodou :)
Před vzletem jsme popojížděli docela dlouho na ranveji a ozývaly se divné zvuky, ale pak jsme v pohodě vzlétli. Snídaně na palubě byla vynikající, cesta docela nudná – skoro pořád byly mraky, jen nad Dubají jsme viděli ty jejich svět-ostrovy.
Na přestupu v Dauhá nás naháněli (trochu jsme se zapomenuli v obchodě), ale bylo dost času. I druhá snídaně byla výborná, let opět nudný.
Ve Vídni jsme vše zvládli rychle, takže se nám podařilo dostat do dřívějšího SA autobusu, jen v Mikulově nám zastavit nechtěl. I tak cesta rychle uběhla, pustil jsem si (konečně) Habrmannův mlýn. Pak už jen zbývalo dojet z Brna vlakem do Břeclavi.
Když jsme zúčtovali peníze, vyšlo nám, že s Katkou jsme utratili dohromady něco přes 15 tis. Kč, z toho více jak 3 tis. byly suvenýry a dárky.
Související odkazy:
Fotografické obrazy – prodej fotografií
Fotogalerie Kašmír, Zanskar, Ladak
Tajemné údolí Spiti s kláštery Ki a Dhankar
Trek přes Parang La - přechod z Ladaku do Spiti
Korzok a jezero Tso Moriri - na dohled Tibetu
Údolí Suru - pod nejvyšší vrcholky Ladaku
Šrínagar, indické Benátky v srdci Kašmíru
Sonamarg a údolí ledovce Thajiwas – svéráz indického turismu
Státy
Mapa
