Cestovní deník Zakarpatská Ukrajina 2012
22. 7. 2012 | zobrazeno 5132×
Po několika odložených pokusech, kdy vyjet na Ukrajinu - Velikonoce, květnové svátky a další - se konečně začátkem prázdnin podařilo a cesta na dřívější československou Podkarpatskou Rus mohla začít.
pátek 29. 6.koupit fotografii | poslat jako pohlednici
Z Břeclavi jsme vyrazili vlakem v 21:10 do Bratislavy, kde jsme měli skoro dvě hodiny času na přestup do dalšího vlaku ve 23:40 do Košic. Chvíli jsme šli na vzduch před nádraží, kde to ovšem bylo plné různých podivných existencí a stejně smrdících kuřáků, takže jsme se po chvíli vydali zase zpátky. Zrovna přistavili náš vlak, takže jsme si zabrali kupéčko, pečlivě vybrané v lepší (klimatizované a nekoženkové) části vlaku a bez žádného rezervačního papírku. Nějakou dobu zabralo důmyslné umístění batohů, aby se k nim nikdo nedostal a nedaly se vzít, aji když budeme spát. S blížícím se odjezdem se vlak docela plnil (ono jsme si vybrali dobrý den na odjezd, pátek na začátku prázdnin) a samozřejmě došlo i několik lidí, kteří měli čerstvě koupenou rezervaci do našeho kupé…
S přibývajícím počtem těchto lidí jsme jen čekali, kdy vyhodí nás. Nakonec nám (štěstí v neštěstí) zůstalo aspoň jedno sedadlo a batohy jsme museli dát klasicky nahoru. Pár stanic jsem postál, narvanou uličkou furt jezdil prodavač s pivama, lentilkama a dalšíma věcma, o které byl kupodivu docela zájem (i když lentilky za 0,9 EUR bych si nechal ujít), díky tomu je rychle vyprodal a byl klid. Asi po hodině dva místenkoví lidé vystoupili, takže jsem si aj já sedl. I přesto jsme se ale téměř vůbec nevyspali, u mě klasicky. Vlak byl plný různých podivných existencí – na druhém konci vagónu (naštěstí) byla parta tmavších spoluobčanů s nakoupenýma dárkama pro děti (různé odrážedla atd.), co smrděli až do půlky vagónu, dobrý byl aj průvodčí, oblečený do riflí a kostkované košile, ale s brigadýrkou na hlavě (a pod ní docela dost kudrnatýma vlasama :)
sobota 30. 6. – Užhorodkoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Do Košic jsme dorazili 5:25, přešli na autobusák a pak vyjeli mezinárodním Eurobusem v 6:40 do Užhorodu. V autobuse jsme byli nuceni zaplatit řidičovi po euru za batohy. Řidič byl celkově dobrý, cestou se zastavoval tu na nákup, tu vybrat peníze z bankomatu. Délka cesty záleží na času stráveném na hranicích, ta naše zabrala asi 4 hodiny. Ty byly zpestřené pozorováním okolní krajiny a hlavně měst/vesniček – proti Košicím a dalším východoslovenským osadám je i Ostrava městem, které by mohlo UNESCO prohlásit památkovou rezervací se zachovaným krajinným rázem.
Po přejezdu hranic, vyfasování razítek (a už ne imigračních kartiček) se ukrajinské okolí od východoslovenského příliš neodlišovalo. Okamžitě nás uvítala obří socha jakéhosi budovatele i nádherná budova celnice (na kterou jsem si vzpomínal s minulé cesty na Krym ).
Užhorod leží těsně za hranicemi na řece Už. Po příjezdu jsme ihned hledali ubytování a mohli se těšit na šašliky a jiné místní speciality. Hotel Zakarpatija u autobusáku jsme minuli s tím, že najdeme něco více v centru. Cestou jsme si dali hezky ledový kvas (výborná vymoženost východních zemí). Tam bylo pár honosných hotelů, v jednom jsme se aj byli zeptat na cenu, no bylo to docela dost (300 H), ale uměl anglicky a tak jsme se dozvěděli, že turbáza Svitanok už nepremává a nejlevnější je teď Zakarpatija.
Tak jsme se zase ve vedru vrátili zpátky, a když nám ukázala, že dvojlůžkáč stojí 300 H, myslel jsem, že mě trefí. No bylo to i se snídaní a bez ní za 240 H, dostali jsme pokoj ve 12. patře a s vyhlídkou na katedrálu. Samotný hotel stojí za pozornost – klasická komunistická betonová kostka, v které se zastavil čas někdy před 40 lety. Interiér se zřejmě od padesátých let neměnil, takže jsme se mohli pokochat pro nás už historickými „přístroji“ jako byl telefon s vytáčecím kolečkem, lampy, gauče nebo záhadný přístroj na nočním stolku.
Po ubytování jsme opět vyrazili do města na procházku k užhorodskému hradu a do skanzenu rusínské architektury s dřevěnými chaloupkami a obzvlášť hezkým kostelíkem (kde se ale bohužel nesmělo fotit). Zpět jsme se vraceli kolem bývalé synagogy (dnes filharmonie), řecko-katolické katedrály, docela pěkné opravené centrum, tržnici, lipovou alej u řeky a přes místní „Karlův most“.
V obchodě jsme nakoupili chleba na hory, pečivo na snídani a vodku a džus na večer. Na jídlo jsme se zastavili v zahrádce kousek od našeho hotelu. Objednání nebylo zrovna jednoduché, jídelní lístek byl pouze v azbuce, kterou jsme si moc nepočetli. Nakonec jsme si objednali boršč, děruniky (bramboráčky s houbami a smetanovou omáčkou to celé v pěkném keramickém prasátku) a k tomu tamní pivo tak, že jsme číšnici ukázali seznam jídel z Lonely planetu, co z toho mají :) Šašliky bohužel neměli. Místo jedné porce děrunik nám ale číšnice přinesla dvě, no vypadalo to jako malé porce, tak jsme řekli, že to sníme. Bylo to ale dost syté, tak jsme to chtěli zabalit, což byla komedie – číšnice donesla krabičku, postavila ji na stůl a bradou se slovy „nu“ pokynula, že si to tam máme nadat. Nakonec nám ale krabičku při přeškrabávání jídla i přidržela.
Z vedra a nevyspání jsme byli dost unavení, takže jsme si šli zdřímnout, vzbudil nás budík po osmé. Večer už jsme se jen kochali pohledem na postupně se rozsvěcující Užhorod z křesla na balkóně s vodkou v ruce, což bylo asi nejlepší večerní focení, jaké může být :)
neděle 1. 7. – Boržavakoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Ráno jsme po osmé došli na autobusák, kde stála téměř plná maršrutka do Mukačeva, tak jsme hned vyjeli. Na Ukrajině začali (nově) prodávat klasické jízdenky z počítačového systému v pokladnách, ale 10 m za bránou řidič zastavil a dovnitř se nacpalo prakticky stejně lidí, jako tam bylo doteď, už platících klasicky z ruky do ruky :)
Cestou se maršrutka zaplnila dost nechutně, zvlášť po té, co nějaký chytrý pán zavřel střešní okno (a asi za 5 minut po tom vystoupil) a nedalo se moc dýchat. V Mukačevu jsme přestoupili na docela prázdnou maršrutku do Volovce, kam se jelo další zhruba hodinu a 20 minut. Už při klesání do města byl pěkný výhled na poloninu a mě známé vrcholky.
Z Volovce (492 m n. m.) jsme už pěšky šli pastvinami kousek za město, kde jsme se převlékli a něco malého snědli. Pestrá krajinka ukrajinského venkova se postupem času měnila v lesní horskou. Výstup v dost velkém horku na hřeben Boržavy po oficiální turistické značce ve skutečnosti vypadal jako pěšinka lesních zvířátek s horolezeckými sklony. Pod hřebenem jsme si odpočinuli sběrem borůvek, kterých tu rostlo nespočet (kupodivu už tak brzo). Po prvním bezejmenném vrcholu s velkým křížem jsme pokračovali hřebenovkou přes Temnatik (1347 m n. m.) na Plaj s meteorologickou stanicí.
Cestou jsme moc lidí nepotkávali, s výjimkou dvou českých skupin. V horku nám brzy docházela voda, velká část pramenů po cestě byla totiž vyschlá. Ve vedru se mi moc dobře nešlo, kopečky byly docela utrpení. V sedle pod Velikým vrchem (který jsme obešli traverzem) jsme se rozhodli zakempovat. Museli jsme ale, už bez batohů, sestoupit trochu níže k prameni pro vodu, naštěstí se nemuselo až úplně dolů pro vodu. Za celý horký den jsme chození a výstupů měli už dost a tak jsme po dokutálení zpět na hřeben, postavení stanu na spáleništi (bo jinde byly dost vysoké drny) a večeři šli hned spát (navíc tam lítalo plno much, se kterýma se vydržet venku nedalo), ale moc dobře se nám nespalo.
pondělí 2. 7. – Boržavakoupit fotografii | poslat jako pohlednici
Ráno jsem vstal na východ, obloha byla opět jasná a bez mráčku, zato oparová. Much už nebylo tolik, takže jsme posnídali, dojedli borůvky a pomalu vyrazili. Naše cesta pokračovala na vrchol Židovské Magury (1517 m n. m.). Při vrcholu už opět začalo připékat. Ačkoli se tu mělo cestou nacházet několik větších, osvěžujících a nepřehlédnutelných pramenů, všechny byly vyschlé. Při hledání jednoho z nich jsme viděli lišku, docela nedaleko.
Cesta bez vody se v poledním žáru slunce tak stávala stále náročnější a vyžadovala častější odpočinek. Myšlenka na studenou a čistou vodu (nevěděl jsem, že je možné tak dlouho v kuse myslet jen na jednu věc :) byla po pár hodinách tak usilovná, že ji už nedokázalo rozptýlit ani nekonečné množství lučních motýlků nebo much v některých úsecích cesty. Vzhledem k tomu, že voda už nám došla, jsme se rozhodli co nejdřív sejít dolů a přespat už někde v podhůří, ale u potoka.
Ovšem na úbočí kopce Opalonok se stal zázrak – přes cestu tekla voda z pramene, nádherně čistá a chladná. Trochu jsme se osvěžili, najedli, vypili každý asi litr vody a pokračovali do sedla Prislop o kousek dál, kde bylo pěkné místo na stan. Protože bylo docela brzo odpoledne, ale dál se nám už chodit nechtělo, odpočívali jsme ve stínu stromu a kochali se okolní krajinou.
V údolí se docela zatáhlo a byly slyšet hromy, takže jsme urychleně postavili stan. Dole pršelo, ale vypadalo to, že to půjde mimo, takže jsme začali vařit – až začala voda vřít, samozřejmě začalo pršet. Bez oblečení jsem to dovařil, déšť byl příjemně chladivý a umýt se po dvou dnech na horách nebylo špatné. Jenže pršelo čím dál víc a větší kapky, což při sezení na trávě nebylo dvakrát příjemné, takže jsem se musel jít schovat do stanu (a přitom nezamokřit moc věcí). Povedlo se, povečeřeli jsme a čekali ještě další chvilku, kdy kapky usilovně bušily do plachty. Po čase konečně přestalo, takže jsme uvařili dobrý hostinec č. 2, posbírali zase ešus borůvek a v docela chládku šli spát. I když bylo asi půl desáté, okamžitě jsem usnul a spalo se mi dobře.
úterý 3. 7. – Mukačevo koupit fotografii | poslat jako pohlednici
Ráno nás vzbudily hlasy sběračů borůvek, vylezli jsme kolem půl sedmé, což byla (pro mě) chyba – v údolí se vytvořila vrstva inverzních mraků a mlhy, z které vyčnívaly vrcholky malých kopečků posetých vysokými kupkami sušícího se sena. Při východu slunce to musel být kýčovitý pohled, no něco se dalo vyfotit aj teď.
Po snídani a pomalém balení jsme sešli z hřebene Boržavy bukovým lesem dolů do vesnice Ťuška. Cestou se otvíraly hezké pohledy na malebnou zemědělskou krajinu s drobnými kopečky, políčky, kupkami sena a domečky, které (obzvlášť na začátku vesnice) byly jako ty ve skanzenu (až na satelitní antény, které nemohly chybět ani na největších zbořeninách). Některé stavby ale stály za to, například roubenka s plastovými okny a klasickým podnikatelsko-barokním výklenkem :) Ve vesnici moc provoz nepanoval, takže jsme jí prošly až na hlavní silnici, okolo všudypřítomných bolševníků.
Na křižovatce za Ťuškou jsme stopli maršrutku do Mukačeva. Čekání na ni nám vyplňoval pohled na několik Ukrajinců snažících se naložit na přívěs s dvěma koňmi několikanásobně větší hromadu sena než by bylo možné uvést. Tipovali jsme, kolik sekund potrvá, než jim to při rozjezdu spadne – nakonec spadla ještě dřív, když se tam snažili dát dřevěnou kládu, tak se na to vykašlali a odjeli jen s asi polovičním nákladem.
Do Mukačeva jsme přijeli kolem druhé. Bylo opět ohromné vedro, takže jakmile jsme vypili půllitrovku kvasu na autobusáku a s pomocí GPS se vymotali ze spleti uliček, ubytovali jsme se v turbáze Latorica. Na recepci byl jeden člověk, nejspíš údržbář, který nám dal vyplnit azbukový papír (neměl brýle, tak nám neřekl, co se na kterém řádku chce, já to nepřečetl, tak jsem tam náhodně rozmístil jméno, číslo pasu a adresu :), pak nám oznámil, že neteče teplá voda, což bylo v tom hicu opravdu škoda, a nabídl luxusní pokoj s velkou televizí (ale nám stačil ten obyč za 180 H). Několikrát nás ještě navštívil v našem pokoji, kdy nás o cosi žádal, nakonec to ale vzdal. Vedle byla na dovolené místní rodinka (asi ne jedna) se spoustou uřvaných děcek.
Po sprše jsme se šli projít do města, prošli docela upravené náměstí se spoustou soch, dali si k jídlu kromě boršče a místního piva také vareniky, taštičky plněné bramborovou směsí a k tomu špek. Opět totiž neměli šašliky! Pak jsme pokračovali západním směrem na hrad Palanok na kopci, kde byla krom spousty antén i socha velkého orla s dlouhým krkem a pěkný výhled na město plné budovatelské architektury. Pod hradem měli v jedné restauraci na obrázku šašliky, což nás neskonale potěšilo, ale kuchyně už nevařila – podvod!
Cestou zpět jsme chtěli nakoupit „suvenýry“ domů (= vodky a čokolády), jenže nám už nestačily hřivny, vyhlédlé obchody nebrali kartu a směnárna už nikde nebyla. Nakonec se pro nás směnárnou stal multifunkční pan recepční a směnil nám pár dolarů za hřivny (a první nabízený kurz byl výrazně lepší než oficiální, no když jsem mu pak šel vrátit, už si to přepočítal a chtěl víc).
středa 4. 7.
Ráno jsme vstali ve 4:40, abychom mohli co nejdřív odjet maršrutkou zpět do Užhorodu a odtud mezinárodní linkou autobusu do Košic. Bohužel se ukázalo, že první spoj do Užhorodu jede až 6.15, což nám bylo houby platné, ale nedalo se nic dělat. V Užhorodu jsme ale měli štěstí, stál tam ukrajinský bus do Košic nachystaný k odjezdu a dokonce se nám za 10 minut podařilo koupit i jízdenku (přestože ve frontě před náma byla jedna paní…), bohužel už ne snídani. Krom nás a jednoho Američana tam byli samí Ukrajinci, před hranicemi obcházel první pán každou dvojici sedadel s černým pytlem, z kterého vytahoval flašky jednu za druhou a prosil o převezení litru vodky na osobu. Jakmile si sedl, ihned vstala paní s jiným pytlem a začala obcházet každou dvojici sedadel s tím, aby jí každý převezl přes hranice 2 krabičky cigaret (což jsme, na rozdíl od vodky, mohli).
Na hranicích jsme se zdrželi dost dlouho. Museli jsme počkat, až si slovenští celníci dostatečně dlouho v kroužku popovídají své zážitky, poprochází se po ploše atd. Moc trpěliví nebyli ani řidiči osobáků, kteří začali jednu chvíli všichni troubit, a pak se to trochu urychlilo. To bude fajn, až bude Ukrajina v Schengenu a všichni celní zevlové si budou muset najít nějakou real work (no, vím že jim stát najde něco jiného, jako u nás…). (chvíli po našem návratu se objevila následující zpráva, která užitečnost slovenských celníků na tomto přechodu ještě zvyšuje).
Cesta do Košic byla nekonečná, autobusu se do kopečků nechtělo (a řidič měl vždy výraz, jako by jej to stoupání bolelo za ten autobus), přestože nebyly žádné zastávky, od ukazatelů Košice 46 km to trvalo ještě hodinu (je to vůbec fyzikálně možné?). V Košicích jsme si dost hladní dali k obědu každý půlku grilovaného kuřete (proč mají na Slovensku dobrou restauraci na spoustě nádraží, jen u nás tam není buď nic, nebo pajzl?) a akorát nám jel vlak. Bylo ale furt velké horko a klimatizace ve vlaku nefungovala, takže se cesta opět stala náročnější nejen díky své šestihodinové délce a vzniklému zpoždění. Z Bratislavy jsme nakonec dojeli kvůli dalšímu zpoždění vlaku rychlíkem do Břeclavi asi v 20:10.
Související odkazy:
Detailní popisy turistiky nejen v horách ve světě
Siněvir – zimní přechod poloniny Piškoňa a výlet na Topaz
Siněvirská Poljana – zima jako v pohádce
Siněvir – babí léto v kraji Nikoly Šuhaje
Užhorod, polonina Boržava a Mukačevo
Každá cesta začíná plánováním. Já své cestovatelské plány začínám u průvodců z řady Lonely Planet .
Státy
Mapa
